Schizoafektivní porucha

Helen, děkuji. Sílu a hodně úspěchů v boji s touto "obludou" Ti samozřejmě přeju i já. Víš, často, když vidím ty lidi kolem sebe, jak se stále za něčím ženou a touží po něčem víc a nevšedním, říkám si, jak málo si váží toho nejcennějšího - obyčejného života. Co já bych za něj dala ...

Já jsem to tak nemyslela.Nedovedu si představit,že by mně to potkalo už na škole.To je fakt smůla.Taky nevím, jak se třeba cítíš.Každý to má jinak.Mně je některý den OK, ale z toho je to hrůza.Taky si chci vyřídit ID,snad částečný.Mám strach z toho, že mě lidi úplně odepíšou.Ale nedá se nic dělat.V dnešní době tyto choroby převažují a dá se říct, že je to dost těžko vyléčitelné.Jsme na tom prostě blbě.Tak hodně zdaru a síly. Helen.

Helen, moc mladá na co? P.S. Kdybych mohla chodit do práce, tak nejsem v plném invalidním důchodu. Já jsem se kvůli nemoci musela vzdát i školy.

Pro antheu: jsi ještě moc mladá.S věkem se to moc zhoršuje.Nikdy jsem tomu nevěřila,ale je to tvrdý a krutý zápas.A např.o mně si lidi myslí,že se mi nechce dělat a že si stále jen tak marodím!!!Bydlím totiž na malé vsi.Jestli jenom trochu můžeš,jdi do práce a pokud ne,pak Tě plně chápu,protože já jsem teď v krizi,kdy už do práce prostě nemůžu.Ale co budu dělat doma,to též nevím.Prostě bludný kruh!!Helen.

Já opět marodím od 1.9.Teď čekám na lázně, jedu s tím do lázní.Mám pořád strach,protože mně čeká vyřizování inv.důchodu.Pracuji totiž ve školství a jsem tou chorobou naprosto paralizovaná,vůbec mně to nepřemýšlí,tak nevím, co mám dělat, protože normální lidi to nechápou.Např.můj manžel.Ten důchod teď vidím jako jedinou možnost, protože skoro pořád jsem marod a ve škole to prostě nejde.Život se mi obrátí úplně naruby,ale přece nepůjdu na pracák.Ta diagnoza je jasná a prostě se to pořád vrací a opakuje.Chtěla bych být větší optimista, ale jak to dokázat??Máme dům,2 děti,manžel zatím vydělává, ale já nevím, jak se na mně lidi budou dívat s tím inv.důchodem?Ale přece nemůžu zničit manžela,aby mě stále živil!! Helen

Anthee.Tohle je alespoň pro mě naprosto pochopitelné.Jednak sestře mé kamarádky se fakt stalo to samé,obě dvě mají tu nemoc a jedna stačila ještě dokončit VŠ,a chvíli být zaměstnaná,ale její sestra skončila VŠ právě před diplomkou.Jenomže obě mají to štěstí,že jim rodiče mohli koupit byt a tak bydlí spolu a je to snesitelnější.Já mám zase takovou zkušenost,že po tom, co jsem se rozvedla a zůstala sama s dcerou,tak jsem musela v podstatě se vrátit k původní rodině a žít s ní,což bylo šíleně náročné, ale jinak bych to nepřežila a v tu dobu to byla velká pomoc.Po odeznívání mé choroby,však jsem to už také nesnesla, přesně to byl život dospělého dítěte ,navíc o to drsnější,že jsem už měla zase vlastní dítě a mě jako matku svého dítěte z původní rodiny nikdo moc nerespektoval,nejen proto,že jsem byla v práci,abych nás uživila,neboť alimenty jsem měla velmi nízké.To celé vše dohromady trvalo i s onemocněním 16 let.Měla jsem sice přítele,ale ten mi s nějakým zázemím vůbec nepomohl,maximálně mě nechal dělat práci pro něj, kterou mi pak zaplatil a já aspoň za to byla ráda.Teprve když jsem vnitřně i vnějškově přestala usilovat o změnu svého osudu, tak pak najednou to samo přišlo.Bylo to neuvěřitelné.Těžké bylo jen to,že jsem svojí původní rodinu musela přesvědčit,že svůj nový život zvládnu a to i svou tehdy šestnáctiletou dceru, která se mnou nemluvila půl roku.Já bych moc ráda nějak pomohla radou jak na to dálší řešení života,ale návod neznám.Snad jenom to,že ve svém příběhu musím uvést to,že jsem věřící, nebo teda se aspoň za to považuju a že to vůbec o tu víru právě nebylo opakuji nebylo jednoduší,spíše naopak,ale nemůžu si pomoci, když jsem opravdu vše odevzdala do rukou Božích,přestože poznávala svá různá selhání a nedokonalost,tak ten Bůh,neboli život mi fakt moc pomohl.Není mým úmyslem propagovat náboženství,nebo lákat na víru,ale tento moment ve svém životě mimo i jiné považujiza zásah Boží,konkrétně tak,že v té době jsem chodila se intenzivně modlit na Náměstí republiky do kostela sv.Josefa a k soše sv.Judy Tadeáška,jakož to dělala i moje babička,která odešla v 95 letech ze života naprosto spokojeně na věčnost.Zkuste to.

Trochu se stydím za to, co teď napíšu, ale docela Vám starším závidím, že máte alespoň nějaký svůj vlastní život. Mě tato nemoc zaskočila během mých VŠ studií, během kterých jsem byla převedena do PID a které jsem kvůli špatnému zdravotnímu stavu musela předčasně ukončit. Do žádného zaměstnání jsem tedy nastoupit nestihla a nemoc mi tak naprosto znemožnila vytvořit si jakékoli vlastní zázemí. Za chvíli mi bude 30 let a kvůli finanční situaci stále bydlím s rodiči. Nevyhovuje mi to, protože ve svém věku už bych pochopitelně chtěla vlastní bydlení, ale vpodstatě ho nemám jak získat. Peníze na koupi bytu nemám a nikdy mít nebudu a jako svobodná žena s určitým zázemím nemám na přidělení státního bytu žádnou šanci. Raději bych brala nějaké finanční omezení, jen abych konečně mohla žít svůj vlastní život a ne život dospělého dítěte. Pro mě je to totiž někdy skoro neúnosné.

ach jo,promiňte,tolikrát jsem to zvorala.

Heleně, i ostatním.Tuto nemoc mám od roku 1995,po gynekologické operaci se mi to rozjelo.Ale tech příčin bylo víc a nějak se to nahromadilo.Nyní je mi 45 let a mám PID, myslela jsem si,že je to potupa, ale není, je nutné ten PID mít, pak se to dá řešit dál.Rozhodně to není trest boží,ale sama na sobě jsem vypozorovala,že do této situace jsem se dostala svým rozporným stylem života,částečně máme rodové dispozice.Užívala jsem léky jako haloperidol, amitryptilin,orap a různé jiné.Tři roky jsem byla po nemocnicích v Bohnicích a na Karláku.Pak jsem částečně pracovala a to mi moc pomáhalo.Ale nejvíc mi pomohla rodina, babička se starala o dceru a rodiče mi pomáhali.Byla jsem rozvedená,tudíž sama.Nakonec se můj stav stabilizoval, dokonce jsem i neužívala léky.Nyní jsem stabilně na 0,5 g rivotrilu,0,25 prothiadenu a užívám dočasně prozac.Jsem celkem v pohodě, dokonce jsem se i podruhé vdala a myslím dobře.Sice nežiju podle představ dnešního světa.Například se marně snažím vrátit ke své práci, nejde to,asi by to byl pro mě stres a pro druhé "neúnosná" diagnóza.Žila jsem v letech 97,98,99,00 s přídělem 120 Kč na den pro dvě osoby bez fixních nákladů.Věřím,že mě zachraňuje Bůh a věřím,že je připraven zachránit mnoho lidí s touto chorobou.Samozřejmě se mu ale musí lidsky pomoct.Mám dvě přítelkyně,které procházejí podobnými situacemi jak já a mají tu diagnózu ještě o něco horší.Také držím palce.Záleží i na lékaři.

Heleně, i ostatním.Tuto nemoc mám od roku 1995,po gynekologické operaci se mi to rozjelo.Ale tech příčin bylo víc a nějak se to nahromadilo.Nyní je mi 45 let a mám PID, myslela jsem si,že je to potupa, ale není, je nutné ten PID mít, pak se to dá řešit dál.Rozhodně to není trest boží,ale sama na sobě jsem vypozorovala,že do této situace jsem se dostala svým rozporným stylem života,částečně máme rodové dispozice.Užívala jsem léky jako haloperidol, amitryptilin,orap a různé jiné.Tři roky jsem byla po nemocnicích v Bohnicích a na Karláku.Pak jsem částečně pracovala a to mi moc pomáhalo.Ale nejvíc mi pomohla rodina, babička se starala o dceru a rodiče mi pomáhali.Byla jsem rozvedená,tudíž sama.Nakonec se můj stav stabilizoval, dokonce jsem i neužívala léky.Nyní jsem stabilně na 0,5 g rivotrilu,0,25 prothiadenu a užívám dočasně prozac.Jsem celkem v pohodě, dokonce jsem se i podruhé vdala a myslím dobře.Sice nežiju podle představ dnešního světa.Například se marně snažím vrátit ke své práci, nejde to,asi by to byl pro mě stres a pro druhé "neúnosná" diagnóza.Žila jsem v letech 97,98,99,00 s přídělem 120 Kč na den pro dvě osoby bez fixních nákladů.Věřím,že mě zachraňuje Bůh a věřím,že je připraven zachránit mnoho lidí s touto chorobou.Samozřejmě se mu ale musí lidsky pomoct.Mám dvě přítelkyně,které procházejí podobnými situacemi jak já a mají tu diagnózu ještě o něco horší.Také držím palce.Záleží i na lékaři.

Heleně, i ostatním.Tuto nemoc mám od roku 1995,po gynekologické operaci se mi to rozjelo.Ale tech příčin bylo víc a nějak se to nahromadilo.Nyní je mi 45 let a mám PID, myslela jsem si,že je to potupa, ale není, je nutné ten PID mít, pak se to dá řešit dál.Rozhodně to není trest boží,ale sama na sobě jsem vypozorovala,že do této situace jsem se dostala svým rozporným stylem života,částečně máme rodové dispozice.Užívala jsem léky jako haloperidol, amitryptilin,orap a různé jiné.Tři roky jsem byla po nemocnicích v Bohnicích a na Karláku.Pak jsem částečně pracovala a to mi moc pomáhalo.Ale nejvíc mi pomohla rodina, babička se starala o dceru a rodiče mi pomáhali.Byla jsem rozvedená,tudíž sama.Nakonec se můj stav stabilizoval, dokonce jsem i neužívala léky.Nyní jsem stabilně na 0,5 g rivotrilu,0,25 prothiadenu a užívám dočasně prozac.Jsem celkem v pohodě, dokonce jsem se i podruhé vdala a myslím dobře.Sice nežiju podle představ dnešního světa.Například se marně snažím vrátit ke své práci, nejde to,asi by to byl pro mě stres a pro druhé "neúnosná" diagnóza.Žila jsem v letech 97,98,99,00 s přídělem 120 Kč na den pro dvě osoby bez fixních nákladů.Věřím,že mě zachraňuje Bůh a věřím,že je připraven zachránit mnoho lidí s touto chorobou.Samozřejmě se mu ale musí lidsky pomoct.Mám dvě přítelkyně,které procházejí podobnými situacemi jak já a mají tu diagnózu ještě o něco horší.Také držím palce.Záleží i na lékaři.

Heleně, i ostatním.Tuto nemoc mám od roku 1995,po gynekologické operaci se mi to rozjelo.Ale tech příčin bylo víc a nějak se to nahromadilo.Nyní je mi 45 let a mám PID, myslela jsem si,že je to potupa, ale není, je nutné ten PID mít, pak se to dá řešit dál.Rozhodně to není trest boží,ale sama na sobě jsem vypozorovala,že do této situace jsem se dostala svým rozporným stylem života,částečně máme rodové dispozice.Užívala jsem léky jako haloperidol, amitryptilin,orap a různé jiné.Tři roky jsem byla po nemocnicích v Bohnicích a na Karláku.Pak jsem částečně pracovala a to mi moc pomáhalo.Ale nejvíc mi pomohla rodina, babička se starala o dceru a rodiče mi pomáhali.Byla jsem rozvedená,tudíž sama.Nakonec se můj stav stabilizoval, dokonce jsem i neužívala léky.Nyní jsem stabilně na 0,5 g rivotrilu,0,25 prothiadenu a užívám dočasně prozac.Jsem celkem v pohodě, dokonce jsem se i podruhé vdala a myslím dobře.Sice nežiju podle představ dnešního světa.Například se marně snažím vrátit ke své práci, nejde to,asi by to byl pro mě stres a pro druhé "neúnosná" diagnóza.Žila jsem v letech 97,98,99,00 s přídělem 120 Kč na den pro dvě osoby bez fixních nákladů.Věřím,že mě zachraňuje Bůh a věřím,že je připraven zachránit mnoho lidí s touto chorobou.Samozřejmě se mu ale musí lidsky pomoct.Mám dvě přítelkyně,které procházejí podobnými situacemi jak já a mají tu diagnózu ještě o něco horší.Také držím palce.Záleží i na lékaři.

Heleně, i ostatním.Tuto nemoc mám od roku 1995,po gynekologické operaci se mi to rozjelo.Ale tech příčin bylo víc a nějak se to nahromadilo.Nyní je mi 45 let a mám PID, myslela jsem si,že je to potupa, ale není, je nutné ten PID mít, pak se to dá řešit dál.Rozhodně to není trest boží,ale sama na sobě jsem vypozorovala,že do této situace jsem se dostala svým rozporným stylem života,částečně máme rodové dispozice.Užívala jsem léky jako haloperidol, amitryptilin,orap a různé jiné.Tři roky jsem byla po nemocnicích v Bohnicích a na Karláku.Pak jsem částečně pracovala a to mi moc pomáhalo.Ale nejvíc mi pomohla rodina, babička se starala o dceru a rodiče mi pomáhali.Byla jsem rozvedená,tudíž sama.Nakonec se můj stav stabilizoval, dokonce jsem i neužívala léky.Nyní jsem stabilně na 0,5 g rivotrilu,0,25 prothiadenu a užívám dočasně prozac.Jsem celkem v pohodě, dokonce jsem se i podruhé vdala a myslím dobře.Sice nežiju podle představ dnešního světa.Například se marně snažím vrátit ke své práci, nejde to,asi by to byl pro mě stres a pro druhé "neúnosná" diagnóza.Žila jsem v letech 97,98,99,00 s přídělem 120 Kč na den pro dvě osoby bez fixních nákladů.Věřím,že mě zachraňuje Bůh a věřím,že je připraven zachránit mnoho lidí s touto chorobou.Samozřejmě se mu ale musí lidsky pomoct.Mám dvě přítelkyně,které procházejí podobnými situacemi jak já a mají tu diagnózu ještě o něco horší.Také držím palce.Záleží i na lékaři.

Já marodím a snad mi přiznají PID.Aspoň mi to moje doktorka slíbila.Málokdo mě chápe a okolí si myslí, že si vymýšlím.Moje vzdělání je VŠ,mám i manžela, ale nevím, jak dlouho to se mnou vydrží.Děti mám 2.Nejhorší je to, že se ta nemoc nedá vzít pod kontrolu.Asi je to trest boží nebo co??Teď mě čekají i lázně Jeseník,tak jsem zvědavá, jak to pomůže.Taky si říkám, kdo se o mě postará do budoucna, když se ta choroba tak šíleně zhoršuje.Držím všem palce a cítím s Vámi.H.

..ještě jednou Ivana..ne důchod ale má práce neschopnost je 67% a zbytek si můžu tedy přivydělat a jaká by to mohla být práce..když mé vzdělání je základní.Nevíte někdo?teď?Jinak Helčo,to je úspěch být bez léků..proč tedy najednou?

..hoj,hoj,mě to potkalo v r.2001.Je mi 42let také a léků jsem měla až,až a různé.Naposledy se ale osvědčil Efektin er 75mg ráno a večer Zyprexu 5mg(ale je to s doplatkem)a nyní je má finanční situace mizerná a tak jsem požádala doktorku o léky bez doplatku...od toho roku 2001 žádná jiná ataka nebyla..doktorka skonstatovala že je to škoda,že ten Efektin er a Zyprexa jsou dobré a dobře snášené a účinné.No ale co mám dělat?Tak teď mám naordinovaný Zylopram 20mg a Chlorprothixen 50mg.Tak uvidím.Jsem v plném inv.důchodu a ve finanční prekérce..nevíte jakou práci můžu vykonávat,když ten důchod je myslím 67%?

Ejhle tohle téma jsem založil skoro před dvěma rokama a najednou to tu žije. Pro Janu28 ten můj známý má PID je mu 39 let první ataku měl snad někdy na vojně ještě za komunistů hospitalizován byl od té doby asi pětkrát. Co bere za léky to nevím. Viděl jsem ho jednou těsně předtím než byl v léčebně byl hrozně aktivní, pořád mluvil pak když ho propustili mi vyprávěl že se porval s ošetřovateli strávil tam při té poslední hospitalizaci asi půl roku. To je tak půldruhýho roku zpátky když byl v blázinci tam to bylo zrovna v době kdy jsem založil tenhle thread.

I já trpím touto nemocí, přes pět let. Vyzkoušela jsem snad všechny léky a terapie (ECT), možné i nemožné, dlouho jsem se držela na Seroquelu a Zoloftu, nyní užívám Zyprexu, Zoloft a Rivotril. Schizoafektivní porucha je zjednodušeně řečeno jakási kombinace schizofrenie a bipolární (maniodepresivní) psychózy, neboť vykazuje příznaky obou těchto nemocí. Já jsem s touto nemocí v PID.

Tato porucha mi byla diagnostikována cca před 5ti lety. Beru také dost léků, Seroquell, Zoloft aj.. Je pravda, že o té nemoci toho také moc nevím. Každopádně ataka probíhá podobně jako schizofrenie. Prodělala jsem jen jednu. Příznakem jsou halucinace, deprese, nevypočitatelné chování. Byla bych ráda kdyby jste mi odpověděl co za léky bere váš kamarád a jak žije. Jestli pacuje, má rodinu apod. Pomohlo by to i mně.....myslím více informací

Máte někdo zkušenost s touto chorobou. Trpí ji jeden můj známý a bere na to strašně moc léků.