Sebevražda

Zvířátka jsou úžasná....To jsou nejhezčí slova, co jsi dnes napsala!!!! Že vynahradíš lásku pesandě, která trpělivě čeká!!!!! To je strašně dobré znamení. Moc Ti přeju, ať Ti to pomazlení se s chlupáčem aspoň trochu uleví od trápení!

No ono to jeho chování mě...Syn bohužel zjevně jen přejal chování otce, jak píšeš. S tím, jakse chová asi neuděláš už nic. Můžeš změnit jen svůj postoj a to, co mu dovolíš a nedovolíš k tobě osobně. Je těžší si dělat hranice když už je dospělý, napadá mě, že by mohlo pomoci-psychoterapie. Vyloženě nácvik chování, konkrétní postupy. Nějaká KBT, si myslím.
Jak ty se k terapii stavíš?

Jinak, léků máš tedy požehnaně. To se divím, jak ještě funguješ, seš dobrá. Psychiatr je dobrý? Jsi spokojená?

Pejsek je super.
V..."....léčbu vyplakání se do chlupatého kožichu jsem znala,...ale nefungovala...." - to už je opravdu hnusně silná deprese. Taky jsem to zažila, ale jinak - zvířátka (pro mě obzvlášť ta chlupatá - psi, kočky) jsou pro mě vždy neuvěřitelným přílivem energie.

No ono to jeho chování mě...A dá se s ním mluvit? Mám na mysli říct mu, že a JAK MOC Ti ubližuje?

Mým největším spojencem...Pejsek je super.
V dětství jsem měla dva psy, fenky. Milovala jsem je moc moc moc.
poslední roky chováme kočky (přesněji-ony chovají nás :-)), ty nejsou obvykle tak oddané, ale my máme jednoho kočkopsa (miluje svého pána-mého manžela, nosí aport, poslouchá na zavolání...). Manžel se o něm vyjádřil, že ta jeho "plastika ze psa na kočku" musela být hodně drahá (dostali jsme ho už jako odrostlejší kotě).

Když jsem byla (dva roky zpátky) v jedné ze svých depresivních epizod, měli jsme zrovna malé kotě. Já už žádné nechtěla. Manžel si ho přál, protože nám krátce předtím umřela náhle naše tříletá kočička. byla jsem schopna se o něj starat, fyzicky. Viděla jsem, jak je krásné, roztomilé...ale necítila jsem to. Necítila jsem radost, tu krásu jsem neprožívala. Byl to hrozný pocit, být emocemi za sklem, všechno vnímat, ale neprožívat. jediné, co jsem cítila, bylo to temno, ta bolest uvnitř mě. Tehdy i zvířátko bylo příliš slabým lékem na mou rozbitou duši.
Léčbu vyplakání se do chlupatého kožichu jsem znala. Ale tady to najednou nefungovalo. Nezajímalo mě to. Hrozné období, když tak na to vzpomenu...
Ještě že svou fenečku máš a můžeš s ní dělat svou "antidepresivní canisterapii" :-))

Mým největším spojencem...Depko, jsi odvážná ženská - i za to svěření se tady. Bude zase líp. Miluju zvířata a Tvoje "svěřování se" pejskovi naprosto chápu a schvaluju. Já si takto "stěžuji" kocourovi, ani to nevědí a pomáhají, když je člověk ve srabu.

Tak já to risknu. Po mém...Depko,
vypadá to, že máš především potíže se syny, než primárně se svým duševním stavem. Ono to nepřidá, takové starosti, to je jasné.
Vidím to jen z jedné stránky, jak to tady popisuješ, neznám celou pravdu, ale co mohu říct, tak mě ze začátku napadlo, jestli mladší syn nemá také nějaký problém. Netrpí nějakou duševní poruchou? Jeho chování se jeví takhle z tvého vyprávění jako bezdůvodné a nesmyslné. Přijde, seřve tě, "postaví do latě", jak říkáš, to se jeví fakt dost mimo. Nicméně nějaký důvod má, vnější nebo vnitřní.

To tady nevyřešíme, a o to ti asi tu ani nejde, Jen by mi přišlo líto nechat tě přemýšlet nad sebevraždou, když tohle není situace, která by se nedala změnit, nebo tedy aspoň tvůj postoj k ní.

dyž má deprese důvod, je vždycky aspoň čeho se chytit.

Jak to máš s léčbou? Bereš něco?

Depko, Podpořila bych tě ve...Je to tak, bohužel.
Svěříme se jen do určité míry, přes ni to již nejde. S tím nejniternějším není kam jít,
s kým být v té úzkosti.
To, co je tady je malou náplastí na velké rány. Díky Bohu i za ni.

Všechny zdravím. Nějaký...S ironií a posměchem na nemoderovaném webu je asi potřeba počítat, ale pak se snažit si říct, že to prostě napsal blb, který za trápení se nestojí. Ve skutečnosti, domnívám se, je spousta trápení nesdělitelných nebo jen těžko sdělitelných; většina lidí pochopí těžké trápení a deprese toho druhého až když sami padnou na dno.

Všechny zdravím. Nějaký...Depko, Podpořila bych tě ve svěření se na diskuzi, ale nemůžu zaručit, že sem nenapíše někdo, kdo chce škodit a zlehčovat. Tomu nelze zabránit. je to setkání s realitou,. se světem "venku.
Vždy když někdo přináší svůj příběh, jde zároveň s kůží na trh. Buď to ustojí nebo ne.
Byla bych ráda, kdyby ses rozhodla o sobě napsat...ale je to na tobě, i následky.

To je pravda, "nikoho...Ano, souhlasím....to je pro mě naprosto děsivá představa, opravdu nesnesitelná. A přesto mám pocit, že ta holka si nikdy nijak extra nestěžovala. Věřím ale, že nás, byť virtuální lidi, MÁ a to jí může (zatím) pomáhat. A nemyslím si, že o tento zájem nestojí; a tímto se Trosce zároveň omlouvám, že píšu dnes o ní bez ní.

Vlastně společné nám (asi...To je pravda, "nikoho nemít", to je rozhodně strašné. Ne že by příbuzní měli fakticky nějakou moc udržet tu člověka, ale ten POCIT, že jsem na světě sám, už pro ten pocit musí být těžké tu přežívat.
Nepochybuji o tom, že troska má duševní kapacitu vytvořit si kolem sebe okruh přátel, ostatně tady se jí to povedlo hned, svou upřímností a tím, jak si na nic nehraje.
Já myslím, že "někoho" někde tady na světě má, a ten dotyčný (ti dotyční) vůbec nemusí vědět o jejích potížích. Vždyť nejspíš docela zdatně předstírá před druhými pohodu.
Nicméně ani hafo lidí kolem ní nenahradí ten POCIT, že je tu sama, že nikoho nemá. Smutné.
moc smutné.

Vlastně společné nám (asi většině na tomto vlákně) je to, že nás potkaly a potkávají situace, které nás vedly (vedou) ke snaze vzít si život. Někomu se to "povede", někomu se to "povede tak nějak napůl" (asi nejhorší varianta, někdo se z toho (většinou s pomocí jiných lidí) nakonec nějak vylíže, i když pak třeba nežije nijak moc šťastný život. Vlastně mě na Trosce šokuje ještě jedna věc - nikoho nemít!!!! Nikoho... Kéž aspoň tady ty lidi na netu bereš jako své přátele, Trosko.

Ahoj Trosko, po nějaké odmlce Tě zase zdravím. Resp. zdravím všechny, ale přemýšlela jsem....něčím jsi mi více přirostla k srdci. Absolutně neznámá, virtuální (a přece skutečná), jediné pojítko - máme přibližně stejný věk. Možná je to tím, že nepopisuješ podrobně, co KONKRÉTNĚ Tě trápí, možná je to jakási podivná smířenost s osudem (z níž mě někdy mrazí), Tvoje rozhodnutí to tady skončit a přesto stále setrvávání zde, zřejmě v těžké depresi a prázdnotě. Není patrně nic, co by tento stav nějak výrazně zlepšilo, tak jsem Tě chtěla aspoň pozdravit. Drž se!

dekuju Jill,
skoda,ze to tak...trosko, a jakou chybu jsi udělala, že za ni musíš platit tak vysokou daň -život?

dekuju Jill,
skoda,ze to tak...Netřeba děkovat.
Já jen, že vždy jsem ti věřila každé slovo,
jsi jedna z mála opravdových a tak jsem pocítila okamžitou nutnost to napsat!

obešte sa všichni, tak nestojíte za nic, debilovééééé.

obešte sa všichni, tak nestojíte za nic, debilovééééé.

obešte sa všichni, tak nestojíte za nic, debilovééééé.

obešte sa všichni, tak nestojíte za nic, debilovééééé.