O rozhovoru v psychoterapii

13 Listopad, 2001

Rozhovor je královskou psychoterapeutickou disciplínou, a to bez ohledu na to, kolika dnes v našem oboru používáme zajímavých a inspirativních postupů či technik. Proč však nazývat metodou či disciplínou - a dokonce "královskou" - to, co každý z nás beztak dělá dnes a denně, co je nejsamozřejmějším projevem toho, že nežijeme sami? Není to nadbytečné a vyumělkované slovíčkaření? Ostatně, o celé psychologii lze občas zaslechnout (a leckdy právem), štiplavou poznámku, že je to stejně jen učené pojmenovávání zcela normálních věcí.

Jaký je tedy rozdíl mezi obyčejným popovídáním a rozhovorem, který si zaslouží být brán jako zvláštní "disciplína", které je třeba se dlouho učit?

Ilustrujme si to na několika situacích, které jistě každý zná:

Představte si: vyprávíte blízkému člověku, kamarádce či příteli o něčem, co se vás osobně týká. Mluvíte již nějakou chvíli a váš partner v rozhovoru po celou dobu přikyvuje. Když skončíte, nadechne se a začne: jo, to když já ...." pak zase dlouho posloucháte vy, přikyvujete, abyste ve chvíli, kdy on skončí, začali tam, kde jste před tím přestali.... toto není psychoterapeutický rozhovor. Dobrý psychoterapuet skutečně poslouchá, co říkáte. Poznáte to podle toho, že nepřikyvuje mechanicky. Ovšem přikývne-li, tu cítíte, že věděl, čemu přikývnul. Naslouchá velmi aktivně. Nepřeržitě si vytváří, doplňuje a mění obrázek vašeho příběhu, který před ním právě vyvstává. V téže chvíli jej navíc propojuje se svou praxí a životní zkušeností. Jeho otázky pak nejsou zvědavým vyptáváním, ale spíše vám dávají jistotu, že máte dost místa mluvit o svých věcech.

Jiná situace: hovoříte o téže věci, tentoktát s někým jiným. Když skončíte, on spustí: měl(a) bys, musíš, dělej, nedělej... možná se budete cítit pod tlakem, nevyslyšeni, ukřičeni a není se co divit. Toto rovněž není psychoterapeutický rozhovor. Dobrý terapeut není učitel života ani jeho instruktor. Vždy předpokládá, že děláte-li to či ono, existuje pro to ve vaší životní zkušenosti opodstatnění. Poodhalítete-li v rozhovoru s ním vy sami něco ze zákonitostí vašeho života (poodhalit = říci si spontánně "aha"), vězte, že rozhovor byl psychoterapeutický.

Reklama

Do třetice: hovoříte s někým velmi blízkým. Mluvíváte spolu pořád a znáte se léta. Vy skončíte, on se nadechuje - a vy už víte... už to znáte, můžete mluvit za něho - a on za vás. Všechno, co říká, již "znáte nazpaměť". Ani toto není psychoterapeutický rozhovor. Dobrý psychoterapeut s vámi hovoří vždy znovu, vždy od nuly. Někdy se vás zeptá na věc, o níž by vás za léta ani nenapadlo, že by mohla někomu stát za otázku. Zarazíte se o možná řeknete - aha!

Pravděpodobně namítnete: ale já chci poradit, chci slyšet, co mám dělat, nechci přicházet na věci sám či sama! Tedy: radám a doporučením, jejich významu, kdy v psychoterapii přicházejí a kdy naopak nepřicházejí, bude věnován již příští příspěvek.

Jan Siřínek - autor je klinický psycholog v Dejvickém psychoterapeutickém centru - pro více informací www.dpc.cz

Související články