Hledám někoho na dopisování_psychické problémy

Jo a Nik, já jsem taky absolvovala několik pohovorů a některé samozřejmě i neúspěšně, pak mi zavolali, že vybrali někoho jiného. To je jasný, bylo by asi divný, kdyby z několika uchazečů vybrali vždycky právě mě. Ale na příštím pohovoru už jsem byla vždycky o něco lepší, vyvarovávala jsem se chyb.

Ano, na jednu stranu...ale ve svý podstatě je to blbost! Předpokládá se, že čím je člověk starší, tím by měl mít věci v hlavě víc srovnané...ale je taky spousta lidí, kteří tak sice působí, ale kompenzují si to srážením druhých, odsuzováním atd...prostě co jsem tím chtěla říct (uznávám poněkud zmateně): Není vše tak jak to na první pohled vypadá...a Nik přiznala, že si z něčím neví rady - což je spíš hodno obdivu - a je to důležitý krok ke změně (člověk je složitá bytost a že úzkosti nemají konkrétní důvod neznamená, že by byly menší nebo že by si je člověk vymýšlel, často je důvod hluboko skrytý a do toho působí ještě faktor dnešní doby, kdy okolí klade na člověka ve všech směrech velmi vysoké nároky). Nik stručně řečeno ti moc držím palce, aby ses cítila sama se sebou spokojená a štastná, at už to s prací dopadne jakkoliv...a samozřejmě taky přeju, aby to s ní dopadlo dobře:-)

No, on je rozdíl, když se člověk s podobnými problémy pere v patnácti ( to je normální), ale v 28 letech....? S děláním pořádku v hlavě by možná mohl pomoci nějaký solidní psychoterapeut - solidní odborně i lidsky...

To bychom tam v této době měli jít asi všichni :)). Proboha, přestaňte ji posílat k psychiatrovi, to je to poslední. Vždy si člověk musí nejdřív pomoct sám a prášky opravdu nic nevyřeší, možná na chvíli jako berlička ale ten pořádek v hlavě si člověk musí udělat sám a když začne problémy řešit sám, tak pak bude mít i ze sebe sama dobrej pocit a tím i lepší sebevědomí. Když začne před něčím utíkat nebo se schovávat, tak se bude cítit čím dál hůř. Nicku28 - neboj se a prostě co se má stát to se stane a až to přijde, tak se s tím poper, uvíš, že to zvládneš. Možná to nepůjde hned ale "všechno zlé je pro něco dobré". zase to bude pro tebe životní zkušenost, která tě někam dál posune!!!! Třeba najdeš lepší zaměstnání :))

Nik, spíš vyhledej psychoterapeuta, třeba to půjde bez chemie, jsi inteligentní, určitě bys měla náhled.

Nízké sebevědomí a sebeobviňování je projevem deprese, zajděte k psychiatrovi

Mám pocit, že Nik místo prášků spíš potřebuje zvednout sebevědomí. Asi má nějaký důvod, proč ho má nízké a třeba už si ani nevybavuje, kdy a proč to vzniklo. Jinak Nik, to že ostatní si prostě najdou práci, všechno zmáknou a jsou při tom v pohodě, to bych tak úplně neřekla. Všichni (aspoň skoro) jsou nervózní, když mají jít na pohovor, když mají být poprvé představeni novým kolegům a když mají poprvé ukázat, zda opravdu umí to, co se od nich očekávávalo. Jenom to na nich asi nevidíš, protože do lidí vidět tolik není, stejně jako do tebe. Jenom ty máš pocit, že do tebe všichni vidí, jak jsi nervózní a vystrašená. Nikdo tě ale tolik neřeší, člověk má často pocit, že se jím všichni zabývají a propalují očima, přitom v tom novém zaměstnání jsou fajn lidi, kteří tam taky kdysi nastupovali a rádi ti se vším poradí, asi se na novou kolegyni i těší. Samozřejmě, v každé firmě se může najít nějaká "svině", ale to je spíš její problém, než tvůj (pravděpodobně jí někdo někdy dost ublížil). Já mám tedy čtvrtou práci a všude byli fajn normální lidi, nikdo ode mě nečekal, že budu hned všechno umět, co se týče té konkrétní firmy. (Je mi taky 28.) Inteligence a zkušenosti se poznají i jinak, třeba tím, že se rychle učíš, neptáš se na všechno 10x a tak. S tím mám zkušenosti, protože jsem pracovala s lidmi, na kterých je prostě ta inteligence znát, takže samozřejmě nevěděli konkrétní věci, ale rychle se do toho dostali, a pak byli lidi, který se třeba ptají - příklad - a kde tu tabulku sestavím? (když jsem poradila, ať si to dá do tabulky), takže třeba potuchy o excelu měli, ale už si to neumí spojit do souvislostí, tam už je pak ta bystrost znát.Jinak, co se týče sebevědomí, je to běh na dlouhou trať a hodně práce se sebou, nepřijde to samo, ale zkus být prostě v něčem dobrá. Uvědom si své přednosti a začni je rozvíjet. Třeba začni chodit někam - zase příklad - na spining a uvědomuj si pokroky tvé fyzičky. Jak lekci od lekce roste. Pak vytáhni kolo a vyzvi svého přítele na výlet, ukaž mu, jak zládneš vyjet kopec bez zadýchání. Je to jen příklad, protože třeba jste vášniví sportovci a tohle nepotřebuješ. Prostě něco, v čem víš, že bys mohla být dobrá, ale nejsi si jistá, jestli o tom přesvědčíš i ostatní, jestli se nakonec neukáže, že tak dobrá zase nejsi...Tak na tom pracuj tak, aby sis byla jistá, že ty ostatní bez zaváhání přesvědčíš.

Nik28: Já si myslím, že pokud by ti ty léky měly pomoct překonat období největšího stresu, že by to bylo dobré řešení, aby ses v klidu mohla na pohovor připravit. Nejsem příznivce chemie, ale občas je třeba volit to nejmenší zlo.To, že bys byla eventuálně na pracáku, není vůbec žádný hendikep, můžeš si práci hledat i sama (a pravděpodobně ji tak i najdeš).Koukám, že základ bude možná problém se sebehodnocením. To znám. Toho se člověk většinou zbaví až když ho v práci pochválí a dají mu vědět, že je dobrý. Do té doby v hlavě hlodá červíček strachu :-)

Díky všem za názory. Bude to moje druhé místo, hned po škole, teda po chvíli tápání a hledání, jsem našla místo, ve kterém jsem devět let. Bojím se proto, i když mám kde bydlet a nějaké úspory, že to místo prostě nenajdu, že budu muset na pracák a žádný zaměstnavatel mě potom z pracáku chtít nebude :-( Navíc nemám nijak moc super kvalifikaci (přítel tedy říká, že se podceňuju), ale v současné práci jsem nepotřebovala Aj, tak mám takové ty základy, lehkou písemnou komunikaci zvládnu, ale mám problém s odposlechem. Za tři týdny mám domluveného individuálního učitele, ale i tak se to do nového místa nestihnu naučit, snad mi při pohovoru pomůže alespoň ta snaha, že pro to něco dělám. Jinak s PC pracuji výborně, jsem pečlivá, nevadí mi pracovat dlouho do večera, ale bojím se, že to stačit nebude.Taky bych řekla, že bych měla asi brát nějaké léky na uklidnění, abych ty úzkosti potlačila. Asi to bude jedině řešení :-(

No já nevím, autorce je 28, takže je možné, že už zkušenosti s hledáním práce má.Je nomální mít strach z nového zaměstnání a hledání práce. Dokonce se dá ještě pochopit strach půl roku před (i když to už úplně běžné není). Co mi ale nepřijde normální je, že ten strach nemá příčinu - autorce nejde o střechu nad hlavou a žvanec.Práškům se rozhodně vyhnout, pokud to jde, ale řekla bych, že tady už jde o úzkost.

No holky, jdete tady na to moc vědecky a přes prášky, což se mi také nelíbí.Prostě Nik28 má plné gatě strachu ze změny.V této době si tím bohužel prochází skoro každý. Není to opravdu nic příjemného a člověk má pocit, že se mu hroutí celý svět,ale to nejhorší, co může udělat, je sebelítost. Nikoho to nezajímá a majitele to dostává ještě na větší dno.Jediné co může udělat, je postavit se k tomu čelem a s narovnanými zády.Tím, že si bude vybíjet energii dopisováním nic nevyřeší.Musí začít něco dělat, hlavně fyzicky aby ze sebe dostala ten adrenalin a hlavně tu energii vložit do hledání nového zaměstnání a že bude muset projít několik konkurzů, s tím se musí smířit a připravit se na to. Doba je opravdu tvrdá. Nikdo nemá nic jistého.Až si bude hledat třetí nebo čtvrté zaměstnání tak už to tak prožívat nebude :))

Hmm, asi jo. Vždyť já s tebou v podstatě souhlasím. Myslím, že je fajn, že sem Nik28 napsala a taky si myslím, že by jí mohl někdo pomoct tím, že si s ní bude psát. Čímž ti oponuju.Po druhém přečtení příspěvku mi ale připadá, že v tom je úzkost a s tím může pravděpodobně lépe pomoci odborník. Neříkám tím ale, že nemůže velmi dobře pomoct chápavý laik (psychicky v pohodě, ale se zkušeností).

Katko, v předchozích dvou příspěvcích radíš Nik28 totéž, co já - jenom jsi to rozvedla do epické šíře.

Nik28: Mě ti se zdá, když tak podruhé čtu tvůj úvodní příspěvek, že to je nějaký úzkostný stav, protože si jinak nedovedu vysvětlit, proč se stresuješ, když tě neděsí žádná práce a máš kde bydlet. To že je to tak dlouho dopředu celkem chápu, taky jsem si dřív ničila přítomnost budoucností :-)A úzkost je neuróza, běžné se léčící psychoterapií a farmaky. Neříkám, že není jiné cesty, ale myslíš, že ti povídání s někým stejně "postiženým" přinese konstruktivní řešení?Chápu, že si chceš povídat s někým, kdo tě chápe, ale pozor, abyste se vzájemně neutvrzovali a nedrželi "pod hladinou".Já osobně bych ti doporučila holotropní dýchání, jednak je to výborný start u uzkostí a depresí a jednak tam můžeš poznat lidi, kteří tě pochopí a třeba pomůžou radou.

Jaké jiné motivace vidíš v tom, že chce někdo pomáhat? Ano, je časté, že lidé chtějí zíkat sami pro sebe cenu tím, že někomu budou pomáhat. Možná nepomáhají nezištně, ale i tahle pomoc má cenu, i když ne takovou jako pomoc od člověka, který problém už překonal a pomáhá nezištně.To, že tu máš plno ezoteriků, sektářů a jiných, jejichž pomoc může opravdu být někdy nebezpečná je věc druhá. Je to riziko, ale když tady pročítám některé diskuze, kde se lidé mohou anonymně svěřit a jiní jim pomohou (jak mohou), jsem tak ráda, že existuje internet. Ti lidé by to jinak dusili v sobě. Myslím si, že je hloupost, aby člověk psyhicky labilní na sebe navaloval ještě problémy druhého (zde třeba problémy Nik28), ale je spousta lidí, kteří to unesou a chtějí pomoct, tak proč je potom nepožádat o pomoc?

Katko, lidé s obdobnou zkušeností mohou pomoci. Ale jen, pokud ty problémy už opravdu vyřešili!! Jinak lidí se spasitelským komplexem je hafo, a někdy nadělají víc škody než užitku. Když někdo hlasitě vykřikuje, že "chce pomáhat lidem", tak se za tím skrývají i jiné motivace, z nichž některé nemusí být až tak ušlechtilé.Veřejně přístupné netové diskuse jsou fajn, ale pozor na přílišnou osobní anganžovanost - brát to s rezervou!

Sasanko, ne vždy psycholog stojí peníze. Kromě toho, jsou lidé, kteří si třeba něčím prošli a jsou schopni a hlavně ochotni něco ze sebe a svého času dát a pomoct druhému člověku, třeba jen vyslechnutím a pochopením. Samozřejmě, něco je to stojí, ale ty pomáháš jen pokud tě to nic nestojí?Jestli ano, tak to je dost smutné.

Jo, hledám někoho podobnýho na pokec, nechci nikoho "zdravýho" vyřídit. Díky

Nik28 - proč hledáš někoho k dopisování? Abys na něj hodila všechny své úzkosti, obavy, strachy, negativní emoce? Kdo je na něco podobného zvědavej? Normální člověk ne! Nejspíš najdeš někoho podobného jako jsi ty a ten ti oplatí stejnou mincí. Takže se jen bude navzájem utvrzovat v tom, jak je ten život strašnej, svět nepřátelskej a citliví jedinci jako jste vy v něm nemají šanci. Obrať se na nějakého šikovného psychologa (bude tě to stát peníze), ten by ti mohl pomoci z nejhoršího.

jo a ještě mail: nik28"email.cz