Zamilovaná do psychologa

je vůbec možný se zamilovat do psychologa ? ... dyť jsou to z 90% idioti ... tohle musí být strašně zoufalý vlákno :) ...

Vím, že osobnost člověka se skládá z mnoha částí, z nichž každá může být v jiném stádiu "dospělosti". A pravdou určitě může být i to, že člověk prostě někdy může utíkat sám před sebou, i když je to obrovská škoda a jen proto, že nemá odvahu se sám na sebe podívat a zkusit se pochopit.A vím také, že ke správnému sebeodhalení může terapie a vztah s terapeutem velmi dobře posloužit. Ale myslím, že v mém případě to nebylo tak jednoduché,můj odchod nebyl pouze útěkem před tímto "odhalením". Dokonce jsem to ani nechtěla udělat, ale přihodila se zvláštní věc. Nechci obtěžovat dlouhým psaním, zkusím být co nejstručnější.
Přestože věděl o mých citech, měla jsem vždy pocit, že je tato věc jakousi "horkou bramborou", měla jsem dojem, že ani pro něho není vůbec snadné tyto záležitosti řešit. Někdy v létě jsem se tedy rozhodla, že se tomuto tématu budu raději vyhýbat, bylo přece jasné, že vztah mezi námi nikdy nebude mít jinou dimenzi, nemělo by tedy smysl to více rozebírat. Chtěla bych zdůraznit, že pokud bych se zamilovala do muže, s kterým bych nebyla v kontaktu založeném z velké části na nutnosti být upřímná, možná bych nikdy svoje city nedala najevo. Ale v terapii je velice těžké spojit otevřenost a upřímnost s tím, abych o takovém vztahu mlčela, to jsem nedokázala.
Jednou jsem se ale náhodou zmínila o tom, že se mnou nějaký muž lehce flirtoval a bylo to celkem fajn. (mám celý život problémy i s otevřeným vztahem k mužům a můj otec myslím opravdu rozhodně nebyl z těch, kteří své dcery dokážou podpořit v tom, aby měly pocit, že je skvělé být ženou, apod.,ale to bylo na dlouho, nebudu se o tom zmiňovat).
Zareagoval zvláštně - trochu zčervenal a zeptal se, jak to tedy teď mám se vztahem k němu. Já jsem se do toho naprosto zamotala a odpověděla pravdivě, že to je přece něco naprosto jiného, je to pro mě hluboké a silné. Pak byl konec sezení, ale pro mne to znamenalo přesně to prolomení "hráze" s city, celou noc jsem nespala a napsala mu mail, kde jsem naprosto upřímně a dlouze vypsala, jak to cítím a co pro mne znamená.
Stručně, dobře, ale poněkud chladně mi odpověděl s tím, že si o tom promluvíme na sezení. Na něm se ale pak choval zcela jinak než kdykoliv předtím. Byl nervózní a vlastně i odměřenější než jak jsem ho znala. A sám od sebe poprvé řekl, že původní úzkosti už přece nemám, čeká nás tedy těžká závěrečná fáze - ukončování terapie. Vím, že na tom v podstatě asi nic zvláštního není, ale pro mne to bylo asi takové, jako bych dostala facku. Nebyla jsem téměř schopna slova, byla jsem naprosto zoufalá. Během následujících čtrnácti dní jsem se tedy rozhodla, že terapii na dalším sezení ukončím. Neutekla jsem tedy, napříště jsem mu všechno řekla osobně a bylo to velice emotivní a krásné, ale prostě dál už nešlo pokračovat a my jsme se tak domluvili.Snažila jsem se na to dívat z jiného pohledu - mnoho věcí, s kterými jsem do terapie přišla, se opravdu s jeho pomocí dařilo řešit, možná,že bolest a vztah k němu je jistá daň za to všechno. Je ale hodně vysoká.

Pro Marii

Odhaduji, že tvé psychické problémy koření právě v tom, že sis jako dítě duši rozedřela. Teď v tvé terapii ono zranění ožilo, ale ještě ne celé. Ožilo DÍKY tomu, že jsi měla k dispozici dobrého terapeuta.

Ano, nikdy ho nebudeš mít! Typická situace!!! Pokud by tvoje terapie pokračovala za tento kritický bod, nejspíš bys dopadla jako každá zdravá holka: která má ráda svého tátu, ten ji miluje, ale nespí s ní, nežárlí na její milence a drží jí palce. Každá dívka potřebuje být svůdná v očích svého otce a každou by poškodilo, kdyby se svést nechal a každý dobrý otec to ví.

Kdyby terapie dál úspěšně pokračovala, dostala by ses do situace, kdy lze od terapeuta odejít právě tak dobře, jako od rodičů - tehdy, když začneš chtít žít VLASTNÍ život. Dobrý terapeut, stejně jako dobrý táta, z toho bude mít radost. A ty taky.

Odešla jsi s tím, že se chceš zachovat odpovědně a dospěle. Stesk a úzkost ale vypovídají, že jsi rezignovala na svou vlastní opravdovost, city, spontánnost. Ta se v terapii drala na svět (odtud "rozdírání") a tys ji umlčela. Terapie je o tom, jak dokázat být opravdová a přitom neubližovat ostatním. V tom spočívá "dospělé" řešení. Utéct před opravdovostí, abys neubližovala, je dětské řešení. Nejspíš je pro tebe typické. Nyní v terapii jsi měla (a určitě ještě máš!) šanci překročit svůj stín z dětství, překonat toto nouzové dětské řešení. Nyní jsi dospělý člověk, který má daleko více možností, jak se s protiklady vyrovnat, nežli dítě. Tvůj terapeut tohle všechno určitě ví a pomůže ti. Děla tuhle práci právě proto, že ho to těší.

Děkuji za poslední radu, podívala jsem se dnes po poměrně dlouhé době na Doktorku a viděla jsem nový příspěvek. Určitě je v tvé radě mnoho moudrého, ale já jsem bohužel také ta, která to nezvládla a nakonec jsem od svého terapeuta odešla. Nechodím ale nikam jinam a musím říct, že je to pro mne opravdu velice těžké, skončila jsem s terapií v polovině prosince a dodnes jsem se s faktem odloučení vůbec nedokázala vyrovnat. K manželovi se ale snažím chovat co nejlépe, patrně pod vlivem výčitek svědomí za lásku k jinému.Přemýšlela jsem také o tom, který z dvou tebou zmíněných bodů vypovídal o mém vztahu, ale nedokázala jsem se přesně rozhodnout, myslím, že to byla kombinace obého. Nevím, zda jsem udělala nebo neudělala správnou věc, protože můj momentální psychický stav se vyznačuje velikým steskem, smutkem a úzkostmi, ale chtěla jsem se zachovat odpovědně a "dospěle". Věděla jsem, že ho nikdy nebudu mít a zdálo se mi, že bych si kontaktem s ním jen víc rozdírala duši. Neumím si představit, že bych se na nějaké pozdější "oficiální" ukončení terapie mohla psychicky připravit tak, aby pro mne rozloučení bylo snazší než jak ho prožívám nyní. Ale i tak si myslím, že na tvém pohledu je jistě dost pravdy. Díky

Pro Marii

Neměň terapeuta! Vanda má pravdu. Tvoje terapie je na dobré cestě, máš v tom velké štěstí. Dostala ses nyní do situace, že něco OPRAVDOVĚ cítíš, prožíváš - a to je samo o sobě úžasné. Jde to PRÁVĚ PROTO, že tvůj terapeut je dobrý terapeut (chová se profesionálně).

Vášnivý vztah k terapeutovi se objevuje obvykle v jednom ze dvou důvodů:

1. Poprvé v životě tě někdo doopravdy vnímá tak, jak potřebuješ. Dává ti pocítit, že lidská blízkost je možná. Je to jako prolomení hráze (s city).

2. Terapie se blíží k něčemu velmi ožehavému, čemuž se lze (z obav) vyhnout asi tak, jako se žena díky svému mnohoslibnému šarmu dokáže vyhnout pokutě za špatné parkování - od policajta=muže.

Přemýšlej, který jsi případ. V prvním případě tě potkalo velké štěstí a terapie je rozhodně na dobré cestě.
Ve druhém případě je průběh terapie ohrožen tvou neodvahou pustit se do něčeho bolavého. Pokud z terapie nyní odejdeš, ztratíš šanci vyřešit to, co vyřešit potřebuješ. Vytrvej! Tvůj terapeut jistě ví, o co jde a bude čekat, až budete chtít pokračovat dál.

Moje žena ode mne před lety odešla proto, že se její terapeut byl (na rozdíl ode mne) jemný, citlivý, vnímavý, milý pozorný a já jsem se tou samou dobou proměnil v nedospělého arogantního hrubce, který sobecky prosazuje svou, atd. atd. Pokud se v něco takového proměňuje či již proměnil tvůj manžel, věz, že to není náhoda. Prostě to tak v terapii chodívá. Je na to rada: vydrž. Má bývalá žena nevydržela, z terapie odešla a tak jsem tou stvůrou pro ni zůstal už napořád.

Marie, nevím, jestli je řešením hledat jako příští psychoterapeutku ženu - protože jde o přenosovou záležitost (a když navíc ve svém reálném partnerském vztahu vnímáš problémy), může se Ti stát, že se "zamiluješ" i do psychoterapeutka-ženy, a nevíc tak budeš prožívat úzkosti spojené s tím, co budeš považovat za lesbickou přitažlivost.
Vím, o čem mluvím, zažila jsem takovou epizodu ve své psychoanalýze.
Můžu Ti předat tuhle svou zkušenost, která je spojená s Tvou ochotou pokusit se podívat na celou záležitost jinak: za prvé, a to především, si VAŽ SVÉ - možná nově (se) objevené - SCHOPNOSTI MILOVAT. Nezabývej se v té fázi tím, DO KOHO ses zamilovala, koho miluješ - zabývej se tím, co Ti TEN POCIT přináší, jak se v tom prožitku cítíš, čím ta zamilovanost opravdu je: jako dospělí často prožíváme intenzívní rannou dětskou neerotickou blízkost JAKO sexuální přitažlivost, právě proto, že jsme dospělí. Jestli Tvůj psychoterapeut drží své hranice a nedává Ti erotickou naději, je to to nejlepší, co může pro Tebe a váš psychoterapeutický vztah udělat, protože jde právě proto, abys dokázala prožít sebe samu právě v takové situaci, která Ti připadá tak bezvýchodná, že se Ti zdá, že z ní musíš utéct.
Pak si všimni, jak a v čem se bezvýchodnost a problematičnost vztahu k psychoteraputovi PODOBÁ bezvýchodnosti a problematičnosti vztahu k manželovi: třeba v tom, že - prakticky - se ani s jedním nemůžeš milovat...
Zkus si začít klást otázky V TĚCH VZTAZÍCH, V NICHŽ JSI: není produktivní utéct ze vztahu k manželovi do vztahu k terapeutovi, ze vztahu k terapeutovi do vztahu k terapeutce, ze vztahu k terapeutce do vztahu zase někam jinam... tak bys jen opakovala to, co zřejmě ve vztazích opakovat nechceš. Prostě buď plně tam, kde jsi, protože Tvůj život se neodehrává nikde jinde, než v Tvé PŘÍTOMNOSTI.
Přeji Ti hodně síly vydržet, stojí to za to.

Ahoj, přečetla jsem si vaši diskuzi a měla bych alespoň tip na čtení třeba pro Marii, která píše, že by ráda znala náhled na tento problém ze strany terapeuta. V poslední době mne velmi zaujal román jednoho mladého slovenského psychiatra Roberta Kačeňáka, který se jmenuje "Bezvědomí". Člověk se tam dostane právě do prostředí, kam jinak nemá šanci proniknout, pokud není od "fochu". A otázka pokušení lékaře je tam také obsažena.Rozhodně ji můžu doporučit-vyšla letos, je psaná česky a mají ji ve všech větších knihkupectvích.

Prošla jsem tím.Bylo to hrozné i krásné.Ale nejdůležitější je,že jsme o tom mluvili a rozebírali pocity.Jde o přenos a ne o lásku.Dnes jsem velmi ráda,že terapeut je profesionál a navíc je,dle mne,opravdu dobrý odborník a dokázala jsem zůstat u něj a pracovat na sobě dál.Terapeutický vztah je totiž hodně specifický a neznám nikoho,kdo by jej mohl s nějakým jiným srovnat.Má pouze podoby,ať už lásky či přátelství.Ale ani jedním není.

Initmni vztahy s klienty jsou pro terapeuty jedno z nejvetsich no-no a tabu: nici to jak klienta, tak terapeuta samotneho. Zaroven terapeuticky vztah je krajne nevyrovnany a klienti se obcas zamilovavaji do terapeuta jen na zaklade te umele vytvorene vztahove situace.

Vsem doporucuji film s Kate Winslett Holy Smoke, kde to takoveho "terapeuta" malem zabije.

Taková malá odbočka od tématu: Měním teď kvůli okolnostem psychiatra. Dřív jsem chodila k doktorovi teď k doktorce. Jsem za tu změna hodně ráda. Muže tak nějak vnímám jako cizí element :o)- nedokázala jsem mluvit tak otevřeně, jak jsem chtěla, a taky jsem se před ním víc styděla než před doktorkou.
Trochu mi to připadá, jako by i tady byl přítomný takovýten "diplomatický" způsob jednání, furt to musí mít nějakou formu. Občas se třeba povedl nějaký ten dvojsmysl a ten doktor se začal smát. Ale proč? Vždyť jsme dospělí lidé, mluvíme v určitém kontextu a neustále dávat najevo "ano, pochopil jsem, jako sociální bytost jsem po všech stránkách v pořádku"..to mi připadá strašně zbytečné, strašně zdlouhavé a únavné. Doufám, že tohle u té doktorky nezažiju a všechno půjde tak nějak "hladce" - aspoň v tomto směru..

Taky jsem si zažila tu "krásnou bolest" nešťastné lásky a polemizováním co by kdyby... Navíc to byl velice přitažlivý muž, jen když si vzpomenu na jeho oči, ještě dnes mi běhá mráz po zádech. Tehdy jsem měla partnera, nebyla jsem spokojená, s Ním (psychiatrem) vylítla do oblak a vznášela se jak... Dnes se nad tím usmívám, trochu to bolí, protože vím, že je naprosto korektní a profesionální, ale to mě asi jako každou ženskou dráždí a láká... Mezi tím jsem ztratila svou vinou partnera, takže se v problémech motám sama, ráda se lituju a lebedím v problémech.

Myslím, že na Tvoji otázku Ti tu spíš odpoví někdo, koho bude bavit se za psychologa vydávat, a ne skutečný psycholog.
Přesto ať odpověď bude jakákoliv, na Tvojí situaci se tím nic nemění, ale to určitě víš. Ne proto, že pro Tvého konkrétní psychologa je jakýkoliv jiný než profesionální vztah přípustný/nepřípustný, ale proto, že by sis takovým hypotetickým vztahem mezi vámi dvěma jenom ublížila. Čistě teoreticky (možná jsem naivní, ale věřím, že jakýkoliv jiný vztah než doktor-pacient je výjimečnou, zcela ojedinělou odchylkou od normálu) pokud by mezi vámi vznikl sexuální vztah, co by to znamenalo? Zpochybnění celého jeho předchozího přístupu, který se vázal na řešení Tvého problému. Podle mě bys dříve či později musela cítit obrovský vztek, křivdu, bezmocnost. Popřel by tím všechno, do čeho ses zamilovala. A co je horší, všechno, co jste "společně" zvládli vyřešit, by bylo ztraceno a musela bys začínat úplně od začátku.
Pokud by to byl plnohodnotný vtah (což mi už vyloženě připadá jako science-fiction), zklamala by ses v něm, protože teď si ho idealizuješ. Jaktože tak dobře zvládá svoji práci, jak píšeš? Myslíš, že by něčeho takového byl schopen ještě v soukromí? Těžko. Potřeboval by nejspíš hlavně klid, aby se z toho "vzpamatoval" a mohl každý den znovu a znovu pracovat dál tak dobře, jak píšeš. Zase by to bylo popření toho obrazu, který sis o něm vytvořila. A svoje problémy bys podobně jako v provním případě musela řešit s někým jiným od začátku.
Vím, že je to chabá pomoc toto si říkat, ale: za půl roku, za rok, to bude jednoznačně lepší (pokud k němu přestaneš teď chodit). Za tři roky to už bude naprosto snesitelné, bude to jenom příjemná vzpomínka možná s trochu sentimentálním (ne v záporném slova smyslu) nádechem.

Moc děkuji Nur za Tvoji reakci a musím říct, že s mnoha věcmi se jednoznačně ztotožňuji. Také jsem přemýšlela o tom, zda by nebylo lepší terapii raději rozdělit na "mužskou" a "ženskou", ale to by asi neprošlo, mnoha lidem by to zavánělo nedemokratičností. Terapeuti jsou ale určitě ve výhodě - tím, že s něčím takovým tak trochu počítají jim pomáhá vytvořit si to správné stanovisko, ten potřebný odstup. Pacient tohle většinou nedokáže, už jen proto, že do terapie nejde kvůli tomu, že by chtěl zažít něco pikantního, ale protože řeší nějaký velký problém. Ve skutečném životě by se ale také svěřoval někomu, komu důvěřuje, s kým ho pojí přátelství. A to je právě ten problém, s terapeutem také navazuje vztah, ve kterém jsou prvky "přátelství" určitě obsaženy. Z literatury vím, že tento pozitivní vztah je dokonce předpokladem úspěšné terapie. Ale ne nadarmo se říká, že přátelství mezi mužem a ženou bez nějakého erotického náboje není skoro ani možné. A pak už tedy záleží jen na konkrétní situaci, vzájemné přitažlivosti a zodpovědném nebo nezodpovědném chování. U mně ale problém opravdu přerostl únosnou mez, mám dojem, že jsem nikdy žádného muže nechtěla tolik jako jeho, naprosto tím vyniká kontrast mezi problémovým manželstvím a tím co bych chtěla, ale co je vzhledem k okolnostem nerealizovatelné. Myslím, že jste se ale všechny shodly na jednom - setrvávat v takové situaci nelze, je to jenom masochismus. Najdu si někoho jiného a určitě to bude žena. Stejně by mne ale zajímal názor někoho z druhé strany, tedy psychiatra nebo psychologa. Chtěla bych vědět, jak doopravdy jsou či nejsou "vybaveni" k boji s vlastním pokušením a jak k němu přistupují.

Je to určitě naprosto pochopitelné. Vím, že tohle konstatování nepomůže, ale tady je opravdu nutné zapojit jenom rozum, což ty děláš, a tak si nemáš vůbec co vyčítat, i když třeba přemýšlíš, představuješ si a toužíš po všem možném. Jak už tu někdo napsal, je přirozené to cítit, rozhodně nic, co by byla jakýmkoliv způsobem tvoje chyba. Mně se tohle naštěstí nestalo, psychiatr si zachovával dost značný odstup (to není to správné slovo. občas jsem měla pocit, že dělá míň, než by měl)..občas mě napadlo, že to dělá právě proto, aby se nikomu nestalo to co tobě. Člověk uvěří čemokuliv raději než tomu, že nedostává něco, co by dostávat měl, něco, na co má právo a co zároveň nutně potřebuje.
Myslím si, a nevím, proč se to tak běžně nedělá, že částečným řešením by bylo, kdyby ženy chodily jenom k doktorkám a muži naopak. Být na tvém místě tak nového psychologa hledám rozhodně ženu. Klidně s ní potom mluv i o tom, co píšeš tady. Fakt to není něco, co bys měla "tajit", co by byla tvoje chyba, která se neměla stát. Vyřeší se to jenom částečně, protože podle mě něco podobného může člověk cítít i k člověku stejného pohlaví. Možná ne podobného, ale velmi intenzivní pocit, že je ti ten člověk blízký a ze všeho nejradši bys ho zařadila do svého každodenního života :( To se stalo mně. Ale mně to spíš pomáhalo, představovala jsem si třeba, co by mi ta psycholožka v určité situaci řekla apod. Možná je to hloupé a dětinské, ale pokud to pomáhá, tak co? Nemyslím si, že mám důvod se za to stydět. Stejně jako ho nemáš ty.

Fakt jsem moc ráda za vaše názory. Já si "bohužel" ani ten románek neužiju, je mi 33, mám dvě děti a fakt jsem vůbec nepředpokládala, že mne taková záležitost ještě vůbec potká. On je stejně starý jako já a také ženatý, neměl by mne proč chtít.Zaujala mne Lucijan se svojí poznámkou o bolestném románku, protože jsem zjistila, že být nešťastně zamilovaná opravdu přináší především obrovský pocit s názvem bolest...

ahoj marie,
jo, to se stává snad všem pacientkám. mě se to stalo taky, zbláznila jsem se do svého psychiatra, taky jsme spolu chvíli žili, bylo to bouřlivý...dnes s odtupem pár let vidím, že mě trochu využil, normální zdravá ženská (což teď jsem) by se do takového nezakoukala, no určitě by v něm neviděla partnera pro život.
od takových ruce pryč, jsou postižení svojí profesí...můžeš si užít bolestnej románek, ale víc bych od toho nečekala

Routo v prvy rade ten neprofesionalni kreten co te osoustal by mel bejt v prdeli zbavenej licence a ne psychologem. Urcite nejsi jedina a ten debil si s poradny dela mrdnik.
Jenze v tomhle posranym narode kde je vsechno naruby jeste nekdo obvini spis tebe, Kulinsky se sam priznal ze vosahaval a soustal trinacti a patnactilety holky a verejnost misto neho odsuzuje "mlady kurvicky."
No nic zensky, kdyz se vam to zamilovani stane tak to utnete, je to normalni vyvoj vztahu submisivniho a zranitelnyho pacienta vuci osobe ktery se otevrou jak tu uz vyborne popsalala Lenka.
Jen ten clovek by mel bejt profesional a tomuhle zabranit misto aby zneuzil svyho postaveni vuci psychicky stradajici osobe, to je stejnej hnus jako kdyz gynekolog (mimo radnou prohlidku) osahava a drazdi svoje pacientky nebo ucitel przni zakyne.

Není zač, jen jsem řekla, jak jsem to udělala já.Víš, já byla už skoro jako posedlá, nemohla jsem se dočkat každé další návštěvy a ona i ta terapie pak neměla žádný význam.A navíc to hodně zasahuje do vztahu, tak jako jsi ostatně sama napsala.A věř, že to přebolí, člověk asi nezapomene, to ne, ale vrátí se zpět "na zem", a i vztah s manželem se může zlepšit, přestože dokonalé to ani předtím nebylo.Je možné, že jak budeš smutná, že si budeš více všímat manžela a znova k němu nalezneš trošku cestičku.
Tak jo, měj se hezky a zvládni to!

Ahoj Lenko,
děkuji Ti za střízlivý pohled a radu. Také mám ten pocit, že jiná varianta než odejít prostě není. Myslím, že pokud s ním budu v kontaktu i z jeho dobré vůle, nebudu mít sílu to zvládnout. Problém je v tom, že mi to úplně rozbouralo vztah s manželem, který sice dřív také nebyl v pořádku, ale teď jsem naprosto přeorientovala svoje city na toho druhého.(Manžel to samozřejmě netuší).
Člověk holt v životě ale zdaleka nemůže mít to, co by chtěl. Díky