Proč mluvíme rukama?

Když chceme někoho poslat do háje, nejprve se zdvihne naše paže ke klasickému náznaku a teprve potom ústa vysloví odpovídající větu, která se různí podle krajů i národů, ale vždy je v souladu s pohybem ruky, který je pro všechny stejný. Skutečným esperantem je tedy gesto, díky němuž dokážeme komunikovat se všemi.

    Vědkyně Elisa De Stefaniová a Doriana De Marcová z oddělení neurověd na Parmské univerzitě pod vedením Maurizia Gentilucciho s využitím neuromotorické aktivace objevily, že komunikace se skládá z první fáze spojené s gestem a z druhé fáze spojené se slovem, které mají navíc své přesné načasování. Je tomu tak ovšem jen tehdy, když se gesto a slovo shodují: časový odstup 0,25 sekundy se neuplatní tehdy, kdy například hokejista po klasickém gestu naopak začne chválit sudího, kterého svým gestem předtím poslal někam, za jeho nestrannost.

    Expertky ve své studii, nazvané Gesto a slovo: jeden proces, nebo dva rozdílné procesy? zveřejněné v časopise Neuroimage, zkoumaly spojitost mezi jazykem gest a řečí s použitím transkraniální megnetické stimulace, kdy je možné vidět, jak je za 0,1 sekundy od pohybu gesto automaticky přijato díky stimulaci v mozkové kůře toho, komu je komunikace určena. Ten tak simuluje v mozku tento pohyb, a proto dokáže lépe pochopit jeho význam.

    Tak je tomu u každého gesta, od pozdravu a znamení vítězství pomocí dvou prstů vztyčených do V. Tím se potvrzuje hypotéza, že mluvená řeč vyplývá ze systému komunikace prostřednictvím gest. V divadle jsou věty, které si lépe pamatujeme, doprovázeny výmluvnými gesty. Když jsou naopak věty doprovázeny gesty, která příliš neodpovídají tomu, co bylo řečeno, pak si je pamatujeme méně.

    Využití takové komunikace s pomocí gest může být prospěšné u afázií, tedy poruch řeči nejrůznějšího původu a nejrůznějšího druhu. Prezentace gest a jim odpovídajících slov pacientům s afázií by jim mohla pomoci s rozvíjením jejich lexikální a sémantické zásoby a tím jim pomoci lépe rozumět slovům.

Zdroj: ČTK