Jak změnit medicínu

06 Březen, 2009

Aby mohlo zdravotnictví jako celek rozšířit svoje chápáni lidského zdraví a zahrnout do něj i vliv emocí, je nezbytné vzít si k srdci především tyto dva závěry vědeckých výzkumů:

1. Pornáhat lidem vyrovnat se s vlastními negativními city - se zlobou, s úzkostí, s depresí, pesimismem a osamělostí - je účinnou prevencí nemocí.

Výsledky studií dokázaly, že škodlivost trvalého citového rozrušeni je srovnatelná s kouřenim cigaret. Pomohou-li tedy zdravotnici lidem tyto emoce lépe zvládat, přispějí tak ke zlepšeni zdraví svých pacientů, podobně jako když se podaří kuřáka odnaučit jeho zlozvyku. Jednim ze způsobů, jak toho dosáhnout v široké populaci, je naučit děti nejzákladnějším dovednostem emočni inteligence tak, aby se staly jejich celoživotním zvykem. Jiným opatřenim, jež se nepochybně vyplatí, je učit lidi blížící se důchodovému věku zvládat svoje emoce; citová vyrovnanost je totiž jednim z nejdůležitějších faktorů, který rozhoduje o tom, jak rychle bude starší člověk scházet. Třetí cílovou skupinou by mohla být tzv. riziková část populace - vemi chudí lidé, svobodné pracující matky, obyvatelé městských čtvrtí s vysokou zločinností a podobně. Ti všichni jsou totiž každý den vystavováni vysoké stresové zátěži. Pokud by se naučili lépe zvládat svoje city, přispělo by to i ke zlepšeni jejich zdraví.

2. Mnohým pacientům prokazatelně pomáhá, jsou-li spolu s léčbou jejich onemocnění uspokojovány i jejich psychické potřeby.

Když lékař nebo zdravotni sestra poskytnou úzkostnému pacientu útěchu, je to krok k humanizaci zdravotni péče. Avšak lze jít ještě dál. Citová péče je příležitostí, kterou současná medicína až příliš často opomíjí; je to jakási černá skvrna lékařství. Navzdory hromadícím se důkazům o zdravotni prospěšnosti takovéhoto přístupu, které jsou podloženy i novými objevy přímého spojeni emočnich mozkových center a imunitrullo systému, se mnozí lékaři ke klinickému významu emocí pacientů staví spíše skepticky; důkazy, které svědčí proti jejich skepticismu, prostě znevažují jako triviální, nedůležité či "okrajové", nebo dokonce prohlašují, že jde o nemístné přeháněni, ve kterém se autoři snaží pouze prosadit vlastni názor.