Hypochondrie

Tak já jsem chlap (45) , a taky jsem hypochondr. Dokonce už od dětství. Všechny příznaky co tu popisujete mám také! Naočil jsem se s tím myslím žít, svého lékaře jsem o tom informoval. Nikterak se mi situace ale naštěstí nezhoršuje, ty pocity ale znám! Je to dost nepříjemný navíc se za to i stydím.... Držme si tedy navzájem palce a vězme , že v tom nejsme sami.....

Ahoj, co se mi narodili kluci, tak od 2.porodu se hrozně bojím rakoviny.Navíc pořád slyším od z známých, kdo vše ji v okolí má, kdo umřel,že už mi přijde,že jí má snad většina a já se jí tedy nevyhnu.Před měsícem jsem měla hroznou únavu,bolest svalů,nohou a pocit na zvracení.Zjistili mi zvýšenou funkci št.žl.,pak jsem asi týden zvracela a měla pocit na zvracení,tak jsem byla na gastroskopii,tak se mi doktor spíše vysmál,že si myslím,že mám rakovinu,řekl že je to akutní gastritida,ale pocit na zvracení a nechutenství přetrvává,tak si říkám,buď už je to od nervů nebo je to příznak něčeho jiného.A když si člověk projde internet,tak skoro u každé rakoviny je únava,slabost,malátnost,zvracení,pocit na zvracení,nechutenství,chudokrevnost(č.krvinky jsem taky měla snížený,ale o málo),tak si to tak namlouvám,že tomu začnu věřit a pak jen brečím,dokud mi doktor nepotvrdí,že to tak není.Jsem asi psycho a vím,že by to bylo na poradu s psychologem,ale to nemám odvahu a stydím se.

Ahoj, mně to začalo až asi před půl rokem, od té doby se mi komplet změnil život.Dřív jsem měla spoustu plánů,nevydržela jsem být delší dobu doma nebo v ČR,ale od té doby jenom vysedávám na pc,z domu vycházím jenom pokud je to opravdu nutné. Trochu mě zabolí hlava,myslím si,že mám nádor;bolí mě za krkem,napadne mě meningokok;mám sennou rýmu a hned mě napadne,že dostanu astmatický záchvat a udusím se... no hrůza,dřív jsem tyhle pocity vůbec neznala.Tak jsem se nedávno odhodlala jít na preventivní prohlídku,ale všechny výsledky byly prý "výstavní"... Takže nezbývá než doufat, že jak to přišlo,tak to zas odejde... :)

Už odmala mě vždy potěšilo, když jsem byla nemocná. Vždy jsem si připadala hrozně důležitá. Z každé sebemenší odřeniny jsem dělala smrtelnou nemoc. Nejdřív mi to připadalo normální, pak už jsem ale nebyla schopná normálně fungovat. Proto jsem na portálu http://www.znamylekar.cz/hodnoceni-lekaru/psycholog vyhledala odbornou pomoc. Pomohlo mi to. Jsem schopná zase normálně žít. Anna

Dobrý den všem. Vždycky...Ahoj,je mě 24 let a Od dětství jsem hypochondr.Nejdřív to byla trošku sranda,že mě něco pořád je ,ale postupem času se to u mě dost zhoršovala.Dneska už pomalu nemůžu normálně fungovat,od rána do noci myslím na to co mě je,kde mě bolí a čekám kdy na to umřu.Vyšetření mám od hlavy až k patě..a nic..Zrovna pred týdnem mě nateklo koleno ...potom splasklo..ale začalo meě bolet litko...no a co mě napadlo ,že je to tromboza...a už nejde nic dělat..včera jsem jela na pohotovost kde mě ho teda vyšetřil doktor a říkal že není nateklé a nic..a, že si myslí, že to tromboza neni...no ale to je mě jedno,do mě od té doby nic néní.Každou minutu si na něj šahám ...nedokážu už mluvit o ničem jiném..přítel už je taky na dně,a nedivím se mu protože poslouchat ze mám trombozu 14 dni už je moc.Fakt nevím co dělat byla jsem u psychiatra ale ten říkal ,že to není jeho obor ...prej mám jít k psychologovi..tak jsem si říkala ,že to zvládnu sama,napučovala jsem si knihy...ale nepomohlo nic..nakonec jsem se rozhoupala a jdu k psychologovi za měsíc.. nevím jestli mě pomůže....ale takhle se už vážně žít nedá....

Gama má naprostou pravdu.

Jedině psychiatr vám od toho pomůže, rozebere to a najde třeba příčinu v dětství a vy si uvědomíte nesprávné postoje. AD pomáhají odstranit úzkost a vyčistí vám hlavu od těch blbých myšlenek na nemoci.

Peťko kolik je ti roků?Ina: Je mi 26 a už s tím vším bojuju 6 let :-(

U mě to trvalo asi 3 měsíce...budila jsem se hrůzou, jakou mám asi vážnou chorobu. Doprovazelo mě to celé dny a noci, nemyslela jsem na nic jiného, v praci jsem travila celou dobu čtením si o nemocech místo abych pracovala. Jen jsem odešla od doktora s tím, že mi nic není, tak jsem si vymyslela další nemoc...Šílený období, tak mi doktorka napsala antidrepresiva, vzala jsem si dovolenou a musím říct, že se to zlepšilo. S trochou odstupu vidím, že to byla souhra přepracování, a jiných osobních problémů, které jsem na první pohled přehlížela, ale vypluly napovrch.

Peťko kolik je ti roků?

Nicku ja mam uplne ty samy...I já jsem na tom uplně stejně. A přesně tak, vypěstovala jsem si tím depku, úzkost a každodenní paniku :-( Už nevim jak z toho ven, každý den stejný, pořád strach, pořád přemýšlím, co za nemoc, nádor ve mně bují. Už je to neúnosný takhle žít :-(

Jsem na tom bohužel velice...ahoj Niku mám podobný pocity a stavy.. je mi taky teprve 17... a jsem rozhodnutá že k psychologovi nejspíš půjdu..tohle musí skončit..

Jsem na tom bohužel velice...Nicku ja mam uplne ty samy pocity co pises,delam to samy presne co ty az se mi z toho udelali deprese,uzkosti a panicky stavy.Rikam si i to co ty ze tech nemoci je tolik ze je nahoda je nemit.A mam pocit nekdy ze ty nemoci mi pronasledujou.Je mi 26..a laska na to moc nepomaha.

Až se zamiluješ,tak přijdeš na jiné myšlenky,to mi věř.

Jsem na tom bohužel velice podobně. Vždy jsem byl tak trochu hypochondr, něco jako že bych dokázal zvednout ze země cigaretu, která mi upadla, dotýkat se bezmyšlenkovitě zábradlí nebo nedejbože se napít z něčí flašky, to pro mě neexistovalo nikdy. Bohužel v posledních letech se to zhoršilo. Jakmile se doslechnu o smrtelné nemoci (jsem laickým odborníkem přes všechny rakoviny), začnu se pozorovat. Začínám mít obavy z toho, že si dokážu pouhými myšlenkami vyvolat lehkou bolest kdekoli na těle. Není tudíž problém na sobě pozorovat příznaky smrtelných nemocí (právě rakoviny, která má příznaky zpočátku zanedbatelné). U mě to obvykle vypadá tak, že mě někde píchne a hned si začnu zjišťovat co by to mohlo být a nakonec jsem schopný vyvodit katastrofický závěr. To vše je umocněno pocitem, že těch smrtelných nemocí je tolik, že by bylo velké štěstí, kdybych nějakou nedostal... tak a žijte si s takovými hypochondrickými pocity a strachem o svůj život. Je mi 24 a jestli to nepřekonám, tak asi toho psychiatra navštívim

Jsem na tom bohužel velice podobně. Vždy jsem byl tak trochu hypochondr, něco jako že bych dokázal zvednout ze země cigaretu, která mi upadla, dotýkat se bezmyšlenkovitě zábradlí nebo nedejbože se napít z něčí flašky, to pro mě neexistovalo nikdy. Bohužel v posledních letech se to zhoršilo. Jakmile se doslechnu o smrtelné nemoci (jsem laickým odborníkem přes všechny rakoviny), začnu se pozorovat. Začínám mít obavy z toho, že si dokážu pouhými myšlenkami vyvolat lehkou bolest kdekoli na těle. Není tudíž problém na sobě pozorovat příznaky smrtelných nemocí (právě rakoviny, která má příznaky zpočátku zanedbatelné). U mě to obvykle vypadá tak, že mě někde píchne a hned si začnu zjišťovat co by to mohlo být a nakonec jsem schopný vyvodit katastrofický závěr. To vše je umocněno pocitem, že těch smrtelných nemocí je tolik, že by bylo velké štěstí, kdybych nějakou nedostal... tak a žijte si s takovými hypochondrickými pocity a strachem o svůj život. Je mi 24 a jestli to nepřekonám, tak asi toho psychiatra navštívim

Manželka vychádzi z ordinace a říka manželovi v čekárně:Vidiš ,mám hypochodrii.A ty pořád tvrdíš že mi nic není!

Dřív ženy porodily a vzaly děcko na pole a pracovaly. Dnes se mu věnujeme 24 hodin denně a to není dobré.

Holky, já na mateřské onemocněla agorafobií. Bála jsem se chodit ven, měla jsem závratě a byla jsem hrozně nejistá. Vůbec nevím, proč se to stalo. Teď mám děti dospělé, ale už nikdy tu psychiku nebudu mít úplně v pořádku a někdy mě potrápí. Myslím, že je to tím hormonálním náporem po porodu. Snažte se tomu nepřikládat větší význam a každopádně strčte děcko k jedněm rodičům, zase k druhým, manželovi a vy běžte plavat, do kina, najděte si nějakou jinou zábavu. Dítěti to jen prospěje.

Já mám bohužel tenhle...Ahoj Ma,mám stejný problém,jsem taky na mateřské,je to děs.Jestli chceš napiš na [email protected]