Reklama

Posttraumatická stresová porucha

Od roku 1979 je do mezinárodní klasifikace nemocí zařazena kategorie s názvem "Posttraumatická stresová porucha" (dále jen PTSP). Porucha se může vyvinout následkem prožití životní události, která je pro nás velmi stresující a vymyká se naší dosavadní zkušenosti.

Taková situace v nás nejprve vyvolá tzv. akutní stresovou reakci, při níž čelíme mnoha těžkým zážitkům - pocitům bezmoci, ztrátám, fyzické únavě, absolutnímu zásahu do soukromí. S časovým odstupem několika dnů až měsíců se může rozvinout PTSP, která má vliv na naše myšlení, prožívání i paměť.

Jak se PTSP projevuje (hlavní příznaky):

  • nutkání připomínat si v myšlenkách a znovu prožívat stresující událost
  • vyhýbání se všemu, co by události připomínalo
  • zvýšená únava, poruchy spánku, zhoršená koncentrace, zvýšená lekavost
  • podrážděnost, záchvaty vzteku či naopak apatie, větší konfliktnost ve vztazích

Jaká je pomoc:
Jde vlastně o nalezení nové rovnováhy v destabilizované psychice. K tomu může dopomoci aktivní snaha postiženého, ale také podpora jeho okolí. Stručně lze pomoc shrnout takto:

Reklama
  • Možnost bezprostředně po události o svých zážitcích mluvit - působí spíše preventivně. Sami můžeme pomoci. Do takového hovoru bychom neměli nikoho nutit, můžeme však k vyprávění povzbudit a dát tím najevo, že nás to nebude obtěžovat. Hovor o náročných zážitcích uvolňuje zadržované emoce a pomáhá třídit zkušenosti.
  • Podpora okolí - jak jsem psal výše, musí se člověk postižený povodní vyrovnávat s mnoha velmi nepříjemnými věcmi. Podpora okolí - zvláště toho nejbližšího - pomáhá překonat pocit beznaděje, osamění, ztráty osobních věcí i soukromí?
  • Možnost aktivně se podílet na nápravě škod - především pocity bezmoci pomáhá překonávat vlastní zapojení se do prací na obnově, uvedení věcí do původního stavu.
  • Vyhledat odbornou pomoc - někdy jsou prostě problémy větší, než můžeme sami zvládnout a pak je vhodné obrátit se na odborníka. V tomto případě pomůže krizová intervence, někdy krátkodobá psychoterapie. Můžete se poradit například na linkách důvěry či v pražském krizovém centru RIAPS.
    Jan Kulhánek
  • Reklama

    Komentáře

    Radka (Pá, 26. 5. 2006 - 15:05)
    Právě si tímto procházím. Léčím se. Jednak individuální psychoterapií,ale beru i léky. Ale nevím.
    Jsem marná. Chci něco povzbudivého někomu říct a k závěru mého proslovu se ten druhý tváří jak na pohřbu. Dívá se na mě a pak se mlčí. Já nevím o co jde a ten druhý by raději odešel z místnosti. Začínám být asociální? Necítím vhodnost slov? Děsím se.
    jira (Po, 13. 11. 2006 - 23:11)
    mam to stejne, jakykoliv rozhor s kymkoliv je pry depresivni, kazdy se mi radeji vyhne kdyz to jde. Ikdyz beru leky, jsem docela zoufaly, jestli se z toho nekdy dostanu.
    Reklama