ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

Jani o miminku bych mu neříkala,nechtěla bych aby se mnou byl kvůli dítěti.Pokud bude s Tebou,tak si to nech jako překvapení.

To zjistím nejdřív za měsíc s jistotou.Mám ho ráda moc, ale miminko sei nechám i kdyby ho nechtěl.Díky.

Jani, co nejdriv mu rekni o tom diteti, treba se mu dodatecne rozsviti. Ikdyz, jak se k tobe zachoval svedci o tom, ze to moc kvalitni clovek nebude. Rozhodne velky sobec. Pises:mozna jsem tehotna. Tak to urychlene zjisti a pokud nebudes, odkopni ho jako prvni a necekej, jak se milostpan rozhodne.

Já vím , Lucko, že to tak je, ale říkala jsem si , že to vezmu tentokrát jako upřímnost. Taky jsem mu napsala , že to beru spíš jako nezájem , i když na druhou stranu, když něco bolí, tak se nechce. To znám z vlastní zkušenosti. Já naivní nejsem.

Ahoj,chodím se svým přítelem už šest let.Mám ho moc ráda. Je tady jiná žena.řekl mi že neví co k ní cítí.že mě má rád,ale neví jestli chce být ještě se mnou. že se musí rozhodnout. ted mám jako čekat. Možná jsem téhotná. Absolutně nevím co mám dělat.Co já , co dítě, co on. Ta druhá je vdaná, má tři děti manžela ve vězení, on si zničí život a zničí ho i mě. Nevím co bude dál. děkuji za radu.

Kay, promiň, ale chce Ti říct, že se necháš od chlapa vodit za nos, což se nevyplácí..Kdyby Tě opravdu chtěl, dobelhá se za Tebou s nohou v sádře třeba na Mont Blanc. Hraje si s Tebou- možná jsi ztratila s manželem sebevědomí, ale naivitu rozhodně ne..

Adinko, díky za odpověď, já nevím , proč se některý věci dějou, nikdy jsem neměla ve vztazích moc štěstí, svého manžela jsem si vzala tak trochu z rozumu, já bych se z lásky vdát nemohla, asi bych se utrápila.Potom se mi stalo to s tímhle mužem-loni jsme měli konflikt a já jsem se málem utrápila, měla jsem zdravotní problémy, zhubla jsem 7 kilo.O vánocích jsme se zase sblížili ,složil mi takovou poklonu jako nikdo,domlouvali jsme si schůzku, ale kvůli práci- jeho, to nevyšlo. Před měsícem měl úraz při sportu a napsal mi, že nemůže.Mám to brát jako že nechce? Zkrátka nikdy nevím, na čem jsem. Vynahrazuje mi to, co nemám doma, manžel je dost panovačný, všichni říkají, že jsem vedle nějúplně ztratila sebevědomí. Tak nevím, co mi tím chce život říct, už jsem se fakt natrápila dost.

pro K-a-y: Tak to jsme na tom trochu rozdílně. Já kdybych o to hodně stála, tak bych s ním asi byla. Jenže je tisíc proti, proč tomu tak není. Za prvé o to asi tolik netojím,za druhé při jeho velmi svobodomyslné rozporuplné povaze bych stejně nikdy nemohla s určitostí říct: tohle je můj muž.Za třetí nevěřím, že by to dlouho klapalo, mám ráda své určité jistoty, přátele a způsob života a netoužím tvořit nové mezilidské vztahy s jinými osobami v jiném bydlišti.Ale jinak je to můj dlouholetý trvalý mezilidský kontakt už od dětství.P.S ještě, že jsem se odtěhovala dost daleko na to, abych se mu nemusela koukat do oken :o).I když.... třeba by mě ta láska zase nedržela tolik let, kdyby se oči sytily každý den, že?Moje rada pro tebe: užij si co nejvíc hezkých okamžiků a snaž se zůstat vždy sama sebou a trochu nad věcí. Ten druhý může říkat a dělat cokoliv, ale nás se to dotkne jen potud,jakou tomu přiložíme sami váhu.

Pro Adinku: můj objekt touhy dlí na protější ulici a z okna vidím na jejich garáž, hádej kolikrát denně se jdu z toho okna podívat...navíc on je to velmi úspěšný a bohatý muž,též inteligentní, i když lehce vychytralý.Vždycky jsem si říkala,NIKDY SE NEZAMILUJU DO HVĚZDY, jsem chytřejší než ty druhé a je to tady, ve třiceti a nejhůř, jak to mohlo být , je to takovej ten populární týpek, znáš takové, ne..Ale když jsme spolu, tak je to fajn, dovedeme se naladit na stejnou vlnu,kupodivu , ale stejně jsem v pr..., nemůžu ho mít a asi na to ani nemám.

pro Kay: Díky za svěřené tajemství :o).Moje zbloudilá duše stále léta dlí o 100 km dál než moje tělo. Někdy je líp a někdy hůř.To mám za to, že jsem v mládí romanticky plakala a do omrzení četla "Na větrné hůrce". Pak se můj citový život odehrál podle stejného scénáře, jen v jiných kulisách.Ale nechci být smutná, mimo tohle trápeníčko jsem měla na vztahy později štěstí. Mám moc úžasnou kamarádku, se kterou (z legrace) plánujeme společné stáří a protože máme spoustu společných zážitků, budeme se jistě výborně bavit vzpomínkami až do smrti a po chlapech už nani nevzdechneme. Krásný víkend :o)A to vám přeju všem po všech těch trápeních s mužskými protějšky... udržujte vždy i blízké přátelství, podrží v těžkých chvílích, postará se o zábavu a je oporou.Nežijte jen pro své vyvolené, taky pro sebe.

Jo a tu chuť po pomstě - tu mám tedy občas obrovskou!!!!!!!!!!!

Z.: My spolu ještě jsme, ale jenom proto, že to nedokážu rázně ukončit a on se chová hnusně jak jen to jde, asi aby mě otrávil a aby ten rozchod nebyl na něj.

Pro zbloudilou duši Adinku : taky jsem taková zbloudilá, zamilovala jsem se do nejlepšího přítele mého manžela. Trvá to 5 let. Známe se všichni - obě rodiny, i když se zase tak moc nestýkáme. No , něco bylo...jsme v kontaktu, ne moc častém. Teď mi slíbil schůzku a onemocněl, tak čekám a učím se trpělivosti. Stýská se mi a mám o něj starost, taky pocity viny,že ho pořád tak moc chci. Ale on je velký optimista a ukázal mi, co je to radost ze života, nemůžu prostě na něj zapomenout, ale nechci nikomu ublížit.

Jo, laska je divna vec. Proc nekoho tak bezmezne milujeme a druhy je nam ukradeny? Jeste pred timto osudnym vztahem jsem mela pritele, ktery by me nosil na rukou. Ke konci jsem ho uz nemohla vystat, protivil se mi a tak jsem se s nim rozesla. Civilizovane a pokud mozno nejsetrneji. Pak jsem potkala tuhle osudnou lasku a muj byvaly to se mnou chtej nechtej prozival, protoze chtel zustat v kontaktu a tak mu nezbylo nic jineho nez se divat na moje nadseni a lasku k druhemu. Byla jsem tak strasne zamilovana, ze me tenkrat ani nenapadlo, jak musel trpet. Casto ted na nej myslim a v duchu ho prosim o odpusteni. Dostala jsem se do te same situace, kde byl kdysi on. Asi jsem musela byt potrestana. Bozi mlyny proste melou..

Vanili, moc tomu nerozumim, jeste se intimne stykate a on te pak klidne pred sefem shodi? nebo uz spolu nejste vubec? At je to jak chce, ja mam obcas chute na detinskou pomstu za takove hulvatstvi od nekoho jinak blizkeho...ty ne?

Ahoj holky,úplně náhodou čtu Vaše příspěvky a je mi tak nějak zvláštně. Jako bych se občas dívala do zrcadla. Byť čtyři křížky na krku / už bych mohla mít rozum/, celkem fajn život, doma nespolečenského ale hodného přítele,já jednoho krásného dne před dvěma lety na jedné vesnické zábavě úplně zcvokla a těžce se zamilovala.Nebudu popisovat do koho. Stručně řečeno - povahově velmi zvláštní alkoholik. Ale o tom nechci psát. Je jen neuvěřitelné, kam až člověk je schopen zajít, nechat sebou vláčet, ponižovat. Ano, bylo pár hezkých chvil, ale taky takových, kdy se mi nechtělo žít. Dodnes nevím, čím mě tak zaujal, rozumově jsem věděla, že to nemá smysl, ale to uvnitř nechtělo poslechnout. Budou to tři roky, nezapoměla jsem, ale už jsem se s tím naučila žít. Stálo mě to strašně sil, skončila jsem na navštěvách u psychiatra, který mě stálé učí vážit si sama sebe. Není nic horšího, než když se nezdravě upnete a máte někoho radši než sebe. Občas na něj myslím, ale přestala jsem navštěvovat místa, kde se můžeme potkat a doufám, že čas pomůže. Má rada - pokud vztah skončí a jednoho to bolí, není možné býti druhému kamarád. To je můj názor. Tak se holky držte a moc Vám fandím, aby z té rány, která zůstane, zbyl jen šrám. Ahoj

Rozešla jsem se s přítelem po šestiletém vztahu - byl to můj první kluk, první opravdová láska - ani jsem si nemyslela, že jsem schopná milovat tak moc, jak jsem milovala jeho - byl pro mě doslova světem. Dnes vím, že to byla chyba a tohle byla jen moje chyba. Není dobré upnout se na druhého jako lijána, a to jsem udělala. Každopádně on za to ani nestál - podváděl mě, nevážil si mě. Měl mě rád, to ano, ale kamarádi byli víc, jenže já jsem neviděla neslyšela, stále jsem jen čekala, až se ožení tenhle kamarád, pak zas tamten a já budu mít konečně svého miláčka pro sebe. Ale vždycky se našel někdo, kdo byl pro něj přednější. Po těch letech jsem konečně začala myslet víc, než cítit a došlo mi, že jako manžel bude mizerný, jako otec nezodpovědný a já budu na všechno sama. Dodnes nevím, jak jsem to tenkrát dokázala, ale sbalila jsem si kufry a odstěhovala se. Bylo to strašně těžké a stále to těžké je. Po rozchodu jsem se dozvěděla, jak mě podváděl a lhal mi. Cítím křivdu a nespravedlnost. Ale miluju ho, já vím že to zní jako nesmysl, ale já ho vážně stále miluju, i když vím že budoucnost s ním by byla jen samota. Už je to skoro půl roku, co už spolu nejsme, ale potkáváme se, protože žijeme oba v malém městě a já cítím stále pocit prázdna a beznaděje. Beznaděj - protože vím, že mi dva jsme definitivní minulost - já nemám ani tu nejmenší naději, že se k sobě vrátíme, protože chci být zodpovědná ke svým ještě nenarozeným dětem a neexistující rodině - nechci svým dětem dát otce, který bude celé dny pryč tak, jako by byl můj bývalý. Snažím se city odsunout trochu do pozadí a řídit se rozumem. S hrůzou čtu vaše příspěvky, kdy vás bolest nepřešla ani po deseti letech!!!! To je hrozné. Holky držím vám palečky, musíme to zvládnout. Přežít se to nedá, přežít se to musí.

Děkuju Z., já bych to takhle taky chtěla. Ale nevím, jestli dokážu pracovat jako že nic. On mě napadá za "špatnou" práci, není to tak, ale stačí pár vhodně hozených slov o tom, jak se změnil můj přístup, jak jsem málo spolehlivá, a je to můj přímý šéf. Stačí tohle párkrát udělat před hlavním šéfem, který mě moc nezná a vůbec. Mám dojem, že chce, abych byla z dohledu. Asi se bojí, že bych už nebyla diskrétní a mohla nšco říct jeho manželce. A ta nová kolegyně mi taky dává najevo, že jí vadím. Ty vztahy v práci se umí pěkně zamotat, mám svou práci ráda, dělám ji už dlouho a snad dobře, a taky si neumím představit, jak ho denně vídám. Občas už nemůžu, mám všeho dost, na to on přímo čeká, aby to bylo jako ode mě. Ale to už tu psala spousta jiných. Také jsem se zkusila párkrát s někým sejít, pokecat, ale jak byl trošku důvěrnější, nejde to. Navíc studuju dálkově VŠ a příští rok mě čeká státnice - už bych na tom měla začít dělat, ale všechno soustředění a chuť do toho je zrovna v háji. Ale fakt je - na co ještě čekám? Na zázrak? Musím to zvládnout a držím palce všem tady. Přece to MUSÍ jít!

Nekdy se zivot tak silene zamota, ale nic neni tak horke jak se to uvari.Vanili, uz pro tvou vlastni dustojnost, mela by si to byt ty, kdo to ukonci, resp. nechala bych plynout cas, pracovala dal, ale nic vic. Nebude mit duvod vyhazovat te z prace(ostatne to dnes neni tak jednoduche, muzes se branit) a ty budes mit navrch, protoze necekas na pripadne kopacky.Ber to z jine strany, vyzen ho z hlavy a zacni zivot z jineho konce. Osvobod svou dusi od nej a tes se na nejaka mozna nova dobrodruzstvi...treba se nekde zamilujes a budes prozivat nadherne vzrusujici veci...to muze prijit kdykoliv, tes se na kazdy novy den, kdy te muze potkat neco noveho...zij po svem a neprocekej si svuj zivot, az si na tebe nekdy vzpomene a najde si cas.Hodne stesti

Ahoj všechny nešťastně rozešlé, musím se také přidat. Mě to zcela určitě čeká také, ty příznaky jsou vždycky podobné a já už si nic nenamlouvám. Co je ale nejhorší - je to můj šéf. Teď si spousta lidí řekne, že jsem blbá nebo mi nevyšla vypočítavost, ale tak to není. Když jsme spolu začali, byli jsme jen kolegové, šéfem se stal až později. A já do toho spadla se vším všudy - byli jsme oba zadaní. Po pár letech výsledek - já rozvedená, s manželem jsme si moc nerozumněli hned krátce po svatbě, on se stal mým šéfem, pořídil si s manželkou další mimi, prostě ukázková pohoda. A já pořád jako blb vždy diskrétní, vždy v práci při něm...a sama. Na všechno. Jakmile mi něco nedopadlo a potřebovala jsem jeho (mužskou) pomoc, vždy měl něco jiného (práci, manželku, děti...) A přesto jsem se tohoto ne-vztahu nedokázala vzdát. Ale konec se blíží, už je asi tady, máme pár měsíců novou kolegyni, která se už vetřea do vedení a ráda by asi i do jeho postele. Náhle jsem ve všem špatná - špatně pracuju, prý se s ním pořád hádám...spousty lží, ale kdo chce psa bít...Jsem v příšerné situaci. Nejspíš přijdu o lásku i o práci a co dělat? S hrůzou čtu, jak dlouho trvá, než takový bolestný rozchod přebolí. Bude to pro mě poprvé. Ne že bych jich pár nezažila, ale buď byly z mé strany nebo vzájemné. Mám udělat konec sama a snažit se dělat, že nevidím nový flirt? Nebo na něj uhodit a něčeho se dovolávat (čeho vlastně, když on je ženatý, já rozvedená a defakto "neexistující") a riskovat vyhazov? Jak to budu v práci přežívat při pohledu na novou romanci? To jsou muka, náš vztah trval pár let, jen takový flirt to tedy rozhodně nebyl. Vidím, že jsem udělala spoustu blbostí, že jsem to vůbec dopustila, ale co s tím? Bojím se toho, co nastane. Nejspíš já nezaměstnaná, on s novou milenkou a se spokojenou nicnetušící manželkou. No, dobře mi tak.