Zpráva o stavu

Doktorka.cz nabíhá na nový systém. Prosím omluvte dočasnou zhoršenou dostupnost služeb. Děkujeme!

Na smetišti jasnovidců II

"Tak se ksakru prober, co se s tebou děje ????Kde je forma, kde je pohyb, kde je obsah ?A kde jsi ty ?", zařval na mě kdysi můj učitel. A já byl překvapen, protože takového jsem ho neznal a ten tichý a usměvavý maličký muž se najednou postavil proti mně a křičel. Chtěl jsem odpovědět, ale zastavil mě svým: "Já vím, je v tom ženská, nemusíš mi to ...poznal jsem to podle pohybu a.."

Soukromá hodina tím skončila a já odcházel. Ale najednou mě kdosi uchopil za rameno a strhnul k zemi a já se nemohl ani pohnout. A slyšel jsem, jak můj učitel říká: "Kde je teď tvoje mysl, kde je teď tvá technika a kde je tvé UMĚNÍ ? ". A já začal zuřit, vysmekl se a zkoušel jít do protiútoku. Bez šance -ten "trpaslík "se postavil proti mně a jen se usmál. Jen se usmál a tím mne odzbrojil. A pozval mne k sobě na čaj.

V skromném bytě u čaje se jeho harmonická a maličká postava posadila proti mně k dalšímu z našich "hlubokých rozhovorů ", jak jsem to nazýval. Ptal se mě, co chci v životě dělat. Věděl o mne hodně, víc než já sám. Věděl, co mám za zájmy atd. Ale ptal se mne na budoucnost a sny a přání, i když předem věděl, co řeknu a jen se usmíval. Řekl, že všechno je o prolínání protikladů, stejně jako nebe a země a že je hloupé ztratit mysl a v zamilovanosti šlápnout do ..... .Ale zároveň, i když je potřeba disciplína, je umění prožívat věci srdcem. Řekl, že jednou budu mít svou rodinu, ale zároveň budu učitelem jako on a musím se naučit být "ve středu"dění a mít smysl pro to vidět různé strany.

Pravda, je směšné dolízat za ženskou jak pes a ležet u nohou, ale je i ztráta neumět projevit city. K zemi mě tehdy srazil proto, abych si uvědomil, co mě spoutává, když jsem se rozzuřil, najednou jsem jednal i srdcem a zapojil to, co je uvnitř a když jsem chtěl bojovat, odzbrojil mě smíchem, protože boj je zase jenom boj. A tak jsem řekl, že zvládnu mít i rodinu a zároveň dělat vše, co dělám. Usmál se a jen prohodil, že mi něco věnuje a za pár let si na to vzpomenu a dal mi kus papíru s čínským znakem, kterému jsem nerozuměl a že to pochopím až později, všechno má svůj čas. To byl celej on- maličkej čínskej šikmookej Long, jak jsem se mu smál, ale moudrý a laskavý človíček, moc hodný.

Roky plynuly a já odešel do Brna studovat veterinu, dál jsem cvičil a přišla doba, kdy jsem měl prvního žáka a pak další a další. Dělal jsem všechno možné, hrál divadlo, psal básně a povídky.... A studoval a četl a samozřejmě vedl studentský život a flámování, ale i nádherné hovory a diskuse o budoucnosti a tajemných věcech. Tehdy jsem věštil z karet. Bral jsem to jako zábavu.Miloval jsem humor a smál se přitom, ale uvnitř jsem věděl, že je to vážná věc.

U nás ve vysokoškolské menze mě kuchařky žádali o výklad karet a já se smál a vyložil jim. A pak jsem chodil do menzy a viděl, jak se na mě smějí a dávají mi extra porce a když jsem neměl stravenku, tak mi přesto daly oběd. A smál jsem se, když jsem slyšel, že jsem měl pravdu a že potřebují vědět víc. A na vysokoškolské koleji jsem měl známou prodavačku, co za mnou vodila lidi, abych jim vyložil a já seděl tam v té prodejně kolikrát po zavírací době a opět vedl velice nádherné hovory o životě, o astrologii apod. Ale já byl klaun a často jsem parodoval a dělal si legraci a třeba vykládal karty z legrace a všichni se smáli.

Občas jsem jezdil za rodiči, třeba na prázdniny domu a potkával učitele a učil se dál a už to bylo vážnější, už jsem musel chápat víc než boj .....Už jsem musel umět poznávat v lidech a vést jejich kroky jako učitel, poznat jejich vlohy a talent a schopnosti. A čím dál víc jsem se ptal a dostával "dovnitř " dění. Ale tím méně jsem chápal. A víc se ptal.

A roky stále plynuly a já odešel z veteriny k profesionálnímu divadlu a dostal nabídku dělat psychologa v počítačové firmě, přestože jsem psychologii nevystudoval, prostě jsem vyhrál konkurs. A dělal jsem rozbory zaměstnanců a vymýšlel pro ně motivaci, staral se o jejich problémy a dělal přednášky o psychologii chování, managementu, psychologii zákazníka, metodách postoje, gest a jak z nich poznat pravdu. A dělal jsem rozbory osobnosti pro různé firmy a jejich zaměstnance.

A i když nic nebylo lehké, přesto jsem zůstal komikem a smál se. Nebylo třeba dost studentů na zaplacení tělocvičny a tak jsem to platil ze svého, peníze nejsou tak důležité. A chodili ke mně studenti a nebo svobodné matky s dětmi a od nich jsem nic nechtěl. A po tréninku jsme si šli sednout a povídali si, asi tak jako já se svým učitelem tehdy. A samozřejmě zase kvalitní rozhovory o mystice a.... a taky o divadle. A smích.

Ten smích mi mockrát pomohl a měl jsem mockrát perné chvíle, třeba když mě žárlivá přítelkyně vystehovala s věcmi z bytu a já musel dělat vrátného, abych měl, kde spát a vydělat si peníze na bydleni. Nebo když děkan veterinární fakulty říkal, že je obrovská ztráta, že "musím" odejít ze školy, protože mám spoustu zájmů a někdo mi zkomplikoval život.

Po pár letech jsem byl na setkání bývalých spolužáků z gymnázia. A musel jsem odejít. Zdálo se mi směšné to jejich chlubení, kdo kde byl, kdo co má a kolik má dětí. A já neměl nic, ani svůj byt a připadal jsem si jako méněcenný.

A život šel zase dál. Nikdy jsem neslevil a pracoval dál na tom, co jsem uměl, malování a dělání rozboru osobnosti, studium.......

Lidé, s kterými jsem kdysi studoval bojové umění odpadávali, měli své rodiny a zájmy, práci a já stále držel a jel dál. A smál se a šaškoval ...

Za pár let jdu do baru s přáteli z tréninku a nějaká holka mě přepadne a začne děkovat, že jsem ji tehdy velice dobře poradil a že je mi vděčná - já nejdřív nevěděl, o koho jde, ale známí se na mě dívali jak na kouzelného dědečka -hehe.. Když ji tehdy vyrazili z firmy, protože byla mladá /ředitelova známá měla jít na její místo /, tak jsem s ni měl pohovor a snažil se jí uklidnit a říkal, že má obrovský talent na navrhovaní, umění a že je mladá, že skončit jako kancelářská myš, není pro její talent. Snažil jsem se ji uklidnit a viděl její slzy. A šel s ní do kavárny a koupil ji panáka a povídal trochu o lidech, co něco dokázali a jaké těžkosti měli, co jsem kdysi četl .A ta samá holka mi po pár letech děkuje, že má slušné peníze, protože navrhuje v módním salonu.

A můj učitel se na to usmál se slovy, že všechno je koloběh a věci se vrací na počátek, aby začaly v nové kvalitě a rozměru.

Zdály se mi sny, co se plní a dávno jsem tomu přestal věnovat pozornost, protože to má každý. Naopak jsem se divil, že někdy je něco až moc "normální". Dělal jsem léčitele a léčil pohybové problémy pomocí reflexní terapie a sám sbíral a sušil bylinky a lidi se smáli, když viděli nějakého dlouhána, co sbírá cosi na louce, tak jsem se smál taky. A vždycky jsem měl štěstí na zvláštní příhody a životní trháky.

A až za spoustu let jsem se tady v Americe jednou zastavil a téměř se mi rozklepaly kolena nad tím, co je osud.To když jsem vylezl z nemocnice s ještě nevyléčenými zlomenými žebry a bojoval o přežití, abych našel práci a bydlení a lidi se na mě dívali jako na bezdomovce a já se styděl - já, co studoval vysokou školu a .....Člověk se vždycky postaví na vlastní nohy, když si trochu věří a zůstane naděje a dokáže si představit, co bude, co ještě musí udělat .V tu dobu jsem onoho dne seděl na lavičce a vedle seděla čínská dívka asi kolem 25 let. Neměl jsem chuť se bavit. Ale ona napsala na papír nějaký čínský znak a svůj email. Nádherně se na mne usmála a odešla. Nevěnoval jsem tomu pozornost, myšlenky jinde..... .Zase za nějaký čas mi kdosi napíše e-mail, byla to ona a já najednou najdu někde zastrčený kus papíru s čínským znakem a jejím e mail address a na stole mezi velice osobní sbírkou fotek mé rodiny v Čechách vyčnívá roh dalšího starého papíru.

Věci se našly a události seběhly a stejný znak nalezený po letech - čínský znak pro "cesta středem" a tak otevřu knihu o čínských znacích a filosofii a čtu komentář "člověk kráčející středem, bez střechy nad hlavou, bez rodiny, ale v srdci mír a čest, tygr kráčející v jeho stopách není nebezpečí, ale ochrana. A čínský znak má své proměny a čtu proměny a význam proměn "Kde se nacházíš, kde je tvoje mysl, kde jsou tvoje kroky, kde je forma ,kde je obsah ?"

Ne, nejsem takový magor, abych spřádal historky jako staré babky v kostele, co vykládají o zjeveních. Ale ta čínská dívka byla dcera bratra mého čínského učitele, bratra kterého Long neviděl přes dvacet let, protože utekl, když komunisté začali řádit. A ona dívka byla vychována v budhistickém klášteře a sama měla jasnovidné schopnosti, ale tehdy na lavičce cítila zvláštní pocit, ale zároveň stěnu, napsala mi do emailu o odpověď a já tak našel ztracenou rodinu, svého učitele a víc sám sebe, protože jsem si připomněl jeho slova "Kde jsi, kde je tvoje forma, kde je......"

Nic na tom není záhadného, vůbec nic. A to co bychom měli umět je "být otevření" stejně jako voda a pružní /i v myšlení / stejně jako prut, který nárazem nezlomíš.

Člověk si nevybuduje respekt tím, že je jasnovidec, učitel bojového umění nebo něco či "někdo". Člověk je především člověk a má i srdce. Na to zapomínají mnozí učitelé karate, co mají filosofii "uděláš 30 kliků a nebo pěstí do břicha". Na to zapomínají i třeba lidé, co jsou jasnovidci. Jako jeden člověk. Je fakt dobrý jako jasnovidec, ale nedokáže poznat, kdo z dotazujících potřebuje více pomoc a že dívenka, co skromně mlčí a skromně se zeptá a je připravena odejít z místnosti, nemá odvahu, protože ji něco moc "bolí" a když jen poděkuje a řekne, že je jí líto, že se nic nedozvěděla, tak ji onen jasnovidec ještě vynadá.

A člověk nemusí být jasnovidec, aby mu došly jisté věci, třeba si všimnout pohybů a z nich umět vyčíst, jaký kdo je, očekávat i věci na "druhé straně" za image a ptát se proč kdo jednal tak, jak jednal.

Lidská přirozenost je "ptát se" a bohužel ti kdo se přestali ptát si budují na svém "vím víc než jiní" nebo umím víc než jiní", "jsem něco víc" a ......

Chodím po práci do jednoho baru a v něm mě považují za "psychic reader". Je mi to jedno, protože je to zase jen image, ale pravda je, že lidé si často přisednou, objednají mi sklenku a ptají se, a já si z toho vždycky dělám legraci a nakonec to skončí u povídání a tak se dozvídám různé příhody a historky. Je to lepší než udělat rozbor jeho minulosti a budoucnosti a pak s "posvátnou" ješitností sedět dál. Stejně jako tehdy, když do onoho baru přišla skupina mladých studentů, co každým rokem přijíždějí na prázdniny. Dobrá nálada a smích a já sedím u baru a povídám si s někým a o kus dál štěká pes a každý ho obejde obloukem s respektem. Ale pes se najednou utrhne a vtrhne do baru a všichni strachem strnou. Dokonce ani barman nic neříká, protože ten obrovský pes stojí a vrčí. Ale pes jde ke mně a nechá se pohladit a olizuje mi ruku. Lidé se usmějí a já to přejdu a objednám si další sklenku. Ale někdo ze studentů se zeptal, co jsem to za podivína a tak mu řeknou, že jsem "psychic reader "- umím věštit. A někdo si přisedl a chtěl zase něco vědět. A já se jen usmál a začal se sám vyptávat, kde a co studují a jak se jim libí tady na Floridě a začneme hrát kulečník.

A tak se zeptám, jestli ví, že na Key Westu je největší procento homosexuálů v Americe a začnou se smát a já začnu parodovat jejich gesta při kulečníku a bar se otřásá smíchy. A tak mě pozvou, abych si k nim přisedl a dáme řeč a povídáme o všem možném, povídám o historkách, co jsem zažil na veterině a smějeme se a oni líčí jejich zážitky a studium. A pak se mě zeptají na toho psa a jestli nějak souvisí jasnovidectví s tím, že ten pes ze mne neměl strach a tak řeknu, že ten pes je taky homosexuál - ten nejhloupější nápad, co mě napadl a všichni začnou řvát smíchy, ale já se bráním a říkám: "počkejte, já to myslím vážně, copak nevíte, že tady mají speciálně cvičené psy, co chrání homosexuály ?" a další salva smíchu. A pokračuju ve své historce, říkám, ze osobně proti nim nic nemám, protože to jsou taky lidé, ale že v historii tohohle ostrova bylo moc pirátů a spousta otroků a jeden z bohatých mužů byl v historii homosexuál a spousta žen, které tady byly v převaze ho otravovaly ve dne v noci. A zase smích. A ten chudák boháč se musel bránit protože měl rád všechno jiné, jenom ne ženy a tak začal cvičit speciální psy, což se po generacích dochovalo až do dnes.

A v tu chvíli všichni stálí návštěvníci baru začali smíchy skoro padat pod stůl, protože vědí že tady opravdu bylo spousta pirátů, ale žádní psí ochránci homosexuálů, ale že po Hemingway tu zůstaly šestiprsté kočky a v novinových anketách se přišlo na to, že nejvíce koček mají ženy lesbického původu .....

Zkratka jsem to převrátiul, ale to je fuk, zasmáli jsme se. A pak se mě zeptali, jestli jsem opravdu "psychic reader " a já odpověděl, že jo, že umím číst a ze čtu třeba noviny.......časopisy.......výstražné cedule..........svoje telefonní účty.......a přemýšlím který psychopat to zase píše ......a to už se smíchy všichni válí pod stolem.

Ale nakonec se přiznám a řeknu, že ten pes si mě pamatuje, protože jsem ho kdysi potkal na ulici a dal mu kus kuřete a že umím trochu číst z lidí. Prostě velice dobré popovídání a zároveň zábava a já se dozvěděl jaké universitu jsou v Colorradu a ..... .Je mi milejší, když někoho potkám a usmějeme se na sebe, než aby mě někdo zdravil s posvátnou hrůzou, abych si ho náhodou "nepřečetl" A teď se směju já. A přitom v rohu sedí holka, co se moc nesměje a pak za mnou přijde zeptat se na věštění, ale vycítím, že má studijní problémy a tak se přiznám, že jsem taky opakoval třeťák a ne jednou a že o nic nejde a začne se další zajímavá debata.

Nejsem homosexuál, mám rád ženy, ale když najednou vstoupil do baru můj známý - homosexuál a radostně začal nahlas volat "Ty pacholku jeden, kde si byl tak dlouho, že jsem tě neviděl, kde se touláš" a pak ke mne přiskočí a obejme mě. Tak v tu chvíli lidé u baru už smíchy nemůžou.

A tak jsem z baru odešel po chvíli domu a našel vzkaz od kluka s nímž komunikuju přes internet, je z Indie a má rakovinu a před operací mi píše, že si věří a nemá strach.

To jsou prostě proměny života a tím je život bohatý a krásný. Říká se, že život je divadlo a já rozhodně nechci být ta loutka, ale herec, co dokáže hrát vlastní role podle svého talentu a schopností a je mi trochu líto těch, co doma sedí s posvátnou hrůzou na "zadku " nebo křičí na ulici o "vykoupení z pekla".

A nebo se směju hereckým výkonům oněch starých dam jasnovidek, co "perlíi" mystickými slovy o poselství z Atlantidy nebo ufounech. Věřím, že možná byly různé civilizace, ale nemusím to vykřikovat do světa a kdyby mě někteří unesli, teda ti ufouni , tak věřím tomu, že by to se mnou dlouho nevydrželi, protože by umřeli smíchy.


Zdroj: Peter Kulík

Komentáře (5)

  • Obrázek uživatele Eva
    Eva (anonym)

    ...no ja jenom velmi kratce.. neb vsechnu chvalu uz tu za mne napsali jini...SUPR... bude se mi krasne usinat,zajimavy clovece :-)

    Lis 19, 2002
  • Obrázek uživatele Morbidor
    Morbidor (anonym)

    Ahoj, Hanka. je nadherne, ze su na svete aj taki ludia ako ty, alebo P.Kulik. Vtedy ma clovek pocit, ze jeho poslanie nie je zbytocne a Cesta, ktorou kraca ma vyznam. Lepsie ako vrazdy a potraty, nez zlato a diamanty, lepsie nez nenavist a strach. Niekto rozsieva burku a vietor, niekto ohen po svete, ale ja nosim svoj vietor a ohen v sebe davam ho ostatnym, myslim, ze je to aj v tebe, nie. Ten pravy poklad nam nevezmu, nosime ho v sebe. /napis mi ak chces, hanka/

    Bře 12, 2001
  • Obrázek uživatele Hana Zikova
    Hana Zikova (anonym)

    Ahoj Clovece! Malo ktery clanek mne zajume,ze si prectu cely jako tenhle.Urcite bych se rada setkala s takovou zajimavou bytosti.Myslim,ze by jsme si mely o cem povidat,jestly bych vsak zadrzela svuj smich,po tom co jsem si precetla.Mne totiz od malicka rikali smisek a nedavno jsem si vyslechla i takovou verzi,ze musim byt asi neustale pod drogama,kdyz se porad smeju. Mam stejny nazor na zivot,vzdyt je to jenom hra a zalezi jen na nas jakou ulohu zde chceme prevzit. Ja osobne mam rada lidi typu jako jsi Ty a jsem rada,ze zacinaji do meho zivota vstupovat stale vic a casteji,protoze tech snadno zmanipulovatelnych lidicek jsem mela kolem sebe vic a vic.Ale i zato dekuji,protoze to zmenilo moji budoucnost, nahled na zivot a stale na tom pracuji,momentalne v USA.Mam zde pocit po sedmi mesicich pobytu zde,ze se stale o neco obohacuji.Mam ted pocit,ze bych se rozepsala a ani nevim komu.Mam rada zivot a lidi co zijou.Hanka. /kdyz budes chtit tak odepis,budu rada /

    Bře 12, 2001
  • Obrázek uživatele petr K
    petr K (anonym)

    Diky za Vase ohlasy.Samozrejme velice rad odpovim-pokud mi zbyde cas a zaradim vas do sveho pocitace do "my body list "Takze /jen pro zasmani / napr. na ICQ mam uz 72 lidi -z toho 4 tvrdi alkoholici , ale jinak velice slusni a nadani lide, 6 homosexualnich , 7 lesbickych ,5 sebevrahu co se o to uz pokusili /ale vsichni talentovani a slusni / a zbytek jsou .... Sorry,to bylo mysleno jako legrace, ale jinak je to pekna galerka ,ne ? Tenhle clanek jsem nepsal, abych presentoval sebe jako osobu,ale chtel jsem tim vyjadrit neco jako stredni cestu ,protoze "loutek " kolem nas stale pribyva a tim i vetsi sance pro ty co chteji manipulovat .Napisu nejakou povidku o mem "body list " protoze to jsou velice zajimavi lidickove a jsou to vsedni, skryte neobycejne pribehy neobycejnych lidi,ktere jsou skryte za oponou vsednosti, nepiuse se o nich v novinach a vetsinou jsou to opravdovi hrdinove .Kazdopadne jeste jednou diky za Vase ohlasy a pokud me neunesou ufouni,jakoze se zase nekde objevili / a to seriosne / tak odepisu .

    Bře 12, 2001
  • Obrázek uživatele Natálie
    Natálie (anonym)

    Milý "pavouku", čtu každý tvůj článek. Jo, kéž by byli všichni trochu jako ty nebo Hanka nebo třeba i já, třebaže jsem toho ještě moc za svůj život nenašla. Ale hledám. Když začnu přemýšlet o lidech, moje srdce dost usedavě pláče. Cítím strašné zoufalství, že nemůžu lidi kolem nějak přesvědčit, že je nikdo nemůže donutit, aby se šli střílet do válek za pochybné cíle, že je nemůžu přesvědčit, aby nebyli spokojeni s tím, co jsou, aby dál hledali, aby se nevzdávali a trochu se snažili o lepší život, aby každý začal od sebe a neříkal, že to nemá cenu. A když si snad někdy myslím, že ještě máme šanci, že mám velkou oporu ve svém příteli, že jsou lidé, kterým záleží i na tom, jak žijí ostatní a jak budou žít jejich děti, tak se zapletu do ošklivé diskuze s mým tátou. Pak nadávám sama sobě, jak jsem to nezvládla a zbytečně křičela a ubližovala sobě i jemu. Ale on ničeho nelituje a je pořád slepý. A jestli ne úplně slepý, tak alespoň němý na to, aby řekl: Já tě chápu, chceš změnit svět. Kéž bych ti mohl pomoci, aspoň tě podpořím. Ale on tak daleko nedošel. Někde se zastavil a když ho se svým přítelem přesvědčujeme, že je třeba lidi vytrhnout ze zaběhaných věcí, ať jde o souseda nebo ne, tak se nám vysměje s pocitem své absolutní pravdy, tak jako tomu bylo vždy a nejen u něj. Neslyší, co říkám, a diskuze vždy končí jeho vítězstvím a závěrečným proslovem o tom, co si myslím, a můžu křičet sebevíc, že vůbec nepochopil, co si myslím. Když vidím, jak se bojí jako obecní radní upozornit lidi z vlastní vesnice, že by neměli vyvážet odpadky za vesnici na mez, že jim taky hrozí pokuta, je mi smutno. Lidem záleží tak často jen na pořádku u svého prahu. Je jim jedno, co je za kopcem a co bude za pár let. Oni už to tu nějak přežijí. Podřídí se všeobecným systémům a jak řekl můj táta, každý hřebíček, který vyčuhuje, se musí zatlouct. Ale v téhle celé beznaději je o to větší potěchou, když vidím jednoho jediného člověka, jak si uvědomí nějakou maličkost a naučí svoje děti, že odpadky patří do koše a že slušný člověk pozdraví a to tak, aby to byl pozdrav a ne nutnost. Sama jsem se naučila až ve dvaceti podávat ruku tak, aby to nebyla leklá ruka, ale upřímný pozdrav. Můj táta je jako hora, kovář, a člověk by si myslel, že mu ruku rozdrtí, ale on podává ruku tak, že nevím, kdy už skončil a kdy teprve chce stisknout. Po tom všem se stahuji do sebe a jsem skálopevně přesvědčená, že začnu u sebe a budu žít tak, abych mohla být dobrým člověkem. Snad i všechny těžké chvíle, které jsem musela překonat já a můj přítel, jsou dalším krokem vpřed na cestě poznání. Nezbývá než říct moji důležitou větu: "CHCI SE UČIT."

    Bře 13, 2001

Přidat komentář

Reklama

Reklama