samota?

Pozdě na děti do důchodu a do hrobu daleko. Přátele no ano, ale každý má svoji rodinu, svoje starosti. Práce je spíš o stresu než o nějaké radosti. Nechci, aby to tady vyznělo, že jenom brečím a nic nedělám. Snažím se. I do nějakých těch zájmových kurzů chodím a stejně jsem sama. Nějaká změna asi nehrozí, prostě to na mě teď tak dolehlo.

Knížko, co je to ani mladá, ani stará ? Máš ale práci, přátele, koníčky ? Nebo, jak žiješ? Napiš něco víc. Díky.

Tak to máte obě ještě dobré. Já jsem sama už ne ani mladá, ani stará. A nemám ani ty děti. A samota teď na mě dolehla plnou vahou. Už to vůbec nezvládám :-(

Hm, r., tak to máš ještě dobrý, protože jsi mladá. Já mám děti už dospělé, a bydlí strašně daleko. Kamarádky věčně nemají čas.

ahojIvet! Mezi ty aktivity patří například aerobik a nyní studium vysoké školy. Jsem na mateřské, je mi 27 a jsem samoživitelka. Jsem už 2 roky sama a nemám vůbec chuť navazovat nějaký vztah. Přesně jako ty mužům nevěřím. Nevím, jak se tý nedůvěry zbavit, protože člověk přece nemůže být do konce života sám!!! Ty máš nějaké děti, kamarády atd.?

Ahoj r. Já nemám ani ty aktivity. Jenom do práce, domů a pořád dokola. Víkendy jsou pro mě nejhorší. Mužům už nevěřím vůbec, hodně jsem se zklamala.

ahoj! Mám stejný problém! Cítím se strašně sama a po několikátém zklamání už nevěřím, že ještě někdy budu v soukromém životě šťastná. K chlapům jsem si vytvořila jakousi neviditelnou zeď a přes ni nikoho nepustím. Nejde to ovlivnit, prostě mám strach z dalšího zklamání. Pocity samoty zaháním různými druhy aktivit. Jenže je to jen popírání skutečnosti.

Mně je taky 47 a žiju sama. Léčím se na deprese, ale v současné době jsem v pohodě. Nevěřím, že po zklamání ještě někoho najdu a budu moci milovat.

Edo, ale neházej flintu do žita. Zkus nějakého léčitele, kineziologa, psychologa, nebo Rodinné konstelace. Vždy je nějaká cesta, jen to nevzdávej. Zkus si to zadat do vyhledávače a něco si o tom přečti. Možností je celá řada.

A mně je 47 a celý život jsem prožil ne o samotě, ale v izolaci. Paraniodní schizofrenie. Život s těžce nemocným otcem a podajnou, vystrašenou matkou. Celý život šikanován a všem pro smích. Před necelými sedmi lety otec zemřel, ale já už to nedokáži. Nevěřím. Byl jsem tolikrát zklamán a podupán, že navázat s někým sám od sebe rozhovor je pro mne prakticky nemožné. Je to začarovaný kruh a vrátit se na druhý břeh je tak těžké.

mě je sice 21 ale jsem na tom podobně.tak též už se stim smiřuji.furt někoho hledat, chodit na místa mezi lidi aby si mě třeba někdo všim, někomu se zalíbila.už mě nebaví,pokud v mém osudu(takzvaně) je muž , tak se oběví, ikdybych do tý doby měla být sama.

Je mi 24 a celý život jsem prožil v samotě. Nikdy jsem nechodil s žádnou holkou. Dnes už vím, že o mě nikdo nestojí, tak se s tím jenom smiřuji, ono se s tím nic jinýho dělat nedá, když mě nikdo nechce...

Ahoj, jsme parta lidí, nemáš s kým jet na výlet? Tak pojď s námi, přidej se. Hledáme ukecané, zábavné lidi se smyslem pro humor. Rádi chodíme o víkendech, věk 30-40 let.

Tel.: 774 208 391

Oblíbená rada - zajdi si za psychologem. Já jsem se k tomu nedávno odhadlala, jsem na tom podobně jako ty a mám toho taky dost...Zatím se snažím držet se rad psychologa (ještě nevím, jestli je to ten "pravý" psycholog pro mě), uvidíme, také se chci změnit.

cítím se úplně sama, a vůbec nevím co s tím mám dělat, připadám si "prázdná" snažím se to skrývat, aby to např. rodina nepoznala, ale vůbec netuším co s tím! jak se změnit? já nevím!!!!!!!!!!!!!

Loni jsem se zamiloval do o 17 let mladší holky.Jsem ženatý a po čtyřítce.Myslel jsem si že se mi to nikdy nemůže stát-a stalo se. Odejít od rodiny jsem nikdy nechtěl a tak jsem to ukončil s bolavým srdcem.Byl jsem s ní několik měsíců nesmírně šťastný a teď se mi zdá ten svět nějaký šedý-nevlídný.Proto vám holky rozumím-co jste prožily a chtěly byste aby se to vrátilo.....

Jenom chci vyjadrit solidaritu se 'zucastnenymi', je jasne ze je to tezke, ale taky je jasne ze doma se to nevyresi a taky bych chtel upozornit na ambivalentnost nadeje, me traba ta nadeje privedla k samote i kdyz jsem sam hlavne z vlasni viny.

Já jsem po nevydařeném manželství moc ráda sama a je to pro mě nejlepší.Už nikdy nechci nikomu dělat služku,snášet špatné zacházení s minimem peněz.Čeští chlapi nechtějí partnerku,ale robnotnici.Vivat samota,žiju svůj život podle sebe a je mi hej.Užívám si ho.

Jak to tak tady pročítám......zjištuji kolik lidí má totožné pocity.....Veroniko.....Tobě chci jen říct,že vše je relativní...pokud tě přítel opustil,tak to tak mělo být,jdi dál a koukej kolem sebe....přebolí to a jednou se nad vzpomínkami pousměješ....a třeba ten konec byl začátek něčeho nového,lepšího.......je mi 34,mám dva skvělé kluky,dokázala jsem odejít od muže se kterým jsem byla od 18,ale pro kterého peníze a majetek byly smyslem života,já miluju život,přírodu,knížky,jogu,kulturu,mám přátele,kteří jsou skvělí,nemusíš mít kolem sebe miliony lidí,stačí pár lidiček,kteří pochválí a upřímně popovídají,vyslechnou,pousmějí se......nezoufej nad ztracenou láskou,protože dřív nebo později bude líp....věř mi.....milovala jsem moc jednoho skvělého kluka,jednou jsme se nepohodli.....odjel rozčilený......a už jsem ho nikdy neviděla,nikdy jsme si nemohli vysvětlit tu hloupou,nesmyslnou hádku,protože měl autonehodu a já vím,že věděl,že ho miluji a ví to i tam,kde ted je......takže nic není ztraceno,pokud žiješ.Držte se všichni.

Nevěřím už těm řečem, že čas všechno spraví. Přítel se se mnou rozešel už před rokem a půl a já ho pořád miluju. Šíleně moc. Jsem pořád jen zavřená doma a pláču. Mám pocit, že nic už nemá smysl, můj život nemá smysl. Miluju ho, moc ho miluju, tak jako ještě nikoho.... Su zoufalá. A ani nevím, proč vám to tady píšu. Možná sem to prostě potřebovala někomu sdělit, když on to slyšet nechce :(