Můj děsivý příběh

Pepinka přispívá již delší čas na jiné diskusi - Chronickém únavovém syndromu.

Tak jsem se prokousala touto horou nesmyslných výlevů a bohužel i smutných lidských příběhů některých přispěvatelů. Na začátek bych chtěla podotknout, že lidí s rakovinou, únavovým syndromem, boreliozou apod. je mi nesmírně líto a těchto lidí se můj příspěvek NETÝKÁ! Nemám lékařské vzdělání, proto nemohu najít správné označení pro Pepiny nemoc. Jako laika mě napadá hypochondrie, sociopatie a hlavně nějaká vysoká forma psychózy. Je zajímavé, že tu nějaká virtuální ženská (?) rozproudila takovou diskuzi a kolik lidí s opravdovými problémy jí uvěřilo! Už ten její e-mail -pepazdepa5- o něčem svědčí... Také si myslím, že sem tato osoba přispívá pod několika různými nicky, aby sama sobě pochlebovala. V jejích výlevech nacházím opravdu mnoho nejasností. Jak je možné, že ji léčilo tolik lékařů a nemá diagnozu? Až na neuroboreliozu, samozřejmě. Pokud je jejím jediným spojením se světem její expřítel, jak to, že se jej odváží v narážkách kritizovat. Snad si to umí přečíst, ne? Píše o sobě, že měla tooolik vysoce postavených přátel, kteří ji potřebovali... a když ji už nepotřebovali, tak se k ní obrátili zády a občas zatelefonují, jestli už z ní není zase ta vysoce postavená bla, bla, bla... Hýbat se nemůže, ale obsáhlé příspěvky na net psát může? Ano, ona vlastně dříve pracovala s IT technologiemi, takže to pro ni není problém, že? Marně se pokouším o představu, kdo že by mohl být tato ex-vysoce postavená dáma. Dál mě zaráží její zkazky plné chyb. Chápu, že se někdo oprostí od čárek ve větách apod., ale na vysokou školu těžko přijmou někoho, kdo dělá tolik gramatických chyb a hrubek ve slovech. Ale ona tu Vš studovala individuálně, tzn. co? Opravdu nevím. K invalidnímu důchodu se tu vyjadřovat nebudu. Vím, že to mají někteří lidé s byrokracií těžké. Dál jsem se tu dozvěděla, že je nemocná od 20 let. K dnešku je to tedy zhruba 11,5 roku, co se potýká s určitými potížemi a poslední 3 roky je na tom tak špatně, že nemůže chodit, sedět, vařit, ..... Jak je tedy možné, že cituji: "Mela jsem vybornou praci, dokonce ve svych 30 letech nabidku na foceni, novou lasku.. .Dnes jsou vsichni znami pryc, lide kdyz nekoho nepotrebuji, tak je pro ne nepespektivni.". Opravdu vám není divné, že ženská, která nemůže vyjít na ulici, je tak hezká, že dostává nabídky na focení???No nechám toho. Tahle snůška žvástů je i na mě moc a svoji energii potřebnou k napsání tohoto příspěvku vynakládám možná zbytečně, protože se do mě tady na netu pustí naklonovaná Pepina pod různými nicky... Pro všechny: Já jsem se díky aroganci obvodní lékařky dostala na hranici života a smrti, dál už se však o mě starali kvalifikovaní a hlavně lidští lékaři, takže jsem měla nakonec vlastně štěstí. Půl roku jsem strávila v nemocnici, ztratila jsem určité šance a vím, co je bolest. Tedy - bylo to před 15-ti lety, ale dobře si to pamatuji! Pro Pepinu:Jestli skutečně existuješ a trpíš, je mi tě líto. Pokud se o tebe ještě expřítel stará, bude to asi anděl nebo tě hluboce miluje - važ si toho.Jinak bych ti doporučila toto: nemáš peníze, nevěříš lékařům, nemáš ráda lidi a ubližuješ sama sobe. Nech se zavřít do Bohnic, tam se o tebe skutečně postarají na státní náklady. Myslím si, že tam úplatky brát nebudou. Jako ironii to myslím pouze napůl, nechat se někam dlouhodobě umístit - odpadnou ti náklady na jídlo, uklidí po tobě, uvaří ti a postarají se. Možná se uleví i tvé choré mysli. Pro Valiss: Jen by mě zajímalo, jaké je to nejvyšší vzdělání, které se dá v naší zemi získat????KatkaPS: doufám, že jí nikdo neposílá peníze?!!!!! Možná, že pouze o to, takovým lidem jde!

Co só to za kydy! Ta kocna je zralá akorát na šaškec!!

Pravopis nema s nemoci co delat. O necem vypovida.

Milý Tondo,nevím,co ty jsi za hnidopycha,nebo chceš jen prudit,do nikoho se tu nenavážej,zvlášť ne do Pepinky.Nebazíruj na pravopise,ta holka je ráda,že ještě žije(?).Jdi se exhibovat jinam,kde to ocení a neplácej si tu játra. O jejím vzdělání nepochybuj,má to nejvyšší,co jde v naší zemi získat.

Milá Pepinko,nepíše se "nesmysli",ale "nesmysly".Vůbec mě fascinuje,kdože se to vlastně účastní diskusí na internetu.Neznalost pravopisu u mnohých pisatelů vypovídá o jejich vzdělání.Nezvládnuté základní vzdělání a rady lékařům/absolventi jedné z nejtěžších vysokých škol/jdou vskutku dohromady.

Milá Pepinko,přečetla jsem si celý Tvůj příspěvek i spoustu reakcí na něj. Nejsem tu proto, abych hodnotila, soudila, nic podobného. Shodou náhod mi nedávno přišel mejl, ve kterém se píše o koloidním stříbru, které pomáhá nejen léčbě boreliozy, ale i na spoustu jiných nemocí. Vím zatím naprosto reálně o jednom člověku, kterému to pomohlo z dlouhodobé vleklé nemoci. Takže Ti sem ten článek okopíruju:Vážení, jak pro Vás tak i pro kolegyni se stejným dotazem: s koloidním stříbremmám zkušenosti jak z osobního užívání po dobu již 5 měsíců, tak i z užívání jiných.Koloidním stříbrem jsem se po mnoha pokusech s antibiotiky a nekonečným kolečkem mezi lékařidostalaz beznadějné boreliózy se kterou jsem se trápila kromě uplynulých 7 let tak posledních 9měsíců velmi akutně. Stříbro mám kromě jiného odzkoušené na povrchová zranění, gangrénu, tak i naangínu, chřipku, rýmu, lupenku, ekzémy a další problémy. Upozorňuji Vás pouze na skutečnost,že stříbro musí být v min. koncentraci 20ppm jinak je jeho užívání pouze profylaktické anemá větší léčebný účinnek. Koloidní stříbro které se u nás objevilo jako hotový produkt jejednak příšerně drahé a za druhé má koncentraci pouhých max.10 ppm. Rovněž užívání tak jak jedoporučeno v některých podkladech -t.j. po lžičkách je nesmyslné. Ale toto vše je na delšípovídání.Těch článků je v tom mejlu víc, ale nechci, aby to byl nekonečný mejl. Zkus se podívat na stránky www.prozdravi.cz - myslím, že tam se dá koloidní stříbro objednat. Nezbývá mi, než Ti popřát hodně štěstí, aby se Tvůj život ubral konečně tím správným směrem a nemusela jsi žít v takových bolestech a nekonečných problémech - držím Ti palce jak nejvíc to jde :o)

Jiřinko, ale byly i chvíle, kdy jsi nehýřila tolik optimismem jako teď, i když Tě čeká nebo už jsi po těžké operaci. Kéž Ti takový nadhled zůstane dlouho a stejně i nám, kteří se ho také snažíme mít.

Ajko,tvá definice oběti je naprosto přesná.Mám takového člověka ve svém okolí.Problém je,že oběť si neuvědomuje,že je oběť a nikdo ho nedonutí se jít léčit - dle něho je vina u všech ostatních.Jiřino tvoje příspěvky jsou opravdu pohlazením po duši.Tak si říkám,jak malicherné jsou moje starosti,i když mi někdy přerůstají přes hlavu.Přeji tobě i Móni brzké uzdravení a ať vás provází jen samé štěstí.

Pepinky je mi lito, jednu dobu jsme si dopisovaly, ale nepodarilo se mi pro ni najit nekoho, kdo by ji pomohl-dobreho neurologa, nebo nekoho z jinych oboru, kdo by zlepsil jeji situaci. Je to velice tezke uz proto ze nejsem z Prahy a take napr. revmatolog pro Vas vetsinou nic moc nenadela jen napise vysledek vysetreni a objedna Vas na dalsi kontrolu, neurolog zvazi jestli jste jasny pripad napr. RS nebo jiny druh onemocneni a pokud na to existuji leky vytridi to stylem jestli si lecbu budete moct dovolit muj dojem je ze se podil pacienta na doplaceni drahych bude stale zvysoval a protoze by preruseni lecby z financnich duvodu vzbuzovalo pohorseni, nezacnou s lecbou hned pod pocatku. Upozornuji na to ze toto je jen muj dojem, ktery jsem nabyla pri hovoru s nemocnymi a rozhodne se nechci dostat do nejakych tahanic na tema nespravneho pochopeni cele veci. Na druhe strane pro mlade lidi se lekari vetsinou snazi delat co mohou, ale pokud jsou postaveny pred pripad chronicky nemocneho pacienta casto sehlavaji protoze leky ho neuzdravi a jen zlepseni kvality zivota jim nestoji za to, aby predepisovali drahe leky (existuji vyjimky, ja jich par poznala, ale jsou to skutecne jen Lekari s velkym L, kteri na podklade diagniz typu hypochondrie a neuroza, (ktere jsou pacientovi jinymi lekari podsouvany), se nenechaji zvyklat a zkousi najit organickou pricinu a pripadne ji lecit. Videla jsem v zdravotnictvi(jako byvala sestra a ted i pacientka) veci a kterych bych nerada psala, protoze nechci vypadat jako paranoik. Navic nevim, jak z toho ven, lekari tesne po skole mivaji velmi nizke platy, nemocnice je prijimaji na castecne uvazky a ocekava ze budou pracovat v normalnich sluzbach tj. casto 24 hod( s moznosti spat pokud se na oddeleni nic nedeje atd). Musi vydrzet pokud chteji mit ukoncene vzdelani a praxi. V teho dobe je pro ne asi tezke zalozit rodinu, a taky zachovat si empatii s pacienty, protoze samy jsou nekdy na pokraji sil. Proto si vazim treba sveho hematologa, ktery skutecne pracuje v tomhle tempu a presto dokaze s pacienty mluvit vlidne a skutecne je lecit. Slysela jsem o lekarce, ktera davala pacientum leky pro zvraceni pri chemoterapii, a protoze by z toho mela problemy-formou pokuty (nebo jinym zpusobem, ktery jsem prilis nepochopila) by prichazela o penize rikala si rovnou pacientum o tisicovku na recept. Moc tomu nerozumim, jen ze pacient, ktery mi o tom vykladal to pokladal za zcela normalni a nijak tim pohorsen nebyl. Ja byla protoze mnoho lidi, v me a horsi financni situaci, by na to proste nemela, a doufam, ze by me to pohorsilo, i kdybych do tehle skupiny nepatrila... Je proste mnoho veci kterym ve zdravotnictvi nerozumim a nehodla je nijak resit, radim jen vsem pacientum-pokud svemu lekari neverite-odejdete od nej a najdete si nekoho, kdo se chova jako dobry clovek i jako profesional. Bez dobre spolupraci mezi lekarem a pacientem totiz neni mozne s chronickou nemoci zit tak, aby clovek nebyl neustale vystresovany ze sveho stavu a na pokraji sil...

Aleno přesně jste to vyjádřila - víra v Boha Vám pomáhá PŘEKONAT. Nikoliv VYŘEŠIT. Je na každém z nás jakou vyznává životní filozofii, ideologii. Rozumný člověk si nachází svůj způsob pomoci a jak jsem viděl na jiné diskuzi autorka se dala snad jen na jedinou rozumnou cestu v její těžké situaci. Našla si na jiné diskuzi zázemí v podobě stějně nemocných a studuje a hledá a vyměnuje si poznatky a zřejmě to všechno již přes nesnesitelně těžké potíže. Co víc již může dělat? Moc mi občas není zřetelné zda chcete autorku podpořit nebo ji setřít a poukázat na to jak jste Vy nebo jiní "lepší". Jestli jsem správně pochopil, tak je autorka handicapovaný občan, tedy odkazaný na cizí pomoc i v běžném životě a bez lékařské a finančni pomoci od státu. Jsem velmi na pochybách, že tuto její dlouhodobě vyhrocenou situaci, až na čestné vyjímky, mnozí pisatelé pochopili.

Nechápavci je mozná velmi mírny výraz. Já bych název vzhledem k určitým reakcím napsal i tvrději.Pravidlem je, že človek, který je obětí fyzického či psychického týraní se většinou než pomoci dočká obvinění za svou situaci.Človek, kterému se děje bezpraví ze strany státu, ze strany zdravotnictví, soudů, policie jen velmi zťežka hledá pomoc a pochopení.Proč? Vždyť je lepší žít s tím, že se nespravedlivosti nedějí. Stačí si jen zakrýt oči a věřit tomu, že vše špatné se děje jen špatným lidem, kteří si to zaslouží. OMYL.Měl jsem přiležitost v životě nahlédnout do problémů zdravotně handicapovaných občanů. Lidské osudy byly až kolikrák k neunesení. Nevidím však důvod za za težký a smutný život někoho obviňovat. Zdá se mi, že někteří, kteří se dostali z nejhoršího nebo mají nějaké zazemí se snaží autorku tak trochu buzerovat. Viděl jsem relativně štastné nemocné, kteří žili v jistotě své rodiny a vzorné lékařské péči a viděl jsem nemocné opustěné, bez jakékoliv solidní pomoci. Na osamocené se nelepí spirutuální černota. Vysvětlení je lehké - jsou bezbraní pro svůj handicap vůči nepravostem od lékařů, úřadů. Tito lidé končí jako trosky a není to v zadné případě jejich vina. Je to ostuda státu, je to ostuda nebližšího okolí, je to ostuda rodinných příslušníků.Dále bych radil, nesrovnávejte nesrovnatelné. Podsouváte mnozí autorce pod nos svůj lepší a šťastnější život. Možná prožila a prožívá takovou míru strastí, o kterých se Vám ani nezdá v nejhorším snu a neunesli by jste ani desetinu. Domnívám se, že v jejím případě není na místě se nutit do optimismu. Ano správně, zavánělo by to jistě sklonem k nějaké psychické úchylce a odklonu od reality.

Nemyslím si, že jsme se vpravili díky své nemoci do pozice obětí. To že si stěžujeme (i když jen zde na chatu a mezi sebou) na nepravosti které nás na cestě ke zdraví provázejí ze stran našeho zdravotnictví a okolí vůbec, neznamená že v této oběti chceme zůstat, znamená to právě naopak, že bojujeme a chceme se z ní vymanit.Pepča je toho zářný příklad, že bojuje někdy v větším jindy s menším úspěchem, ale bojuje.Odpustit, zapomenout neřešit si muže dovolit zdraví člověk

Pardon ..."Z některých ..."

Ze některých příspěvků se dá určitě hodně odhadnout o pisateli. Ale také záleží na životním postoji a přístupu k různým problémům. Je určitě plno lidí, kteří zažili věci, o kterých se nám ani nezdálo a jsou stále optimističtí, šíří pohodu a nestěžují si. A jsou zase jiní, kteří nezažili nic moc dramatického a neustále jen nadávají, stěžují si a ze všeho špatného viní ostatní. Myslím si, že bychom měli být tolerantnější a respektovat názory ostatních i když nám zrovna nejdou pod nos. Co se týče víry v Boha, určitě není všemocná, ale mně pomáhá překonat jak moji nemoc, tak rodinnou tragédii. Moc fandím a držím palce všem, kteří prodělali těžkou nemoc, nebo s ní právě bojují a přeji jim hodně štěstí a síly.

Kdo je obětován a je obět!!! Stavět se do role oběti znamená se pouze litovat a nic nedělat pro řešení své situace. Neshledavam u autorky diskuze takový problém. Jenže je násílím postavena do boje s větrnými mlýny.Bůh či pokora k Bohu nikomu nepomuže. Víra v Boha může pomoci překonat potíže, ale jen do určité míry. U velmi težkých zdravotních potíží mohou pomoci jen lékaři a podpora okolí, zejména blízkých. Kdo tvrdí, že mu pomohla POUZE změna myšlení, nešlo u něj o těžké zdravotní potíže, ale o nejaký druh psychické nepohody. Krásně lze podle různorodých odpovědí usuzovat na zkušenosti, kterými pisatelé prošli. Možná se ještě budou v životě hodně divit. Já se už nedivím vůbec ničemu.

Mono, jsi mila, ale ono to vsechno kladne, o cem pises bylo v Tobe a vyvolal by to treba nekdo z rodiny, nebo by jsi to probudila sama. Kazdy se boji a kazdy se to musi snazit premoct, aby se donutil podstupovat ruznou neprilis prijemna vysetreni a lecbu( hodne mirne receno), ale jsem moc rada, zes to vsechno zvladla a jsi v poradku. Urcite jsi mnohem statecnejsi, nez sis kdy myslela a proste kdyz to byl nutne, tak jsi sve sily dokazala zmobilizovat. Preji Ti vse krasne a urcite si pro svou odvahu zaslouzis splneni spousty odmen(ja se za zdravotni neprijemnosti odmenuji-kupuji ruzne blbustky, nekdy je jeste upravuji, nekdy si je ponecham a nekdy je posilam znamym, kteri se uz asi boji chodit na postu pro balik:-))). Takze pokud by sis chtela psat, pokud by Ti to neco prineslo, budu rada, pokud chces mit nemoc za sebou-pochopim to. Moc Te zdravim Jirina. Lyka"seznam.cz

Jiřino, poku předpokládám správně jsi Jiřina Spurná, která píše i do podobně zaměřených témat. Chci Ti složit velkou podporu a říct Ti, že aniž o tom víš, asi před rokem mi tvůj příspěvek moc pomohl. byla jsem v té době po pátém a prvním úspěšném umělé, oplodnění a při vyšetření mi zjistili Ewingův sarkom( jeden z nejzhoubnějších nádorů) v pánevní kosti. Noci byly bezesné, interrupce prakticky nevyhnutelná a já byla v takovém psychickém stavu, cítila jsem nenávist , strach, zlobu, pocit křivdy a já četla na internetu co se dalo. Naštěstí tyhle negativní dušvní stavy přešly a následoval boj o život. V té době jsem objevila tohle fórum (myslím celou doktorku) a nějak na mne dýchl optimismus z Tvých příspěvků. Ne takový ten falešný, že je třeba bý pořád pozitivní, ale normální lidský optimismus, kdy si člověk třeba někdy i zafňuká, ale jede dál. Jsem bez nálezu, po šílený chemo a ozařování a po čtyřicetidenní hladovce, kterou jsem absolvovala tajně bez vědomí lékaře. Vím, že jsi v mém boji s tou potvorou jedním z bodů, který mi pomohl a i když nemám vyhráno, pořád jsem ve hře a vedu. Jsi bezva holka a věřím, že pomáháš i ostatním, kteří třeba nemají momentálně sílu něco napsat, já ji neměla skoro rok. Děkuju lékařům o kterých se tžady píše jako o lidech, kteří až na pár nemají o nikoho zájem, tak s tímhle jsem se opravdu nesetkala a vlastně ani nikdo z mých spolubojovníků. Co na mě působilo nejhůř bylo, když se někdo s kým jsem se na chemo seznámila najednou neobjevil a na dotaz mi odpověděli, že zemřel. Kolikrát mi přišlo, že je na tom lépe než já a mísila se lítost nad smrtí kamaráda v úzkých s hrůzou z vlastního konce. Je mi 36 let a nestydím se přiznat, že nechci zemřít, chci žít. V pondělí příští týden jdu na kontrolu a budeme řešit ukončení léčby popřípadně poslední chemo. Jestli bude poslední, zkousnu to ale už se mi do toho nechce, kdo zažil chápe. No a mimčo nebude, budu se těšit na bráchova mimina a máme s manželem hezký vztah a no prostě zaměřím se jinam. JIŘINO DÍKY!!!!

No ja nevim, fakt je, ze pokud clovek trpi, je dost tezke se necitit blbe. Ale nektere veci se daji zvladnout i kdyz jsou velice zle, jakymsi cernym humorem a dost to pomaha. Nejak to rozepisu, pripada mi, ze v zivote je vzdycky nejake plus a minus. Muj otec me od mala mlatit( minus). Od dvou let jsem vyrustala u prarodicu- deda byl naprosto fantasticky(plus)-po jeho smrti jsem se vratila domu, otec me prestal bit a venoval se psychickemu tyrani(-), nasla jsem senzacni kamaradku(+),a prozila skvelou, prastenou pubertu(+), mela jsem pritele ktereho jsem velice milovala (+) otec ho nenavidel tak, ze me ujistoval, ze ho zabije(-), s pritelem jsem se rozesla-polekal se otce(-) ale pokud to byl vydesenec, bylo to lepsi nez si ho vzit(+)osamostatnila jsem se a pracovala jako sanitarka a prace me velice bavila(+)vymerili mi podle ni duchod 5.400 (-). byla jsem prijata na VS a studium se bavilo a zjistila jsem, ze krome kamaradky me berou taky ostatni lide(+)dva roky po ukonceni skoly jsem v praci mela dosahnout lepsi postaveni a vic penez jsem tezce onemocnela(-)( takze mi duchud vymerili zas z toho minima co jsem do te doby brala(-) kdyz jsem na tom byla nejhur, opustili me pratele/ nevim jestli jsem v te dobe nemela mentalitu obeti- ale v te dobe jsem to videla tak, ze maji z me nemoci strach a vrhli se na podnikani a na city nemaji cas/(-) ale mozna, ze pratel, kteri cloveka opusti, kdyz je nejvic potrebuje, je nejlepe se zbavit(+)dosahla jsem sice remise(+), ale pres dva roky jsem hledala misto(-)kdyz jsem byla na zhrouceni poradil mi znamy-lekar, abych pracovala jako dobrovolnice a sehnal mi prvni misto, ktere me ohrome bavilo(+)neverila jsem tomu, ze by se nemoc uz nevratila a tak jsem krome prace nemela pratele(-)znovu jsem onemocnela a potkala skvele pratele, kteri me i s mou nemoci berou(+!!!), porad jeste ziju(+), mam pratele(+) a praci dobrovolnice, ktera me bavi (+)a duchod, ze ktereho se moc zit neda(-).ale myslim, ze i pres veskere prehmaty byl a je muj zivot zajimavy a nekdy dokonale na mas..nic, nekdy naprosto super. Nadelala jsem x chyb(-) ,ale diky jim je snazsi pochopit lidi, kteri je delaji taky(+):-)). Takze to, ze jste nahodou momentalne prijali psychiku obeti patrne neznamena, ze byste tak museli zustat zbytek zivota. Cim vic pruse..prusvihu zazijete, tim je snazsi brat ostatni bez zloby a snazit se jim porozumet. Jedini lide, kterym by clovek nemel odpoustet, at se to tyka jeho, nebo druhych, jsou ti kteri lidem ublizuji, jedinym zpusobem, ktery je neodpustitelny-pripravuji je o lidskou dustojnost-vsechno ostatni se prominout da. Mozna, ze jsem to nepochopila v plnem rozsahu, ale odmitam nesnaset lidi s mentalitou obeti, jednak proto, ze jsem mezi ne patrne taky patrila, jednak proto, ze je mi jich lito, protoze clovek prece musi o zivot bojovat a musi se snazit hledat vychodisko, musi neco delat co by melo smysl i pro druhe...Pepinka, mozna skutecne trpi a pak je tezke ji radit, aby se "vzmuzila"a pokousela se to brat s nadhledem. Nevim jestli z toho neco vyplyva...ale pres veskerou mizerii se mi zda zivot fajn. Pristi tyden jdu na dost tezkou operaci a mam strach-rada bych to prezila-ale i kdyby to nevyslo, nebylo to zas tak spatny.

Ajko, Šárí,rozumím Vám. Já se v roli oběti cítila jen u doktorů, ale doma jsem si to nepřipouštěla, protože jsem stále a to trvá na sobě makala a nese to ovoce. Myslela jsem teď Pepčin stav, že by se jako oběť moc nazývat nemusel. Zažila jsem 6-tileté kamarádství se stejně trpící CFS jako je Pepča a rozešly jsme se, dokonce na můj vkus ve zlém, protože já jsem už dál nechtěla jenom pomáhat,ale tlačila jsem na ni, aby i ona šla jinou cestou, kterou ovšem chápat nechtěla. My kteří ji pochopíme, se ozdravíme a budeme úplně někde jinde, bohužel jak zjišťuji, na toto má jen malé procento z nás. Zkuste se nad tím zamyslet. I když někomu budete říkat, že dr. jej ničí víc, než si uvědomí, přesto tam budou hledat pomoc. Nejvíc to vidím u nemocných s CFS, kteří nemají dospělou kvalitní oporu - znám 3 případy. I když jim budu psát např. rehabilituj radši doma sam, v klidu, bez úmorného harcování, neudělají to. Doma nemají oporu a v podvědomí mají zafixováno, že ta opora /i když jiná a chvilková/ bude ve zdravotníkovi, ale bude tam. Zbytečná jsou slova, člověk buď procitne a polepší si v životě nebo se bude utápět do vyčerpání posledních sil. Vidím v tom také jistou sprirituální černotu - to zlé se prostě na trpící a v mnohém osamělé nalepí a oni, nepochopí-li to, se dostanou do zničujícího se labyrintu.M.