Miluju smích a vždycky jsem byl komik a klaun, co rozesmával lidi. Ale tuhle noc v práci jsem byl příliš tichý a nemluvil. Chtělo se mi skoro brečet a uvažoval jsem, co můžu udělat pro člověka, na kterém se tolik podepsal osud. A pak jsem dojel domu, otevřel dveře a vstoupil do svého pokoje. Byl prázdný.
Položil jsem svůj batoh, kde byla polévka, jídlo, co jsem pro ni uvařil a donesl a pár nezbytných toaletních potřeb z obchodu. A moje oči se zahleděly do prázdna stejně jako moje myšlenky o prázdnotě tohohle života. Myšlenky o ubližování a lidské lhostejnosti. Odešla a vzala si své starosti sebou.
Potkal jsem ji před pár dny v baru, kde seděla a nějaký opilec do ní hustil své rozumy .Ve chvíli, kdy jsem přišel já ,vykázal barman toho opilce z baru, že už má dost a že už mu nenaleje. Ona chudák ani nereagovala. Její oči hleděly do prázdna, někam do minulosti do..... Pak si k ní přisedl další opilec a zase do ní začal hustit nějaké rozumy. Já seděl opodál a sledoval její netečnost. Objednal jsem jí drink, ale nedal se s ní do řeči. Když zavřeli bar ve 4 hodiny ráno, všiml jsem si, jak bere svůj igelitový pytel s pár věcmi a odchází.
Člověk nemusí slyšet a ptát se, některý věci prostě vycítí. A tak jsem zaplatil a vyšel z baru, a viděl její pomalé kroky směřující nikam. Došel jsem k ní a zeptal se, jestli má kde spát, jestli ji mohu zavolat taxík, ale velice skromně odmítla. Už jsem chtěl skoro odejít, ale nakonec jsem se zeptal, jestli ji mohu alespoň doprovodit domu nebo pozvat na kávu. A tak jsme šli a ona cestou začala vyprávět. Není důležité, co říkala, důležitý byl tón a intonace. Došli jsme až ke kafé baru a tam si dali kávu. Povídala a byla jiná než v tom baru, její oči stále hleděly do prázdna, ale už v nich byl alespoň trochu pocit bezpečí.
A pak z ni vylezlo, že nemá, kde spát. A tak jsem nakonec nabídl, že může přespat u mne. Taxíkem jsme dojeli domu. U mne si vzala pivo a pořád ty její oči?Řekla, že právě přišla z jail /vězení v Americe / a začala vyprávět příběh.
Bylo jí 36 a měla 3 dcery -21,19 a 18 let. Manžel ji opustil když byly dcery ještě malé a vzal si děti k sobě. Jmenovala se Bony a její celé jméno bylo Bonita.
Trvalo jí po rozvodu pár let, dostat se z toho a její život se změnil. Řekla, že její manžel si našel jinou a moc se mu líbila nová přítelkyně. Dcery si vzal k sobě, aby jim dal nový život a ony prý žijí dobře, každá má svého přítele a žije s ním. Ale asi se nikdo nezeptal, co se stalo s mámou. Krucinál, jak se asi cítí matka, který vzali všechny děti a navíc si je odvede manžel, co odešel za jinou? Jak žije taková matka pak?
A tak odešla a našla si skromný pokoj a skromnou práci. Neměla ani televizi ani rádio a ani si nevařila. Bydlela v komplexu, kde se pronajímaly pokoje a chodila jíst a kupovat si jídlo ven, aby to někomu nevadilo a vysvětlila to tím, že to bylo mnohem levnější než si koupit všechny potřeby na vaření, jako troubu, lednici apod. Četla, a bůhví o čem přemýšlela. Ale dá se asi pochopit zklamání a apatie. Nějaká lednice nebo jídlo je vedlejší a starosti, kde vzít peníze na lednici-to je jiná úroveň, když srdce krvácí.
Žila tak několik let. Byla ze slušné rodiny, měla dva bratry a oba vystudovali v Americe universitu. Sama se několikrát zmiňovala o pár doktorech, přátelích rodiny. Zmínila se o tom, co četla o psychologii, sociologii, historii a ....... . Prostě nebyla hloupá, nikdy neklesla k drogám a rozhodně nikoho neobtěžovala. Žila tak spoustu let a vysvětlovala, že nechtěla žádný vztah, že chtěla být sama. Přestala dělat všechny věci, co předtím, jako plavat, procházky, jezdit na kole. A začala číst.
A asi se někdo po tolika letech nad ní ustrnul a její rodina ji zaplatila dovolenou na Floridě v místě, co se nazývá "Paradise". Ale ještě než stačila dojet, ukradli jí batoh se všema věcma a penězma a neměla, kde spát a tak si lehla na nějaké místo. Ale za to ji zavřeli. Normální sazba je 23 dní, ale jí dali 2 a půl měsíce. Americká justice to nazvala "trepassing", teda překročení soukromého území. A asi se nikdo nezeptal proč a co za tím bylo. A nebo spíš ona o tom nebyla schopna mluvit, byla příliš zaskočená.
Ve vězení se uzavřela do sebe. Proležela a probrečela noce a nakonec klesla k apatii. Když ji pustili, asi někde seděla a někdo ji vzal do baru a tam jsem ji potkal.
Nemám moc peněz a navíc jsem v cizí zemi vetřelec a tak se ke mě taky chovají. Ale čert vem prachy, když je někdo na dně. Vzal jsem ji k sobě. Ale viděl jsem její skromnost. Nabídl jsem jí jídlo, ale odmítla, říkala, že je ok. Ale musel jsem jít a uvařit a dát jí to do ruky a teprve pak jsem viděl, jak se její oči trochu pousmály. Bůhví, co se s ní stalo, protože ani nespala. Já se probudil a ona byla opřená a hleděla do prázdna. Odešel jsem do práce a ona nespala, přišel jsem z práce a pořád byla vzhůru. Jen když jsem byl s ní, občas zavřela oči a na pár hodin únavou usnula, ale pak se probudila a její oči pátraly po tom, kde zase je a co se zase děje.
Tím, že byla 2 a půl měsíce ve vězení, přišla o práci a pronajatý pokoj tam doma v Michiganu, odkud přijela. Prostě ztratila všechno a viděl jsem její igelitovou tašku, kde měla jen pár oblečení. V kapse jen pár dolarů. Když se konečně po pár dnech osprchovala a umyla, cítila se trochu lépe, ale její věci potřebovaly vyprat. Ale bránila se jít do veřejné prádelny, řekla, že si je vypere sama.
A tak jsem se s ni šel na chviličku projít a došel až do landry, prostě jsem zvolil trik. A v landre /americké prádelně jsem viděl, jak se klepe před cizími lidmi. Když jsem se na ni usmál, viděl jsem strach, co má z lidí. Řekl jsem, že už jí nic nehrozí, že jí nikdo neublíží. Bránila si své věci a tak jsem je musel vzít a sám je strčit do pračky. Šel s ní do obchodu a koupil jídlo pro dva, ale neřekla, co chce, prostě jsem se musel ptát, co má ráda. A pak jsem chtěl jít do supermarketu koupit jí nové oblečení a toaletní potřeby, ale vpůli cesty se zastavila, že dál nepůjde, že chce zpátky nebo do útulku. A tak jsme došli zpátky domu. U mne si sedla a zase apatie.
A tak jsem řekl, "poslouchej, už nejsi v jailu, už nejsi ve vězení a nikdo tě neomezuje, nikdo ti nemůže nic nařídit a teď už všechno záleží jen na tobě. Teď můžeš zase prožívat všechno hezký. Teď jsi svobodná a nezávislá na nikom. A i když nic nemáš, tak jsi silná. Pomalu krok za krokem se zase postavíš na své nohy, jsi silná, vím to a cítím to z tebe. .Nemusíš mít strach se na cokoli zeptat a o cokoli požádat. Prostě ti chci pomoc." Trošku se pousmála a když jsem usnul únavou, přišla ke mně a lehce se mne dotkla.
Říkal jsem jí, že jí chci pomoc a budu se snažit jí z toho dostat a pomalu den za dnem půjdeme dál a dál mezi lidi, aby si zase zvykla, že jí pomůžu najít vlastní bydlení a práci. Ale nebyla schopna pracovat, nebyla schopna mluvit a na některé otázky prostě neodpověděla, prostě nemohla. Odmítala komunikovat s lidmi a dokonce i já byl dost stranou. Nespala, nedokázala spát, byla příliš skromná, aby o něco požádala a musel jsem jít a dát jí to. Omlouvala dokonce svého manžela, co se na ní podepsal.
Byla u mne tři dny, mohla mi ukrást cokoli, mohla mi vykrást byt a odnést počítač a moje vlastní obrazy, o kterých věděla, že mají cenu desítky tisíc dolarů. Mohla si vzít jídlo z lednice, mohla mi ukrást peníze z kapsy, když jsem spal. Ale nevzala si ani jídlo a když jsem spal, ona seděla na židli. Chtěla spát na židli a musel jsem jí vzbudit, aby si šla lehnout do postele.
Ano vím, byl to případ pro psychiatra, ale měla ještě kus normálnosti, dokázala sama dojít do lednice a dát tam vajíčka a máslo. A přála si jít do útulku, kde byli všichni ti, co zkrachovali. Znám to místo z vyprávění od lidí, co tam byli, člověk se musí bát o své věci a jsou tam lidé, co kdysi vraždili i lidé se stejnými osudy. Je to všechno jiné, jenom ne normální svět a tak jsem se snažil jí pomalu dostat do normálního světa začít znova, ukázat jí další věci a naučit jí mít z toho radost.
Sám nemám nic, utekl jsem z Čech do Ameriky a doma nechal všechno, svoji minulost, hrál jsem profesionálně divadlo, byl jsem učitelem bojového umění, studoval jsem veterinu, byl jsem básník a psal jsem povídky a lecos mi vyšlo, měl jsem spoustu kamarádů, ale potkal jsem někoho, prostě holku, co mě moc podrazila a tak jsem zbaběle utekl začít znova. A žiju v cizí zemi a dělám práci, co bych doma nedělal a pořád se potýkám s tím, jak se mi někdo vysmívá, že jsem z komunistickýho Československa, co už dávno není. Mám skromný pokoj a jediné, co mám jsou moje obrazy, co jsou podle kritiků na špičce, a jsou obrovsky cenné, ale protože jsem emigrant, visí mi tady v pokoji a pár zákazníků si každý rok něco koupí. Můj plat je dobrý a vystačím si. Taky jsem byl málem na ulici po hurikánu, když jsem vylezl z nemocnice a se zlomenýma žebrama se musel o sebe postarat sám a nikdo mi nepomohl. Američané prostě nemají rádi slabost a jsou sobečtí a asi taky mají strach, protože se tu potuluje spousta divných lidí. Pár let jsem splácel dluh za nemocnici a .....Ale to je jiná historie. Prostě vím jaké to je ztratit všechno a..... . A když jsem potkal Bony, tu ubohou ženu, co byla příliš skromná, byl jsem ochoten si najít byt, kde by ona mohla bydlet a dát se dohromady. Nejsem žádný samaritán, nejsem ani Budha ani Ježíš, jsem jenom člověk, co cítí.
Ano ,můžete se zeptat a namítnout, že patřila do ruky psychiatra, ale kdo ne? Kolik je na světě lidí, co jsou normální a co by patřili do vězení, za to co provedli nebo do blázince. Potkal jsem tady v Americe spoustu lidí a znám lidi, co berou drogy, co je prodávají, jsou tu lide co zavraždili, co kradli, co....... .Je tu různá sebranka. Všichni co mají dvě zdravý ruce, aby si mohli vydělat peníze a žít slušně.
A můžete namítnout, že ona byla slabá. Jo to je pravě to. Někdo je silný a dokáže se postavit na vlastní nohy, ale jsou lidé příliš citliví a slabí a třeba mají příliš velké srdce a nedokážou se bránit, co třeba jsou nenormální, co by se rozdali do posledního. Asi tak jako moje babička -kdysi velkostatkářka, ale vždycky milá a hodná a obětavá, měla 12 dětí a komunisté jí sebrali celý statek, ale nikdy nepřestala být hodná a nakonec se starala o dva vnuky, protože její dcera se na ne vykašlala a vychovala je ze skromného důchodu a když byli vnukové v pubertě, jednoho dne ji prostě zbili, sebrali peníze a babička skončila po několika dnech v nemocnici s rakovinou, vyčerpaná stará opuštěná žena. Umřela u nás doma a..... .
Prostě jsou lidé, a někteří jsou divní a zvláštní. A někteří jsou až příliš hodní. A já se ptám, kdy se konečně vzpamatujeme a přestaneme ubližovat a ničit a kazit osudy a životy, kdy se konečně poučíme, kolik toho máme na svědomí a co ještě provedeme.
Teď sedím ve svém pokoji a na stole je pořád ta polévka, jídlo pro Bonitu. Volal jsem do vězení a do útulku, ale nesdělují žádné informace. A tak myslím na to, komu se ta chudák ženská dostane do ruky a kde asi skončí. Nevzala si ode mne nic, ještě si u mne zapomněla tričko, jediné náhradní, co měla. A ani si nevzala můj telefon a je tady na stole a já můžu jenom doufat, že si ho opsala a nebo ze si pamatuje cestu, kde bydlím, kdyby potřebovala pomoc. A ještě vidím její skromné, pomalé a vystrašené pohyby. Prostě nechtěla být nikomu na obtíž.
Pro mne to byl námět napsat další knihu. Ale někde ve mne se něco příčí, že jsem nemohl udělat víc, než dostat její skromný příběh na kus papíru. Její jméno bylo Bony a její celé jméno bylo Bonita - což se dá přeložit jako "oceněná", ale osud je asi trochu jiný a vede naše kroky ......... .
Autor: Petr Kulík
Komentáře (19)
- odpovědět
Feb 19, 2001- odpovědět
Feb 19, 2001- odpovědět
Feb 19, 2001- odpovědět
Feb 22, 2001- odpovědět
Feb 23, 2001- odpovědět
Feb 23, 2001- odpovědět
Feb 19, 2001- odpovědět
Feb 23, 2001- odpovědět
Feb 23, 2001- odpovědět
Bře 20, 2001- odpovědět
Kvě 21, 2001- odpovědět
Čer 29, 2001- odpovědět
Lis 01, 2004- odpovědět
Pro 03, 2004- odpovědět
Led 09, 2005- odpovědět
Led 05, 2007- odpovědět
Led 05, 2007- odpovědět
Bře 06, 2013- odpovědět
Lis 28, 2018Přidat komentář