Nechci mít dítě

Díky všem tady, kdo řeknou svůj názor, aniž by někoho uráželi.

Já vím určitě, že kdybych byla s partnerem, který by pořád mluvil o dětech, klik jch chce atd, nebo že UŽ je chce, že bych se s ním rozešla. Myslím, že je to závažná věc a já mám na děti trochu jiný názor. Neříkám, že je nechci vůbec nikdy, ale plánuju dítě nejdříve tak ve 30. Ted je mi 23, takze tak minimálně 7 let by musel partner akceptoavt, že prostě děti nebudou. Naštěstí mám přítele, ¨který má na to stejný názor. Když se rozhodnu mít děti, tak čím později tím líp, a pokud nebudu chtít vůbec, tak to taky akceptuje, obešel by se bez nich, ale ani by mu nevadily. Tak jsem ráda. Kamarádka má 22, její přítel 28 a dal jí ultimátum, že do 30 chce mít dítě, jinak konec. To bych se na něj vykašlala já...

Richard: Tak si sám pořiď deset nebo dvacet dětí, a netlač do zakládání rodiny ty, co je nechtějí!

Linda: Myslím si, že záleží na tom, jestli je pro přítele důležitější rodina nebo ty. Ať už se rozhodne pro jedno nebo pro druhé, není na tom samozřejmě nic špatného. Je možné, že mu na tobě bude záležet natolik, že se dobrovolně rozhodne pro život bez dětí, ale druhá varianta mi připadá pravděpodobnější. Na druhou stranu je ti 24 let, i kdybys děti chtěla, připadá mi to na zakládání rodiny brzo. Možná opravdu za pár let změníš názor, možná ne, ale tvůj partner by měl respektovat, že se na děti ještě necítíš a nechceš je mít ve čtyřiadvaceti. Pokud nechce čekat, jestli se u tebe něco nezmění nebo riskovat, že se to nikdy nestane, asi by si měl radši najít jinou, ale když je chlapovi třicet, nepřipadá mi, že by měl nejvyšší čas založit rodinu, klidně by to mohlo ještě pár let počkat. Já taky děti nechci, zatím jsem měla jen jeden vážnější vztah, ale přítel děti chtěl, a hodně, takže to nakonec byl jeden z důvodů rozchodu, i když ne ten hlavní. Slyšela jsem ale, že prý spousta chlapů to má tak, že sami o sobě po dětech netouží, ale když je jejich partnerka chce, nevadí jim, jinými slovy: s dětmi dobře, bez nich taky. Třeba na nějakého takového narazíš, osobně doufám, že i mě se to časem poštěstí, protože neustále se s někým rozcházet proto, že on chce děti a já ne, to dost bolí, ostatně jako každý rozchod s někým, koho milujeme.

Svět je fakt vzhůru nohama:) Jeden chlap mě opustí, protože nechci dítě, druhý zase, že mám dítě a třetí, že s ním čekám dítě???
Tím vším jsem prošla:))))

At žijou otcové!!!

pro Mishu: ale jak uz jsem psal, me je jedno, ze nechces dite, naopak je mi sympaticke ze si to uvedomujes a konas podle toho; drzim Ti palce teto :-), teta je vlastne mama na polovicni uvazek :-); hlavne aby to pochopil Tvuj partner a neopustil Te, neb bys opet zacala vyrazne resit sve deprese a prestala se oddavat krasam zivota ... hodne zdaru!!!

Pájo, rozhodně to není o ničem, Irena má pravdu. V poslední době se kolem mě objevuje čím dál tím víc chlapů - kluků, kteří dítě chtějí a těší se, až budou (někdy i výhledově) tatínky. Já bohužel patřím do skupiny žen, které po dítěti nijak zvlášť netouží. Děti mám moc ráda, ale vůbec netrvám na tom, že musí být moje. Léta se totiž potýkám s depresemi, mám za sebou ošklivé zážitky z dětství a tak se asi podvědomě bojím, že pokud si nedokážu poradit sama se sebou, nemám právo do toho tahat jinou bytost. Možná to zní jako klišé, ale já to tak opravdu cítím. Že nechci mít děti jsem říkala už jako náctiletá a všichni se mi smáli, že časem změním názor. No, teď je mi 28, mám dokončenou VŠ, přítele, který by miminko chtěl, ale ve mně se nezměnilo nic... Zkrátka jsem asi rozená teta a ne maminka :-)

tobe se neda poradit nic,protoze tady fakt rada neexistuje.pokud jeden deti chce a druhej ne,tak proste spolu nemuzou byt,to je prece logicky,nemuzes prece cekat,zda se to v tobe probudi?i kdyz pravdepodobny to je.Ja jsem mela jako mlada deti dve a uz nikdy v zivote jsem nic takovyho nechtela,ani se mi nelibily cizi deti v kocarku,proste pud mi zamrzl.asi za 15let se to zmenilo a dite bych i brala,ale ono to neslo a konecna diagnoza byla-neplodna.tak jsem to tak vzala a ejhle,ve ctyriceti jsem otehotnela no a dnes jsem stastna a neumim si predstavit,ze bych ho nemela.Takze je mozny,ze az prijde tvuj cas,tak to tak bude,ale zadnou zaruku ty ani nikdo jinej tvymu priteli neda,ze deti chtit budes,on by na tebe nemel tlacit,vzdyt neni tak starej!!!po vejsce si budes urcite chtit vybudovat nejakou pracovni pozici,takze driv nez za 5,6let dite stejne mit nebudes,toto byste meli vsechno zvazit.Tebe ceka jeste plno krasnejch veci,jsi jeste mlada,takze si to fakt poradne zvazte,budte spolu a nechte tomu volnej prubeh a nebo jdete od sebe.

.....ale kdo na mně bude pak makat?!

Pájo, není to o ničem...:))
Jseš fajn. Je dobře, že jsou i takoví chlapíci, jako ty.

Jejda, to jsem docela prekvapenej, ze tolik zen nechce mit dite. Ale ja proti tomu nic nemam, lepsi nez by ho meli a nemeli k nemu zadny vztah. Ja osobne mam deti rad, rad se jim venuju a vychovu svych deti vnimam jako jednu z opravdu smyslupluplnych veci, ktere ve svem zivote mohu udelat. Kariery jsem se dobrovolne vzdal, je to o nicem a uzivat si na turach a dovolenych? ... radeji si budu s detmi uzivat cely zivot. Ale jeste jednou opakuji: nic proti :-).

a co mi poradite pokud mam pritele a ten chce deti ctyri..a ja ani jedno asi..nemam k nim vztah,biol.hodiny netikaji,bojim se porodu atd.....je mi 24,priteli uz 30 a uz by tu rodinu chtel...uz zacina mit nervy ze starne atd...a porad zjistuje jestli ty deti jednou budou nebo ne,jestli jsem nezmelila nazor...posledni dobou se mi zda ze me mozna i opusti,kdyz nebude slyset ze ty deti budou.....ja ale opravdu nevim jestli je zacnu chctit nebo ne..stacilo by mi s nim zit cely zivot a uzivat si..dovolene,tůry,dodelat vš..kariera....ale on ne,chce deti a hotovo...CO MAM DELAT?jeste mam 3 roky VS...on uz schyzuje ze uz ted je stary,ze u ctvrteho ditete mu bude nejmin 50let...chce zaruku ze kdyz bude cekat ze ty decka pak budou..ja ho miluju,nechci aby me opustil..ale k tem malym rvoucim parchantum fakt vztah zatim nemam...CO BY STE DELALI NA MEM MISTE?jsem s partnerem ctvrtym rokem

Je mi 23let, také nechci mít děti, cítím to hodně podobně jako Leona, dokonce se mi až příčí mít dítě, nechci ho, myslím, že se to u mě těžko změní..cítím to takhle už hodně dlouho. Okolí to také moc nechápe, přítel také moc ne, nebo spíš doufají, že se to třeba změní až mi bude 30. U mě to ale není způsobeno ani tím, že by mi děti tolik vadily, ale tím, že mám přímo fobii k porodu, k těhotenství, vůbec i k doktorům, ani k nim nechodím, nevím proč to tak cítím, ale je to tak. Navíc studuju VŠ, chtěla bych se věnovat pak kariéře.

Mě je 35. Děti jsem vždycky moc chtěla. I ve svým okolí jsem slýchavala, že jsem adept na velkou rodinu. Hlídala jsem kde jsem mohla, později i na kšeft. Zhruba okolo 25 jsem žila s někým kdo stejně jako já děti chtěl, ale protože jsem byla vážně nemocná, tak to nešlo. Později jsme se rozešli a já stále doufala v to, že opět potkám někoho kdo by toho se mnou šel, protože jsem se mezitím uzdravila. V necelých třiceti jsem potkala dávnou lásku a byla po čase připravena na to, že konečně mohu otěhotnět. Moc jsem se těšila, ale přitel vycouval. Cítila jsem na něj takovou zlobu, že jsem se s ním ihned rozešla. Mezitím porodila má sestra a pár mých kamarádek. Jsem výborná teta. Všechny svý pudy si vybíjím právě na těchto dětech, ale zároveň jsem zjistila, že děti jsou tak velká zodpovědnost, že vlastně ani nevím jestli bych ji unesla. Jsem hodně úzkostlivá a čím jsem starší tím je to horší, takže teď jsem momentálně v období kdy si říkám, že pokud se mi někdy podaří otěhotnět, tak dítě přivítám s velkou láskou, ale dobrovolně se o něj snažit nebudu.

Já děti vždycky chtěla. Až se mi nečekaně narodil syn, se to hodně změnilo. Mám panickou hrůzu z těhotenství a porodu, nechápu ted, jak jsem to mohla zvládnout. ???
Další už určitě nechci a zříkám se i sexu, co kdyby..?

..Také mi bude 25 děti jsem nikdy nechtěla a myslím, že pokud nefunguje něco jako biologické hodiny, tak je ani chtít nebudu. Nemám k nim žádný vztah a mít je jen z nějaké povinnosti vůči mým rodičům co by toužícím po vnoučatech nebo snad kvůli příteli, tak to ani náhodou. Pokud se na mateřství žena necítí, nemá do toho jít. Dítě by bylo potom chudák, který by nepoznal mateřskou lásku a že takových v mém okolí je...Prostě nevidím v tom žádné naplnění nebo smysl života. Je dobře, že se doba mění a předsudky vůči ženám, co nechtějí děti snad pomalu zmizí.

Kamilo, já jsem děti taky nechtěla, po VŠ jsem si našla supr práci s výborným kolektivem, po práci chodili jsme na tenis, volejbal, do hospody a maminy letěly domů vařit večeři. Postupně z kolektivu vypadly.Když jsem se ve třiceti dozvěděla, že jsem těhotná, tak jsem se u doktora rozbrečela a to prakticky nebrečím vůbec.Všechno se změnilo, když mi v porodnici dali dcerku do náruče,přesně za rok se mi narodil ještě syn.Děti miluju a nelituju, že je mám, naopak. Ovšem doma bych nevydržela, dělat mámu na plný úvazek, to ne.Brzy jsem se vrátila do práce, pomáhali moji rodiče, zapojit se musel i manžel.Mám sestřenici o dvacet let starší, bude jí 55 let a ta děti nikdy nechtěla. Dneska je z ní spokojená ženská, která si život užívá a rozhodně nelituje, že je bezdětná.Naopak moje kamarádka z vejšky měla dítě v osmadvaceti kvůli manželovi a dneska je z ní otrávená a věčně se litující ženská, syn ji leze na nervy, manžel ač dítě chtěl se věnuje především svým zálibám. Takže bych doporučila nenechat si do toho od nikoho kecat a už vůbec nevěřit těm řečem, jak toho že nemáte dítě budete jednou litovat.Stejně tak znám lidi, co litují že dítě měli, protože jejich synek je přes veškerou jejich snahu doma spíš ve vězení.A ještě mám kamarádku, která pracuje v genetickém výzkumu a dítě mít nebude, protože výzkum je pro ni víc, nechce z něj vypadnout, je do toho zapálená.Dost pochybuju, že kdyby byla doma na MD, že by ji to naplňovalo štěstím, každý je jiný.

Kamilo, píšeš moc pěkně. Já teda děti mám, dvě, a vždycky jsem je chtěla, ale chápu ty, co je nechtějí. Každej na to halt není. A rozumím i "d". S prvním dítkem (i když bylo chtěné a plánované) jsem se jen velmi velmi těžko vzdávala všeho, čeho se kvůli dítěti prostě vzdát musíte. Několikrát jsem rozhodnutí mít dítě poměrně brzo - v 25 - hluboce litovala. Bylo to období maximálně protichůdných pocitů. Přesto mě mateřství naplňovalo tolik, že jsme dítěti za pouhý rok a půl pořídili sourozence. Až při druhém děcku mi to všechno nějak secvaklo, já v jistém smyslu dospěla a stala se matkou na plný úvazek bez podmínek a bez "kdybych....".
Mateřské poslání ženy je sice fajn, ale vždycky byly, jsou a budou ženy, které děti nemají - z nejrůznějších důvodů. Dneska už to není stigma, ale svoboda volby. Hlavně se nenechte převálcovat okolím - když si za svým rozhodnutím nemít dítě stojíte, nikdo by vám neměl vnucovat opak. Je otázkou, zda si za dvacet let nebudete připadat prázdně a opuštěně, ale to dopředu nikdo nemůže vědět.
Myslím, že mateřská láska opravdu nepřijde sama od sebe ke každé, která zrovna porodí. Někdy je ta cesta pěkně dlouhá a spletitá, a někdy prostě ani není kam vykročit. Ono přijmout dítě takové jaké je (třeba ve dne v noci křičící) a ne takové, jaké bychom chtěly, je to nejtěžší a ne každému se povede.

d, děkuji! Děkuji za upřímnost a především za odvahu. Přeji Ti do mateřství hodně síly a Vám všem mnoho zdraví a štěstí.

No ja tu psala o tom ze jsem na deti nikdy nebyla pak se stalo a stejne plati moje drivejsi nazory.Naopak jsem tim chtela rict ze kdo si mysli ze to nakonec nejak dopadne tak se muze plest protoze vim jak je to u me a pak vazne hodne bojujete s vycitkama jak asi vypadate a fakt je ze jste trosku jiny nez "klasicke"maminky.Ja si dite neporidila z povinnosti to by me ani nenapadlo jen jsem se silene zamilovala ale prave..to co jsem si myslela a muj postoj k detem stejne zustal.Sve dite mam rada ale ostatni deti mi lezou na nervy k zesileni a po pravde nekdy je mi zatezko delat nektere ty veci kolem mimca a treba se mi styska po vsem co uz nemuzu /to faakt hodne/ale kdyz holt clovek musi...No mozna to pisu moc "surove" ale u me je to tak.Zpetne bych spis nedoporucila mit dite kdyz mate pocit ze deti ani moc nemusite s pocitem ono to prijde..