sociální fóbie

Pro p. Zendulku:
Dobrý den.
Chtěla bych odpovědět na Váš dotaz, zda jsem té činnosti ve škole nechala: nenechala.Vše je poněkud složitější. Ona mne ta práce totiž velmi baví. Dá se přímo říci,že ji dělám s láskou a oni ty děcka to vycítí.Dělám ji už 6tý rok.Je tu další faktor,který v tu dobu, kdy jsem si po mateřské hledala zaměstnání hrál proti mě- 2děti, vzdělání technického směru, počítačový a angličtinářský laik.A v neposlední řadě jsem v částečně invalidním důchodu,jsem (od 16let) po úraze pravé ruky a mám amputovány 3 prsty. Takže uznáte, že jsem si moc vybírat nemohla a nemůžu.Navíc jsem ve škole svých dětí v místě bydliště,denně 5hodin a všechna volna v době prázdnin,tím odpadl problém s hlídáním a letos jsem dokončila pedag. minimum. Nedávno jsem se od jedné paní dozvěděla,že její maminka trpěla S.F.,že se jí až třásla brada,tak jsem se obědnala do Prahy k psychiatričce s dobrými referencemi.Tak mám zase nějakou naději na zlepšení mého zdrav. stavu. Teď víte vše a můžete soudit a radit.
Přeji od srdce " hodně zdravíčka " Jarka

Pro Jarku:

Dobrý den.
Paní Jarko pokud se nemýlím nepíšete, jestli dál pracujete v té družině, nebo jestli jste odtamtud odešla a po jak dlouhé době. Mně se před lety stalo něco podobného, když jsem se po dlouhé nezaměstnanosti vracel do práce. Též jsem lítal po vyšetřeních kde nebylo nic nalézáno.
Já bych to viděl tak, že po dlouhé době částečné soc. izolace jste si na tuto zvykla a Váš nástup na místo vychovatelky byla potom pro Vaši (pravděpodobně velmi citlivou - láska k dětem) psychiku tak velká zátěž, že to neunesla a trošku se (věřím že napravitelně) porouchala. Dětský kolektiv myslím je (pro mě určitě) dost velký "sociální fofr".
Řešení? Vypnout na nějaký čas úplně je-li to možné a potom se vracet mezi lidi jen tak rychle, jak rychle se budete otužovat. Blázen nejste určitě; ona totiž ta společnost s níž každý porovnáváme sebe sama také není úplně bez chyb. To už sem ale nepatří.
Hezký den všem!
Zelbudka

Ahoj Jani ,také bych si s Tebou rád psal,ale nemám možnost být stále na netu,proto jsem uvedl to cislo na SMS.

Ahoj Jani ,také bych si s Tebou rád psal,ale nemám možnost být stále na netu,proto jsem uvedl to cislo na SMS.

Ahoj, budu se jen opakovat ale taky mám problém se SF. Je mi 18 let a vidím, že jsem tady asi nejmladší. Stejně pokud by si chtěl někdo popovídat, budu ráda když se ozvete.
minie-m"centrum.cz Hodně zdaru ;)

Ahoj,
je mi 25 let a trpím soc. fobií několik let. Také mám problém s mluvením a červenáním ve společnosti více lidí a díky svojí fobii jsem zamlklá a mám problém se uvolnit. Ráda bych si psala s Tebou Laďko nebo Marku. Nebo s kýmkoliv jiným. Můj email je j.Lednice"seznam.cz

Je mi 45 let, soc. fobií trpím od 15 let, vyhledala jsem psychologa, ale príliš mi to nepomohlo.Kvůli této fóbii vždy vyhledávám zaměstnání,kde je malý kolektiv. Špatně se mi komunikuje s více lidmi, pro mě je ideální rozvor jen s jedním člověkem.Kde je jich víc, buďto nemluvím, nebo jen stroze odpovídám na otázky a červenám se.Trápí mě, že taková jsem. Manželství se mi rozpadlo, protože jsem nemohla chodit s manželem do společnosti.Kdo trpí soc.fóbií,tak ví, že ve společnosti lidí trpíme.Ráda si budu psát emailem s kýmkoliv, kdo o svých problémech potřebuje psát nebo mluvit.Napište,děkuji.

Ahoj jmenuji se Marek a již sedm let trpím
socialní fobií,myslím že velmi těžkou formou.Je mi 31 let ,jsem mladšího vzhledu.Rád bych si dopisoval pomocí SMS z dívkou od 20 do 30 let,nejde mi o vztah ,ale o společné zdílení problémú.Jestli máte zájem pište na číslo 720 258 365.Moc děkuji.

Jarko já bych Ti doporučila skupinovou psychoterapii pro lidi s nízkým sebevědomím.

Ve skupince (cca3-12) lidí s podobným problémem jako máš ty by ses postupně naučila zdolávat překážky při komunikaci s lidmi, nalezla bys nové přátele, spřízněné duše, tvé sebevědomí by postupně stoupalo.

Zkus vyhledat dobrého psychoterapeuta ktery se na toto zaměřuje,nebude to zadarmo (bohuzel sama nemohu nikoho doporucit,nevím). Pokud by ses zpočátku na skupinové sezení necítila,může s tebou nejdříve pracovat individuálně,dohodne s tebou plán terapie a její metodu (myslím že by ti mohl pomoci plán ve stylu Kognitivně-behaviorální terapie).

Neboj,sociální fobie je poměrně rozšířená (asi 10% prevalence) a častější u žen,existuje specifická (jen v některých situacích) nebo celková. Její diagnoza neni snadná a správně ji určí jen zkušený terapeut takže je možné,že trpíš něčím jiným než soc.fobií.

Kdybys potřebovala poradit,ozvi se mi na email malenka.t"seznam.cz.Pripadne bych se mohla pokusit ti pomoci sama,zaklady psych.metod jsem studovala.

Mám zkušenost, že lidé se především zabývají sami sebou a všímají si sebe. To byste museli opravdu spadnout na zem na frekventované silnici, aby se něco dělo. Toto si uvědomte a nebude vás to tak tížit. Nikdo se na vás totiž ani nepodívá. To jedna věc - druhá: největšího chudáka ze sebe děláme my sami. Manželovi je potřeba dát jasně najevo, že by vám měl pomáhat a řekněte konkrétně kde. Jestli ho ztratíte, tak se konečně budete muset postavit na vlastní nohy a to bude jen dobře. Dejte mu to najevo v 21. století. Mějte se hezky a věřte, že vím, o čem píšu.

Možná bys ještě nejraději chodila tunelem,co říkáš.Nemáš náhodou ve svém okolí někoho,kdo Tě soustavně ujišťuje,jak jsi nemožná,hloupá a další a další " komplimenty " ?Tam asi bude příčina všeho,ve Tvém nízkém / nulovém / sebevědomí.Udělat z někoho citového mrzáka je maličkost.Udělat z někoho sebevědomého člověka,je velké umění a velká diplomacie.Zamysli se nad tím,možná v mých slovech něco najdeš pro sebe.

Dobrý den,můj příběh je odlišný od všech ostatních.Do 36let bylo vše v pohodě.Vdala jem se ve 21letech a v 29 šla na mateřskou,na které jsem byla do 36let.Pak přišla nabídka od ZŠ na místo vychovatelky ve š.družině. Přesto,že byla zcela odlišná od mé minulé práce, velmi se mi líbila.Ale každý den jsem chodila domů naprosto vyčerpaná s pocitem prasknutí hlavy od hluku.Po roce jsem zaregistrovala začínající třes rukou.Potupně se můj stav zhoršoval a přidali se pocity úzkosti,tísně na prsou, méněcennosti, vyhledávala jsem samotu,ticho a nezájem o mé blízké.Manžel mne donutil jít na všechna možná vyšetření.Byla jsem i hospitalizována na neurologickém odd. a výsledek?Jste zdravá! Ale já to cítila jinak.Můj hlas se stal velmi nevýrazný,až tichý,ruce jsou jak po obrně, zakopávám,nesoustředím se,přestala jsem o sebe tolik dbát,oblečení si kupuji pouze nevýrazné,jak říká můj muž:šedá myš.Zkusila jsem homeopatii,kynezoologii,alternativní medicínu,čínskou med.,masáže čínké shiatsu a výsledek "0".Pak mne napadlo ještě vyhledat psychiatra.Říkala jsem si,že se ze mne stal asi blázen.Diagnoza zněla "sociální fobie". Koukala jsem jak z jara.Nikdy a nikde jsem to neslyšela.Rok užívám cipralex,ale zlepšení je tak o 10%,když s někým jednám,celá se roztřesu.Vůbec nemohu psát,je to ponižující. Pomáhá mi s pracemi celá rodina.Nevím jak se toho třesu zbavit a začít normálně fungovat jako máma a manželka.Bojím se,že to trvá již moc dlouho a že ztratím manžela.Neznám nikoho podobného, kdo by poradil, jak z toho ven. Snad mi někdo poradí?Můj tel 312 658 395 Díky

mrkněte see na www.socialnifobie.info - tam se dočtete víc

Dobrý den, chtěla bych poradit, jak řešit svoji situaci. Za měsíc mám maturovat a mám velký problém s učením. Především tedy se soustředěním. Vnímáním. Vůlí. Možná i pamětí. Když mě učitelé ve škole vyvolávají stávkuje mi myšlení.. prostě zadržím dech, zrudnu a možná jen hloupě mrkám očima a hledám pomoc u spolusedící spolužačky. Ostatní ze mě mají docela psinu a automaticky často odpovídají hned za mě. Mám při tom vždycky hrozný strach a pocit úzkosti. Nevím, jak mám odmaturovat, když se nejsem schopná učit a zvlášť mluvit před autoritami. To platí i o spolužácích, o kterých mám pocit, že jsou ""nade"" mnou. Že na ně nestačím... Mám velký problém s nimi jen udržet rozhovor o všedních školních záležitostech. Pak jsou ale také situace, ve kterých se chovám víceméně normálně. Přečetla jsem knihu o depresi, něco o syndromu vyhoření, zabrousila právě i k tématu sociální fóbie. Ale nejsem z toho nijak moudrá. Dlouho se přesvědčuji zajít k odborníkovi, ale je to velký problém. Myslíte, že je to potřeba? A co to je za problém? Děkuji

Ja som trpela socialnou fobiou cely zivot, uz v skolke a na zakladke. Pocas VS studia som absolvovala psychoterapiu, ale efekt to nemalo skoro ziadny, max. sa ta uzkost zmiernila o 10%. V 22 rokoch som zacala uzivat antidepresiva a stal sa zazrak, nemam ani len naznak socialnej fobie, pokojne idem medzi ludi, vsetko vybavim, dokazem nadviazat rozhovor s cudzim clovekom, hocico! Som blba, ze som skusala psychoterapiu, jedna tabletka denne odstranila vsetky problemy.

zacni brat léky a uvidíš tu změnu.

Chci se vás zeptat jestli ty prášky berete pořád nebo jste se dostala tak daleko, že už je ani brát nepotřebujete.Já jsem se odhodlala jít k psycholožce a psychiatričce,dokonce jsem si nechala naordinovat léky, ale nikdy jsem je brát nezačala amusím říct, že ani nechci.Mrzí mě jen, že jsem pořád na vše sama a vyhýbám se společným obědům,diskotékám a mrzí mě ta přílišná bojácnost z opačného pohlaví,přitom tolik toužím si k sobě najít protějšek.Tak mi prosím napište , co si o tom myslíte, jakožto vyléčená.A ještě myslíte si, že je lepší si najít někoho, kdo trpí podobným problémem-myslím tím partnera nebo najít někoho komu SF nic neříká:Moc děkuji za odpověď.V.

Milá Inko, vaší sestry je mi opravdu líto. Už jen proto, že mám velice podobný problém. Ani jsem netušila, že to může dojít tak daleko, že má nehybná zápěstí. Jsem jen o 4 roku mladší než ona, taky mám problém jíst před lidmi. Tedy rodinné obědy zvládám, ač toí taky není ideální, horší je jíst před kolegy z fakulty. Dokonce mám i problém vidět někoho jíst. radši se otočím. Díky Vám vím, že je třeba s tím něco dělat. Přeji sestře úspěšné hledání terapeuta a ať se to brzy zlepší.

Souhlasím s prášky, ale nejsem člověk, který by chtěl skončit celý život na chemii, snad zkusit skupinovku, nebo postupné kroky k uzdravení. Hlavně asi pomalu, jinak člověk skončí na nule.

už 4 roky trpim jak pes, jsem podnikatel a v jednom velmi složitým obdobi se mi roztrásly ruce před všemi spolupracovníky. od té doby si nemůžu dát na pracovních schůzkách kafe, vždycky se roztřepu a mám strach, že kafe rozliju. nevím, jak se toho zbavit. chodil jsem na psychiatrii a nepomohly ani prášky, bral jsem Stimuloton a Defobin. Poradí někdo, jak z toho ven?