Zajatci snů aneb Můj syn se otrávil durmanem

Sny a zkušenosti nás ruku v ruce naším životem doprovázejí, sen jako motor, zkušenost jako korekce dalšího jednání a postupu. Sny a zkušenosti mé, jeho, její a vaše se navzájem prolínají a naplňují naše životy. Asi nebude na světě člověka, který by byl naprosto spokojený s tím, co v životě poznal, čím prošel a čím ovlivnil životy druhých.

Náš život naplní i řada zkušeností, které si nepřejeme a které k nám přijdou nezvány. Každou zkušenost bychom však měli přijmout s pokorou a děkovat za ni. Já osobně když ráno vstávám děkuji bohu, za nový den a za vše co mi přinese a zrovna tak před tím, něž usnu, obsahují mé myšlenky poděkování za to, co mi daný den dal. Nerozlišuji, zda to byl pro mne den dobrý či zlý. Stejně tak tomu bylo i v dny, kdy jsem musel prožít zkušenost o níž jsem věřil, že ji osobně nikdy nebudu muset prožít.

Všichni už jsme zprostředkovaně viděli, co udělá s člověkem droga, málo z nás ale mělo to "štěstí" být účastníkem toho, když droga působí. Znovu opakuji, že jsem si nikdy nepřál něco obdobného na vlastní oči prožít a už vůbec jsem si nepřál někdy řešit situaci, kdy se s tím budu muset jako otec 19letého syna vyrovnat.

Chtěl bych podotknout, že jsem člověk naprosto svobodomyslný a nejvíce ze všeho se mi také příčí svoje děti omezovat různými příkazy a zákazy, abych si vydobyl svou rodičovskou autoritu. Naopak, jsem toho názoru, že člověk i dítě má právo na hledání vlastní cesty, má právo naplňovat své sny, své ideály a to, proč na tento svět přišli. O tento můj názor mne nepřipravila ani má poslední, byť bolestná zkušenost. Možná, že to je i tím, že jsem na cestě, jsem na cestě za svým snem "být prospěšný svým životem ostatním a snažit se učinit šťastnými všechny okolo sebe!" Vím také, že život, čím jsme na této cestě dále, pro nás přichystává stále těžší a těžší zkoušky, a že dojít naplnění takovéto cesty představuje těmito zkouškami projít a splnit je.

Dlouho jsem například nebyl ochoten obdarovat žebráka, a když už jsem v sobě toto zlomil a obdaroval prvního žebráka, tak jsem byl během deseti minut okraden o mobil. Nejsem ani nijak finančně bohatý, ale když mne požádal kamarád, zda bych mu nepomohl sehnat od nějakého sponzora kvalitní, a tím i drahé běžecké boty na akci, jíž se chtěl zúčastnit a žádná firma se neměla k tomu, aby mu pomohla, tak jsem mu alespoň pomohl tím, že jsem mu prodal boty za velkoobchodní cenu, tedy za tu, kterou jsem musel sám zaplatit. Odměnou mi bylo, že jsem za dva dny přišel o všechny doklady a zhruba 4000,- Kč. Navíc to bylo večer před závodem, na který jsem se půl roku připravoval a měl opravdu vysoké cíle - vytvoření nového světového rekordu. Celou noc před závodem jsem nespal a přemýšlel, co všechno budu muset zařídit abych minimalizoval škody (banka, občanka, zdravotní pojištění a další). Hlavou se mi taky honilo, co mně to má naučit kromě toho, abych si dával na své věci větší pozor. Výsledkem nakonec ale bylo, že jsem si jasně uvědomil, že musím jít dál, že to byly jen zkoušky, které mne chtěly odradit od nastoupené cesty a poslal jsem satana do háje. Takže si pro mě přichystal další zkoušku. Tentokrát ale je ve hře zdraví a život mého syna a jeho kamaráda.

Vrátil jsem se večer domů z tréninku a právě jsem večeřel, když se syn vrátil, manželka šla za ním a něco se jí na něm nezdálo. Zprvu jsem tomu nepřikládal moc pozornost, protože Petr si žije, ve svých 19ti letech, ve svém světě, do nějž nás nechává jen málo nahlédnout. Já to toleruji protože,jak už jsem řekl, snažím se nechávat ostatním prostor k tomu, aby se mohli svobodně realizovat a svobodně si volit svou cestu. Manželka, jako matka má pochopitelně na výchovu trochu jiný pohled a tak mě měla k tomu, abych se na něj šel podívat a promluvit si s ním. Bohužel, jak se ukázalo, tentokrát její obava byla naprosto opodstatněná, ale jakákoliv snaha s ním promluvit úplně zbytečná, neboť byl v zajetí svého snu, respektive v zajetí Durmanu obecného, neboli Datura stromonium.

Jak se dostal k jeho semínkům, které rozkousal a snědl, není podstatné, podstatné však je to, že měl na základě řady přečtených knížek o šamanismu a další podobně zaměřené literatury sen, vyzkoušet na sobě účinek nějaké drogy. Jako experiment, který mu měl umožnit prožít to, o čem toho tolik četl. Myslel si, že má vše pod kontrolou, a že se tedy nemůže nic stát. Jak se ukázalo, pod kontrolou nic neměl. Navíc společně se svým kamarádem každý rozžvýkal 10 semínek, které mají podle odborné literatury hořkou olejnatou chuť. Když sdělil tuto informaci lékařům v Bohnicích, kam jsme ho převezli, tak ti mu říkali" "Jo mladej i experimentovat se musí umět! Každej ví, že k pořádnému zážitku stačí semínka pouze tři!"

Ale zpět k mému prvnímu setkání s účinky této drogya a prudkého jedu. Přišel jsem do pokoje a hned po prvních otázkách mi bylo jasné, že je úplně mimo. To, že vůbec nevěděl, že je doma, a kdo jsem já, bylo asi to nejmenší. Každou chvíli odcházel na záchod a do koupelny, kde pouze rozsvítil, zvedl víko od mísy a hned se zase vracel zpět. Pak chtěl vysazovat okno, stále něco hledal, po někom se ptal. To jsme ale stále nevěděli, co si vzal. Asi za půl hodiny zavolal jeho kamarád a ten manželce řekl, že si vzali Durman. Protože jsme si nevěděli lepší rady, tak jsme Petra odvezli do Krizového centra, odkud nás už sanitkou převezli do nemocnice na Bulovce. Když ho vyšetřovali (EKG, tlak, tep), tak nám taky řekli, že jeho kamarád je už u nich také, ale v jiném pavilonu.

Bohužel vyšetření bylo to jediné co s ním mohli udělat, neboť Durman se vstřebává velmi rychle a tak jediné co se dá dělat, je čekat, až jeho účinky odezní. Když jsme s manželkou odcházeli, tak se nás doktorka zeptala, zda bychom u něj někdo z nás nemohli zůstat, že mají na patře pouze jednu sestřičku a ta nad ním nemůže mít stálý dohled.Takže jsem zůstal s ním a měl tak možnost prožít zkušenost o níž snil on, že si ji prožije.

Durman má kromě jiných tu vlastnost, že působí jako blokátor paměti a tím vlastně zamezí tomu, aby si ten, co si ho vezme, cokoliv pamatoval, tím spíše, když si ho vezme takovou koňskou dávku. Takže jsem si prožil opravdu zajímavou noc.

Nejdříve to vypadalo po té, co dostal jeden prášek na spaní a na utlumení, že bude spát. Ale dávka Durmanu byla natolik silná, že to působilo tak hodinku. Pak už jsme pouze cestovali, neboť Petr měl pořád potřebu někam odcházet, stále hledal svoje věci, odnášel peřinu, že tady spát nebude a že bude spát na balkóně. Stále se chodil dívat k jedné stěně, kde měl dojem, že jí někdo prošel, po zemi sbíral všelijakou havěť, kterou pak jedl. U obrazu na stěně měl pocit, že osoby na něm namalované se hýbou a na stole, umístěným pod ním, pak jezdil imaginární myší, aby tento obraz změnil. Kamkoliv na chvíli upřel soustředěně svůj zrak, hned se tam něco objevilo. Při pohledu z okna na vzdálený Libeňský most měl dojem, že na něm jedoucí auta do sebe navzájem narážejí a tvoří stále větší pyramidu. Z jeho barvité výpovědí jsem měl pocit, že se společně díváme na nějaký katastrofický či scifi film. Když jsem mu bránil v odchodu z pokoje, kde jsme byli, tak jsem nesměl udělat žádný prudší pohyb, toho se bál a instinktivně na něj reagoval, ale agresivní nebyl. Jenom když jsem s ním delší dobu rozmlouvat, abych zjistil, zda se jeho stav nelepší, tak mi vždy za chvíli řekl, že už ho moje otázky serou. Stále však oplýval neskutečnou energií, zatímco já, ačkoli jsem zvyklý běžet v kuse i 24 hodin, jsem už sotva udržel oči otevřené. I když byl v tomto stavu, tak reagoval na ostřejší povel, aspoň tak se mi dařilo vždycky na pár minut ho uvést do relativního klidu.

Tento stav trval přibližně 9 hodin, pak už přeci jenom začal mít chvilky, kdy začal chápat, kde je a co se s ním děje. Ale naopak i po zhruba 19 hodinách působení drogy měl stále okamžiky, kdy byl mimo. Jeho kamarád skončil o to hůř, že nemá úplně v pořádku srdce a také mu selhávaly ledviny. Ale snad ani u něj nebude mít působení drogy žádné zdravotní následky.

Petr je teď na odvykací kůře. Celkem bez problémů se jí sám podvolil. Bude tak mít možnost poznat to, co sám zkoušel a uvidí, kam by ho jeho experimentování mohlo zavést. Můžete mi věřit, že i sám se sebou jsem musel svést dosti silný boj, než jsem se s lékaři dohodl, že ho tam necháme, aby mohl touto zkušeností projít. Nakonec byla to jen posedlost po poznání a hloupost, které ho k tomuto dovedli. Pak jsem si ale řekl, že má-li touto zkušeností projít, a pokud byla jeho touha vědět a znát tak silná, tak je toto ta nejlepší chvíle, kdy mu mohu pomoci, tuto jeho touhu, tento jeho sen, naplnit.

Jak vidíte, stal jsem se nechtěně donem Juanem (průvodce Carlose Castanedy) - pomocníkem a ochráncem, který dohlížel na to, aby jeho syn prošel svou zkouškou bez větší újmy na zdraví a zahnal od něj všechny duchy, kteří ho mohli v době, kdy byl oslabený ve svém úsudku a v područí drogy, napadnout.

Nakonec jsem si v plné šíři uvědomil, že rodiče sice přivedou děti na svět, ale provést je jím už nemohou!

Miloš Škorpil