Riziková práce iráckého psychiatra

Vždy, když iráckému psychiatrovi Šálanovi Džaudovi přijde další výhružná textová zpráva, uvědomí si, co prožívají jeho pacienti trpící úzkostí. Usekneme ti hlavu. Zabije tě pět kulek. Čeká tě totéž, co tvoje kolegy, píší Džaudovi jeho anonymní nepřátelé. Jeden z nejznámějších iráckých psychiatrů nad tím nevěřícně kroutí hlavou. Nedokáže pochopit, proč chtějí zabít jeho, který pomáhá lidem zápolícím s duševními chorobami, napsala agentura Reuters.

Džauda se snaží vysvětlit pacientům, které prožitá střelba, pumové útoky a bití přivedly až k duševnímu zhroucení, aby v krveprolévání nehledali žádný smysl. Denně má před sebou oběti posttraumatického syndromu, ale také pacienty trpící schizofrenií nebo maniodepresivní psychózou. To samo o osobě je vyčerpávající. K tomu se ale Džauma bojí o vlastní život a vždy, než vyjde z domu nebo z ordinace, se kolem sebe pořádně rozhlédne.


Je jedním z mála psychiatrů, kteří zůstali v Iráku, i když mnoho jejich kolegů přišlo o život. Gangy je ohrožují stejně jako ostatní lékaře a univerzitně vzdělané lidi, aby sířily chaos a strach.


Když se Džauda stal ředitelem bagdádské psychiatrické nemocnice Ibn Rušuda, měl velké plány. Pracoviště mělo být útočištěm pro ty, kteří dlouhodobou válku s Íránem v 80. letech i třicetiletí vlády Saddáma Husajna přežili s duševními následky. Džauda chtěl do nemocnice zavést novou organizaci i metody, ale jeho sny maří nové utrpení.


Jednotlivá oddělení jsou bez vybavení a vypadají bezútěšně. Chybí léky pro zvládnutí psychotiků a depresivních pacientů. Nejtěžší případy se léčí elekrošokem a používá se k nim přístroj ze 70. let.


"Chybí nám peníze," říká Džauda sedící ve své prosté a temné ordinaci. Ačkoli Irák v minulosti patřil ke zdravotnickým velmocím arabského světa, dnes v zemi s 27 miliony obyvatel podle Džaudova odhadu působí 80 psychiatrů. Pacienti, kteří jsou hospitalizováni, se mohou považovat za ty šťastné.


Přestože se duševní zdraví obyvatel Bagdádu vlivem neustálého napětí a nebezpečí zhoršuje, je v Ibn Rušudově nemocnici obsazeno jenom 20 ze 74 lůžek. "Jsme schopni lidem v Bagdádu pomáhat. Ale lidé se tak bojí cestovat po městě, že jich sem přichází čím dál míň," říká Džauda, jemuž vyčerpanost přidává léta, takže nevypadá na svých 43 let.


Karíma Džasínová je odhodlaná riziko podstoupit, protože chce pomoci své dceři, trpící depresí. Aby se s ní dostala do nemocnice, musí žebrat po ulicích. Její rodina kdysi prodávala základní potraviny. Rozvážela je na voze taženém koněm až do chvíle, kdy koně zachytilo americké vojenské auto. Od té doby musí Karíma žebrat.


"Léčí dceru elektrošoky. Bolí ji to a cvakají jí přitom zuby," říká žena a přikládá si ruce ke spánkům, aby proceduru dokumentovala.


Mnoho rodin si odmítá připustit, že jejich příbuzný trpí duševní chorobou. Vytrvale s nimi chodí na pohotovosti a k obvodním lékařům místo na psychiatrii. Na venkově se obracejí na zaříkávače, takže v mnohých případech trvá mnoho let, než se nemocný dostane k odborníkovi.


Ašraf přišel do Ibn Rušudovy nemocnice před čtrnácti dny. V roce 2004 mu před očima zastřelili přítele a jeho samotného postřelili do nohy. Dodnes chodí o berlích. "Trpím depresemi, potřebuji pomoc," říká.


Džauda je obklopen trpícími, takže by nebylo divu, kdyby psychiatra potřeboval i on sám. Říká, že je na takovou situaci zvyklý, ale ví, že může také každým okamžikem zemřít. Přesto se své práce nevzdá. "Neodejdu, mou prací je pomáhat lidem," říká.


Zdroj: ČTK

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Přidat komentář

Reklama

Reklama