Odlišnost

Nedávno jsem četl knihu od brazilského spisovatele Pauola Coelho VERONIKA SE ROZHODLA ZEMŘÍT. Je to kniha z prostředí psychiatrické léčebny a pojednává o osudech lidí, kteří se nějak "zbláznili". Velmi mě oslovil následující úryvek, který popisuje rozhovor jedné pacientky s tamním primářem, kterého se ptá na to, jestli je vyléčena:

"Jsem vyléčena?"

"Ne. Vy jste odlišná osoba, která chce být stejná jako druzí. A to je podle mne vážná nemoc."

"Je vážné se lišit?"

"Vážné je nutit se k tomu, aby byl člověk stejný jako druzí: vyvolává to neurózy, psychózy, paranoiu. Vážné je chtít být stejný, protože to je proti přírodě, proti zákonům Boha - který v žádném lese a pralese na světě nestvořil ani jediný lístek stejný jako druhý. Vy však odlišnost považujete za šílenství, a proto jste si k životu vybrala Villete (psych. léčebna). Protože tady, kde jsou odlišní všichni, stáváte se stejnou jako druzí."

Ptal jsem se proč je tolik strachu lišit se, žít svůj vlastní život? Proč to dělá větší problémy lidem, kteří hledají hlubší smysl života? Proč mezi "duchovními" lidmi je tolik nesvárů a potyček, tolik nedorozumění a pomluv? Doufám, že jsem na to přišel. Je to právě nepochopením, co je to svobodná vůle a co je to lidská individualita - samostatnost.

Naše nepochopení spočívá v tom, že být duchovní pro nás znamená propojovat se s druhými. Usilujeme o provázanost se vším a se všemi. A to je ten kámen úrazu. Jsme čím dál tím více provázáni, propleteni, spleteni až se to neobejde bez bolesti, chceme-li se opět hnout a od nepochopených vazeb se osvobodit. Neustále si hrajeme na něco, co nejsme, snažíme se být dokonalými a popíráme tím zákon stejnorodosti. Tlačíme se do vztahů, které bychom raději nechtěli, ale protože se bojíme, že budeme vypadat neduchovně, děláme věci, které ve skutečnosti vůbec necítíme. Bojíme se odmítat, protože je přeci "duchovní" vše přijímat. Kdyby přišel František z Assisi a zeptal by se nás, jestli z vlastní dobroty to či ono děláme, museli bychom se přiznat, že ne. Děláme hodně věcí proto, že si myslíme, že se to tak má dělat. Ale vlastní přesvědčení tam není.

Svobodná vůle - znamená nesvázaná, volná, nezávislá, samostatná, naše - jenom naše. Na druhé straně, jako vyvážení, je odpovědnost. Ale komu se zodpovídáme? Lidem? Ne! Jen a jen Tomu, kdo nám dal svobodnou volbu. Dnes jsme tak propleteni, že skoro každý pokus se svobodně hnout způsobí bolest někomu jinému. Je to až k uzoufaní, protože cokoliv uděláme, bolí, buď druhé, nebo nás. Ale i zde je možnost volit. Můžeme dál zůstávat v tomto žalostném stavu, nebo můžeme zvolit cestu ven. A jaká je? Jednoduchá. Chceme-li se stát opravdu svobodnými lidmi, musíme používat vše, co dělá člověka člověkem. Musíme to nejdříve přijmout. Musíme přijmout svobodu volit a odpovědnost s tím spojenou. Mnoho lidí by bralo pouze tu první část a tu druhou přenechalo někomu jinému, ale naštěstí to nejde. Jsem na tomto světě, abych dával (miloval). Abych dával své, které je jedinečné. Jako já nemám přesně to samé, co druhý, stejně tak nemá nikdo přesně to, co mám já. To bychom si měli uvědomit. Uvědomit si, že je naší povinností se lišit! Vědomě se rozhodnout znamená přijmout i celou odpovědnost. Musím zde zdůraznit slůvko "celou", protože většina si vezme pouze tu "příjemnou" část odpovědnosti. Malý příklad: rozhodnu se změnit zaměstnání, protože dosavadní mi nevyhovuje. Rozhodnu se tedy a přijmu tu "příjemnou" část odpovědnosti a to je to, že budu mít zaměstnání podle svého gusta. Ale ta "nepříjemná" část odpovědnosti je, že tu práci budu hledat nějakou dobu, že se budu muset uskromnit, že nachodím hodně kilometrů, možná mě hodněkrát odmítnou, budu si muset půjčit peníze, protože mi možná dojdou atd. Je toho hodně, ale teprve, když přijmeme celou odpovědnost, tak bylo rozhodnutí naše a tím i vědomé. Když však shledáme, že nejsme natolik silní, abychom čelili takovému riziku, je poctivější zůstat nějakou dobu ve starém zaměstnání a zrát. Až jednou zesílíme natolik, abychom šli vědomě vpřed. Když umíme přijmout celou odpovědnost, tak nás nikdo v našem rozhodnutí nemůže zviklat, pouze my sami. A tento princip je stejný u každého rozhodování. Ať jde o práci nebo o to, někomu něco říct, udělat, pokusit se. Vždy potřebujeme přijmout vše, co naše rozhodnutí nese.

A když nebudou souhlasit druzí s mým rozhodnutím? Je to jejich volba. Ještě si neuvědomili, že mám právo lišit se. Každý člověk má možnost změnit svůj stav. Každému z nás to zákony umožňují. "Když něco opravdu chceš, tak se celý vesmír spojí, abys toho dosáhl". Jen bychom si měli v každém okamžiku uvědomovat, že za to, co chceme, neseme plnou odpovědnost. Proto buďme bdělí v tom, o co usilujeme. Hlídejme si, jestli jdeme po vlastní cestě, nebo jestli zasahujeme do cest druhých. Jestli je to pouze naše cesta, nedovolme, aby nás z ní někdo vyhodil a jestli zasáhneme do cesty někomu druhému, přijměme, že jsme udělali chybu, omluvme se a napravme, co jsme přivodili a uvědomme si, že se všichni učíme žít ve stvoření. A nejlepší učení je v prožitých chybách, ne pouze čtením o tom, jak se má žít.

Zdroj: časopis Stéblo Jaroslav Zelenka

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (3)

  • Obrázek uživatele lojza
    lojza (anonym)

    Věci, lidé a činy se dají hodnotit jen proto , že jsou odlišné . Může být mnoho měřítek a vzorů , podle kterých se dá hodnotit . Např. automobil se dá hodnotit podle barvy , hmotnosti , výkonu , maximální rychlosti , spotřeby atd. Když bude člověk A mít jako jediné důležité měřítko maximální rychlost (teda vzorec hodnocení čím rychlejší tím lepší auto) a člověk B jako jediné měřítko spotřebu ( čím menší spotřeba na 100km tím lepší auto) a budou k hodnocení 2 auta třeba škoda fabia (malá spotřeba a max rychlost 180km/h a mercedes SL500 s velkou spotřebou a max. rychlostí 280 km/h tak osoba A řekne že lepší je mercedes a osoba B řekne že lepší je škoda . Objektivní člověk taky může říct že je něco lepší , ale nezapomene dodat podle jakého měřítka(kriteria) . Pokud se dělá objektivní analýza(rozbor) tak je objektivní jen za předpokladu , že je multikriteriální . Podobně by se dali hodnotit i lidi . Jenže kolik je na světě objektivních lidí. Většinou lidi posuzují věci ve větší míře ze svého pohledu . Takže když třeba někdo řekne , že já , nebo někdo jinej nebo nějaká věc, činnost jsou špatné(dobré), tak se nejdřív ptám a zajímám o to , proč si to myslí( na základě čeho ), abych zjistil příčinu(y).Nerad bych se totiž stal obětí manipulace, intrik nebo pomluvy . Jak člověk ví , co je pravda ? Např. když je volba miss , tak to neznamená , že dívka , co vyhrála , je nejhezčí , ale spíš to , že se nejvíc líbila většině poroty . Ale jiným lidem se víc může líbit ta , co skončila poslední . Jsou vlastnosti , které totiž ani nejde objektivně zhodnotit , jako např. krása. Většinou lze objektivně zhodnotit jen vlasstnosti , který se dají vyjádřit matematicky , číselně . Takže to , že je někdo odlišný , ještě neznamená , že je horší nebo lepší .Prostě je jiný . I když většina lidí zastává nějaký názor , tak to ještě neznamená že mají pravdu , nebo je ten názor správnější . Kdyby 90% lidí kouřilo víc jak 40 cigaret denně , tak to neznamená , že kouřit je lepší než nekouřit . Podobně je to s životním prostředím , kriminalitou , sexualitou atd.Většinou jsou v nevýhodě ti , kteří jsou se svým názorem nebo vlastností v menšině v netolerantní společnosti.

    Pro 22, 2003
  • Obrázek uživatele Alice
    Alice (anonym)

    Také jsem tuto knížku četla,velmi mne oslovila, neboť jsem ji četla v době kdy jsem se potýkala s depresemi a denodenně myslela na sebevraždu,kterou jsem vnímala jako vysvobození.Ale cítím to trochu jinak. Veronika se rozhodla zemřít,neboť se cítila jiná. V době kdy jsem měla deprese a i poté co jsem brala na to prášky jsem se strašně cítila jiná a dala bych já nevim co za to,abych byla stejná jako ostatní,abych řečeno jejími slovy "pila vodu ze stejné studně jako ostatní". Dnes,když je po všem, vím i nadále že jsem jiná, už možná proto, jakým způsobem vnímám jiné věci.Ale už mně to netrápí,naopak.Jsem za to ráda.Snáze se hledá identita:-)

    Lis 27, 2001
  • Obrázek uživatele J.K.
    J.K. (anonym)

    Vnímám to podobně jako Alice - být sám sebou a zároveň nevýt sám - myslím že v tom se právě hledáme. A v různém věku i v různých životních fázích mezi tím balancujeme a může pro nás být důležitější jedna či druhá strana nebo rovnou obě, jako je tomu hlavně v pubertě. Myslím, že otázkou není, zda být konformní nebo individualista, ale podle mě jak být individualita ve společenství. Myslím že jde o hledání třetího bodu, který oba protiklady spojuje.

    Lis 29, 2001

Přidat komentář

Reklama

Reklama