Zamilovaná do psychologa

Ja mam taky tenhle "problem", mou psychiatrickou je vsak zena ve veku me matky. Necitim k ni sexualni pritazlivost, ale velice hluboce ji miluji a tenhle stav trva uz 10let. Ona je jedina zena v mem zivote, ktera me prijima bez vyhrad, svuj zajem o mne, svou pomoc, svoje rady a svou naklonnost nicim nepodminuje...Lecim se u ni s tezkou diagnozou, beru mnoho leku. Bohuzel je tu realna hrozba, ze pujde v blizke dobe do duchodu a ja nevim, co bude. Ja ted ziju hlavne pro navstevy u ni v ordinaci, nemuzu bez ni byt.. Ona me taky nebere jen jako svou pacientku, rikame si i dost osobni veci z rodinneho zivota atd. Ja ziji se svou matkou, s tou jsem vsak nikdy nemela duverny vztah a vim, ze v doktorce jsem se vzhledla jako v matce. Bohuzel, nemuzu to utnout, vzala bych si zivot. Stale s ni v duchu rozmlouvam, predstavuji si, jak spolu delame nakupy, nebo plaveme v bazenu, nebo me uci varit.. pokazde, kdyz se mi zdalo, ze mi nevenuje tolik pozornosti, kolik bych si predstavovala, i kdyz treba nechtene pro naval prace, tak se mi zhorsi muj psychicky stav, dusledkem ceho je jeji zvysena pozornost. To vsak jde primo proti cili terapie, proti uzdravovani. Chci taky rict, ze mam uz po 30ce a jsem dospela zena, k ni se vsak upinam stale vic. Intenzita lasky k ni se za tech 10 let nezmenila, spise narusta, protoze se stale hloubeji zname. Ja ji nerikam, jak hluboce jsem k ni vazana, myslim, ze to vi. Vim, ze mam oproti jinym pacientum u ni jiste privilegia, nezneuzivam vsak toho. Mam hruzu z jejiho odchodu, mivam nocni mury, jak ji nemuzu najit, jak beham, hledam, ale nikde neni, nebo se k ni nemuzu dostat pres dav lidi a tak podobne. Co muzu delat? Snit dal o ni a kdyz odejde, ukoncit to navzdycky? Sledovat okna jejiho bytu, hlidat vchod do domu, kde bydli, jestli se nahodou neukaze? Zpovzdali ji jakoby "chranit", aby se ji nic nestalo? Posilat ji dopisy? telefonovat se strachem, jestli neobtezuji v nevhodnou chvili? CO MUZU DELAT?

Ahoj CIS, ano, kartu mi zrušil, asi skartoval, nevím. Ten záznam nebudu jistě nikdy potřebovat - na co by mi byla karta s psych. diagnozou. A kdybych měla v budoucnu nějaké problémy, můj partner mi buď pomůže sám, nebo odešle k nějakému jeho kolegovi známému, takže to neřeším. Vůbec jsem se nějak naučila řešit jen věci, které jsou aktuální. DOpředu už moc nekoukám, nakonec to může dopadnout všechno uplně jinak než si člověk kreslí.

Tak myslím, že je to celkem klasický případ. Hodně lidí se zakouká do svého lékaře či lékařky, ať už se jedná o psychitra, praktika, zubaře apod.. Je v tom určitá nadřazenost. Já mám pro doktory taky slabost, bohužel jsem zatím neměla to štěstí :-)

Dík za opravu, ale tím spíš, když je psychiatr.
Asi tak, je to tvoje a jeho věc, ale připadá mi divné, když lékař "zruší" kartu. To jako zlikvidoval? A co když budeš někdy ty záznamy potřebovat? Potom se budeš rozčilovat, že v tvé kartě nic není a kde to je?
Neber to nijak osobně, jen mně to zajímá.

...Je psychiatr...ne psycholog.

Tak nevím, asi bych si tvého partnera jako psychologa nevybrala.

v našem případě to naštěstí dopadlo dobře. Ale nikdo neví, že jsem přítelova bývalá pacientka...moji kartu zrušil a když se nás někdo zeptá jak jsme se poznali, odpovídáme shodně že na Vánočním večírku jedné farmaceutické firmy :-)) Můj MUDr. se stal mým partnerem a jsme už dlouho šťastní (bez sedativ:-)

Ale to by měl ukončit terapeut, protože je to proti lékařské etice. Jak jsem četla, v USA za toto jsou velmi tvrdé postihy lékařů, takže si to každý rozmyslí. Navíc každý rozumný lékař chrání i sebe, protože nikdy neví, jakému nařčení /třeba ze sexuálního obtěžování/ bude muset čelit. I když se to nakonec ukáže jako nepravda, rozhodně ho to poškodí.
Takže milujte se, ale na léčení si najděte někoho jiného.

To co tady popisujete (zamilovat se do svého terapeuta) se nazývá přenos.
Vidíte člověka, který vám skutečně rozumí, naslouchá vám. Jediným řešením je ukončit terapii a najít si jiného terapeuta. Dobrý psycholog svého postavení vůči klientovi nezneužije. Pokud s vámi naváže intimní vztah, věřte, že pravděpodobně nebudete jediná. Tihle lidé vědí moc dobře jak na lidi zapůsobit a co na koho platí. Pokud vás budou chtít někam "dostat" tak vás tam dostanou. Takovému způsobu se říká manipulace. Pozor na to!

Ahojky "Hloupá" napiš sem, je to stále aktuální téma. Já bych si s tebou psala.

Pokud by byl někdo se ,,zamilovanou" zkušeností a byl by ochoten se semnou o tom povadit, napište mi prosím. ICQ 295 869 104

Lidi, vzpamatujte se, vždyť psycholové a psychiatři jsou školení právě na to, aby rozuměli i těm, kterým nikdo jiný nerozumí... Vím, že to mnohdy zoufalého člověka svádí k domnění, že "on je jediný, kdo mi rozumí", a z toho pak rychle může "fell in love".

Jenže to je jen jejich práce, jsou na to vyškolení!!! A takových klientů/pacientů mají desítky...

Ahoj,stalo se mi to také,ale s trošku jiným koncem.Zamilovala jsem se do svého psychiatra,neřekla jsem mu to,ale cíleně jsem ho sváděla..Teď spolu chodíme,už asi půl roku.Porušili jsme (rsp.on porušil)etický kodex,ale jiné výčitky svědomí z toho nemám.Jen musím podotknout holky - v ordinaci je váš objekt touhy jiný než v soukromí.Jeho práce je zajímat se o váš stav.Ve svém soukromí je to ale uplně obyčejný člověk jako každý jiný,se svými bolestmi,smutky,různými rodinnými starostmi.."obyčejný"člověk, kterého neobyčejně miluji..Tina

Marie,

Tvůj terapeut se asi jednoduše lekl, jak velkou roli by v tvém životě měl hrát. Připadalo mu to nesprávné a proto hledal cestu, jak tomu zamezit. Nesprávné by to bylo - na konci terapie, ne uprostřed. Bohužel to dopadlo přesně tak, že se to ocitlo na konci terapie a ty se cítíš odmítnutá, opuštěná. Ne jako milenka, ale jako odstrčený člověk, možná i jako dítě, které vztáhne ruce k milovanému člověku a on ji odstrčí.
Píšeš o vymlouvání se na své dětství. Moralizovat nemá cenu. K dětství patří i bezbrannost, závislost, což jsou stavy natolik nepříjemné, že každé zdravé dítě rádo dospěje - pokud k tomu má podmínky. A ty jsi je prostě měla špatné. To není výmluva, to je chápání podstaty.
Dítě se stává dítětem svých rodičů tím, že se véceméně snaží splnit jejich představy o něm a tím si zajistit jejich lásku. Pokud jsou ty představy hodně rozporuplné, příliš idealizované,
nebo ještě hůře chaotické, pak dítě nemá šanci do vzájemného vztahu účinně přispívat, aby si tak mohlo zasloužit lásku. A nemá kde se to naučit. Tahle nejistota a bezmoc snadno může vydržet
celý život.
Z toho, co píšeš mi vyplývá, že si tě terapeut vážil. Bylo mu určitě líto, že to takhle dopadlo. Od okamžiku, kdy udělal osudnou chybu a tys převzala kontrolu nad situací, už byl bezmocný.
Myslelas asi Venuši Věstonickou. Dlouho jsem se díval na fotku té sošky. Je zpodobením těhotné ženy. Prý má na zádech otisk dětského prstíku. Ruce nemá možná proto, že byly modelovány zvlášť a přilepeny k již hotovému trupu, takže šlo o málo pevný spoj, který těch 25 tisíc let nevydržel. Musel bych si tu sošku pečlivě prohlédnout, ale o to nejde. Mám takovou představu, jak
vznikla: vymodelovala ji holčička, jejíž máma byla (jak jinak tehdy) těhotná. Holčička ví, že s každým dalším miminkem, které se mámě narodí, bude mít svou mámu pro sebe méně a musí se s tím nějak vyrovnat, jinak by musela nenávidět svoje tělo za jeho schopnost rodit děti. Představuje si, jak uvnitř jejího těla v měkce vystlaném pokojíčku vyrůstá děťátko. Zdravá dospělá žena má tenhle pocit v sobě pořád, dává jí sílu. Moje známá mi vyprávěla, že když byla těhotná, cítíla se, jako by to, že dá život, ospravedlňovalo i její vlastní existenci. Že se cítila jakoby svatá. V jiném stavu, posvátném.
Pokud matka nemůže být pro dceru posvátnou, pak dceřiny fantazie ovládnou běsi: žárlivost, touha vyrvat z matčina těla nenáviděné dítě a zabít jej a následné pocity viny a nenávisti vůči sobě. Ve školním věku tyto fantasie obvykle podlehnou zapomnění a proto ženu dospělou ovlivňují ze zákulisí. Nevědomé
fantasie jsou tím, co řídí její citový život. Zhmotňují se, jako andělé či přízraky, v milostném vztahu, v mateřství. Ovládnout se nenechají, ale lze se k nim na dohled přiblížit, pozorovat je a vzít si něco z jejich fascinující síly.

Prvním viditelným příznakem těhotenství je zmizení útlého pasu, na nějž je mužské oko tak citlivé. Muži jsou od přírody vybaveni, aby nemarnili své mužné síly s neplodnými ženami: je žádoucí oplodnit mladou, zdravou, netěhotnou, prostě "štíhlou a krásnou".
Asi jenom muži, kteří jsou vděční své ženě za to, že jim dala milované děti, dokážou v ženách oceňovat matku a milovat ji, třeba i oplácanou a povislou, oproti estetickým ideálům
nedokonalou. Tvůj otec to tak zjevně neměl, ke smůle vás všech, i jeho. Také nějak v nějakých podmínkách vyrostl a asi neměl to štěstí...
Tvému terapeutovi připadala kresba těhotné ženy krásná. A promítl do ni svou i tvou bezmoc. A ještě něco dalšího, co si netroufám luštit.

Marie, bylo toho hodně, co jsem ti napsal, ale když jsem to chtěl poslat, zmizelo to. Mám připojení přes WiFi, funguje dost mizerně. Prosím, pošli mi nějaký svůj zavináč na tamnekde"volny.cz

Nevím samozřejmě zcela jistě, zda tento způsob ukončení terapie ovlivnila i nějaká jeho zvláštní náklonnost k mé osobě, ze které se nechtěl nechat

Pro Marii

Google mě před pár dny nasměroval na tyto stránky. Překvapilo mne, kolik je zde diskusních témat a jak často a jak moc do nich lidé přispívají. Tvoje téma mne chytlo. Pročetl jsem jej a připsal svůj názor. Byl jsem si jistý, že se sem vrátíš.

"Nedokážeš pracovat se svým vzhledem", pochybuješ, jestli vůbec krásná doopravdy jsi, když nikomu za lásku nestojíš... Pokud tvému otci vyrůstala doma kráska, mohl být vůči ní třeba stejně inhibovaný jako posléze terapeut. Incestní tabu je velice silné.
Co se týče mezilidských vztahů, jsi asi dost bystrá. Možná jsi mezi svými rodiči působila jako nárazník. Možná to bylo i nějak úplně jinak, ale jak píšeš, bylo to nepříjemné. Aby ses z toho dostala, ráda jsi se odstěhovala za svým budoucím manželem. Tehdy jsi asi se svou krásou úspěšně "zapracovala" jako s platidlem za vysvobození z původní rodiny. Možná máš dodnes dojem, že trochu té lidské blízkosti si musíš vykupovat sexem.
Řekové mají 5 významově se lišících slov pro lásku. Jedno pro smyslně erotickou, jiné pro éterickou, pro náklonnost, pro posedlost, pro spřízněnost. Zkrátka a dobře, žili v samozřejmosti toho, že k různým lidem lze v různých chvílích cítít různou lásku.
Se svým terapeutem jsi určitě cítila vzájemnou spřízněnost, možná i jeho (vědomě odmítanou) náklonnost. Pokládáš ji za nutně erotickou vlivem své zkušenosti s tím, jak lidé reagují na krásnou ženu: především jako na erotický objekt. To ji sice může těšit, ale nemusí. Mladí muži moc "nemarní čas" přátelstvím s krásnou ženou, chtějí ji do postele. Točí se za jich za ní tolik, že ji to obtěžuje. Pak není divu, že radši vyzařuje:
"nechte mne na pokoji". A najednou přijde do situace, kdy je pro ni nějaký důležitý. Snaží se ho získat, udržet. Nabídne to, o co ví, že je zájem: požitek ze svého těla (nemusí to být nutně hned v posteli, ale musí ta možnost být, nesmí být vyloučená).
Na to tvůj terapeut (vědomě) nepřistoupil, tím ti znemožnil udržet si ho (vlastním přičiněním) pro sebe a proto se cítíš bezradná. Nevíš, co jiného vlastně můžeš nabídnout. Nejen jemu, samozřejmě. Na jiné lidi okolo sebe také nemá cenu se obracet: nejspíš by tě také chtěli jenom využít. Co jiného může nabídnout člověk bez sebevědomí, než možnost nechat se využít?
Úlohou terapeuta v takové situaci je na vlastní osobě vyjevit, že obvykle je i spousta jiných možností, jak může být někdo zajímavý a přínosný a tím žádoucí, než zalíbení, sex. Kvůli svým osobním limitům to tvůj terapeut udělat nedokázal.
Budu hádat dál. Ty ses starala o děti. Byla jsi na mateřské, manžel vás živil. Přicházel domů z práce znaven. Nemíval už
energii získávat si tě, jako dříve, spíše měl chuť na neproblematický sex, aby se odreagoval. Postupně jste přestávali mít si co říci a v tobě vzrůstal pocit, že tě má jenom do
postele. Začala jsi vůči němu být inertní a on to glosoval slovy, která ti tak utkvěla v hlavě (nejspíš proto, že cítíš, že vlastně nějak pravdivá jsou). Od té doby jsi víceméně uvězněná v manželství s člověkem, kterého si vážíš, ale který ti nedává, co potřebuješ: pocit vlastní ceny. O to hůř, že svoji rovnováhu jsi kdysi opřela o něj. Pak jsi ji začala ztrácet, zhroutila ses a následně jsi tuto svoji potřebu přesunula na terapeuta. Proto ji teď ztrácíš zas a je ti z toho všeho úzko.

Pro Marii

Google mě před pár dny nasměroval na tyto stránky. Překvapilo mne, kolik je zde diskusních témat a jak často a jak moc do nich lidé přispívají. Tvoje téma mne chytlo. Pročetl jsem jej a připsal svůj názor. Byl jsem si jistý, že se sem vrátíš.

"Nedokážeš pracovat se svým vzhledem", pochybuješ, jestli vůbec krásná doopravdy jsi, když nikomu za lásku nestojíš... Pokud tvému otci vyrůstala doma kráska, mohl být vůči ní třeba stejně inhibovaný jako posléze terapeut. Incestní tabu je velice silné.
Co se týče mezilidských vztahů, jsi asi dost bystrá. Možná jsi mezi svými rodiči působila jako nárazník. Možná to bylo i nějak úplně jinak, ale jak píšeš, bylo to nepříjemné. Aby ses z toho dostala, ráda jsi se odstěhovala za svým budoucím manželem. Tehdy jsi asi se svou krásou úspěšně "zapracovala" jako s platidlem za vysvobození z původní rodiny. Možná máš dodnes dojem, že trochu té lidské blízkosti si musíš vykupovat sexem.
Řekové mají 5 významově se lišících slov pro lásku. Jedno pro smyslně erotickou, jiné pro éterickou, pro náklonnost, pro posedlost, pro spřízněnost. Zkrátka a dobře, žili v samozřejmosti toho, že k různým lidem lze v různých chvílích cítít různou lásku.
Se svým terapeutem jsi určitě cítila vzájemnou spřízněnost, možná i jeho (vědomě odmítanou) náklonnost. Pokládáš ji za nutně erotickou vlivem své zkušenosti s tím, jak lidé reagují na krásnou ženu: především jako na erotický objekt. To ji sice může těšit, ale nemusí. Mladí muži moc "nemarní čas" přátelstvím s krásnou ženou, chtějí ji do postele. Točí se za jich za ní tolik, že ji to obtěžuje. Pak není divu, že radši vyzařuje:
"nechte mne na pokoji". A najednou přijde do situace, kdy je pro ni nějaký důležitý. Snaží se ho získat, udržet. Nabídne to, o co ví, že je zájem: požitek ze svého těla (nemusí to být nutně hned v posteli, ale musí ta možnost být, nesmí být vyloučená).
Na to tvůj terapeut (vědomě) nepřistoupil, tím ti znemožnil udržet si ho (vlastním přičiněním) pro sebe a proto se cítíš bezradná. Nevíš, co jiného vlastně můžeš nabídnout. Nejen jemu, samozřejmě. Na jiné lidi okolo sebe také nemá cenu se obracet: nejspíš by tě také chtěli jenom využít. Co jiného může nabídnout člověk bez sebevědomí, než možnost nechat se využít?
Úlohou terapeuta v takové situaci je na vlastní osobě vyjevit, že obvykle je i spousta jiných možností, jak může být někdo zajímavý a přínosný a tím žádoucí, než zalíbení, sex. Kvůli svým osobním limitům to tvůj terapeut udělat nedokázal.
Budu hádat dál. Ty ses starala o děti. Byla jsi na mateřské, manžel vás živil. Přicházel domů z práce znaven. Nemíval už
energii získávat si tě, jako dříve, spíše měl chuť na neproblematický sex, aby se odreagoval. Postupně jste přestávali mít si co říci a v tobě vzrůstal pocit, že tě má jenom do
postele. Začala jsi vůči němu být inertní a on to glosoval slovy, která ti tak utkvěla v hlavě (nejspíš proto, že cítíš, že vlastně nějak pravdivá jsou). Od té doby jsi víceméně uvězněná v manželství s člověkem, kterého si vážíš, ale který ti nedává, co potřebuješ: pocit vlastní ceny. O to hůř, že svoji rovnováhu jsi kdysi opřela o něj. Pak jsi ji začala ztrácet, zhroutila ses a následně jsi tuto svoji potřebu přesunula na terapeuta. Proto ji teď ztrácíš zas a je ti z toho všeho úzko.

Děkuji ti za tvé jasné a citlivé hodnocení situace. Vidím, že jsi schopen vhledu a střízlivé analýzy, tuším, že jsi možná terapeut i ty sám. Nebo tě vlastní dávná nepříznivá zkušenost s tvojí ženou přivedla k tomu, aby ses podobnými záležitostmi zabýval.
Pak bych i chápala, že by se ti chtělo k mému problému vyjadřovat, přiznám se, že mne to vlastně zaujalo a překvapilo, zvlášť, když už moje téma zde nebylo dlouho aktivní.
Myslím, že jsem některé prvky z tvého pohledu cítila také, na onom posledním sezení jsem vyjádřila svůj názor v tom smyslu, že sice možná měl ukončení terapie na mysli již delší dobu, ale možná ho také trochu zděsil fakt, že záležitost dospěla do takového rozsahu a proto se rozhodl i pod tímto vlivem.
Také musím říci, že v jistém smyslu mi to opravdu ublížilo, jsem totiž člověk, který má obecně problémy s vytvářením důvěrných vztahů, nejsem nikdy schopna dostat se za určitou
hranici. Během terapie jsem ale nabyla dojmu, že je to způsobeno strachem z nepřijetí, odmítnutí, strachem z konfrontace, při které bych mohla zjistit, že jsem vlastně

Pro Marii

Terapeut byl v rozpacích z tvých citů. Asi je bral trochu osobně. Pak o tom uvažoval a řekl si, že hlavní problémy s tebou už
vyřešil, takže terapie by se už dala zvolna ukončit (dříve, nežli přeroste v nedobrý milostný vztah, nebo v tvojí zbytečně
dlouhotrvající závislost na něm. Chtěl tvým citům realisticky čelit, ale postupoval přitom necitlivě a tím ti asi ublížil. Jeho začervenání a přímá otázka, jak je to s tvým vztahem k němu (dobře pochopil tvou narážku), nasvědčuje, že ho potěšil tvůj zájem o něj, ale že ho bohužel asi bral osobně (aspoň trochu),
nikoli jako obvyklý průvodní jev nadějné terapie. Proto se vzhledem k tobě potřeboval jasně vymezit a udělal to přehnaným způsobem, čímž ti způsobil více bolesti, než bylo nutné. Já bych na jeho místě po tvé zmínce o příjemném flirtování plácnul asi něco takového jako "každého potěší, že je o něj zájem, viďte? Člověk má pak hned pocit, že žije..."

Každý jde jenom tam, kam může. Provedl tě různými kraji, ale když jsi ho přivedla až k horám, uvědomil si, že není žádný horal, že nemá na hory ani trénink ani vybavení a tak ti nabídl změnu kursu: "už nepůjdeme dál, na jih, kam to táhne vás. Pojďme ještě chvíli spolu podhůřím na západ, uvidí se. Třeba cestou potkáte někoho, s kým do hor vyrazíte. Nebo třeba potkáte svého
manžela, jak tam někde na vás čeká a budete chtít vyrazit s ním."

Psychoanalytici podobnou situaci, do jaké ses v terapii dostala, dobře znají, očekávají a vítají jako příznak schopnosti navázat blízký vztah. V podstatě jediná a proto nejdůležitější instrukce na začátku psychoanalýzy zní: "Říkejte cokoli vám přijde na mysl, ať už je to významné nebo ne, ať už to dává smysl, nebo ne. Nic není tak trapné, aby se o tom nedalo mluvit." Ty jsi se po velkém váhání opatrně odhodlala být upřímná a opravdová a on tě za to
vlastně potrestal, místo aby tvou odvahu v tomto kontextu pochopil a uvítal. Trénovaný psychoanalytik by se s tebou odvážil jít dál na jih, do hor a přes ně až k moři, se sebedůvěrou, že
nezabloudí někam do bažin, nebo nespadne se skály v "šílenství ve dvou".

Sebedůvěru získává psychoanalytik porozuměním, co je přenos (dětských citů do nynější situace), co je protipřenos ("je to hezká ženská, kdyby nebyla mojí klientkou, stála by za hřích").
Mezi základní pravidla pro psychoanalýzu patří:

- nepoužívat pacienta k vlastnímu uspokojení jakýchkoli potřeb jiných, nežli opatrná radost, že je mu lépe, že se terapie daří

- neudávat směr, být neutrální, neradit

- neodkrývat ze sebe sama více, nežli odpovídá klientově potřebě cítit se reálně

Dobrý psychoanalytik chápe, proč jsou tato pravidla pro terapii
tak důležitá.

Tvůj terapeut ale psychoanalytikem není. Dělal, co mohl, a dobře. Potřebovalas více. To není tvoje chyba.