Panická porucha

Co kdybychom se někde všichni sešli a pokecali o našich problémech osobně. Mám auto, kdo se bojí autobusem toho můžu vzít a vím o prima kavárně. Víte tak mě tak napadá, že budem asi všichni povahově podobní. Napište kdo má zájem se třeba příští týden nebo jindy sejít a můžem si i domluvit místo. Já jsem také z Prahy. Osobně nikoho s naší nemocí neznám, ale říkám si, že by to třeba bylo fajn. Tak se někdy zas ozvěte holky,ale i kluci. Mějte se fajn.

Šárko,jsem taky z Prahy. Kdybys někdy potřebovala doprovod na cestách po Praze nebo si jen tak pokecat, tak nabízím pomoc. Měj se hezky.

Holky,moc Vám děkuji za rady a za podporu.Možná časem přijdu na to, jak to sdělit. Bohužel, na začátku mi moje doktorka řekla, že tyto problémy bývají hlavně ze vztahů, stresy v práci apod. je pouze spouštějí, ale nejsou tou hlavní příčinou. A můj přítel mě chce z nějakého důvodu silnou. Asi to pramení z nějakých jeho problémů. Jak už jsem tady psala, nedávno mi řekl, že by spíš snesl partnerku bez ruky než nevyrovnanou partnerku. Tak se tedy snažím být silná, ale to asi nejde pořád. Moc mi na tom vztahu záleží a když mi doktorka řekla, že v podstatě přítel svým postojem ve mě ty úzkosti vyvolává, tak jsem týden probrečela.A tohle mu opravdu sdělit nemůžu, že příčinou by mohl být on!Vím, že partnera nezměním, ale můžu pracovat na sobě a změnit své postoje, abych nebyla tak přecitlivělá a neprožívala nepřiměřené emoce. V květnu začínám chodit na terapii, tak se snad někam posunu.Ještě jednou děkuji za rady a přeji Vám všem pěkný víkend.

Ahoj Všem!!!!!!!!Je to fakt fajn si takhle popovídat, člověk v tom není tak sám.Šárko, myslím si, jestli Ti nepřihoršuje Tvoje práce, když se Ti dělá blbě právě tam. Nebylo by lepší kvůli zdraví raději zvolit práci sice méně zodpovědnou, méně placenou, ale raději být v klidu. Já jsem měla také zhoršování v práci, práci jsem změnila i když jsem se bála, že už žádnou nenajdu a nakonec jsem našla a jsem ráda, že jsem to udělala. K čemu jsou peníze, když je Vám jen blbě. Raději méně peněz, ale zdraví.A ještě k tomu cestování. Já jsem to také tak měla. Chce to to pomalu zkoušet a zjišťovat, že na tom vlastně není nic hrozného jet autobusem. Nejlépe je začít s někým. Je to hrozná makačka to přemáhání, ale stojí to za to být zase normální. Chce to prostě dělat vše jako normálně i když je Vám blbě. Jinak si totiž člověk vypěstuje návyk, že na určitém místě se mu udělá blbě a tak se hrozně bojí až se mu z toho strachu fakt blbě udělá, je to strach ze strachu, tak mi to alespoň vysvětlila moje p. doktorka. Já sama takto bojuji s mojí ložnicí, kde jsem se prvně složila a tak někdy tam nemohu spát a musím spát v jiném pokoji. Ale nutím se tam chodit a i spát abych se toho vlastně nebála. Chce to také myslet za každou cenu na něco jiného než na to, že se Vám udělá blbě. Já, ale také beru léky jak už jsem psala v předešlých dopisech. Jezdím denně autem a pracuji pracuji i se svojí hnusnou nemocí. Stojí mě to též mnoho sil a někdy také už nemohu a pak je to zas lepší a tak se to pořád střídá dokola.Diano, k tomu říci či ne, že jsem nemocný. Já osobně si myslím, že ano.Prože Vás Vaši blízcí lépe pochopí. Mám podobné zkušenosti jako Vy. Někdo pochopil, jiný se nenamáhal ani si přečíst něco o naší nemoci někdo pomohl, někdo si přečetl. Ten kdo pomůže, bude se snažit pochopit, nebo utěší to je Váš správný přítel či kamarádka, kamarád, manžel. Chce to pořádně vysvětlit lidem: z čeho nemoc vzniká, že je to ze stresu. Že se po čase změní v mozku chemie a člověk pak reaguje jako by měl strach pořád. Že je nemoc léčitelná, jak léky tak psychoterapií tak prací s myšlenkami. Že léky (nová antidepresiva) nejsou návykové, že jen doplňují chybějící chemii v mozku.Že každý má nějakou nemoc a že Vy jste zrovna citliví lidé a tak Vás to postihlo. Že při chřipce se také berou léky a nikdo se nad tím nezastaví, jsou to bohužel předsudky lidí vůči psychiatrům i lékům. Proč nevyužít moderních léků na pomoc. Jako při jiných onemocněních.Myslím, že když jsem to takhle řekla svým blízkým pochopili mě a neodsoudili. Bohužel pomohl jen málokdo skoro nikdo, přesto, že já jsem měla pocit, že jak mohu tak ze všech sil druhým pomáhám když potřebují a velmi mě to pak bolelo. Prostě podle toho poznáte jaký kdo je sobec a necita. Já nemoc mám již druhým rokem, přesně už vím na koho se obrátit v jaké chvíli. Hodně mi pomáhá při atace záměrně s někým mluvit o nečem jiném. Aby se přehodily ty černé myšlenky, které si ani neuvědomujem. Hezký den všem

Diano, já nevím, mám zkušenost, že když Tvé potíže nebudou vidět, tak to nikdo nepochopí, ale ukaž mu, jak to vypadá, když Ti je zle....přiveď ho k té situaci, a uvidíš. Jestli Tě má rád, tak to pochopí. Jsi jako já, a proto mne má rodina nepodrží a jsem pro ně hypochondr, protože když mne vidí, tak mi nic není nebo se přemůžu a proto třeba nechápou, proč k nim nechci jezdit, že to nezvládnu-bydlí za Prahou a musela bych vlakem, takže jsem pro ně divná. Fakt si myslím, hele, nejdřív mu ukaž, co Ti je, když Ti je blbě, pak si o tom povídejte, příp. si čtěte Praškovu knihu-Panikaxcestování, určitě jí znáš. A víš co? Aspoň i poznáš, s kým to vlastně chodíš.Ale dále-z mé zkušenosti- on Tě pochopí, ale nesmíš mu to pak předhazovat pořád, a třeba rok a déle, to už to vydrží jen silní jedinci, kdybys mu pořád přehazovala jak Ti je blbě. Stejně Tě obdivuju. U mně v práci si také myslí, že už mi nic není. Já mám problémy hlavně po cestě, ale tak, že prostě fakt domů jezdím taxikem. Takže tím, že teď momentálně přítele nemám, a kvůli mé dceři i kvůli sobě, abych zas žila jako před rokem, kdy jsem zvládala všechno, jdu do PCP-stacionáře. A pak si chci najít přítele, až pak. Fakt je, že to mám jako Lenka-jsem ve stresovém zaměstnání, mám za sebou šílený rozvod, jsem na vše sama, jsem hodná a tolerantní a citlivá a mám VŠ a taky trochu jsem asi perfekcionalista a problémy si hodně beru, všem jsem vždycky pomáhala a takhle jsem dopadla....a mně už nikdo pomoci nechce, mám poslední dobou pocit, že vše dobré se mi ihned ve zlé obrátí, ale pracuju na sobě, na svém novém životě. Držím Ti moc palce, ať s Tebou třeba někam jede a vidí, jak Ti je blbě, jen takhle si myslím, že to pochopí a nakonec bude rád, jak jsi silná holka, žes to doteď tak zvládala tajit. Neboj se toho a buď upřimná. I tobě se uleví.

Ahoj Šárko,není to tak složité to skrývat, protože paniku zažívám většinou v jeho nepřítomnosti - cestou do práce a z práce a přímo v práci. I tak se ale dokážu ovládat, takže i kolegové, co jsou se mnou v kanceláři, si myslí, že jsem naprosto v pohodě, sebevědomá a spokojená. Problém je, že jsem hodně otevřený člověk,a potřebuji mluvit o tom, co mě trápí. A moc ráda bych to vyklopila - alespoň příteli. Už mě ale unavuje vysvětlovat to do nekonečna někomu, kdo to nezažil. Takhle jsem asi přišla o kamarádku, které jsem se svěřila, a ona se domnívá, že přeháním a její teorie o příčině mých potíží, které potom končily útoky, už jsem neměla sílu poslouchat. Podle rady mé doktorky se snažím zatím příteli něco naznačit - že nemůžu v noci spát, že jsem v práci málem omdlela atd. Zatím takhle pozvolna a bez valného úspěchu. Paradoxem je, že naopak já se svými problémy se teď snažím být oporou pro svého přítele, který prožívá velké stresy v práci.

Ahoj Diano, a nezvážila jsi možnost debaty Tvého přítele a Tvého lékaře. Nebo se mi nedávno dostala do ruky taková bezva příručka o panické neuróze, tak co mu to dát přečíst? Taky tě obdivuji, že to dokážeš skrývat - i když já jsem první dva roky dělala totéž a pak přišla ta krutá rána kdy už to nešlo dál, a pak se to provalilo, protože už jsem nemohla dál a manžel mi naopak vynadal, že jsem mu to neřekla. I když jak jsem psala - pochopit to mu trvalo delší dobu. Jenže já jsem asi trochu jiný případ, protože mě je zle všude jak venku tak doma a mám vypozorované, že to nezáleží na ničem, stane se mi to i v noci a to se už opravdu tajit nedá.

Ahoj Diano, jsi dobrá, když to dokážeš skrývat...já si řekla, že to tajit nikomu nebudu a je to tak...kdo se s tím nesrovnal, už se mnou není a kdo ano, tak je...mám plno nových přátel...víš, já to také umím skrýt a třeba si i najít přítele, ale pak on by mi třeba řekl-hele, pojedem do hor a já vím, že tam mně momentálně nikdo nedostane,protože bych zkolabovala už jen z toho pomyšlení, ...takže si myslím, že se to stejně dřív nebo později provalit musí. Jak to děláš, že on to ještě nezjistil? To nemáš problém s ježděním v dopravě-kromě auta teda? Já když budu fungovat mezi prací a domovem, tak to taky nikdo nepozná a pak s autovým chlapem...ale jinak to vidět je, že třeba zmlknu či¨tak...už nemám stavy co dřív, ale chvilkama jsem třeba zamlklá, abych to zas vyrovnala a to se přece pozná,ne?

Ahoj Šárko a Lenko,taky mám pocit, že nemám ve svém příteli a rodičích tu správnou oporu. Naštěstí mám přátele, kteří mě drží a povzbuzují. U rodičů už jsem to vzdala, nikdy to totiž nepochopili a teď už jim nic neříkám. Svého přítele mám moc ráda, ale problém je, že jsem mu zatím nedokázala říct, že se mnou není něco v pořádku. I moje doktorka si myslí, že bych mu to měla říct, jinak se to dřív nebo později stejně provalí. Jenže už tři měsíce přemýšlím nad tím, jak to sdělit. Poradí mi někdo??? Diskutovala jsem o tom s kamarádkou, která ze své zkušenosti tvrdí, že se vůbec nemám snažit, protože to přítel nebude chtít pochopit a akorát mi tím ublíží. Vaše komentáře mě v tom taky utvrzují. Nedávno jsem se snažila příteli něco naznačit, ale dozvěděla jsem se, že já přece nemůžu mít žádné problémy, když jsem mladá, pohledná, zdravá, mám práci i oba dva rodiče. Ach jo...¨Chápu, že je to jen můj vlastní boj, bohužel některé přítelovi reakce a nepochopení mých problémů jsou zdrojem dalších úzkostí. Jenže jak tohle vysvětlit někomu, kdo to nikdy nezažil?

Ahoj Šárko a ostatní, do téhle diskuze jsem se již zapojila a tím, že navštěvujeme společně tyto stránky, tak se dá říct, že se navzájem maličko známe. Já jsem psala příspěvek o tom, že jsem již delší dobu v neschopnosti, dostala jsem rady jít do práce. Ano ráda bych šla, nic víc si snad nepřeji, ale pracuji jako manažerka v bance a pořád musím rozhodovat. Ve svém příspěvku jsem popisovala svoje potíže a víte jistě, že když panické úzkosti trvají třeba 2 hodiny a v tu chvíli nejsem schopná si někdy ani uvědomit jak se jmenuji, tak je jasné, že nemůžu rozhodnout o důležitých věcech, které se točí v bankovnictví kolem peněz. Řekla bych, že teď je mi lépe po fyzické stránce, ale teď mám ty opravdové deprese, pořád pláču, nejsem schopná se soustředit, čumím do blba a je mi všechno jedno, je to hrozné ale mám pocit, že mi nezáleží na synovi, na manželovi, prostě jsem vyprahlá jako poušť. Naštěstí jsem teprve teď sehnala dobrou doktorku (je to můj 3 psychiatr), je sice soukromá, ale je zároveň i psychoterapeutka, takže nemusím lítat od psychiatra k psychologovi. Cítím, že to se mnou umí. Já mám problém v tom, že před tím jsem chodila k doktorům - chlapům a to mě osobně nesedí. Tak jsem hledala lékařku a taky byla první, která mi řekla něco o dýchání o prožívání vlastního těla (mívám dost často ocity, že se necítím, když mluvím jako bych to nebyla ani já, když se dívám do zrcadla také je to vzdálený obraz). U mě je problém v tom, že se neumím uvolnit, pořád na něco myslím a prožila jsem si asi 5 leté období velkých stresů s těžce nemocnými rodiči, do toho důležitá práce a malé dítě. Už tehdy jsem měla příznaky této nemoci, ale já si to nepřipouštěla, takže jsem to nechala dojít hodně daleko.K otázce pochopení blízkých. Mám 15 syna a "hodného" manžela se kterým jsme si vždycky rozuměli. Můj muž je se vším seznámen, ale musela mu to vysvětlit moje lékařka, ale stejně o se o té nemoci nebavíme. Kdo to nepoznal nepochopí, sice na mě nekouká už asi jako na hypochondra, ale není to to pravé pochopení, já mu to ale nezazlívám, sama nevím jak bych se zachovala já v jeho situaci.Také se přikláním k jednomu příspěvku, že tyhle problémy mívají lidé velice odpovědní, inteligentní, pracující, kteří neumějí relaxovat. Ale doufám, že jednou bude líp (snad).Ještě mám dotaz - máte někdo zkušenosti s antidepresivem - ENDRONAX? Takže všechny moc zdravím a těším se na další příspěvky. Lenka

Tak jsem se začetla do těch VAšich příspěvků a jednak mne uklidnilo, že vás je tolik, co máme to stejný, ale pak mne vyděsilo, jak máte všichni oporu v rodině, u přítele. Já mám z prvního manželství dceru, teď je jí 6 a pak jsem měla vztah, kdy jsem rok a půl byla ještě zdravá a pak po půl roce mých těchto obtíží se na mně vykašlal, že to nemá zapotřebí a moje rodina mi říká,že jsem jen hypochondr, že určitě nechodím k doktorům nebo nejím léky, protože bych jinak už byla zdravá, a už půl roku se mně ani nezeptaj , jak se mám, prý maj svých starostí dost. Mám to rok. Pořád ještě i chodím do práce, ale vzhledem k tomu, že jsem takto sama a Ti doktoři mi doposud neporadili, jak to v dopravě zvládat, krom toho, že mi doporučujou jíst kila prášků, tak jsem si vytvořila bludné kolečko, kdy funguju v práci, doma, v určitých oblastech, já totiž pořád když třeba mám s kým jet, tak jedu všude a to i tou dopravou, ale tím, že nechci, aby moje holka viděla, když mi je zle, protože v těch chvílích i já mám děsnou paniku, jak by se o sebe postarala, tak když mám jít jen s ní, tak mám strach, co když se mi udělá blbě, tak chodím jen kousek. To fakt není život. A to jsem k doktorovi šla hned po měsíci, co mi to nastalo a uvědomuju si, že to je psych., byť se třeba léčím i se štít. žlázou. Teď mi zjistili i alergii na nějaké trávy, ale mám pocit, tím, že je to po tom vyčerpávajícím roku stresů, že to je už jen dopad tohoto. Napište mi, prosím, jste-li na to někdo taky tolik sám, nebo i-pokud vám ta rodina pomáhá tak jak? Já už mám stejně pocit, že se z toho stejně musí vyhrabat jen každý sám. Třeba ani jeden doktor mi ještě neporadil za ten rok, jak to prodýchat...takže já neumím jet, vylézt a pokračovat. Prostě buďto mám dobrý den a jedu to do práce tou dopravou celé (auto nemám), nebo blbý a musím taxikem. Jo-bohužel pracuju jen tam 1 hodinu jedu, takže se denně stresuju abych vůbec stihla oddělat těch 8,5 hod a stihnout dceru vyzvednout ze školky....a nemůžu si dovolit nějak to ježdění zkoušet během dne, protože bych to prostě nestihla. Už jsem chtěla i změnit místo na blíž, ale měla jsem pak týden takových úzkostí...už to asi fakt nezvládám...díky za pomoc

ano jsem z Prahy

ahoj ivca,mna to potom aj mrzelo, ze som ti to tak napisala, ale vies asi ma hnevalo, ze ked Ti bolo nanic, a nikto Ti nepisal, ja som sa Ti ozvala, a ked som sa ti vyrozpravala ty si mi len napisla nieco akoze nestihas...ze sa mi pak ozves...ale nic,ale ja som asi tiez sebec, teda nie asi, a mrzelo ma ze si mi nic nepisala, ze ked ti je dobre tak sa neozves..., mne je teraz napr. super, klop, klop, a snazim sa pomoct ostatnym, a hlavne beriem Vas stalych ako priatelov, s ktorymi je fajn, sme ako retaz cim nas bude viac silno spolu drzat tym budeme mocnejsi proti nasim milym panikam. P.S : Vyhlasujem sutaz o vtipne veticky ci basnicky na temu panika, zacinam s 1. prispevkom:I love panika.inak maj sa ivca .este sarke, nie si nahodou z Prahy?

ahoj niki, to je super ze si tam so svojou laskou, a ze tam mas aj doktora...ze si sa vobec odvazila, aj v cudzom jazyku, si fakt dobra.../nemala si ziadne pochybnost tam k nemu ist?/ a za to taichi Ti dakujem, vyskusam, uz dlho o tom uvazujem, maj sa krasnea vela plavaj a sln sa tu je este stale aprilove pocko. pa.

Ahoj vsichni a hlavne ahoj Maria! dekuji za podporu a za to slovicko drz se....ono s tim jake to je zit v zahranici s panickou atakou...no,tezke je to asi vsude...u me je to lepsi v tom,ze jsem tady se svym milovanym pritelem,ktery tu pracuje...Kdyz si vezmu dobu kdy jsme se 3mesice pred tim nez jsem sem odjela tak se mi moc styskalo a bylo to mozna se mnou horsi.Jak jsem jiz psala,mam tu more,slunce a to je na uzkost asi jedno z nejlepsich veci...Mam tady i skveleho lekare...Jedna vec je pravda,ze jelikoz tu nemam praci,nekdy moc premyslim o "blbostech"jako napr.asi posledni 3dny.Uz je to dnes trochu lepsi a snad ne snad...co to placam....urcite to prejde!Pokud mohu jeste jednou poradit..moc na tu uzkost pomaha Tai chi.Zkuste to a uvidite!!!Ahoj

Lído, doktoři Ti nepomůžou, uměj jen předepisovat léky (většina). Zkoušej je, neodříkej se, ale jak z něj máš blbý pocit, tak jdi k jinému. Ty stavy mám taky, rok, ale už vím, že mi úzkost nenaskakuje jen v dopravě, ale i na ulici, kdekoli....jsem unavená....ale taky-odmítám jakékoli návykové léky, jako je Neurol a podobně...teď jdu do stacionáře. Je to jediné a jedině správné řešení. A dále-makám na sobě-na svém sebevědomí, měním svůj život, návyky, stravu, peru se se stresem...vše se musí změnit, jinak ty úzkosti nepřejdou. Už je umím zvládat, ale zatím jen někde. Ozvi se, jestli máš zájem, také si o tom ráda promluvím. šárka

Omlouvám se. Tento příběh měl být v sekci anorexie a bulimie. Nezlobte se.

Ahoj holky. Dívala jsem se na tu stránku www.modralinka.cz, jak už někdo psal. Je tam v sekci příběhy deník bulimičky. Ještě jsem to nestihla přečíst, ale je to pěkně napsané. Určitě to stojí za přečtení.

Dik za ZPRAVU Johanz. Je potěšující. Ale jak všichni víme je hrozné s tím žít. No snad nás to pomalu všechny přejde. Hezký den všem.

Tak jsem zase tady.Napadla mne jedna takova myšlenka a možná pomoc pro ty co se boji při atace že umřou.Konzultoval jsem své problémy se svoji tetou ktera měla stejne problemy jako ja jen o dvacet let dříve.Nebojte se je ji 67 let a pořad je na světě i když si myslela tisickrát že umře.Jen se musime naučit s touto poruchou žít.