obsedantne kompulzivni porucha
A co takhle vytvořit seznamku specielně pro lidi s OCP ? :-))) ;-)
Když jsem tak kontroloval kohoutek u vany,
ono totiž z něho opravdu kapalo, tak jsem si
říkal, kde je ta hranice, co je ještě normální kontrola a co už je OCP. Jednou všechno zkontrolovat by mělo být samozřejmostí a nemělo by se to považovat za nemoc. A nebo dvakrát? Já nevím. Dále mě napadlo, že by mohlo být nějaké Hnutí za toleranci k OCP a k dalším duševním nemocem. Aby lidé pochopili, že jsou to prostě nemoce.
Hej ahoj :-) sem docela překvapený... protože to mám taky... :-) a myslel sem si, že to není až tak obvyklé... :-) měl jsem to docela dlouhou dobu... ale postupem času je to stále lepší a lepší... dalo by se říct, že sem už tohle zvládl... a když sem mi to občas stalo tak sem si třeba řekl jak by se v téhle situaci zachoval zdravý člověk... (no konkrétně sem si říkal jak by se v této situaci zachoval Ježíš... /protože sem spiritulně založený... ale stejně tak dobře se dá použít jak by se v této situaci zachoval třeba člověk nebo možná je to i lepší...protože Ježíš je vysoká laťka... :-) a snažit se být jako on může přinášet... další depresy...spíš je lepší možná jak by to vnímal zdravý... jak by se choval... bez tichto potíží... / protože sem vypozoroval, že když totiž něco takového nastane tak před tím mám určitý stres... dřív sem se toho bál... že pak z toho budu mít zase ten pocit, že fakt nevím... ale když sem se přiblížil k tomu jak to vnímají normální lidé a představil si, že su také normál... tak to nějakým způsobem ustoupilo... ale stejně pořád kontroluju, ale už ne tak jako dřív... (třeba tohle někomu pomůže... :) můj příspěvek...) kéž by vím jak je to nepříjemné...
Hani,moc dobře chápu,jak se cítíš,já trpím obscesemi zase přes hygienu.Začla jsem chodit k psycholožce a ta mi řekla,že při této poruše jsou nejčastější bud?"umývači nebo kontroloři",tak jsem se to mu pousmála i když sama vím,že to k smíchu moc není.Člověka to strašně omezuje a trpí tím a může to vyvolat i deprese.Já taky neberu žádné medikamenty,jen občas kapky z třezalky ,ted?chci zkusit Bachovky.A hlavně jsem si konečně přiznala ,že to sama nezvládnu,tak jsem začla chodit k psycholožce a rozhodla jsem se ,že tu obcesi porazím ,i když vím ,že to nebude jednoduché.Sylvie
Leni ,díky,Brno je pro mě z ruky tak se budu muset někoho najít blíž.Ale určitě se na to teď zaměřím,už o Bachovkách uvažuji delší dobu.Takže díky Sylvie
To je věc názoru,i když mi spíš připadá farmaceutický průmysl jako byznys.Ale je pravda ,že víra tvá tě uzdraví.Hodně záleží na psychice,jak se člověk k nemoci staví,jestli se chce opravdu uzdravit nebo se jen lituje a pak se v tom jenom plácá.
Sorry za tolik prispevku, ale porad to ukazovalo chybu.
Cetla jsem tady hodne prispevku a prekvapilo me, kolik lidi je tady rocnik 1981. Ja taky a trpim obsesemi. Mam to uz snad od 9ti let, kdy jsem jako dite obcas zapomnela zhasnout ve sklepe a moje babicka z toho udelala hrozny drama. Od ty doby vsechno kontroluju a musim pritom pocitat na prstech do deseti, trikrat po sobe. To se tyka svetel. Pak koukam, jestli je vypnuta trouba, ale to mi nestaci, ja musim pocitat do sesti, 3x po sobe, a rikat si pritom nula nula nula, protoze na troube je 6 knofliku a kdyz jsou vyple, jsou na nule. Jako dite jsem utahovala kohoutky. Ale porad musim kontrolovat, jestli netece voda. Ale mne nestaci to videt, ja musim pod ten kohoutek dat ruku, abych se presvedcila, ze je sucha. Kdyz odchazim, musim desetkrat, 3x po sobe zalomcovat dvermi, abych vedela, ze jsou opravdu zavrene. Obcas vykoukne sousedka, ale uz si asi zvykla:-)) Ale to mi nestaci, ja musim mit na dlani otisk kliky, abych vedela, ze jsem je opravdu zavrela. Potom si neustale rozdiram ruce a nehty. Kazdych 20 minut kontroluju, jestli mam vsechno v tasce, i kdyz vim, ze to tam je, ze to nemohlo vypadnout, celou dobu mam tu tasku zavrenou. Kdyz jedu autem a mijim cyklistu, musim se podivat, ze opravdu je na silnici a stejne mam pak panickou hruzu, ze u me zazvoni policie. Ale presto jezdim dobre a bezpecne i na delsi vzdalenosti. Mam velmi tolerantniho pritele, kterej to ze zacatku nechapal, ja mu to rekla az ted po trech letech, ze to mam a ze s tim ziju, jen jsem proste hrozne neuroticka a snazila jsem se to prezit bez medikamentu, ale posledni dobou jsem hrozne depresivni a naladova, s lidmi se neumim normalne bavit...je to problem, ale ja nemuzu kazdymu na potkani vykladat, sorry, jsem obsendant...je to tak...homeopatie..nevim, neco na tom bude, treba jsem prestala krvacet z nosu, ale na tohle...??? Medikamenty do sebe cpat nechci, i to ma sva rizika...nici to jatra a buhvico jeste, moje teta je schizofrenni a vazi 150 kilo...
Cetla jsem tady hodne prispevku a prekvapilo me, kolik lidi je tady rocnik 1981. Ja taky a trpim obsesemi. Mam to uz snad od 9ti let, kdy jsem jako dite obcas zapomnela zhasnout ve sklepe a moje babicka z toho udelala hrozny drama. Od ty doby vsechno kontroluju a musim pritom pocitat na prstech do deseti, trikrat po sobe. To se tyka svetel. Pak koukam, jestli je vypnuta trouba, ale to mi nestaci, ja musim pocitat do sesti, 3x po sobe, a rikat si pritom nula nula nula, protoze na troube je 6 knofliku a kdyz jsou vyple, jsou na nule. Jako dite jsem utahovala kohoutky. Ale porad musim kontrolovat, jestli netece voda. Ale mne nestaci to videt, ja musim pod ten kohoutek dat ruku, abych se presvedcila, ze je sucha. Kdyz odchazim, musim desetkrat, 3x po sobe zalomcovat dvermi, abych vedela, ze jsou opravdu zavrene. Obcas vykoukne sousedka, ale uz si asi zvykla:-)) Ale to mi nestaci, ja musim mit na dlani otisk kliky, abych vedela, ze jsem je opravdu zavrela. Potom si neustale rozdiram ruce a nehty. Kazdych 20 minut kontroluju, jestli mam vsechno v tasce, i kdyz vim, ze to tam je, ze to nemohlo vypadnout, celou dobu mam tu tasku zavrenou. Kdyz jedu autem a mijim cyklistu, musim se podivat, ze opravdu je na silnici a stejne mam pak panickou hruzu, ze u me zazvoni policie. Ale presto jezdim dobre a bezpecne i na delsi vzdalenosti. Mam velmi tolerantniho pritele, kterej to ze zacatku nechapal, ja mu to rekla az ted po trech letech, ze to mam a ze s tim ziju, jen jsem proste hrozne neuroticka a snazila jsem se to prezit bez medikamentu, ale posledni dobou jsem hrozne depresivni a naladova, s lidmi se neumim normalne bavit...je to problem, ale ja nemuzu kazdymu na potkani vykladat, sorry, jsem obsendant...je to tak...homeopatie..nevim, neco na tom bude, treba jsem prestala krvacet z nosu, ale na tohle...??? Medikamenty do sebe cpat nechci, i to ma sva rizika...nici to jatra a buhvico jeste, moje teta je schizofrenni a vazi 150 kilo...
Cetla jsem tady hodne prispevku a prekvapilo me, kolik lidi je tady rocnik 1981. Ja taky a trpim obsesemi. Mam to uz snad od 9ti let, kdy jsem jako dite obcas zapomnela zhasnout ve sklepe a moje babicka z toho udelala hrozny drama. Od ty doby vsechno kontroluju a musim pritom pocitat na prstech do deseti, trikrat po sobe. To se tyka svetel. Pak koukam, jestli je vypnuta trouba, ale to mi nestaci, ja musim pocitat do sesti, 3x po sobe, a rikat si pritom nula nula nula, protoze na troube je 6 knofliku a kdyz jsou vyple, jsou na nule. Jako dite jsem utahovala kohoutky. Ale porad musim kontrolovat, jestli netece voda. Ale mne nestaci to videt, ja musim pod ten kohoutek dat ruku, abych se presvedcila, ze je sucha. Kdyz odchazim, musim desetkrat, 3x po sobe zalomcovat dvermi, abych vedela, ze jsou opravdu zavrene. Obcas vykoukne sousedka, ale uz si asi zvykla:-)) Ale to mi nestaci, ja musim mit na dlani otisk kliky, abych vedela, ze jsem je opravdu zavrela. Potom si neustale rozdiram ruce a nehty. Kazdych 20 minut kontroluju, jestli mam vsechno v tasce, i kdyz vim, ze to tam je, ze to nemohlo vypadnout, celou dobu mam tu tasku zavrenou. Kdyz jedu autem a mijim cyklistu, musim se podivat, ze opravdu je na silnici a stejne mam pak panickou hruzu, ze u me zazvoni policie. Ale presto jezdim dobre a bezpecne i na delsi vzdalenosti. Mam velmi tolerantniho pritele, kterej to ze zacatku nechapal, ja mu to rekla az ted po trech letech, ze to mam a ze s tim ziju, jen jsem proste hrozne neuroticka a snazila jsem se to prezit bez medikamentu, ale posledni dobou jsem hrozne depresivni a naladova, s lidmi se neumim normalne bavit...je to problem, ale ja nemuzu kazdymu na potkani vykladat, sorry, jsem obsendant...je to tak...homeopatie..nevim, neco na tom bude, treba jsem prestala krvacet z nosu, ale na tohle...??? Medikamenty do sebe cpat nechci, i to ma sva rizika...nici to jatra a buhvico jeste, moje teta je schizofrenni a vazi 150 kilo...
Homeopatika jsou fyzikální nesmysl, inu když chcete platit.... Je to dobrý byznys. Hodně nemocí se upraví samo bez většího zásahu. Psychika se vyladí a imunita vylepší.
Já nevím odkud jsi. U nás v Brně jsem chodila k Evě Fildánové v Kr.Poli, její manžel je MUDr.Fildán, který se zabývá alternativní léčbou celého těla. Jinde nevím, jedině si zkusit najít na netu.
Je fakt,že víra někdy dokáže dělat zázraky.Přesto nedám na alternativní léčbu dopustit.
Co se týče homeopatik,před 2 lety jsem prodělala onkologické onemocnění,podstoupila jsem chemoterapii a homeopatika mi byla podpůrnou léčbou.Před léčbou mi lékaři zastavili menstruaci,aby mi chema nezničila vaječníky,cítila jsem se jak ženská v přechodu,měla jsem návaly.Půl roku po léčbě jsem menses nedostala,lékaři řekli,že moje hormony jsou vyhaslé,že mám smůlu a že mi musí nasadit hormonální léčbu,kvůli osteoporoze,ale já odmítla.Navštívila jsem homeopatku a po 2 měsíčním užívání homeopatik jsem začla menstruovat.Taky se mi vyplatily homeopatika u dětí při virozách.
LENI,prosím tě na koho se mám obrátit nebo jak to udělat,když mám zájem o Bachovky a nechci to objednávat přes internet.Sylvie
A nefungují spíš jako placebo? Psychika dělá divy ;-). Já na ně vyhraněný názor nemám, když je člověk zoufalý, tak zkouší všechno a pokud s něčím nemám zkušnost, tak to neodsuzuju. A údajně je to hodně individuální, to, co jednomu pomůže, na druhého nemusí působit stejně, to vám řeknou i v lékárně. Já spíš věřím Bachovým květovým kapkám (květové esence, které působí na psychično), s tím osobní zkušenost mám u své dcery a rodina mého známého (např. používali "krizové kapky", když šla jejich malá na operaci a všechno to snášela skvěle).. Jsou čistě přírodní, můžou je i mimina, staří lidi, nemocní, prostě všichni. Na netu se toho dá najít hodně, ale než objednávání přes internet bych věřila spíš osobnímu namíchání. Míchá se to individuálně, složení se mění podle toho, co má člověk za aktuální problém. Já jsem je taky kdysi brala, ale protože jsem je kupovala i dceři a měla jsem špatné finanční období, tak jsem se na svoje nakonec vyprdla...
Já bych homeopatika neodsuzovala,vím že spousty lidí tomu nevěří,ale fungujou ,přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži.
Je zajímavé čtení o tom, jaký je to prý dokonalý podvod. Na stránce http://www.zine.cz/mirror/AZOld/occam/barrettcz.htm
ahoj má někdo zkušenosti s homeopatickými léky na OCD?
Jééé, díky za přání :-))).
Samotným čtením diskuze jsem se z toho samozřejmě nedostala, ale pomohlo mi to pochopit tu potvoru a najít v sobě způsob, jak se jí zbavit. Je to těžko vysvětlitelné, vpodstatě jsem to postupně psala v té diskuzi Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem, tak kdybys mohl si to tam pročíst, bylo by to ideální. Nerada bych to všechno opakovala znovu. Shrnutě se dá říct, že jsem musela změnit způsob myšlení. Ale neumím ti poradit, jak se přesně zbavit tohoto druhu OCD, protože nevím, jestli by to fungovalo stejně, jako na ten můj druh. U něj bylo hlavní, abych se zbavila úzkosti, přestala se těch myšlenek děsit, ignorovala je, zlehčovala, zesměšňovala.....a když jsem se jich nakonec přestala děsit, tak přicházely míň a míň,byly slabší a slabší.., až se nakonec přestaly vtírat ;-). Strach je totiž posiloval a tím, že to člověk v sobě moc řešil, tak z toho byl megaproblém. Občas taková ohavná myšlenka napadne skoro každého, jenže normálně to lidi neřeší, je to pro ně jen blbá myšlenka, prostě nesmysl.., ale když se citlivý človíček vyděsí a začne se zabývat tím, proč ho to napadlo...a jestli by to skutečně mohl udělat a omylem ublížit...,tak to sklouzne do OCD. Ale opravdu nevím, co tato slova mohou dát tobě a tvému druhu OCD :-(. Prý je skvělá knížka od Jána Praška Obsedantně kompulzivní porucha a jak se jí bránit.., taky se jí chystám koupit. Pořád o ní mluvím (slyšela jsem moc moc chvály na ní), ale doteď jsem se k tomu nedostala. Já na to ale nespěchám, už je vpodstatě za mnou, jsou to pro mě už jen nesmyslné blbé myšlenky, vzpomínky na OCD.., ale chtěla bych si ji přečíst ze zajímavosti a taky proto, že vidím spoustu náznaků na OCD u mé 7leté úzkostlivé dcerky. Dává věci pořád stejně, není to jen tak puntičkářství.., přehnaně se kloní ke stereotypu, řekla bych až k rituálům..., takže bych ráda věděla, jak jí pomáhat a předejít tak zhoršení...
S tím nesoustředěním to musí být hrozně nepříjemný. Mě stačí, když to mám občas (nemám namysli to, když mě ruší děti, to mi přijde normální ;-) ). Hlavně v těhotenství se mi stávalo, že mi někdo něco říkal a já byla jaksi mimo, připadala jsem si jako debil. O tomto problému ale téměř nic nevím. Obecně platí, že by se člověk měl s problémem co nejvíce seznámit, načerpat všechny dostupné informace a pak se nespolíhat jen na prášky, které řeší daný problém "jen fyzicky s vlivem na psychiku", zato krátkodobě..,ale snažit se učinit změnu v sobě, pokud je to možné... To jsem udělala já a jsem si jistá, že to je dlouhodobě, to je na tom to nejlepší ;-). Neříkám, že to bylo jednoduché, ze začátku jsem si moc nevěřila, ale čím víc jsem pročítala diskuze, pocity a pohledy ostatních.., tím víc jsem chápala, jaký je to parazit. Doslova jsem se "na něj" naštvala a rozhodla se nad ním zvítězit, abych mohla zase žít "normálně". Když člověk cítí vnitřní sílu a opravdu se snaží, tak jde všechno mnohem snáz. Jak to ale pocítit, to nedokážu vysvětlit ani poradit :-(. Přišlo to samo s tou zlostí na tu úzkostlivou potvoru.
Ahoj, Lenko, jak ses z té své OCP vlastně dostala? Jenom čtením těchto příspěvků? Já mám navíc částečný invalidní důchod na neurotickou poruchu, konkrétně na nesoustředěnost. Já taky někdy nevnímám co mi někdo říká a lidem se to nelíbí a nechápou to. Tady je taková diskuze, tohle to je vlastně taková skupinová terapie. Ještě možná přání k MDŽ s denním zpožděním. :-) Petr
Reklama
No zajímavej nápad, ale myslím si, že jako přátelé proč ne, ale jako budoucí rodina by to asi nedělalo dobrotu. Dokážeš si představit, jak by to u dotyčných doma vypadalo? :-)))
Jinak o té hranici. Ta je podle mě dána tím, co už je nutkavá myšlenka. Normální kontrola je, když je to opodstatněno a učiněno zpravidla 1x. Pokud už je to tzv. jen v hlavě,tj.neustálé pochybnosti, jestli byla kontrola provedena správně, prostě nutkavé myšlenky ...,tak už je to OCD. Já taky kontroluju, možná jsem tak na hranici mezi zdravým a obsedantem, ale pokud mám nutkání kontrolovat více než jednou, tak se nad tím dokážu povznést a vykašlat se na to, aniž bych na to dál myslela a trápilo mě to. Prostě když se mi nechce, tak nemám problém nic nekontrolovat. To je taky ten rozdíl.
A mimochodem, lidi by opravdu měli víc vědět o této nemoci. Zrovna dnes jsem se bavila s kámoškou (typ umývač) a říkala, že se v práci (a samozřejmě nejen v práci) setkává hrozně s nepochopením, ale když si jedna kolegyně konečně o tom něco přečetla, tak úplně obrátila a přistupuje k ní jinak, mnohem líp. Ale třeba můj typ OCD (vtíravé myšlenky ublížit) nebyl vlastně pro okolí vůbec vidět, nikdo nic nemohl poznat. Stejně jsem si připadala jako magor. Ale ještě že už má člověk dnes takový obrovský přístup k informacím. Dřív by se v tom musel plácat jen sám a nebo jít bohužel k doktorovi, z čehož má spousta lidí strach (obzvlášť u typu vtíravých myšlenek ublížit..).
- Odpovědět
Pošli odkaz