Panická porucha 2

Ahoj, hezkou sobotu!!!ROMANO, jak je malému, už je mu lépe?Zapomněla jsem napsat ten konec s pavoukem-vysavač byl venku na zahradě pod střechou do neděle do večera, muž potom vyhodil ten papírový pytel a já jsem vysavač celý vyčistila, vodou.ÁJO, taky jsem se trochu pousmála při tom, co jsi slyšela, jak si ty maminy plánovaly. Ale skutečnost bývá většinou jiná, taková, jak ji popsala Romana, na moc aktivit nezbývá čas..

Romano, já bych taky chtěla být bez léků, ale jak to mám udělat, když to bez nich nejde? Nemůžu čekat ještě další leta, jestli se náhodou nezlepším, abych mohla mít dítě bez léků. Už jsem čekám dlouho a zas tak mladá už nejsem. Je to složitá situace :-(

Já si myslím, že dítě se dá s PP zvládnout naprosto v pohodě, u některých dokonce PP odezní, protože je najednou tolik povinností a starostí a práce, že není čas zabývat se sám sebou. Bohužel u někoho to může způsobit ještě větší úzkosti, protože kromě o sebe se pak bojí i o dítě. Prostě záleží na povaze a osobnosti každého člověka. Ale rozhodně bych řekla, že PP není překážkou mít dítě.Ale já sama za sebe chci říct, že pokud bych se rozhodla mít ještě jedno dítě, tak jedině bez prášků.Ájo, jak jsem tak četla, co si budoucí maminky plánují, tak jsem se musela smát. Plánovat můžou, ale realita bývá trochu jiná.Taky jsem toho spoustu plánovala.Je pravda, že já jsem měla hned 2 děti najednou, ale první půlrok jsem pouze, kojila, přikrmovala, uspávala, chovala, vyvařovala a nespala.Na procházky jsem chodila dvakrát denně, ale jen do lesa, aby kluci měli čistý vzduch a nedýchali výfukové plyny. Takže ani žádnou společnost jsem neměla. Ale denně odpoledne ke mně přijížděla maminka a jezdila do lesa se mnou.Edito, jsi ještě mladá, určitě se Ti to podaří!

Pajko, moc díky za ten příspěvěk, moc hezky jsi to napsala a zase mě to utvrdilo, že bych chtěla miminko. Jenže jak udělat, aby už přišlo :-( Asi před rokem jsem si ještě neuměla představit, že bych těhoteství a porod zvládla s tou zatracenou PP, ale zlom byl, když jsem šla ke genetikovi, který mi řekl, ať beru stále udržovací dávku Zoloftu i v těhotenství. To rozhodlo, že jsem začala mít velkou touhu po dítěti, už se nějak těhotenství nebojím a na starání se o miminko se už moc těším. Myslela jsem si ale, že to bude hned a ono nic :-(Ještě k těm maminkám.... Moje mamča má na mé PP taky podíl, i když ona sama za to nemůže, ale je hrozně úzkostlivá, nikdy nás se ségrou nechtěla nikam pouštět, protože se o nás moc bála a to mi nepřispělo...K těm Luhačovicícm.... Já už tam před 4 roky na tom školení byla a dneska si umím představit tu hroznou cestu mikrobusem, jede se tam od nás 6 hodin tím mikrobusem, pak tam to školení je od rána dovečera a mně už při představě, že tam budu muset sedět celý den, se mi dělá zle. Navíc se bojím, že se mi tam udělá zle třeba v noci a nikdo mi nepomůže, protože tam budu mezi cizími lidmi, nikoho tam nebudu znát.... A domů nebudu moct jet, protože, jak bych se sama dostala domů, když je to tak daleko a manžel by pro mě nepřijel ani náhodou. Ten pro mě nepřijel ani do práce, když mě tam přepadla ataka. To mi řekl, že to musím zvládnout a překonat. Takže Luhačovice jsou sice krásné lázeňské město, ale já ho stejně uvidím jenom jedno odpoledne a zbytek pobytu pro mě bude utrpením. Moc děkuji všem, kdo se k mému problému vyjádřili a děkuji Pajce za ten krásnej příspěvek, ten mi moc pomohl.Dneska jsem sama doma, protože mám do neděle ještě neschopenku a tak jel manžel sám na běžky. Mám ale vycházky, tak jdu odpoledne se ségrou a jejím psem na procházku.

Dito já sem to prve nechtěla tak napsat, ale když už o tom mluvíme tak jo, poslední dobou docházím k tomu, že na mém PP měli podíl nejen úzkostlivé geny a biochemie, ale i rodiče spíš matka, kteří ji úspěšně rozvinuli, ale vím, že to taky nedělala úmyslně s tím mi uškodit spíš ze strachu o mě. No taky nemám sílu se s ní o tom bavit a jsem spíš ve fázi kdy na vše kývu, aby byl klid.U mě to má totiž ještě jeden háček jsem na ní zatím finančně závislá a živí mě celou vysokou takže si ted nemůžu ještě vyskakovat a řešit nějaké spory.Co se týče rození dětí, taky moc bojim, bojim těhotenství a výchovy dětí, že to nemůžu nikdy zvládnout s tímhle PP.Včera jsem poslouchala dvě baby v 8. měsíci jak se pořád smějí, baví se o tom jak ještě příští týden pojedou na rockový koncert, jak si koupí kočárek s horní brzdou aby mohly jezdit s ním na kolečkových bruslích, bavili se o letní dovolené, jak pojedou s partou kamošů a jak to udělat aby mohli mít mimino sebou, a to nemám pocit, že by byly nezodpovědné mámy, budou skvělé jen jsou prostě dost v pohodě a to jim můžu jen závidět tiše.....

Aileen, zázraky si děláme sami sobě a pak je právo a povinnost odměnit se. Když to zvládáš bez léků, bylo by prospěšné podstoupit terapii u dobrého psychologa. Nebo nastudovat celou problematiku a řešit těžší situace dle návodu, natrénovat si relaxační techniky, prostě se informovat a vyzbrojit do vítězného boje a vyhrát až ke zdraví. Nejspíš tyhle informace už máš a znáš...

Ahoj všichni, ještě jsem tu nebyla, ale přečetla jsem si pár stránek příspěvků (všechny bych fakt nezvládla :) ) a vypadá to, že jsem mezi svými. Myslela jsem si, že mám spíš PPP, ale vypadá to na PP :) Asi takovou lehčí verzi, ale taky mě to otravuje. Všude si sedám na kraj a co nejblíž ke dveřím, z některých situací vyšiluju a z každé blbosti se mi dělá zle. A mojí největší specialitou je jídlo, nedokážu třeba před zkouškou vůbec jíst, ale ani před tím kinem nebo když mám jít někam nakupovat a tak podobně... V restauraci se najím jen s velkým sebezapřením. Vždycky se bojím, že by se mi udělalo zle a obrátil by se mi žaludek se všemi nechutnými následky :) Asi obdoba strachu z omdlení nebo počůrání na nevhodném místě. Myslím, že je to snad civilizační choroba : A nějak nevím, co s tím mám dělat. Léky nechci, znám se, zvykla bych si na ně a kromě toho na tom nejsem tak zle - dokážu chodit venku mezi lidmi, jít do supermarketu, na ples, do výtahu vlezu, panický záchvat jsem měla asi 4x v životě a všechno kolem 15, teď je mi o 10 let víc. Od té doby se mi párkrát stalo, že se to o mě pokoušelo, ale vždycky jsem prchla nebo jsem to nějak ustála. K trénování nebezpečných situací nemám moc motivaci... Nějaký zázrak by tu někdo udělat neuměl? :)

Dito, neexistuje paušální řešení. Držet v sobě jakékoliv pocity, je špatně. Obtížné bývá najít způsob, jak problémy pojmenovat a sdělit a nevyprovokovat přitom rodinnou válku. Lze zůstat svá i slušná současně. Chovají-li se děti (a nezáleží na věku) pouze nebo převážně podle přání svých rodičů, ztratí postupně svou identitu a jejich vztah otevřenost a upřímnost. To, cos napsala, neodporuje tomu, co jsem napsala já, jenom jsi mé myšlenky rozvinula...Taky si myslím, že sem patří každé téma, protože vše, co nás trápí, může být jedním z faktorů, které nás přivedly až k atakám...

Pajko,strasne dekuju,zes nasla tu zpravu o tehotenstvi a detech.Zatim sice deti neplanuju,ale byla to ma nocni mura,strasne sem se bala,ze nebudu moct mit deti a ze je nezvladnu.Moc jsi mi pomohla.A to ze Diana je zdrava,je super,co si pamatuju ty jeji prispevky z PP1,tak byly smutne.Ja deti strasne chci a doufam,ze to bude mozny.

Dito,s temi rodici mas pravdu,musim rict,ze urcity podil u me ma na tom i moje mamka,o cemz strasne nerada mluvim,ale ja nemam to srdce ji to vycist,protoze vim,ze to neudelala schvalne a kdybych ji to vmetla do tvare,bude se s tim trapit.A taky mam hruzu z toho kdyby se jim neco stalo.Muj tata mel predminuly tyden nehodu a i kdyz s nim mam moooc slozity vztah,mela sem strasny strach,aby to vse dobre dopadlo.To vite,ze PP me doprovazela v nemocnici a pak jeste asi tyden,nez se to vsechno uklidnilo.Editko,do Luhacovic jed,je tam krasne a presne jak rika Pajka,je jedno jestli je ti blbe doma nebo jinde.Mne kolikrat nove prostredi i pomaha,tak uvidis,ze to vsechno dobre dopadne!

Jindro, to muselo být strašný, jen to čtu a mám husí kůži.Teda taky nevím, co bych dělala, ale s tím vysavačem to byl dobrý nápad.Ale já bych se bála, že venku nevyleze, asi bych donutila manžela, aby sáček vytřepal a pro jistotu namočil do nějaké vody.Teda až by přijel z toho Polska, do té doby by vysavač musel počkat venku. Co jsi dělala Ty? Vzala sis ho druhý den domů?Románek se na noc zase trochu zhoršil, stoupla mu teplota.Takže si rovnou vlezu k němu, pořád mám strach a obavy o ty děti.

Edito, je to dlouhé a nevyčerpávající, napsáno v červenci 2002 a jen tak pro zajímavost: Diana má téměř ročního krádného zdravého chlapečka a je zdravá!!!"Jano, Diano, Ivčo (už jsi tady dlouho nebyla)a všechny budoucí maminky... taky jsem si včera pročítala příspěvky z minulosti. S tím těhotenstvím bych neviděla problém. Já mám tři děti. Fakt je, že problémy mám od 13-ti let, ale tato nemoc je vědecky pojmenována asi 20 let, což je věk mojí nejmladší dcery. Nevím, jak bych se zachovala, kdybych znala přesnou diagnózu. Řekla jsem si tehdy, že jsem prostě neurastenička, není to nakažlivé ani smrtelné a není to nemoc, ale porucha. Což je vlastně i panická PORUCHA. Měla jsem silný mateřský pud, bylo pro mě prioritní mít děti a skutečně to byla šťastná období a nelituju ničeho. Těhotenství se nemusíte bát ani slabých nutných dávek léků, znám spoustu žen, které riskovaly třeba při cukrovce mnohem víc, proležely celé těhotenství v nemocnici atd. Navíc je dokázáno, že hormony, které střeží plod, působí proti našim obtížím. Nejproblémovější se pak může zdát období šestinedělí, ale člověk je tak šťastný, že má dítě, že ty deprese se ani nedostaví. V tom období je přecitlivělá každá žena, někdy jsem doslova cítila, jak si hormony se mnou pohrávají. V okamžiku, kdy si věci logicky zdůvodníte a podpoří vás okolí, což je velice důležité, jste na dobré cestě, nemít potíže takové intenzity, která by vám bránila normálně a spokojeně žít. Faktem je, že po třetím porodu jsem se trochu sesypala, ale traumatické impulsy přišly zvenčí (v našem vchodu si 14-tiletý kluk doma na záchodě ustřelil kus obličeje a přežil to a vzápětí naproti nám, v činžáku podpálil opilý blbec byt, kde byly 2 děti 6 a 12 let a skákaly lidem ze třetího patra do náručí - nic se jim nestalo. Já jsem to bohužel viděla a v tom okamžiku netušíš, že to dobře dopadne) Měla jsem pak šílený strach zůstávat s dětmi v paneláku sama a vymýšlela způsoby, jak s něma přivázánýma k tělu budu slaňovat. Psychiatr mi nějakým omylem řekl, že mám endogenní depresi, předepsal mi léky, které jsem zkusila a zahodila a kamarád psycholog mi řekl, že se z toho dostanu sama, že "blázinec je pro debily a inteligent si pomůže sám" Samozřejmě, že to tak není, ale tehdy to na mě zafungovalo, svůj strach jsem vyřešila tak, že když nejstaší syn odešel do školy, já jsem spakovala ty dva špunty a strávila jsem den u rodičů do doby, než přijel manžel z práce, začala jsem chodit 2 krát týdně večer na volejbal a postupně se ze mě stala zase veselá a samostatná ženská. Ale ty drobečky tablet - tehdy Dizepamů mě provázely v každé těžší chvilce, přesto si myslím, že nejsem závislá a mé děti všechny úspěšně studují VŠ a jsou psychicky v pohodě. Poslední a nejhorší sesypání nastalo, když měly být "vypuštěny z hnízda". Celý život jsem musela pořád něco zařizovat (první dítě jsem měla během studia a hned pak do práce), o někoho se starat a najednou jsem stála s prázdnýma rukama a nic, na co bych se mohla těšit jsem před sebou nebyla schopna vidět. No a pak si mě vzal můj přítel pod křídlo a děti uviděly, že i já jsem zranitelná a náš vztah dostal další zajímavý rozměr. Současně tím, že ví dost o mých potížích, je to pro ně i dobrá prevence. A já si žiju přítomností a raduju se z maličkostí. A vy všichni, co sem píšete jste hodně mladí a brzy vás začali správně léčit, ale co je hlavní, chcete se uzdravit a tak se taky uzdravíte, protože tato nemoc není zhoubná, jenom dost nepříjemná. Takže mi promiňte, že to fakt neumím zestručnit, ale HOLKY NEBOJTE SE MÍT DĚTI !!!, je to jedna z nejkrásnějších událostí, které vás v životě mohou potkat :)

Všechny zdravimdva měsíce jsem tu nebyla ale chtela jsem se vas zeptat už delší dobu schaním knihu od Jána Praška Uzkostná porucha a strach s cestování kdyby jste měl někdo tip tak mi prosím napište na muj mail.Diky moc Katka omega3"seznam.cz

ÁJO, kdybys mě viděla, jaká jsem frajerka , asi by se ¨Ti udělalo nevolno! Jak jsem vylezla ráno z vany s mokrou palicí, tak to nechala uschnout a vypadám celkově jak mrtvola. Moc mi pomohlo, že jsem měla kam dnes napsat a komunikovat s vámi.Díky. Taky bych se ráda se všemi odtud viděla.PAJKO napsala jsi o maminkách pěkně , to je fakt. Vím, jak to myslíš, až nebudou, budem litovat ledasčeho, co bylo i nebylo vyřknuto. Právě u mě ale převládá to druhé. Vždy jsme měly s mamkou dobrý vztah, ale dnes vidím, i s pomocí dřív navštěvované psycholožky, že vše nebylo a není nejrůžovější v našem vztahu. Já vždy ta poslušná, vše odkývající dcerka, jen aby maminka měla vždy pravdu a byl doma klid. Totéž dělal i můj tatka a ted , myslím, i nynější mamčin muž. Dnes jsem se odhodlala ke kroku vpřed a aspon se chci s ním poradit a říct mu, co mám už dlouho na srdci stran mamky. A právě proto, aby se věci pokud možno prodebatily a ne pořád mlčelo, vznikala dusna, i mezi mým mužem, mnou, mamkou...a já to vše odnášela psychicky, následně i fyzicky. Moji rodiče mají velký podíl, ne-li zásadní, na mých úzkostech a všem, co v PP a strachy žít pořádně a užívat si života se vyvrbily.Tím neříkám, že tak činili úmyslně, ale vadí mi, že nechtějí konfrontovat a naslouchat, přiznat hlavně své chyby. Mám je samozřejmě oba moc ráda a trpímn častými úzkost. myšlenkami na jejich úmrtí a to, co bude se mnou pak, jak mi budou chybět. Je těžký o tom diskutovat, když nezasvěcení neznají různé důležité podrobnosti stran rodinných potíží kohokoliv z nás. Ostatně, ani to není stěžejním tématem tohoto chatu. Na druhé straně jsou to právě zážitky z dětství u většiny z nás, co postupně zrály jak tvarůžky v našich duších a vybublat na povrch v podobě PP a jí podobným nakonec nutně musely. Jsem ráda, že to tak chápu a mám aspon v něčem jasno.Snažím se být v jistých věcech jiná než moje mamka vůči své dceři. Taky mi nenápadně naznačuje, co a jak u nich moje dcera dělá a doma ne. Je zbytečné se dohadovat s ní o tom, že např. s každým kouskem pochutiny si malý dítě nesedne způsobně na židli ke stolu , a tudíž nenadrobí. U nich to prostě nedělá. Já vím však proč.Je mi zas jaksi šoufl, tak se odmlčím. Už mám hlad jak vlčice, ale piškoty mi nějak již nelezou.papa

Jindro, já přece vím, žes to myslela dobře. Stárne mi tělko, ale mám duši mladé holky, je to zvláštní a je to fajn :-)Edito, k těm Luhačovicím: Měla by sis říct, čeho se na tom bojíš a proč a především: na co by ses tam mohla těšit (krásné lázně). A pak: vždycky můžeš odejet zpět. Jaký je rozdíl v tom, je-li člověku špatně v městě A nebo v městě B, pokud si stejně musí pomoci sám svými osvědčenými obranými prostředky? Dopracuješ se k tomu, že není důvod nejet, není čeho se bát a pravděpodobně je, na co se těšit. A až to zvládneš, budeš na sebe hrdá a garantuju Ti, že je na co!O těhotenstvích, porodech a dětech mám příspěvek v PP někde na začátku, najdu, zkopíruju, pošlu...A dík za Oscara!

mimochodem Karel má po tom půstu taky už absenci, ale zřejmě je to též absence pracovní.Vlastně ani petr b se nám tu dlouho neukázal, snad nezapadl někam do jeskyně :-)))Dnes říkali, že chřipková epidemie má trvat 7 týdnů, tak to se máme na co těšit, já se asi zblázním strachy, mám pocit,že kdyby mě napadlo to co Ditu, tak sem nenapíšu ani čárku a asi umřu :-((( Dito jsi frajerka, myslím na tebe.

Leo, Pajka není žádná babka ježibabka, je to naopak velká sympaťačka. Taky mi jako tobě chybí, že u nás nemám reálnou kamarádku, která by prožívala podobné a vzájemně bychom se podporovaly, mluvily o tom, mohla bych jí zavolat, když by bylo nejhůř. Těm svým dobrým, prostě řeknu že je mi špatně a tečka, dá se svést na cokoliv jak už tu holky psaly. I proto jsem prostě vdečná že mám vás tady na chatu. vždyt dokážete představit ještě dobu před pár lety, kdy ještě internet nebyl rozřířený nebo nebyl vůbec.Seděli bychom doma se svou věrnou PP a nevěděli bychom nic a mysleli si že jsme blázni. Takhle se můžeme podporovat aktuálně, když je to nejvíc potřeba.Ale vy s Miss máte přece šanci se potkávat jsete z jednoho města nebo ne?

Dneska jsem potkala jednoho levharta a ptal se po tobě, Evo R..Utekl Karlovi a byl moc opuštěnej..

Kdepak je Eva R??? EVI, co je s tebou? Máš absenci několika dní, i na popravišti, doufám, že ses neupracovala..

Lidičky, já bych vás všechny taky chtěla poznat osobně, ale asi se mi to nepodaří, že? :-(