Mé právo, moje rozhodnutí

Pohybuji se hodně mezi lidmi, kteří se zabývají duchovnem. Často slýchávám výrazy: "Mé právo, mé rozhodnutí, moje názory, cítím se použitý, zneužitý, zmatený, rušíš mi mé hranice, moje aura stojí tak, opustil jsem tělo" atd. Říkám si, co ti lidé pořád blbnou?

Jednou jsem si na kurzu kineziologie stoupl před člověka, který často kurzy vede a zastínil
mu prostor ve výhledu. Já stál pevně a on do mě strčil. Vykřikl naštvaně:
"Zastoupl jsi mi místo". Já se smál a říkal: "To jsou mé
hranice a právo. Neruš mi je." On koukal s otevřenými ústy.
Pomalu odešel na jiné místo. Mně se uvolnila židle. Sedl jsem si a
smál se té komedii.... Samozřejmě jsem mu to místo měl uvolnit a
nezastiňovat. Když však hrají tu komedii, měli by jí vidět i z druhé
strany. Jen se směji a říkám si: Každý se snaží myslet na sebe.
Přeci, ale musí myslet i na druhého. Na všem v životě se dá
domluvit. Musí chtít obě strany. Jednou ustoupím já, podruhé on.
To je jako v intimním vztahu, mezi kamarády, prostě všude. Teď
je člověk slabší, ale za půl roku to být nemusí. Jednou jsme
dole, jednou na hoře."

Byl jsem u jedné známé, že jí napíši životopis a ona mě
odblokuje. Klasicky One Brain a ne metodou, kterou teď všem
vnucuje. Tak jsme se dohodli. Já jí napsal životopis, jak chtěla a nevnucoval jí 100 nových způsobů. Taky bych mohl, ale proč. Ona mi za to pořád vnucovala svoji metodu a dělala pořád s ní narážky. V duchu jsem si říkal, kde to jsme. Ona chce respektování sebe, ale jiné
nerespektuje. Vyváděla a mlela svou jak kafemlejnek.
Odcházel jsem a poslal jí s její metodou někam... Myslím, že jsem
pochopil, proč od ní chlap utekl a ten barák, co měl stavět
s ní, staví s jinou.

Povaha některých lidí je nebezpečná. Jsou věci, kde nepomohou minulé životy,
kineziologie, mandaly atd. Toho někteří používají na zakrytí
skutečných problémů. Věcí, za které se stydí a nechtějí řešit.
Jak řekla má známá: "Některé věci jsou na vytváření dalších
problémů......."

Když něco slíbíme, máme si za tím stát. Slovo je
slovo. Je důležité, pokud člověku můžete věřit. Je to cennější
než smlouva a všechny bohatství světa.

Jednou jsem vstoupil do duchovního obchůdku. Prodavačka chtěla
moje datum narození a navrhla mi nějakou spolupráci. Hrozně se
divila, že sem jí to datum dal. Ale když jsem chtěl půjčit virguli,
tak to ne. To je její hodnota. Chtěl jsem tedy vrátit své číslo.
Cítila se velice dotčená. Pomalu jsem odešel. Nedalo mi to a za
půl hodiny jsem se vrátil a řekl jí svůj názor. Koukala jako opařená a uznala,
že mám pravdu. To je problém celého duchovního světa. Doufám, že
mi rozumíte, existuje hodně výjimek. Plno lidí chce brát, ale nic nedávat. Nebo dát tak šikovně a říci : "Já mu dal energii." Paní na jedné výstavě prodávala kameny několikanásobně dráž, než je
jejich cena. Proč? Tím, jak je držela, jim dodala kosmickou
energii. Dobrá komedie. Už začínám chápat, proč se v Africe
chytají obchodníci s deštěm.

Jednou jsem šel po Karlově mostě a zželelo se mi nešťastného slepce. Chtěl jsem mu dát nějaké drobné. Hledal jsem po kapsách. On už to nevydržel a začal si mě
prohlížet. Připadal jsem si jako svatý, který uzdravil slepce.
Moc jsem se nasmál.


Na Poříčí stála tlustá Rómka a psala na
ceduli, že má hlad. Je několik měsíců bez jídla. Za její postavu
by se nemusel stydět ani zápasník sumo. Kde je vidět ta bída?
Říkám: "Paní, já Vám dám deset korun. Asi Vám přestal chutnat
šunkový salám a chcete rovnou šunku. Chci, aby jste si koupila za
2,6 Kč papírové kapesníky, vyčistila mi boty a sebrala papíry
tamhle u toho koše." Nechtěla ani náhodou. Její kumpáni mě hnali
svinským krokem tak rychle, že při měření rekordu bych asi
vyhrál.

Jednou jsem navštívil jednu známou. Jméno si vymyslím,
třeba Jiřinka. Měla dlouhé šaty, na krku korále, zapálenou svíčku
na odhánění zlé energie. Mluvila lépe jak kniha. Dostala se k
nějaké kartářce jako pomocnice. Cítila se být vysoko a chovala se jako, že
je někdo. Řekla mi: "Jsi ještě moc mladý. Tomu nemůžeš rozumět."
Nechápal jsem a odešel. Pak jsem se zamyslel, jaký má život. Jestli
vůbec někdy měla děti atd....

Známý bavič Šimek v dobách komunismu napsal krásnou povídku "Jak
jsem šel k léčiteli":

Moje zdraví bylo chatrné a tak jsem se rozhodl navštívit léčitele, aby mě dal do pořádku. Na velké vile s bazénem byl nápis: TUTO VILU POSTAVILA LIDSKÁ HLOUPOST. Nic jsem
nechápal a vstoupil dovnitř. Zde bylo mnoho nemocných. Po
několika hodinách jsem se dostal na řadu. Vstoupil jsem do
místnosti. Tam seděl nevrlý chlapík. Vedle na stole měl kasičku.
Na té byl nápis: Dobrovolný příspěvek 500 Kč. Řekl jsem mu své
problémy. Řekl: "Maso nesmíš, ženský nesmíš, alkohol a cigarety
nesmíš. Zaplať dobrovolný příspěvek a vypadni." Zaplatil jsem a
odcházel. Vzpomněl jsem si, že nevím, co vlastně můžu. Vracím se a nevěřím
očím. Léčitel popíjí dvanáctku, pokuřuje cigarety značky Mars,
pojídá moravský špek a na kolenou má hezkou blondýnku. Zařval:
"Zapomněl si dát snad dobrovolný příspěvek?" "Ne" zakoktal jsem a
odcházel. Otočil jsem se zpět a podíval se na vilu. Prvně v životě jsem
pochopil ten nápis.



S pozdravem David dsex@volny.cz

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Přidat komentář

Reklama

Reklama