Spletité cesty sebedestrukce aneb Kouření

Očekávám, že budu za toto téma zahrnut nesouhlasnými reakcemi kuřáků (dělám si šprťouchlata ze sebe). Asi tak jako mě roznesli kutilové-všeumělové zde (jsem jedním z nich) a pseudosportovci a někteří skuteční sportovci, kteří nepozorně četli zde (svého času jsem dost sportoval).

Říká se, že kdo nezačal kouřit do 25 let věku, ten už nezačne. Asi na tom něco bude, protože všichni kuřáci, které znám, začali kouřit ve věku nižším, mnohdy velmi podstatně nižším. Naopak ti, co se pokoušeli začít kouřit okolo třicítky nebo později, zjistili, že to není nic pro ně ? zatím nevím o případu, kdy by si někdo z této věkové kategorie vypěstoval návyk. Takže se asi jedná o tak trochu dětský návyk, který má tendenci gradovat.

Povšimněme si, jak se zachová kuřák ve společnosti, kde například potřebuje dojednat něco důležitého. Postaví se nebo posadí naproti tomu, s kým debatuje, a pokud ho nezná, vytáhne krabičku cigaret a nabídne mu také. Ten nabízenou cigaretu buď s díky přijme, nebo odmítne. A hned je jasno.

1) Je to kuřák, tudíž s ním bude domluva o dodávce umělých hnojiv snadná, jasná a konkrétní.

2) Je to nekuřák, domluva bude jasná a konkrétní.

3) Je to militantní nekuřák, debata se změní v jeho monolog o škodlivosti kouření a odpornosti kuřáků. Při troše štěstí se pak najde malá chvilka pro umělá hnojiva.

4) Kuřák je upozorněn na to, že v daném prostoru je zakázáno kouřit. Odchází tedy z místnosti a dohoda o hnojivech je uzavřena venku u stojanového popelníku s jiným kuřákem, popelníků je tam samozřejmě dostatečný výběr.

Kuřák nenavštěvuje nekuřácké restaurace, na návštěvy k nekuřákům chodí nerad, a pokud má manželku, která nesnáší kouř, řeší to zhusta výlety na dvorek nebo cigárkem u krbu. Přitom si občas vzpomene na školní léta, kdy se spolužáky dal dohromady po dvacetníku dvě koruny, koupili si za to desítku Partyzánek a jedny sirky a šlo se dýmat do osvědčeného kouta parku. Tam nedohlédlo bdělé oko pedagoga ani oko rodičovské. Tehdy si připadal skoro jako hrdina. Konečně se v něčem přiblížil těm dospělákům, kterými tak pohrdal. S rozkoší ze zakázaného ovoce a s nevolností plynoucí z nikotinu dělal s námahou to, co mu bylo zapovězeno, aby pak v době, kdy už mu to nikdo nezakazoval, měl mnohem větší námahu s tím to nedělat.

Za mého dětství, kdy jsme se takhle hrdinsky vzpírali zákazům, byla ovšem jiná doba. Nekuřák, to bylo něco nevídaného, a když se někdy objevil ve společnosti, obvykle se to rozkřiklo a bylo komické sledovat ostatní. Společnost postupně utichala, až bylo takové zvláštní, skoro hlasité ticho a všichni zírali na nekuřáka. Někteří si šeptem něco sdělovali a někteří si chtěli sáhnout. Nakonec se zábava zvrtla tak, že všichni přetřásali téma nekuřák a občas dotyčného častovali nejapnými dotazy. Ten se pak obvykle zvedl a odešel, protože jednak se mu nechtělo trávit večer tím, že by dokola vysvětloval, proč nekouří, a jednak tam bylo na jeho vkus příliš nahuleno. Trochu to připomíná dnešní poměry naruby.

Když jsem pak později s náležitým nadšením musel radostně a dobrovolně sloužit socialistické vlasti v onom kadlubu moudrosti, v armádě, byla cigareta univerzální měnou, za kterou bylo téměř cokoliv. Přímočaré otázky typu ?Monšč cigarentle?? a ?Aďa cigareta?? byly nejčastější věty, které tam bylo možné slyšet.

Kuřáctví tedy bylo v té době běžným společenským jevem, nikdo se nad ním nepozastavoval a hlasy objasňující škodlivost kouření byly takřka neslyšné. Navíc by tehdy málokdo věřil, že se jedná o narkomanii. On tomu ostatně nevěří každý ani dnes. Ale stačí, když si nevěřící kuřák zkusí tři dny nekouřit. To jsou potom pocity, když mají plíce hlad!

Šedesátá léta přešla, normalizace socialistické společnosti přitvrdila, nekuřáctví se začalo čím dál víc rozmáhat, kuřáctví čím dál víc prodražovat. A dnes se národ skládá snad už téměř z poloviny z nekuřáků. Zajímavé přitom je, že se tehdy soudruhům kormidelníkům společenského dění mistrně podařilo rozdělit národ. A kupodivu podle toho opovrhovaného amerického vzoru (!). Už jme nebyli černí a bílí. Ani chudí a bohatí či vzdělaní a nevzdělaní. Najednou jsme byli kuřáci a nekuřáci. Rozděl a panuj!

Ovšem kuřák je také jenom člověk. Postupně stárne a jeho záliba se mu začne zvolna vymykat z rukou. Mladý zfetovaný chasník, zajímající se čile o jeho peněženku, je rychlejší, a než ho náš kuřák stačí pořádně praštit, vyfasuje pár do čelisti. Najednou je zadýchaný cestou domů a ta jeho nekuřačka na něho z kopce haleká: ?Kde se couráš? Chceš mít kafe na stole, až dorazíš?? Nádhera. Kuřák zahaleká, že tedy kafe ano, zapálí si cígo a pomalu pokračuje do kopce. Přitom vzpomíná na frajerské výmyky na hrazdě, na to, jak jako suverénní cvičitel těm nešikovným osmnáctiletým dorostenkám předváděl dámskou sestavu na bradlech o nestejné výši, a na ty padesátikilové pytle s bramborami při brigádách. Když totiž chtěl nedávno vzít ten samý pytel a odnést ho do auta, ze zvyku za něj samozřejmě vzal, ale místo zvednutí pytle se konalo pokleknutí a požádání o vozík.

A tak náš kuřák ve vzpomínkách dojde lehce zadýchán na vrchol kopce, típne vajgla, vydá se směrem k domovu a zanechává za sebou chuťový ocas tabákového dýmu. Je mu jasné, že doma vykoná potřebné práce a večer si ta jeho nekuřačka všimne, zda je z něho cítit kouř. Pokud pravidelně ano, může časem začít šetřit na profesionální společnici.

Sebedestrukce začíná tímto okamžikem nabírat na tempu. Marně se radují ti, pánové, kteří mají doma kuřačku. Jestliže je kuřák ještě jura, kuřačka po padesátce je vyhaslá sopka. Pokud tito pánové mají pocit, že je na to dost času, mýlí se. Ona ta padesátka na sebe nenechá zas tak dlouho čekat, jak se zdá. Teď se zatím mohou smát, ale smích přejde přibližně padesát let po datu narození. A to je raz dva. To potom přijdou potomci, v předpažených rukou drží dort a jejich projev začíná slovy klasičky: ?Velebný kmete?? A je vymalováno. Plíce jsou zašedlé, kuřačka vyhaslá, nekuřačka otrávená, její milenec nemá čas, takže tu omítku na severní straně baráku budete muset stejně nahodit sami.

Takže jste-li kuřáci, zkuste se zamyslet nad tím, co vám váš bohulibý zvyk přináší a co vám bere. Říkám to proto, že jsem stejně postižený a začínám se nad tím také zamýšlet. Kdybyste znali nějaký recept, kterak s kouřením skončit, sem s ním. Nemám teď na mysli ony osvědčené zasvěcené rady typu ? nikdy naráz, ale postupně, nebo pouze naráz a nikdy víc, případně rady k návštěvě psychoanalytika či geniálního léčitele za dvě stovky tisícovek. Moudra z letáků pohozených v čekárnách lékařů jsou taky většinou na nic. Prostě hledám něco, co je skutečná rada, jak vyřešit tento problém.

Britský klasik pravil: ?Přestat kouřit je to nejjednodušší. Já jsem to udělal už tisíckrát.? Jako fór to beru. Ale asi by bylo v zájmu zmírnění sebedestrukce méně schůdné, avšak účinnější, udělat to jednou. Ale jak?


Autor: Špaček