Sebevražda

No, musím si přiznat, že...Martine,
sice jsem psala,ze na Tebe reagovat nebudu,protoze sis to vyslovne nepral,ale rekl sis o to.
Kde beres tu jistotu,ze jsem dusevne a telesne zdrava?
Kde beres pravo urcovat,kde je mira zdravi?
Jen proste to neni duvod tohoto smysleni a nepisu o tom.
Na dne a v totalni krizi uz jsem proste byla a nechci se tady litovat jak je zle,kdyz uz neni.
Ted uz to jsou proste jen dusledky,
tecka.
Presla chut na obhajobu a u tebe je proste zbytecna.

No, musím si přiznat, že...Kéž by takových šťastných "konců" bylo víc, díky.

M,
timhle rejpanim se nenech rozhodit.
Tohle muze napsat kdokoliv o cemkoliv.
Dulezity je,ze to sdeleni jde z Tebe a ze to nekomu pripada jinak - coz uz,sto lidi,sto chuti.
Aspon tak to vnimam

M,
timhle rejpanim se nenech rozhodit.
Tohle muze napsat kdokoliv o cemkoliv.
Dulezity je,ze to sdeleni jde z Tebe a ze to nekomu pripada jinak - coz uz,sto lidi,sto chuti.
Aspon tak to vnimam

No, musím si přiznat, že to prostě nechápu. Ale asi nemám šanci, mám prostě jiný druh potíží. Když jsem byl pod vlekem deprese, tak jsem uvažoval zkresleně a dnes vidím, že jsem byl zcela mimo. Později jsem byl častokrát v krizi, ale už jsem věděl, že je potřeba bojovat. Nechápu, jak někdo může chtít zemřít, když je duševně a tělesně zdráv. Samozřejmě tím nemyslím na 100%, ale dobře víme, jaké mohou být skutečné zdravotní potíže.
Mimochodem jsem nedávno navštívil se svým synem místo, kde jsem se chtěl zabít. Ještě před jeho narozením. Samozřejmě jsem mu o tom neřekl, ale byl to opravdu zvláštní pocit. Člověk nikdy neví, co ho čeká, ať už v dobrém či ve zlém. Pokud bych to tehdy udělal, tak tu tento veselý kluk nebyl. Takže tím podávám další střípek k vysvětlení, proč na mě tato debata působí poněkud emotivně.

Pampelisko a ten spanek - mas pravdu,to je nejlip.
Nekdy trhany,nekdy ne,ale jen diky prasku na spani.
Bez nej bych uz neusla ani nahodou.
Predpokladam,ze temer vsichni ty stali tady usiname pod nejakou chemii.
Akorat ty sny pak jsou fakt narez,tim spis se tesim o to vic na ten vecny spanek.

Mila M,
vubec se tim...Netrápit se tím, to bych vážně moc ráda, jenomže když se tě toto téma tak hluboce dotýká, jde to jen těžko. Přesto ti děkuji, ty se drž, zdá se, že to potřebuješ víc než já, ty stále ještě bojovat můžeš.

Tohle jsou akorát trapný...Trapný kecy? Možná víš víc než já, možná taky ne, vymlouvat ti to nebudu.

I já sem zavítám jen...Mila M,
vubec se tim netrap.
Nekdy je to tak skutecne lepsi.
Omlouvam se,nejak jsem toho zas dnes naplacala asi prilis,dochazi sily a energie na smysluplnou reakci.
Drz se

I já sem zavítám jen...Tohle jsou akorát trapný kecy.

cloumá mnou zvědavost, ale...Pampelisko do diskuze urcite ne.
Asi by jste si to za ty vstricne a chapajici reakce zaslouzili,prece jen sem ale nahlizi a obcas pise nekdo,s kym se asi zname byt povrchne z minulosti a nechci si tak podkopat tu anonymitu,ikdyz uz pisu i tak moc.

Ale musim priznat,ze nad tim klise ,bude lip, jsem se fakt musela skoro pousmat ( nemyslim to arogantne,vubec ne)
V pl i na terapiich to byl vetsinou vzdy zacatek a konec sezeni.

Pro Radu
ono sebekritika je fajn,hodne ulehcuje,ale vsimla jsem si,ze leckdy sebekritika vyzniva jako litovani se.
Ale kde jsou ty mantinely a kdo muze tak soudit to nevim.

A ta nalada - ani nemam nejak spatnou naladu,nejsem extremne na dne.
Spis uz si pripadam jako vuci sobe lhostejny, emocne vykastrovany robot.

Opatruj se

Necely mesic,tak uz se to...cloumá mnou zvědavost, ale všímáš jak se ovládám,jo? :-)
No, nechám to na tobě, jestli sem pak napíšeš pár slov proč ten termín, a vůbec...
:-(

Co se týče nějakých lepších chvilek, jak píše "rada", tak ty bych u Trosky moc nepředpokládala, tím spíše, že by se měly projevovat nadějí s výrokem "bude líp"
To bychom asi chtěli moc, co? trosko?
Ale snad chvíle, kdy ta smrt není tak úplně akutní, kdy není úplně na prvním místě...by se dala najít? Možná když spíš?
Spíš dobře?

I já sem zavítám jen občas, možná proto, že stále neznám odpověď na otázku "Proč"?! A když si čtu příspěvky, moje bolest se ještě prohlubuje. Protože cítím tu bolest a beznaděj, co z příspěvků vyznívá. A vím, že nemůžu pomoct, že jsem nedokázala pomoct. Je mi to líto.

Holky, těch co by tu neměli být (nemyslím na diskuzi) je plno, ničí nejen sebe, ale i své okolí a neřekl bych, že se dokážou sebekriticky ohodnotit, jak jsem tu u mnoha z vás často četl.
Ani já rodiče nepotřebuju každou vteřinou a přesto jsem rád, že tu jsou, můžu zavolat, zajít pokecat atd. To přece není o tom být u sebe a držet se za ruce...
A oni proto nejsou špatní rodiče, když mají svoji práci, zábavu.
Trosko, máš alespoň občas "lepší náladu", nebo jak to říct, řekneš si - bude líp apod? Podle mého prostě nepatříš do té skupiny, kterou jsem popsal v prvním odstavci!

Jak daleko je to datum?Necely mesic,tak uz se to vydrzet da

Ne...Jak daleko je to datum?

Trosko, jak šíleně to...Ne Pampelisko,neprestala.
Jsem realistka a vim,ze se nic uz nezmeni.
Neni cesty zpet.
Mas pravdu,vystavnuje to.
Paradox je,ze zadny kostej se ze me nestava.
Ale myslim,ze jsem cim dal bliz,to mi dodava nejakou silu to nevzdavat a znova a znova.
Neumim to popsat.
Spis to je tak,ze je datum,pres ktery uz jit nehodlam a pujdu pak ,po hlave,.
A to mi vedomi mi zas dodava vydrzet to obdobi mezi temi nezdary.
Asi to nema hlavu a patu,ale to neva

Neni to ani tak o...Trosko, jak šíleně to zní. Každý týden znovu a znovu. To už si člověk musí připadat jak Kostěj nesmrtelný, co.
Já nikdy nenašla odvahu k nějakému pokusu. Já vždycky jen doufala, že tak nějak umřu sama. Trochu jsem k tomu měla blízko, když jsem se vyhladověla, když jsem si fyzicky ubližovala, když jsem se zapráškovávala... ale nikdy to nedošlo tak daleko, že bych byla skutečně na pokraji smrti.
to musí být fakt už "na mašli", tak často usilovat o smrt a ona nepřichází. To je jak nějaký ůpokyn z nevědomí...něco jako-nedělej to, počkej, vydrž, něco se chystá...Ono by se vydrželo snadněji, kdyby byl termín, co. když by ti třeba někdo řek, 1.prosince tohoto roku bude příležitost začít znovu, s novou chutí, se zdravou psychikou...to bys s pokusy mohla přestat?

Teď jsi Pampel přesně...Ty jo, tak to si asi začnu vykat, ne? :-))

ne, teď vážně, ono je to hodně o tom, jak to má člověk nastavené zevnitř. Zvenku budou přicházet všelijaká pokušení. a s některými je fakt těžké být v kontaktu a udržet si svou integritu. nenechat se rozleptat...to fakt nejde vždy a všude, a

CO MĚ JEDNOU POSÍLÍ, MŮŽE MĚ PODRUHÉ ZABÍT.

nevím jestli je to o nějakém rozumovém uchopení, možná ještě když je člověk toho schopen, přijmout i ty druhé pohledy.

Jinak nejsem tak za vodou, jak se tu možná dělám, o tom svědčí i to, že mi to utkvělo v paměti, asi to se mnou něco udělalo. Navíc podvědomí pak pracovalo naplno ve snech, kdy se mi zdálo, jak jsem své děti sama očkovala, a spletla jsem si vakcínu, a píchla do nich něco jiného...brrr, ještě že jsem se probudila, byť brzy ráno. Pak se mi nato vybavily střípky z výchova, kdy jsem jim (byť nechtěně) ublížila, zaplavil mě pocit lítosti, nejde to vrátit.
jasně že jsem v danou chvíli reagovala tak, jak jsem nejlépe dokázala, ale v důsledku jim to ublížilo, a s tím se jaksi nedokážu srovnat, jako máma. nebylo to nic fatálního, ani fyzické ubližování...bylo to v dobré víře.
Ale tou jsou dlážděny všechny chodníky co vedou "do pekla", jak známo.
Jak se člověk jednou stane rodičem, zkrátka není možné něco neposrat. Tohle mě na tom vždycky štvalo. vyhnula jsem se chybám co páchali mí rodiče, a napáchala své vlastní.