schizofrenie!

Ahojte. Chodím k psychiatricke kvoli úzkostiam a depresii, ale uz asi 4 roky mam ten problém, ze som si vymyslela taký svoj vlastný svet a hoci nemám ziadne halucinácie ani bludy, niekedy mam ten pocit, ze su vo mne dve osoby. Jedna zlá a druhá dobrá. vymyslam si v hlave neskutočné osoby s ktorými sa rozprávam, ked som sama, predstavujem si ako niekomu ublizujem, coho by som v skutocnosti nikdy nebola schopná.Stále si vymýšlam také neskutočné príbehy, alebo mam pocit, ze som sucastou nejakého filmu.A trápi ma aj to, ze stále myslím na sex, hoci som panna, myslím na to asi kazdý den. No viem, ze ak by k tomu malo príst, kazdého by som odmietla. Neviem sa toho sveta zbavit,stále sa k tým vsetkým predstavám vraciam, sú ako moje útocisko.Asi preto, ze ten skutocný zivot neznásam. Neviem ci by to mohla byt schizofrénia, lebo tie osoby a predstavy si vytváram sama, ale neviem s tým uz prestat.Nikomu som o tom nevravela, ani psychiatricke, lebo sa za to hanbím, a ked som medzi ludmi, snazím sa správat normálne, ale myslím, ze na mne vidia, ze som divná, akoby z iného sveta. Neviem co mám robit...

Podle mne jsou ty duševní poruchy skutečně velmi často vyvolané poměry v rodině aspon u mne to platí zcela jistě protože nikdo široko daleko z přibuzenstva se na psychině neléčí a nikdy neléčil. Jenže to co píše veronika ukazuje na přístup díky němuž se z toho nevyhrabe nikde. Podle mne at už jsou rodiče sebehorší (v mém případě otec) tak je první krok k uzdravení je tolerovat a brát jací jsou a všechno jim odpustit. I když je to velmi těžké.

Pavlo zapomen, ze mas syna, muze se stat najednou zazrak a on ozdravi. Misto toho, ze se snazis porad pomoct mu sobeckou cestou, mela by ses spis zamerit na sebe a nehledat problemy v jinych lidech. Bohuzel z vlastni zkusenosti vim, ze matky nekdy zblbnou a snazej se, aby se jejich deti zblaznily. Tak to proste je, matka se nemuze smirit s tim, ze jeji dite dospelo a uz o matku nestoji. Tak se mu neser do zivota, jeslti ho chces kritizovat. Jestli mu chces pomoct, je to ok, ale jestli mu sama predepisujes lecbu atd, tak to potes panbu, to ho teda lituju!

Musim rict, ze schizofrenii podle mne u nekterych lidi dokazou vyvolat blizci. Jestli jste citliva osoba a mate nechapavou matku, co se do vseho sere, tak uz je to tady. Matka, co podrazi nohy, kde muze. Kdyz ji pul roku nevidim, je mi dobre, chovam se normalne, ale jak jsem v jeji blizkosti, tak bych ji zabila a to same ona mne. Podle mne nemoc je jenom to, ze se clovek pohybuje v prostredi, co mu nesedi, a dela to kvuli necemu, ale nemysli sam na sebe. Lidi vemte zodpovednost sami za sebe a utikejte od milujicich bliznich, ktery byste zabili! Hodne stesti!

Nepolemizoval jsem o sile vule u lidi, ale o tom, že vuli neni mozne se ze schizofrenie "dostat". Na srdecni infarkt take vule nestaci. Navic je znamo i to, ze vule je u nemocnych diky nemoci oslabena.
No a to jestli ame vuli nebo ne, to si myslim, ze kazdy zhruba vi, kazdy ma sam se sebou zkusenost. (Pomíjím extremni situace)

Myslím si, že trochu ta vůle pomáhá. Každý schizofrenik nemá těžkou fázi a když může, ovlivní to.Lékaře potřebuje, ale nemoc je jeho - ne toho lékaře. Poznala jsem hodně schizofreniků a byly mezi nimi obrovské rozdíly. Proto to takhle beru. Vůli máme všichni, jen o ní třeba nevíme. Ne každý schizofrenik je blázen bez vůle.......

Emo, nevím z čeho jste se dostala vlastní vůlí, ale schizofrenie to zřejmě nebyla. Na tu vůle neplatí - měla jste pravděpodobně jiné potíže, jinou diagnózu. Je pravda, že ostatní pacienti mohou pomoci, ale až v momentě, kdy psychóza odezní. Pak jsou důležité zkušenosti a podpora ostatních, ale nejdříve potřebuje člověk lékaře - nejlépe takového, kterému opravdu důvěřuje.
Hodně zdaru.

Co vás drží nad vodou? Člověk co prodělá schiz. je na tom z mé osobní zkušenosti psychicky dost mizerně

Chtěla bych vědět co je to schizofrenie.

Jak tak čtu,co píšete,připadám si jako člověk,který kazí všechno co může.Věřte mi, že jsem se synovi snažila porozumět,věděla jsem,že se něco děje,věděl to i on,jenže jsme ani jeden nevěděli o co jde.I jsme se spolu hodně bavili,jenže pak se to u něj všechno rozjelo a to už bylo jedině o hrubosti.A ještě něco,snažila jsem se mu najít odbornou pomoc,sám byl ochoten to rozebrat s psychologem,jenže ten usoudil,že to nic není a že žádné léčení nepotřebuje a v ordinaci u psychiatra mi řekli,že ho nevezmou,že prostě musím počkat na to,až se něco stane.Takže se stalo.A klamat se ho já nijak nesnažím.Jednám s ním na rovinu,žádné triky na něj nezkouším.Jsem s ním neustále v kontaktu.Ovšem vcítit se do toho,co prožívá,je velmi složité.Teď tedy je pro něj nejhorší pobyt v léčebně,jenže podle lékařů bude ještě nějaký týden trvat.A na synovu nejčastější otázku proč nemůže domů já velmi obtížně hledám přijatelnou odpověď.Tady to není o klamání,ale jak říct,že je ještě potřeba léčba někomu,kdo si myslí,že ji nepotřebuje?

Pavlo,
mám takový pocit,že Vy příliš radit nepotřebujete.Přesto,pokud jste tím kdo synovi pomáhá až ve chvíli,kdy jiné řešení už není,tak mu raději dejte pokoj,pokud jste tou kdo mu neustále něco vnucuje,tak s tím mu také dejte pokoj.Snažte se o normální,empatické jednání se svým synem.Lékařům věřit můžete,oni problematice rozumí.Problém je v tom,jak to vidím já,že se lékaři v úvodní fázi nemoci striktně drží zásady,nevyvracet pacientovi jeho názory.Rozhodně si nemyslím,že by se měli s pacientem hádat a zvyšovat jeho rozrušení ale jednoznačně říci co realistické a dát mu tak pevný bod pro další myšlenky.Pokud se ptáte za jak dlouhou dobu si uvědomí,že je nemocný,to bude asi individuelní.Já jsem od samého začatku nemoci cítil,že nejsem v pořádku,nevěděl jsem co se to ale se mnou děje.Chtěl jsem se poradit, ale nebylo komu bych mohl důvěřovat.Jednejte se synem otevřeně,nesnažte se ho nijak manipulovat,je totiž docela možné,že Vaše případné triky ve snaze mu pomoc vnímá,ale nejsou mu příjemné a nereáguje tudiž na ně.Mohla by jste tím docílit opaku,až ublížit./spustit nějaké paranoidní úvahy atd./Přeji Vám hodně štěstí.

No někdo slyší hlasy a ještě si na tom založí živnost a někdo slyší hlasy a skončí na psychině. A nekamenujte mne prosím. Psych. onemocnění mám v nejbližší rodině a už jsem si s tím užila dost.

Časem přehodnotíte svůj život, budou tam i otázky osudu a trestu. Já jsem dříve na nic takového nevěřila - až teď. Donutolo mně to totiž. Uvidíte. Tím,že vy jste zdravá a on nemocný - je tam právě ta bariera - pochopit se vzájemně. Každá rada tady je drahá. Časem budete muset zvládat i názory lidí z okolí. Je to tvrdé a kruté. Léky sice zaberou , ale úplně se změní osobnost člověka. Záleží na vůli syna, jak se s tím vypořádá. Ale opravdu je to velmi těžké. Doktorům všechno nevěřte. Mně nejvíce pomohli pacienti - samozřejmě si je musíte sama vybírat a dále rodinní příslušníci. Vždy jsem pozorovala jejich reakce. Z té choroby jsem venku, bez léků - silou vlastní vůle a osobního přesvědčení. Ale opravdu je to těžké.

Je to boj,už to vidím a to jsme na začátku,nahoru a dolů.Nikdy jsem se s nikým psychicky nemocným osobně nesetkala a onemocnění mého syna mě úplně zaskočilo.Přečetla jsem snad všechno,co se psychoz týče,ale zkušenosti jsou prostě nepřenosné.Nebudu na něj naléhat,aby si uvědomil,o co jde,i když to mi doporučila paní primářka.On to prostě přijmout zatím nechce a když se snažím vžít do jeho situace,asi by mě taky málokdo přesvědčil,že já jsem ten,kdo není "normální".Víte,že nevěřím na osud?Ani na trest.Prostě nevím,proč to je.Na tomhle onemocnění je nejhorší to,že není vidět.Zlomená noha vidět je a kulhajícmu každý rád pomůže.Ovšem když se díky poruše chemických pochodů v mozku člověk chová trochu jinak,jak jste psala,málokdo to chápe.

Udělala jste dobře. S tím obviňováním už musíte počítat do budoucna. Tohle se moc nezlepší. Ataka nemoci je strašná pro lidi kolem. Vím to z vlastní zkušenosti. K tomu náhledu na nemoc dojde, ale bude to trvat. Jedná se o ml.kluka, a proto nenaléhejte. Buďte empatická a mluvte s ním třeba o tom, co doma rád dělal. Sama mu nedávejte rady, které si nevyžádá.Ps.nemocným lidem málokdo rozumí. Řekla bych, že my si rozumíme pouze mezi sebou a máme hodně společných temat. Ta nemoc se bude zlepšovat i zhoršovat, ale každopádně je to boj. Snažte se ho pochopit a berte to tak, že někdo se doláme a je třeba na vozíčku. My s PP jsme taky na tom zle, ale málokdo nás chápe a spousta lidí od nás dává ruce pryč. Máte před sebou velkou životní cestu. Je a bude trnitá. Je to osud a asi i trest. Nevím, za co?? Ale já to takhle prožívám už moc dlouho a úplně vám rozumím.

Chtěla bych se zeptat,můj 19-ti letý syn onemocněl schizofrenií,již tři měsíce se léčí v léčebně,bohužel,jak mi bylo sděleno jeho ošetřujícím lékařem,u něj onemocnění probíhalo skrytě a nepozorovaně delší dobu,než došlo k hlavní atace a bude také delší čas trvat,než se ho z jeho světa podaří vytáhnout.Postupně se jeho stav zlepšuje ale stále u něj přetrvává pocit,že mu nikdy nic nebylo a ani není,prostě náhled na nemoc žádný.I přes vysoké dávky antipsychotik ještě slyší hlasy.Můžete mi někdo říct,někdo,kdo s tím má osobní zkušenost,jak a kdy u vás došlo k tzv.náhledu na nemoc?Jsem ještě v takové pozici,kdy jsem byla já iniciátorem synovy hospitalizace a ten mě za to neustále obviňuje.Jenže jiné řešení prostě nezbývalo.

Pavle, zobrazte mi váš e-mail, nebo rovnou mi napište na moji.
Pošlu vám soubory s tématikou pro vás.

Pane Starovodský,ano, je to otázka svobody,ale i závislosti na druhých.Těším se na Vaše řešení.Zatím děkuji

Pavle, jsem rád, že jdete totuto cestou. Váš problém leží v úrovni první a třetí čakry. Třetí čakra je místem svobody, ale i závislosti na druhých. Odpoutání lze provést např. projitím prožitkové meditace.
Vyberu pro vás něco schůdnějšího, co vám budu moci prezentovat touto cestou.
Kořeny malé sebedůvěry a závislosti na druhých jsou ve vašem dětství, resp. vycházejí z rodiny vašich rodičů. A s tím lze dobře pracovat. Mimo jiné je třeba odpustit všem i sobě.....
Připravím vám to.
dl_rei

Pane Starovodský,
víte, já jsem v základu zvědavý člověk a tak mě zajímají všechny metody,které mě mohou posít,zvýšit mně sebevědomí a celkově mě stabilizovat.Myslím si,že jsem ušel velký kus cesty při sebepoznávání.Opírám se o názory lékařů prezentované v knihách: Nemoc jako cesta,Nemoc jako symbol,Proč jsme nemocní a další.Hodně mi pomáhá rozbor jednotlivých archetypů/zábran,kompenzací,vývoje/.V současné době se cítím velice vyrovnaný a zorientovaný.Potřebu silné kotroly mám již od dětství.Uvědomuji si,že jsem příliš závislý na názorech druhých lidí, ale s tím již pracuji.Budu jenom rád když mně ukážete další cestu.Děkuji.