Putuji skutečně nebo jen ve svém vnitřním světě?

Už vícekrát jsem si položil tuto otázku, už vícekrát jsem byl na pochybách, zda skutečně jdu, respektive běžím, po cestách brázdících naši matičku zemi nebo je to jen výplod mé bujné obrazotvornosti?

Pokaždé, když běžím nějaký skutečně dlouhý a těžký závod, nebo absolvuji některý ze svých sólových projektů, mám po nějaké době pocit, že se pohybuji jak ve snách. To zřejmě začíná v mých žilách ve zvýšené míře proudit endorfin nebo je to taky tím, že se pohybem pod širou oblohou začínám splývat s okolní přírodou a vpřed se posouvám jen silou své myšlenky.

Vím, většině lidí to bude připadat, že už jsem se z toho běhání asi pomátl, ale taky vím, že je na světě spousta lidí, kteří zažívají stejné pocity. Bohužel je taky pravda, že strach z toho, že nás někdo nazve blázny je větší než to, abychom se o tyto své pocity s někým podělili.

Horolezci mají tyto pocity při výstupech do velkých nadmořských výšek, kdy jdou pouze silou své vůle dopředu a jen jakési slabé vlákno vzpomínek na nejbližší tam dole jim brání, aby případně zašli za hranice, kdy už zmizí "Tady" a už bude jen "Tam".

A přesto právě "Tam" někam nás to všechny táhne. Tam, je tím konečným cílem, který chceme dosáhnou, a tím je poznání svých vlastních schopností, ať už jde o schopnosti fyzické nebo duchovní.

Celý tento rok byl pro mě cestou poznávání svého dna nebo chcete-li stropu. Protože co je nahoře a co je dole?



Hodonín - Aš za 76 hodin


Začalo to cestou z Hodonína do Aše, na níž jsem chtěl zjistit, zda jsem schopný trekkingovým způsobem, kdy si ponesu vše potřebné na zádech, zvládnout 500 km dělících tato dvě města po svých a to v co nejkratším čase, nejraděj pak za tři dny.

Bylo to něco, co jsem doposud nikdy nezkusil a nevím o nikom, kdo by to přede mnou zkoušel. Nejvíc jsem se těšil na to, že budu na této cestě sám a nebudu mít možnost v okamžicích, kdy toho budu mít plné zuby a vše nebude vycházet, jak bych chtěl, abych tyto nesnáze házel na někoho jiného.

První nesnáz nastala, když jsem před Vekou Bíteší ztratil chvíli před půlnocí uzávěr od šnorchlu, připojeného k lahvi s pitím, tedy od kemlbacu. Mohl jsem nadávat jen sám sobě, že jsem pako a nemehlo. Naštěstí asi po 15 kilometrech jsem narazil před jedním barákem na fungující pumpu a tak mohl alespoň do lahve, kterou jsem měl na rozdělávání ionťáku, napumpovat vodu na zbytek noci.

Zrovna tak jenom sobě jsem mohl nadávat, když jsem osvěžen čtyřhodinovým spánkem vyběhl z Prahy na druhou půlku cesty a nechal si doma mapu, s tím, že cestu už perfektně znám a tím pádem ji nebudu nikde potřebovat. Když jsem pak na jedné křižovatce ve čtyři ráno špatně odbočil a hledal další hodinu, jak se dostat zase na trasu, padlo na mou hlavu zase nespočet výrazů o tupcích apod.

Na druhou stranu zase mě obě tyto události nadupali adrenalinem, který mi pomohl ve chvílích, kdy mi začínaly docházet fyzické síly.

V posledních sto kilometrech už jsem se dopředu posouval jen silou své vůle a nastal právě stav, který jsem popsal v úvodu. Stav, kdy nevíte, zda ještě běžíte nebo už o tom jenom sníte. Každopádně nebýt počasí, které mě donutilo vyhledat na čtyři hodinky azyl u Vlaďky a Petra Horkých v Mariánských Lázních, u přátel, kteří mi ho ve čtyři ráno neodmítli poskytnout, tak jsem svůj cíl uběhnout to za 72 hodin splnil. Ale i takhle vím, že co se mých fyzických sil týče, tak to bylo takřka na hraně.

Na veslařském trenažéru do Guinnessovy knihy rekordů

Další zkoušku jsem si naplánoval na začátek června. Tentokrát nešlo o běh, ale o veslování. V loňském roce se mi totiž podařilo odjet na veslařském trenažéru 100 km za 9 hodin a 44 minut, a tak jsem chtěl tento svůj základní český rekord posunout k času světové úrovně a nechat si tento výkon taky zapsat do Guinessovy knihy rekordů.

V Pelhřimově, kde jsem svůj pokus uskutečnil v rámci víkendu rekordů. Usedl za veslo v 11:00 a začalo to. První čtyři hodiny to jelo skoro samo, občas jsem doplnil energii IONTO GELEM od Penca a občas to zalil Budvarem a uvesloval první půlku. Pak už si tělo začalo uvědomovat, co jsem na něj přichystal a začalo se pomalu stavět na zadní. Nejdřív se začaly kupodivu šprajcovat nohy a pak třísla. Začal jsem to tahat rukama, zády a břichem a občas vypadal, jako bych jel na vose. To jak jsem se na tom různě kroutil, abych uvolnil nejvíce zatěžované partie. Hodinka před koncem už byla zase a jenom o vůli.

Posledních 10 kilometrů to ale najednou ze mně jako zázrakem spadlo a já to dojel, jako bych dostal nové tělo. Zase mi tam nahoře někdo přál nebo moji andílci strážní makali, co uměli. Každopádně jsem to zvládnul v čase 8 hodin a 49 minut a to už je čas, s nímž se ve světě moc lidí pochlubit nemůže a dodnes nevím, zda v mé váhové kategorii to není rekord světový.

Po hřebenech Šumavy

Na začátku července si můj přítel Láďa Černý usmyslil, že je mu padesát, a že by se to hodilo oslavit něčím výjimečným. Tím něčím měl být přeběh Šumavy. Ale nejen tak nějaký, ale přímo po hřebenu. Tak jo. Připravoval se na to poctivě celý rok a pak najednou, prásk ho. Dostal ránu přímo mezi oči, když mu člověk, s nímž byl dopředu domluven, že mu bude dělat doprovod s autem, tři týdny před akcí řekl, že to balí. Vcelku je jedno z jakého důvodu. Láďa to zabalit nechtěl a tak začal shánět náhradu. Ono ale na začátku někoho sehnat, kdo se může na týden jen tak uvolnit, není moc snadný. Protože jsem ale věděl jak se na to připravoval, tak jsem se snažil mu nějak pomoci a nakonec jsem s ním vyrazil. Akorát jsme museli trochu předělat původní plán a celou akci o den posunout a vlastně tím i zkrátit.

Láďa vyběhl místo v pondělí ráno v úterý v poledne od celnice ve Vyšším Brodě a první den musel až do Nové pece překonat přes 60 km. Já jsem se musel změnit z běžce na provijanťáka a řidiče doprovodného auta, ale posledních 10 km jsem mu běžel naproti, takže se mi podařilo ho i svést z cesty.

Druhý den v 8.00 jsme společně vyběhli na Plešné jezero, Plechý a pak přes Trojmezí a Třístoličník dál do Strážného, tedy Láďa, já se pak vracel přes Jelení do Nové Pece. Tady jsem vyzvedl Michaelu, aby pak ona mohla běžet s Láďou ze Strážného do Modravy. Já pak zase ze Stážného pospíchal na Antýgl, kde bylo potřeba připravit nocležiště. To měl za úkol připravit Míra, Láďův druhý asistent a Vítek s Petrou (můj mladší syn se svou dívkou). Já pak zase odjel do Modravy a vydal jsem se Láďovi s Michaelou v ústrety. Cestou jsem chytil na vrcholu Černé hory pořádnou bouřku a blesky nad hlavou. Když jste nejvyšší bod v přírodě, moc vám to na pohodě nepřidá. Naštěstí to rychle pominulo. Následný déšť ale stačil vytopit můj stan a i Láďa projevil přání spát raději v chatě v suchu a teple. Takže nakonec jsem mu zařídil ubytováni v Modravě a sám zůstal spát v jeho stanu.

Třetí etapa nás vedla z Modravy přes Poledník do Železné Rudy. Tedy Láďu s Michaelou, já se na Poledníku otočil a přes Srní běžel zpět do Modravy. Tady jsem naložil Míru s Vítkem a Petrou a odvezl je do Rudy. Z Rudy jsme se pak druhý den vydali přes jezera okolo Bílé strže a Ostrého do Všerub. Nakonec, jako bonbónek, jsme si přidali druhý den ještě výběh na Javor. Byl to skvělý týden a myslím si, že mi později pomohl překonat nástrahy při Spartatlonu.

Zároveň mně to do hlavy nasadilo brouka, pokusit se to celé zvládnout za 24 hodin. Ale to už bude úkol pro příští rok.

Transmoravský masochistický ultramaraton

O druhém červencovém víkendu jsem se zase po roce postavil na start Transmoravského masochistického ultramaratonu. Tentokrát nám přálo počasí a tak nás alespoň nespalovalo slunce. Zato si to vynahradil jiný přírodní živel a tím byla voda. Ta nás splachovala od poloviny závodu v pravidelných intervalech. S Frantou Brabcem jsme těch 161 km v terénu Moravského krasu a Chřibů pojali jako trénink na Spartathlon a tak nám trochu vadilo, že se před námi sluníčko schovává. Ale na druhou stranu nám to zase vyhovovalo. Pro Frantu to byl první podobný závod a tak bylo dobře, že měl trochu snadnější podmínky. Aby to neměl tak jednoduché, tak si zhruba na sedmdesátém kilometru zlomil prostředníček na levé noze. Podařilo se mu to tím, že zakopl o jeden šutr na cestě. I s tímhle zraněním však běžel statečně dál. Vše jsme přestáli bez úhony, i posledních 20 kiláčků, kdy už nás skrápěl hodně studený přívalový déšť. I žába v Kunštátu před ním brala do zaječích, teda před tím deštěm. Ten pak přinesl do Kunštátu a Olešnice letošní první povodeň v naší republice.

Tenhle závod byl spíše zkouškou odolnosti pro Frantu. Jak jsem už říkal, obstál v ní skvěle, bohužel mám nyní po Spartathlonu pocit, že tím, že jsem mu pomáhal až do samému závěru, jsem mu vzhledem ke Spartathlonu moc nepomohl. Mám taky pocit, že má touha po tom, aby tuto zkoušku úspěšně zvládl a doběhl, byla natolik silná, že se přenesla i na něj, ale na Spartathlonu už se se vším musel poprat sám a na to ještě sílu neměl.

Na návštěvě mezi skřítky

Po Moravě jsem si odskočil na zkušenou do Západních Čech, kde se v Lesné u Tachova konalo MS v Rogainingu. V lesích kolem Lesné jsem se společně s Pavlem Mrvou snažil nezabloudit a nedostat se tak do moci skřítků, rarachů a vil, které určitě v normálním případě opanovávají lesy, močály a kopce, kterými probíhalo na stovky divných bytostí opatřených nějakým budíkem, který pořád ukazoval na sever a v noci opatřeni třetím okem, vydávajícím kužele světla a jejichž jediným cílem bylo najít pytlíky s co největší bodovou hodnotou.

Bylo to určitě skvělé odreagování a jsem rád, že jsem díky Pavlovi, ale i těm, kteří se na organizaci tohohle závodu podíleli, ho mohl zúčastnit. Klobouk dolů před vítězi a klobouk dolů před poraženými. Vítězům za to, jak se dokáží v terénu rychle pohybovat a ještě najít ten správný pytlík a poraženým, že se na to nevybodli a nešli se radši ládovat skvělým jídlem, které bylo po celý závod v provijanťáckém stanu k dispozici.

Ono naběhat v tom terénu 80 a více kilometrů, byť máte na to 24 hodin, není žádná procházka růžovou zahradou.

Gravigni, ME v běhu na 24 hodin.

Původně jsem na tenhle závod odjížděl s tím, že když bude nejhůř, tak poběžím jako třetí do družstva, abychom alespoň jako družstvo doběhli, ale vše bylo nakonec jinak. Myslel jsem si bláhově, že ve složení, v jakém jsme do Francie odjeli, nebude problém běžet jenom na 70% a šetřit síly na nejtěžší ultramaraton v Evropě. Na Spartathlon, který mě čekal za tři týdny.

Vše začalo doma tím, že Petr Solnička musel zajít za zubařem, aby mu vytrhnul nerv. Zub, potvora však bolel dál a tak Petr toho moc před závodem nenaspal. Nám ostatním taky moc nepomohla cesta trvající 24 hodin, a to, že jsme se dostali do postelí až někdy okolo 23 hodiny a neměli možnost si předtím ani chvilku odpočinout. Navíc Ivo Sikula a Ota Seittl byli před závodem trochu přemotivováni, což u Iva vedlo k tomu, že to přepálil a Ota si položil laťku příliš vysoko, a když cítil, že jí nedosáhne, tak ho to docela rozhodilo.

Ani mně a Jirkovi Krejčímu to moc neběželo. A tak to bylo od začátku až do konce jen o přemáhání. Nakonec z toho nebyl úplný propadák, Jirka dal 195 a byl 27. a já 189 km celkově 33., což společně se 156 km, které dal Ota stačilo na 8. místo v družstvech.

Pokud jde o mě, tak tenhle závod byl pouze o vůli a jak probíhaly poslední hodiny, ani nedokážu moc popsat. Byl to prostě jeden z těch stavů, kdy se pohybujete dopředu a ono to prostě jde. Nepřemýšlíte proč a jak, jenom dáváte nohu před nohu a dokud vám tam někdo nevrazí tu svojí, tak je to v pohodě. Jirka na tom byl obdobně.

Každopádně nás ale tenhle závod mnohému naučil a ukázal nám, čeho jsme schopni dosáhnout, pokud máme společný cíl, a tím bylo doběhnout alespoň co nejlépe v družstvech, když už v jednotlivcích to tentokrát nešlo.

Spartathlon.

Závod, kterým jsem byl už naprosto prolezlý, jak jsem na něj neustále od chvíle, kdy jsem začal běhat ultramaraton, myslel. A to už je 11 let.


Ani trochu mě nezklamal. Je to závod závodů a nic, co jsem doposavad běžel, snad jenom letošní přeběh České republiky, se s tím nedá srovnat.

Představte si vzdálenost 246 km, na něž máte pouhých 36 hodin. Pokud by šlo pouze o tu vzdálenost, tak by to snad nebylo tak těžký, ale přidáte-li k tomu, že mezi 157 - 160 km musíte slézt horu, neboť skutečně musíte překonat převýšení 900 m.

Možná, kdyby to bylo po cestě, tak by to ještě šlo, ale tady se plazíte i po čtyřech, protože pod nohama máte jen šotolinu. Navíc většina ze startujících to přelézá okolo půlnoci, kdy si na cestu svítí baterkou. Pravda, nad hlavou nám svítil měsíc. Cesta sama je vyznačena malými světélky, která v místech, kde se ohýbá, jsou červená. Nahoře se pak do vás opře pěkně ledový vítr.

Jinak je to ale zážitek, při němž na vás dýchne historie, to když si vzpomenete na nový zákon a dopisy Korintským, které psal Pavel, nebo když se díváte na krásnou přírodu lemující cestu po níž v roce 490 před naším letopočtem spěchal trénovaný posel, aby požádal sparťanské bojovníky o pomoc pro Athény, které musely čelit útoku Peršanů. Bohužel v ten čas ve Spartě oslavovali svá božstva a to jim neumožňovalo, aby celý týden pozvedli zbraně. Takže poslovi nezbylo nic jiného, než zase běžet zpět a zvěstovat tuto nemilou zprávu Athéňanům. Ty pak ve vzteku porazili Peršany sami. A jak to tak bývá, když bylo po všem, dorazilo i vojsko Sparťanů.

No a trasa závodu vede po této historické cestě. Abych byl upřímný, nechtěl bych být tím dávným poslem. I když běhám rád, tak mi stačilo běžet jenom tam. Je fakt, že onen posel měl jinou motivaci než doběhnout a nechat se oslavovat jako my, ale i tak. Na druhou stranu vím, že ještě alespoň jednou si to určitě zkusím zaběhnout znovu.

Kromě obtížnosti tratě na vás čeká přes den teplota nad 30 oC. Navíc druhý den už je tělo samo o sobě dosti přehřáté a tak není divu, že cíle dosahuje každoročně pouze třetina závodníků, kteří stáli na startu. I proto je Spartathlon tak tvrdý, protože i dva kilometry před cílem vás pořadatel stáhne z tratě, protože jste nesplnili časový limit. Doběhnout sice můžete, ale ve výsledcích se neobjevíte a za trest už nebudete mít nikdy v životě možnost zkusit to znovu.

S Jindou Lakym se nám podařilo zařadit se mezi tu vyvolenou třetinu. Já to zdolal za 32:44 hod. a skončil tak jako v Gravigni 33., ovšem tady to bylo o úplně něčem jiném a Jindra 89. za 35:34 hod. Akorát Franta Brabec dojel na problémy se žaludkem a zřejmě i na nedostatek víry ve vlastní síly a úspěšné doběhnutí do cíle.

Letošek mi přinesl hodně podnětného a postrčil mě zase o krok dopředu jak na cestě po tomhle světě, tak po cestě, o níž netušíme kde začíná a kde je její konec.

Nicméně na příští rok se chystám přeběhnout za 90dní z Nordkappu do Tarifi, tedy z nejsevernějšího místa Evropy do jeho nejjižnější části. Na cestě mě určitě budou čekat hory a údolí, moře a sníh, zvířata a lidé, ale taky nevšední setkání jak ta pozemská, tak ta ..........


Miloš Škorpil

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (4)

  • Obrázek uživatele Miloš Škorpil
    Miloš Škorpil (anonym)

    Pokud jsem pošuk, tak věřte, že pouze v Evropě je nás takových více jak 30000, a klidně mezi sebou přivítáme další. Hezké sny. Miloš

    Lis 07, 2002
  • Obrázek uživatele a
    a (anonym)

    no nejste posuk? ikdyz ja bych do toho klidne sla taky! :-))))))))))0

    Lis 05, 2002
  • Obrázek uživatele Berunka
    Berunka (anonym)

    Nemám nic proti pohybu, ale tenhle člověk patrně zblbnul. Je jasný, že když je člvěk chůzí unavenej, takže chodí jako ve snách....!:-DDD

    Lis 06, 2002
  • Obrázek uživatele AAA
    AAA (anonym)

    Kazdy kdo proziva skutecny sen ve spani, je si jist, ze to neni sen, ale skutecnost. Ale, kdyz se pak probudi, tak si uvedomi, ze to byl opravdu jen sen. A proto, otazkou je jak, si ale muzeme byti jisti, ze to co prave "prozivame" nyni, neni take sen?? TOTO JE PODSTATA DILEMA (VECI) O KTERE HOVORIME.

    Bře 02, 2008

Přidat komentář

Reklama

Reklama