Můžou větší děti při cestování nosit plenky?

Tak to jsem ráda, já už se bála, že se tady vybavuju s nějakým magorem :-( Tomu co píšeš, se asi věřit dá. Docela by mne zajímalo, jak jsi to zvládala - co třeba spolužáci ve škole, věděla to teda jen učitelka, podařilo se ti to utajit? A chodila jsi normálně na záchod a plenky si sundávala, nebo ses musela počurávat?
No a hlavně - do deseti let s venku s holým zadkem, vždyť to už je přece pátá třída - jak se tvářili lidi, kteří tě takto viděli, nebylo jim to divné? Myslím, že kdyby okolí bylo všímavější, tak se to nemuselo táhnout tak dlouho. Každopádně nevím, i té tety mi je trochu líto, možná si to přerušení kontaktu tak úplně nezaslouží...

Jejda, s holým. Omlouvám se za hrubku.

Leri, ta Terka co tvrdí, že do 18 let je nějaký cvok co se tu asi ukájí! To jsem já nepsala!!! Teta to dělala určitě proto, že jí chybělo vlastní dítě, to je mi dnes jasné. Ve 13 (7tř.)to postupně odeznívalo, ve škole jsem měla plenky naposled na lyžáku, ale věděla to jen učitelka co mi je dávala a doma jsem v nich spávala ještě z jara v sedmičce. S holím zadkem jsem po dvoře běhala tak do 10 let. Celé to trvalo to cca. 4,5roku takže to opravdu odpovídá tomu chybějícímu malýmu dítěti.

I dnes na dětských zájezdech autobusem i děti 7-12 leté mají povinné plinky, protože autobus zastavuje jen velmi málo.

Aha

Leri, plenky mě teta dávala do 18 let. To už jsem nevydržela a utekla jsem od ní. Bylo to dost trapné jít na rande a vycpaná plenou.

Teri, možná měla nějaký problém a suplovala si, že jí chybělo její vlastní dítě, nebo je v tom úplně něco jiného. Do kolika let ti to prosím tě dělala?

Občas se sem dívám už pár měsíců a nevím, co si mám o této diskusi myslet. Je mi 22let a v plenkách jsem se nacestovala a naspala až až. V 8 letech jsem přišla o rodiče a starala se o mě mámina mladší sestra. Teta žila sama, jezdila jsem k ní ráda, ale když jsem jí byla svěřena do péče, udělala si ze mně mimčo. Vystresovaná ze ztráty rodičů jsem se samozrejmě v noci párkrát počůrala a už to začalo. Teta mi nic nevyčítala, jen mi začala dávat plenky, nejdřív na spaní, pak na cesty autem, na výlety, učitelce ve škole řekla že se počůrávám a já nosila plenky i do školy. Na chatě jsem zas na zahradě v létě mohla mít jen tílko a od pasu dolu nic. Ani kalhotky. Prý aby mi ,,větrala prdelka". Já brečela jen tajně jinak jsem ani necekla. Bála jsem se ,že mě teta nebude chtít a strčí mě do děcáku. S tetou se dnes vůbec nestýkám a z dětství v plenkách nebo na andělíčka jsem se dodnes pořádně nevzpamatovala.

Asi aby jí cestou nepočůrala to její luxusní fáro,že jo Marie?Kdybys viděla,jak jí plenku narvala do rozkroku,normálně úmyslná surovost.Měla jsem tenkrát na tom záchodě nějak zasáhnout,doteď si to vyčítám.

Asi měla na to duvod.

Vloni v létě jsem viděla matku,která dala holčičce tak asi osmileté nejprve malá dívčí tanga s nalepenou intimkou tak,že dívka nemohla dát ani hýždě k sobě,a pak ji narvala plenkové natahovací kalhotky.Hrůza!Vše ukryla pod letní šatičky.Bylo horko jako v peci,pro to děvčátko to muselo být utrpení.Stalo se to na dálničním odpočívadle v Rakousku,dodnes té dívenky lituji.

Ano. A tyto děti budou určitě velmi obdivované, jak to zjistí spolužáci že nosí plínky a musí do nich čurat a kadit.

v
Jak lze milovat plenky? Snad jenom podle tvých zkušeností.

Mnoho odborniku doporucuje i starsim detem obeho pohlavi - az cca do 15 let veku, pripadne i pozdeji - noseni plenek, a tyto doplnit vhodnymi igelitovymi kalhotkami. Velmi hezke lze zakoupit napr zde:
http://www.mode-pvc.de/dkpilot-p18h9s10-Nachthose-Olli.html
nebo
http://www.mode-pvc.de/dkpilot-p132h9s10-Nachthose-Petra.html
nebo
http://www.mode-pvc.de/dkpilot-p12h9s10-shortartige-Windelho.htmlnebo
http://www.mode-pvc.de/dkpilot-p279h9s10-Windelhose-Lukas.html
nebo
http://www.mode-pvc.de/dkpilot-p15h9s10-Huefthose-Ute.html.
Dle (nejen) mych dosavadnich zkusenosti si je deti vzdy primo zamiluji!!

Jani, fandím ti. Souhlas připojuju se ke Kamilovi - vciťování je opravdu skvělé, drž se.

Jano, chce to se nestydět. Sám s tím mám problém. Jako dítě jsem se kvůli tomu také párkrát počůral. Dneska mlčím tak dlouho až je nutkání nesnesitelné a pak si teprve řeknu. Řidič v autě ti raději zastaví než by riskoval mokrou sedačku, to mám vyzkoušené :-) Držím ti palce a nápad vcítit se do nějaké osobnosti je vynikající. To jsem také zkoušel a bylo to fajn.

Pavlo, zdá se, že mi ten mamčin nápad skutečně pomáhá. Trénuji, tak, že se snažím vcítit se do pozice nějaké osobnosti. Doufám, že mne již další nehody nepotkají. A Ty jsi na mne měla taky pozitivní vliv.

Jani, to máš skvělé rodiče. A ten nápad tvé mamky by si měl přečíst každý, kdo má tyhle problémy. Myslím, že opravdu může pomoct s tím blokem. I ty jsi na tom líp než byla já, ty pocity děsného studu, když se něco takového stane před lidma, si stále moc dobře vybavuju, ale přesto mi nijak nepomohly. Nedokázala jsem si říct dost dlouho. Tobě pomahájí, aspoň podle toho co píšeš. Trénuješ nějak? Nebo mamka s tebou?

Pavlo, díky. Mamka i celkem taťka jsou hodně v pohodě. Jsem za ně vděčná. Mamka se snaží se mnou promlouvat v tom smyslu, že je to lidská potřeba, a že každý to musí vykonat, a tak mi říká, že například politik nebo nějaká osoba z umění se musí někde na jednání či své vernisáži omluvit, že potřebuje na WC. To snad začíná na mne zabírat a snažím se někoho významného myslet. A taky vzpomínám, jaký jsem zažila trapný situce s mokrýma a plnýma kalhotama, a že s tím už musí být konec. Jednou se mi to stalo na nádraží, tak lidi skutečně koukali. A v krátké době, kdy jsem na cestování nosila pleny, tak si toho jedna cizí osoba všimla a já se mohla hanbou propadnout. To mi bylo 16, tak hrůza a ty vánoční plný kalhoty, tak to se stydím do dneška. Ale ty obavy si řici mám hlavně před rodiči. Když jel se mnou můj idol, tak jsem nakonec mu řekla, že potřebuji ale taky jsem se ostýchala. Dopadlo to dobře a doufám, že i celkově to bude dobré. Ať už konečně cestuji v suchých a čistých kalhotkácha kalhotech.

Jano, budu ti držet palce. U mě na plenky nikdy nedošlo, i když máma často končila lamentaci nade mnou tím, že je dostanu a basta. Ale nikdy mi je nedala. Spíš z toho všeho byla zoufalá; jak mi po čase pak řekla, když jsem byla větší a občas se to stalo, tak už i přemýšlela, že by udělala výjimku a potrestala mě, pak si ale řekla, že to by mě jen víc vystresovala. Že po dobrém se dosáhne nápravy účinněji, když to se mnou pokaždé probere, proč se stydím říct i když se mě výslovně zeptá, jestli nepotřebuju. Ale ani tahle její metoda nezabrala, sama za sebe bych řekla, že to chce čas, aby tenhle blok odezněl sám. Jak to řeší máma s tebou? Nevím, jestli mě právě nehody zbavily ostychu - jak jsem psala, v určitém smyslu jsem ostýchavá stále, ale aspoň jsem postupně přestávala mít ten blok a nehody do kalhot ustaly. Ať se ti to taky povede.