Těhotenství po čtyřicítce

V žádném případě bych si netroufla někoho odsuzovat za to, jak se rozhodl.Je to prostě na ženě jak se rozhodne.V každém případě by měla zvážit pro i proti.Hlavně svůj zdravotní stav.A pak popřemýšlet,zda bude mít sílu vychovávat puberťáka zrovna v době, kdy bude v přechodu a bude mít možná problémy sama se sebou.Mám 42 let a přiznám se, že bych další dítě nechtěla.A kdybych otěhotněla,musela bych hodně popřemýšlet a nejsem si jistá,jak bych se rozhodla.Uvažovala bych jednak o práci,jednak,zda to zvládnu a v každém případě je potřeba zvážit i finanční stránku.Není účelem mít dětí jako smetí a nedopřát jim to, co je v dnešní době běžné.Co se týče okolí, tak to by mi bylo zcela jedno.Je mi jedno,co si o mě lidé myslí, pokud nepáchám nic zlého,tak se nemusím za nic stydět.Takže je to jen na Vás Lenko,jak se rozhodnete.Udělejte to tak, jak to cítíte Vy sama.Určitě se rozhodnete správně.

Tak sestra se rozhodla pro interrupci. Nakonec jí to pomohl rozhodnout lékař, má nějaký velký problém na vaječníku, hormony si dělají co chtějí, divil se, že vůbec otěhotněla. Takže to vzala takto - ze zdravotních důvodů a věku, a příští týden bude po všem. Samozřejmě ji to rozhodilo, ale cítí i úlevu. Já se jí nedivím, také už se na další dítě necítím, mám život uspořádaný po svém, chtěla jsem vždycky mít syna a dceru a po dalším potomkovi už jsem netoužila, natož v pokročilém věku. Ale chápu i to, že se někdo rozhodně přes veškerá rizika, prostě je to pro něj i pro ni naplněním života a potom, pokud zdraví slouží, proč ne? Smutné je, když to ovšem nedopadne dobře, vyvzdorované pozdní těhotenství, máme bohužel takový případ v rodině. A ta dotyčná dnes otevřeně lituje, že to udělala.

Já mám s pozdním těhotenstvím dost špatné zkušenosti a to jsem rodila ve 39 a ne až hluboko po čtyřicítce.Při vyšetřeních v první polovině těhotenství bylo vždy vše v pořádku,ale později zjistili,že dítě neroste tak ,jak by mělo.Takže začátkem 8.měsíce rozhodli,že je nutné dítě císařem vyndat a dopiplávat v inkubátoru.Ty nervy,jak to dopadne,jestli přežije a jestli bude bez poškození!A doktoři spíš strašili,než by dodali trochu naděje.Celý první rok byl o velké nejistotě.Dítě bylo neklidné,nespavé a stále křičelo.Ta obrovská únava,to si nedovedete představit.Přechod mi přišel brzy,ve 46ti.A zase - na jedné straně dítě,které potřebuje péči,na druhé straně unavená mamina v přechodu.Naprostý horror se sháněním aspoň trochu přijatelného pracovního místa.Stará matka s VŠ,která byla řadu let s dítětem doma je odepsaná.Můžu vám říct,že bych do toho nešla,kdybych už měla velké děti,jen kdyby to mělo být první dítě.

Lenko, asi teď prožívám, co ty, jen jsem o dva roky starší. Ještě před těmi dvěma lety jsme s manželem plánovali, nebo spíš mluvili ještě o jednom miminku, ale pak jsme to probírali rozumem a došli jsme k závěru, že takhle je to pohodlnější. :-) No a tak jsme byli oba na chvíli překvapení, že to přišlo teď, když už jsme byli smíření s rozhodnutím. Po pořátečním zaskočení jsme se shodli na tom, že vlastně oba dítě chceme a že to bude příjemné zpestření života. Jak píše Hana, je spousta žen, které děti mít nemohou. Beru to tak, že když to tak mělo být, tak se to stalo, příroda ví co dělá. :-) No a okolí, to neřeším. Nikdo za mne moji zodpovědnost nepřevezme, nikdo by neměl případné výčitky svědomí a navíc, okolí se člověk nezavděčí nikdy. Tak proč to zkoušet. Tak držím pěsti a přeji dobré rozhodnutí.

Milá Lenko, rozhodnutí je stejně jen na tobě. Udělej, co cítíš.
Kdybych se měla rozhodnout já, tak vím, že plánovaně už bych si dítě nepořídila. Ale kdybych otěhotněla, rozhodovala bych se podle svého zdravotního stavu (probrala bych to s několika lékaři) a samozřejmě bych počkala na testy, jestli dítě nemá nějaké závažné poškození. Finančně jsem na tom momentálně dobře, můj syn má před sebou jen 2 roky soukromé vysoké a dobře se uživí (ale nepočítala bych, že by se měl starat o sourozence a dělat mu někdy rodiče, to bych nechtěla), takže bych měla na starání jen jedno dítě. I kdybych vzala, že můžu na dítě zůstat sama (v dnešní době se nedá odhadnout, zda mi manželství vydrží ještě dalších 20 let), s největší pravděpodobností bych si ho nechala. Nemám vážné zdravotní potíže, o dítě jsem nikdy nepřišla ani se ho nezbavila, takže bych to brala jako dar a možná i úkol zhůry, změnila bych život a dítě bych vychovala.
Omládnutí a osobní uspokojení mě nezajímá, vypadám mladě i bez mimča, ale to neznamená, že za 5, 10 let nemůžu vypadat podstatně starší než vrstevnice bez malého dítěte (udržování je hodně i o penězích).
Každá žena se nachází v jiné situaci, má jiné předpoklady a podmínky a podle toho volí. Je to volba na dlouhá léta, pro málokterou je to snadné rozhodnutí, když už to neměla v plánu. Každé se znovu do výchovy nechce a důvody jsou různé. Ať se rozhodneš, tak nebo tak, ber to, žes udělala dobře. Hodně štěstí.

Zdravím všechny. Je mi 42 a cíleně se s manželam pokoušíme o potomka. Máme dvě děcka na střední a jednoho na vysoké škole.Syn studuje dálkově,protože řekl,že tohle už je jen jeho věc a trval na tom ,že se o sebe bude starat sám. Našel si práci a do školy jezdí každý druhý týden na dva dny.mladší syn chodí už kor na brigády a je hrdý na to, že si umí vydělát.Když jsme jim řekli,že uvažujeme o dalším dítěti mladší byli nadšeni a nejstarší se jen divil,ale bere to jako naší záležitost.Po pár dnech nám mřekl,nebojte když bude třeba jsme tu mi. Takže i dnešní mládež se dokáže k životu postavit čelem. Nevím jestli se nám to povede,ale vím že co jsme dokázali a co od života ještě chceme.vybudovali jsme každému z dětí vlastní bydlení připravili je do života a myslíme si,že to zvládneme i po čtvrté.Pokud chce někdo dítě a má dobrý zdravotní stav a zázemí měl by tomu nechat volný průběh.Když si vezmu kolik je dnes mladých neplodných párů.Naše neteř má 28 let a marně touží po dítěti. Už sedm let se s manželem snaží a dnes už ví ,že se jim to nikdy nepodaří. Na podzim si podali žádost o adopci. Chtěla bych říct Lence a ostatním dobře zvažte než se zbavíte plodu který ve Vás roste.Klepy lidí oklolo Vás pusťte z hlavy.A když tak dítě donoste a déjte k adopci.O dítě se nemusíte starat a jiné uděláte navždy šťastné.Je škoda zábít ten rostoucí zárodek.

jak píše Ab tak přesně takto jsem na tom i já....beru, co mi život přinese a tak to má být....a taky se mi tento přístup vždy osvědčil. I těžkosti se pak lépe snášejí.
O tom kouření....já kouřila 30 cig.denně a měla jsem neskutečné životní problémy.....po otěhotnění jsem měla na cigarety větší chut než před tím......s doktorem jsem to konzultovala a abych se nezhroutila, tuhle neřest jsem si ponechala celé těhotenství. Ale naprogramovala jsem si v mozku, že dnem nástupu do porodnice přestanu a opravdu jsem si od té doby nezapálila, takže svému dítku už nesmrdím....a už to budou čtyři roky.
A s VŠ.....dcera si vydělávala už na gymplu, protože bych to finančně nezvládla, takže ted na vysoké, kdy má ještě stipendium a brigády, tak to zvládá hravě. Obě brigádničíme v jednom obchůdku, já dva dny, ona dva dny a třetí den její kamarádka. O soboty se dělíme. A funguje nám to. Ono všechno jde, jen je potřeba brát život se vším všudy.

Já osobně jsem fatalistka. Vždy beru, co život přinese. Zatím se mi vždy osvědčilo, že co si člověk vydupal proti osudu, nebylo úplně to pravé ořechové a co se stalo "samo od sebe", vždy bylo nakonec to nejlepší. Proto kdybych neměla nějaký zásadní existenciální problém či závažné zdravotní důvody, tak bych do těhotenství a rodičovství šla i po čtyřicítce. I si myslím, že mít již dospělé děti je v jistém smyslu výhoda, kdyby se nedejbože něco přihodilo (a stát se může cokoliv v jakémkoliv věku - někde je větší pravděpodobnost, že se něco přihodí kvůli věku, jinde zase proto, že dotyčná žije nezdravým způsobem nebo má genetickou zátěý...), tak se děti budou moci o sourozence postarat. To, že syn studuje či plánuje studovat vysokou nevidím též jako překážku - dnes mají studenti ve velkých městech plno možností k finančně zajímavým brigádám a mohou si zcela na studium vydělat= pokud by to přece jen nestíhali během školy, tak o třech měsících prázdnin určitě.
Takže ti Lenko přeji též to nejlepší rozhodnutí. Chtěla jsem ti jen napsat, aby si se nerozhodovala podle svého strachu (nebo strachu, který na tebe přejde z reakcí okolí). Strach rozhodně nikdy není dobrý rádce do života.

Lenko já jen doufám, že jste se nerozhodla na základě tady některých negativních názorů.Opravdu je to jen o tom jak se cítíte.Já byla v podobné situaci a bohužel jsem sem psala, kdy se na mě sesypala sprška opovržlivých narážek.Bylo mi z toho do breku, ale pak jsem si početla i jiné názory a hned mi bylo líp.Dítě jsem si nechala a udělala jsem to nejlepší co jsem mohla.Prošla jsem řadou vyšetření a kdyby byl sebemenší náznak o vadě plodu, dala bych to pryč.Taky jsem si říkala co ty ženský blázní a ty řeči jak omládnou apod.Ale já vám píšu svoji zkušenost, že to opravdu tak funguje, jistě, že záleží na zajištění rodiny a jestli máte toto vyřešené, tak nevidím důvod proč do toho nejít.Hodně to život obohatí a kolem mne chodí spousta takových mamin.Jistě, že nevím co bude za pár let, jestli nepřijde nemoc, ale kdyby měl takto člověk uvažovat, nedočkal by se ničeho.Přeji Vám hodně štěstí, ať se rozhodnete jakkoliv a i když tu někdo napíše, že s tím, nesouhlasí, věřte, že to nemyslí špatně a neodsuzuje, a kdyby potkali nějakou maminu ve starším věku, že jim to bude úplně jedno

O tom není sporu,že kouření škodí.Ale asi to odvykání je kruté.Mé kamarádce poradil lékař omezit.Věděl,že odvykání v těhotenství by pro ni bylo peklo,jen by vše zhoršila svojí nervozitou atd.

Kdosi tady odkazovat na stránku život seniora-tak jsem si tam početla. Psala tam paní přesně o té práci a výchově v pozdním věku - teda opravdu žádné potěšující čtení. Mně je čtyřicet, ale opravdu si neumím představit, že bych měla nyní mít další dítě /syn 19,dcera17/ - jsem prostě ráda, že toto jistě hezké období výchovy mám skoro za sebou - ale jak říkám bylo to hezké, ale bylo toho dost. Myslím, že kdybych měla mít přechod jako některé ženy, které mají co dělat samy se sebou tak tedy nevím, jak bych malé zvládla. Prostě obdivuji odvahu toho, kdo si dítě v tomto vysokém věku ponechá. A nechápu Martu, jak může dělat rozdíly v potratech - poprvé potrat v pořádku, teď by si to neodpustila. Přitom tehdejší plod se zajisté mohl narodit zdravý s větší pravděpodobností, než dítě, které čeká nyní. Jestli cítí nějaké výčitky - proč v tom dělá rozdíl.

Ano, je pravda,že mezi hlavní důvody,proč zvažuji interupci je i práce.Mám skvělou práci, o kterou bych jistě přišla. V mém věku není jednoduché se znovu někde uplatnit.A pak si nejsem jistá,zda bych zvládla být na mateřské a platit synovi vysokou školu.Tak,mám čas do čtvrtku,ale myslim si,že jsem se již rozhodla.I když mě to bude jistě hodně dlouho mrzet.A děkuji moc za názor

Má sestra i má kolegyně byly ve věku kolem té čtyřicítky na potratu,když zjistily nečekané těhotenství.Mají už velké děti a necítily se na mimčo,zvlášť v dnešní době krize a nezaměstnanosti.Jsou přesvědčeny,že to bylo pro ně to lepší řešení.Ale každý je jiný a má jiné životní podmínky.Je to jen na vás,Lenko.Já osobně bych do toho nešla,kdybych už měla velké děti.

Dobrý den, je mi 41 let a zjistila,ze jsem těhotná.Abych se přiznala, hodně mě to překvapilo a nejen mě.Děti máme s manželem již velké a konečně jsme plánovali,jak si začneme užívat.Nevím,vůbec, co dělat.Mám hrůzu z toho, že mi bude 60 let a mé dítě bude mít 18 let.Zároveň se obávám,zda není již moc pozdě na těhotenství.Zda nebudu nezodpovědná,když si dítě nechám.Co myslíte?

Nekterym se povede na par mesicu koureni vynechat.
Kdybych byla kuracka, urcite bych se aspon pokusila nekourit v tehotenstvi. Meni se chute a byl by to dobry duvod prestat navzdy.

Marie píše:nepřestala bych kouřit,i mé kamarádky v těhotenství kouřit nepřestaly.Já myslím,že staré matky by už mohly mít rozum a neměly by poškozovat nenarozené dítě ještě kouřením.Když chci zdravé dítě,tak si snad dokážu něco odepřít,ne?Má mladá kolegyně v těhotenství naprosto přestala kouřit a odvykla si.

koureni plodu opravdu skodi. A jde po dobu tehotenstvi vynechat. Znam dve co se ho dokazaly vzdat.

Já jsem ty vitamíny brala.Nekouřila jsem.Ale kuřačku chápu.Určitě bych také ,být kuřačkou,nepřestala.I mé kamarádky kuřačky nedokázaly při těhotenstvích přestat.Tím nechci vše nechávat osudu.Pamatuji si na své těhotenství v 23 letech,kdy kolegyně v práci razila názor,že v těhoteství se může vše.Její věta ,/když chce dítě ven,tak jde /tím myslela potrat,mně do dneška zní hrůzně.Prostě každá jsem jinak odolná,atak na sebe musíme dávat pozor.

No,není tomu tak dávno, kdy jsem měla naprosto stejný názor jako Mona. Přece nebudu věnovat celý svůj život přebalování a výchově... Myslím, že v dnešní době se dá cestovat i tak a když už se to stalo, nemám v sobě sílu zabít rodící se život. Už jednou jsem to udělala, byla jsem mladá a fakt to nešlo a tak to teď beru jako zkoušku, co udělám podruhé... Myslím, že bych si to hrozně vyčítala. Jediný důvod by totiž byl moje vlastní pohodlí. Takže, pokud "lékař nenařídí jinak", budeme mít koncem roku malého sviště. A veselé Vánoce :-)

Přesně toto rozhodování stálo přede mnou v 41 letech.Manžel sice řekl,že bude při mně,at se rozhodnu, jak to já cítím.Takže mi to také nějak nepomohlo.Dítě jsem si nechala.Ted je jí úplně unešený.Malé budou dva roky.Spíše děti se moc netěšily/tehdy18 a16 let/,cítily že nastane pro ně omezení.Ted jí však milujou.