Panická porucha

Nechci tu ze sebe dělat...Víš Pavle radím ti abysae vykašlal na všechny okolo sebe a začal se sebou něco dělat.Je to tvé zdraví a nikomu do toho nic není.A takhle vlastně poznáš své rádoby kamarády a přátele.A to že užíváš léky na psychiku neznamená že jsi blázen.Prober se a každýho pošli někam kdo bude na tebe zlý.Léky co napíše lékař hradí většinou pojištˇovna jen se na některé asi něco málo doplácí.Já jsem byla v takovým srabu že jsem RÁDA vyhledala specialistu,a je mi dobře.A jestli bys užíval AD tak těch se neboj jsou to jen mozkové hormony a nejsou návykové.Víš ony tyto stavy mohou ještě přejít v daleko horší onemocnění které jen těžko zvládneš.

Nechci tu ze sebe dělat kdoví jakou chudinku a brečet, že máme "nefungující" rodinu, ale člověka to v takovéhle hnusné životní situaci celkem dost mrzí a na psychické pohodě mu to nepřidá. Radči bych se svěřil rodičům své přítelkyně, abych byl upřímný..... ty léky, co bych dostal od psychiatra se hradí celé, nebo je z části platí pojišťovna?? Opravdu vůbec nemám ponětí do čeho jdu, ale jsme celkem rozlezlá :-D rodina, takže pokud by se to někdo dozvěděl, byl bych pro ně už na pořád blázen :-(((((((

asi jim radči nic říkat nebudu, tedy alespoň ne teď před vánoci. Byli by z toho špatný a svátky by byly v háji. Nejradči bych se odstěhoval. Potřebuju alespoň trochu klidu, jenže mám bohužel smůlu, protože se u nás doma prakticky pořád řve. Mám malou sestru a je trochu pomalejší ve škole, ale hrozně zlobí. Je tady kvůli tomu pořád řev a mě to dost vytáčí. S rodiči nijak extra nevycházím. Nejsou to zrovna studijní typy. Oba pracují celý život rukama jak říkají. A já sem pro ně netáhlo, protože rukama fakt dělat nehodlám. Né, že bych nezdědil trochu té šikovnosti po tátovi, ale prostě mě to neba. Chci se věnovat jiné práci, kde se můžu nějak vyvíjet, pracovně a myšlenkově růst. Neustále se vzdělávat. Mám vždycky hroznou radost, když se mě někdo zeptá na něco z nejnovější technologie a já o ní vím všechno. Prostě mým snem je celoživotní studium :-) ale rodiče by asi byli klidnější, kdybych měl někde lopatu v ruce a každý den makal jako blázen. Mě tohle nic neříká a když sem končil střední školu, fakt se mi do práce nechtělo. Nemáme tolik peněz a proto mi rodiče řekli, že mi vysokou sponzorovat nebudou a že si na ní musím vydělat.

O to vydělání na studium ani tolik nejde, spíš jde o to, že mi vůbec nerozumí. Podporují mě finančně, to jo, ale psychicky vůbec. Třeba když se mi povede někomu opravit počítač, tak od nich slyším jen suchý jj paráda. a tim to končí. a tak je to pořád. Dřív mi to nějak nevadilo, ale před 2 roky jsem začal chodit s přítelkyní a její rodiče jsou úplně jiní. Sednou si s ní do obýváku S VYPNUTOU TELEVIZÍ a povídají si. Když sem u nich poprvé spal, vůbec sem nechápal, že je to baví, popravdě přišlo mi to trochu trapný :-(, protože doma nic takového nepraktikujeme, možná tak prohodíme pár slov u televize a konec. Potom se mi to začalo líbit a abych řekl pravdu k rodičům přítelkyně se nyní těším víc, než domů.
pokračování dále

Můj názor je, neříkat rodičům. V práci si vzít na první sezení dovolenou, poté se dohodnout na sezení po pracovní době. K lékařovi být naprosto upřímný a teprve potom bych viděla, jestli to rodičům říct či ne. Sama bych to své matce říct nemohla, protože hlavně kvůli ní tam chodím. Celý život mě nebrala, neposlouchla, ponižovala, až jsem se uzavřela do sebe. Poté začaly panické ataky, rozjela se mi SF a také si pamatuji dobu, kdy jsem byla přesvědčená, že mám rakovinu, rostroušenou sklerozu, epilepsii... Dnes nechápu, co mě k tomu vedlo.
Pavle, nevěř tomu, že se to samo upraví. Kor jestli máte v rodině genetickou zátěž. Čím dřív se začneš léčit, tím dřív budeš v pohodě.

Pavle,psycholog léčí člověka na základě pohovorů, psychiatr léky.Taky tě samozřejmě na začátku vyslechne a podle toho by měl stanovit diagnózu a nasadit patřičný lék.
Podle toho co píšeš, máš asi "jen" panickou poruchu,úzkost a obscesi ale přesně by diagnózu stanovil až doktor.Tedy měl by stanovit.
Ještě si připiš na seznam hypochondrii:-))To jsou ty pocity, že máš každou nemoc.
Každopádně to musí být otravný život a měl by jsi to řešit.

Pavle, myslím si, že by jsi...Děkuji za reakci :-)
takže, pokud jsem to dobře pochopil psycholog si s člověkem jenom povídá a psychiatr je pro těžší případy :-( a rovnou píše léky?
možná, že se ptám jako blb :-) ale co horšího by se mohlo rozjet? Já měl totiž vždycky strach ze ztráty osobnosti a že ten druhý já :-) udělá nějakou blbost. Někde jsem si přečetl, že pokud má člověk obsedantné kompulzivní chorobu, tak má ze schizofrenie opravu strach, ale je to pouze strach a nezvrtne se to do ní.

Nemám nějak moc věcí najednou??? Zdá se mi, že mám snad každou psychickou nemoc, která existuje a ještě k tomu každý večer jinou smrtelnou nemoc, když o ní slyším v televizi :-) (rakovina apod.) ale druhý den už je to zase něco jiného. Proto sem vůbec nevěděl, do jaké diskuze mám psát

jsem už těžký případ, nebo je to "normální"??

Pavle, myslím si, že by jsi se měl svěřit rodičům. Stejně se to někdy doví.
Jak píšeš, asi je to genetika. To co se ti stalo na motorce byl jen impulz k tomu , aby se to rozjelo.
Každopádně bych zašla k psychologovi poradit se jak dál. I když osobně myslím, že by byl lepší psychiatr.
Informuj se , který psycholog pracuje "na pokladnu", bez přímých plateb, určitě je jich víc.
Rozhodně to urychleně řeš, než do toho moc zabředneš a budeš se pak moc těžko z toho dostávat.
jak píšeš, vypadá to na paniku a obscesi.
Pozor aby se ti z toho nerozjelo něco horšího!

Pavle, jsi dospělý...děkuji za příspěvek :-)

nejhorší na tom všem je, že můj šéf v práci je zároveň přítel mých rodičů a také náš soused, takže pokud se omluvím z práce, kvůli nějakému výmyslu, tak to večer budou vědět i rodiče. Asi před rokem jsem se dozvěděl, že můj děda měl něco podobného. Tedy podle rodičů měl schizofrenii, ale nevím, jestli je to pravda, protože oni berou všechny psychické nemoci do jednoho pytle. Oběsil se v léčebně, když bylo mému tátovi 20. Je mi jasné, že v té době na to žádné léky prakticky nebyly a celé téma kolem psychiky člověka bylo jedno velké tabu, takže ho vůbec neodsuzuji za to, že ten tlak prostě nevydržel. Mohlo by to být dědičné?? Můj táta má také podobné změny nálad jaké pozoruji u sebe, ale opravdu se ho ptát nehodlám... S tou návštěvou psychologa je to na štíru, jak jsem říkal. Jak se pohybují jejich ceny?? Vím, že sezení je celkem drahá záležitost a já nejsem zatím v tak dobré finanční kondici, abych si mohl chodit k psychologovi párkrát do měsíce (tedy jestli je to tak často potřeba).

Včera mě opět popadla "zástava" dechu :-D a tak jsem si vštípil do hlavy slova, která jsem si přečetl v této diskuzi a opravdu mi to pomohlo, takže děkuji všem :-)

Existují nějaké případy, kdy se člověk opravdu udusil, nebo to vždycky nějak přejde??

Děkuji za odpověď. S pozdravem Pavel

Pavle, jsi dospělý člověk, který se trápí. Návštěva psychloga by ti určitě pomohla. Utřídil bysis myšlenky a zjistil, co se vlastně odehrává. Záchvaty paniky se můžou zhoršovat. Rodiče se o tom nemusí dovědět. To je jen na tobě. Chodím k psychlogovi 12 let a ví tom pouze manžel. Matka by to nepochopila, měla by mě také za blázna a ještě by mi to zhoršila.
Opravdu jediný řešení vidím v odborné pomoci...

přepadávají párkrát do měsíce. Nyní už se mi naplno vrátili myšlenky o udušení. Večer začnu lapat po dechu a začnu panikařit. Říkám si, tohle byl muj poslední nádech a podobně. Také se mi stává (to je většinou impulsem tohoto "dušení"), že začnu panikařit. Prostě ze všeho. Nemůžu ustálit myšlenky a soustředit se na jednu věc. Prostě si najednou myslím, že se zblázním. Potím se a myslím na hrůzné věci. Na horory a podobně a já se marně snažím uklidnit se ale prostě to nejde. Mlátím s sebou ze strany do strany a je mi hrozně. Začně mě bolet hlava a opravdu je to nejhorší pocit, jaký znám. Prostě nemůžu žít normální život a opravdu mě to psychicky velmi vyčerpává. Nyní chodím do práce, ale raději bych dělal to, co mě baví a v čem sem vyučen - oblast IT. Mám strach, že nenajdu lepší práci. Ostatní spolužáci jsou spokojení s tím, že už chodí do práce a nemusí se učit do školy, ale já ne. Rád se učím nové věci. Nové technologie a podobně. a protože pro sebe nemůžu najít lepší uplatnění, mám z toho deprese, které vedou opět k této panice. Nemůžu se vůbec uklidnit. Rodiče mě v mé práci, ani nikde jinde nepodporují a mě to celkem zraňuje. Rád bych slyšel nějaká povzbuzující slova, když se mi něco povede a podobně, ale nic. Celkem mě to zraňuje. Neříkám, že mám rodiče na nic, ale prostě on nich nemůžu čekat žádnou psychickou podporu. Máma hysterčí kvůli každé blbosti a proto nemůžu doma nic říct, protože bych pro ně byl automaticky blázen a šílenec a podobné věci. Vím, zní to hrozně, ale já tomu věřím. Znám je... Nevím, co mám dělat. Bojuji s tím ale pořád se to vrací, jedinou útěchou jsou pro mě večery s přáteli a přítelkyní, kdy na tyto věci nemyslím. Mohl by mi někdo poradit, co se mnou je a jestli s tím máte někdo zkušenost ??? :-( budu moc vděčný. Děkuji všem.

Dobrý den všem v této diskuzi. Už přes 3 roky prožívám muka a jak vy v tomto fóru říkáte //píšete :-)// kdo to neprožil, nepochopí. Nemůžu ani pořádně popsat svoje stavy a nějak se "zaškatulkovat" do tohoto tématu, takže mi předem promiňte, jestli píšu do špatného fóra a můj problém patří jinam :-) Je mi 20 a jak jsem již říkal, problém mám již před 3 roky. Je potřeba začít od začátku. Před 3 roky jsem jel na motorce a v docela vysoké rychlosti jsem dostal žihadlo do krku. Přijel sem domů a byl sem v klidu, pohoda. Dal sem na to ocet a bylo. Ale po chvíli přiběhla babina a začala mi říkat, že mi to oteče a že se udusim a to mě dostalo. Najednou se mi začlo zdát, jako bych měl "knedlík" v krku a začal sem panikařit. Nevěděl sem co dál, ale pak asi po hodině to přestalo. Tři týdny byl klid a já už to nijak neřešil až pak sem jednou seděl u televize a najednou se mi zase zdálo, že mám knedlík v krku a že nemůžu dýchat. Okamžitě sem začal panikařit, což můj stav ještě zhoršilo a opravdu sem si myslel, že je to můj konec. Podařilo se mi uklidnit se, ale od té doby na to musím pořád myslet. Přes den je to v pohodě. Jsem s přítelkyní a myslím na jiné věci, ale večer, když si lehnu do postele to na mě přijde a já lapám po dechu a myslím si, že za chvíli už se nenadechnu a v duchu si začnu představovat, že už nikdy neuvidím svojí přítelkyni a že už "přestupuji na druhý břeh" a podobně. Asi po půl roce se mi ještě v hlavě začala točit myšlenka o tom, že bych mohl ublížit svojí rodině nebo přítelkyni. Ihned sem tuto myšlenku zavrhl, ale prostě sem jí nemohl dostat z hlavy. Myslím, že to má něco společného s obsedantně kompulzivní poruchou. Nicméně jsem se vyhýbal situacím, kdybych byl se členem rodiny o samotě a bál sem se pokaždé, že nad sebou ztratím kontrolu a něco provedu. Nemohl sem vidět špičaté předměty a podobně. Nicméně z tohoto stavu se mi podařilo "musím zaklepat :-)" celkem obstojně po roce života nějak oklepat a nyní už mě tyto myšlenky .. pokračování dále

Ahoj doktor mi napsal...Ahoj,také znám tyto stavy.Já užívala cipralex,bylo mi fajn.pak jsem ho vysadila a teď je to stejné,vrací se panika.atd.Teď už ho nemůžu,protože se mi dnes objevila alergická reakce.Tak radim nevysadit léky a raději brát. Teď musim vydržet bez léků a vyčkat do příštího týdne na doktorku na jiný lék.Holky držte se :o))

Ahoj doktor mi napsal Kventiax 25 mg brat 1 vecer.Mate snim nekdo zkusenosti jaky je a jestli se po nem tloustne?Mam k nemu jeste Prozac a Neurol.

Zdravím všechny,
také...Zdravím lálu.Najdi si diskusi na Doktorka cz a panická porucha12 a vše okolo ní.Tam si hodně zpátky dočteš jaké kdo má problémy.A doporučuju je ŘEŠIT co nejdříve.

Ještě usem chtěla doplnit, že se to většinou děje tak hodinu, hodnu a půl po usnutí. Mám asi dva roky problémy s pícháním a tlakem na pravé straně hrudi, s tím mi doktorka taky moc nepomohla, řekla že to může být i psychické. Nevím, možná to s tím souvisí.

Zdravím všechny,
také bych chtěla přispět do diskuse svými zážitky. Moje potíže začnou vždy v noci. Zprvu jsem se v noci jen probudila leknutím, bušilo mi sdce, nevěděla kde jsem a někdy jsem dokonce tím leknutím utekla třeba do další místnosti. Teprve tam jsem si uvědomila, co dělám...
Jednou jsem se v noci probudila ve stavu, kdy jsem si myslela, že opravdu umřu. Měla jsem tlakové vlny v hlavě, svíravé pocity na hrudi,mravenčení rukou a nohou... Doktorka mi dala lexaurin a řekla, že se pravděpodovně jedná o PP. Dned v noci to přišlo zase a v mnohem větší míře, tělesné příznaky byly stejné, ale byla jsem doma sama a vážně jsem uvažovala, že vyjdu z bytu,aby mě tam, až zkolabuju, někdo našel. Tenhle pocit je asi nejhorší...
Když mě to chytne je to šílený stav a ráno už to tak zas černě nevidím...Je to začarovaný kruh.

Ahojte lidičky. Potřebovala bych poradit. Je mi 21 let a už od května mám problémy, které zde popisujete. Přijdou chvíle, kdy mi začne srdce bušit jako o závod, nemůžu dýchat, třesu se, vidím rozmazaně a mám pocit, že to se mnou každou chvíli sekne. Prvně jsem si myslela, že je to od páteře, která mě zlobí. Pak jsem navštívila kardiologa, který mi řekl, že srdce je OK a že to bude nejspíš stres (květen byl docela nával na psychiku). Čekala jsem tedy, že to samo přejde ale nic. Hrozně to omezuje, protože nejčastěji se mi udělá zle mimo domov:( Navíc mě ničí představa, že mám třeba rakovinu, nebo něco podobnýho. Stále totiž na internetu vyhledávám na které nemoci by mohly dané symptomy sedět. Bojím se jít na další vyšetření, že mi zjistí něco hnusnýho a přítel už je chudák taky z těch mojich stavů na prášky. Chjoo:(

sandy, existuje už diskuse...a kde prosim te???

Ahoj lidičky,mám dotaz-zda se někomu tady stalo,že se jakpoby nepoznával v zrcadle...?a že se slýší jako někdo cizí.Jsem z toho zoufalá!

Ahojte lidi :-) tak jsem zpět...provokacééé Yossarian, kde Tě mám :-D hlásím se dobrovolně konečně k té správné diagnoze. Lidičky, jaké máte zkušenosti třeba s depersonalizací??? To je hnusnej pocit, což?