Jo, jo a ještě jednou musím říct jo. Klobouk dolu před takovými lidmi. Člověk o tom uvažuje celý život a stejně nikdy nenalezne odpověď, stejně jako v tomto ohledu nepřinese nic výzkum lidského mozku. Možná bychom v mozku těchto "hodných " lidí našli nadměrně vyvinutá centra pro odpovědnost či adaptibilitu, psychotronikové by to vysvětlili energií, jóga zase rozvinutou určitou čakrou , psychologie asi jistou sociologickou adaptací. Ale většinou slyšíme, jak někdo říká "on je hodný až moc, je to hodnej hlupák".
Ale je to spíše "cesta", jak říkají budhisté. Je to o životě. A tak mě napadá, když jsem byl malý a jako děti jsme se dívaly každou neděli odpoledne na filmy pro pamětníky, moc mě to nebavilo. Ale člověk dospívá a učí se a občas i moudří. Dnes mám opravdu v úctě české staré filmy a herce, speciálně o hodných lidech.
Vzpomínám na filmy stařičkého introvertního herce Smolíka, nebo vyhublého dobráka pana Jindřicha Plachtu , nebo role herce Hugo Haase. A kolik takových dobrotivých duší ještě potkáme. Například slovenský herec pan Chudík, stačí když pozorujete jeho kultivovaný projev a hned vás trochu zahřeje. A nebo film "Tisíciročná včela" , "Městečko na dlani ", "Obušku z pytle ven" . A dokonce i Vlasta Burian byl velice hodný člověk i když to byl král šeských komiků. A Vlastimil Brodský třebe ve filmu "Ikarův pád " a samozřejmě Vladimír Menšík, nebo herečka paní Rosůlková a nezapomenutelná Helena Růžičková, robustní, ale velice hodná a milá žena, co dokáže skvěle vyjádřit i opak ve svých rolích.
A když sleduji nejnovější americké trháky, kde to hřmí výbuchy a explozí, "shitováním" a...., občas je mi na nic, ale přiznám se, rád se na některé podívám jako James Bond nebo Godzilla. Ale nechci psát o filmu, jen si vážím českých filmů a také krásných českých pohádek. A možná o tom to je, protože v pohádkách se tvrdí, že dobro vždycky zvítězí. Možná je tenhle svět až příliš dravý, ale to nezastavíme.
Ti hodní lidé, o kterých mluvím, jsou tady stále. Možná si jich ani nevšimnem, protože jsou v ústraní, ale jsou tu. Vzpomínám, kolikrát jsem slyšel od lidí, že člověk musí bojovat, aby se prosadil a musí chytit příležitost za pačesy. Ale moje babička třeba říkala, že "boží mlýny melou pomalu, ale jistě".
OK, tak bojovat za sebe? Naučit se bojovat a pak se probojovat na špičku? Ok dobrá! Ale podívejte se třeba na čínské učitele bojového umění, na Šaolinské mnichy a jejich schopnosti v bojových uměních. Opravdu je to o boji?
Byl jsem učitelem bojového umění a člověk za pár let pochopí, jak je lidské tělo křehké a zranitelné, jak je velice lehké ublížit. Můj učitel říkal: "Chceš se naučit bojovat? Tak se nejdřív nauč pomáhat a léčit" . A o tom to je. Většina mistrů bojových umění jsou skromní lidičkové žijící v ústraní se svými bylinkami a pomáhají lidem. A Šaolinští bojovní mnišijsou budhisté a jejich filosofie je chránit vše živé a proto se museli naučit i mistrovsky bránit , tito mniši jsou milí i presto, že jsou experti na boj,..... . Prostě vrací se na začátek. Promiňte, ale nesouhlasím s tvrzením o "dlouhých loktech ".
Vzpomínám -jako malé děti jsme u babičky večer usínaly pod velkýma duchnama ve studené místnosti a babička vždy večer přišla a sáhla do šatníku pro nějakou dobrotu, až se mamka rozčilovala, že na noc to není dobré, a vždycky, když babička přijela, měla pro nás nějaké cukroví. To jsou naše babičky a dědečkové,hodní, milí, ze "staré školy". A nebo moje mamka, co vychovala 7 děti a sama kvůli rodině nešla na vysokou školu, aby nás uživila a bezesporu měla talent a na střední škole byla nejlepší absolventka ..... .
Kolik takových hodných lidí můžeme potkat kolem nás. A je těžký definovat pojem "hodný". Jsou to asi lidé s dobrým srdcem nebo velkým srdcem. Ale rozhodně to svědčí o vyrovnanosti a přesvědčuji se o tom pořád, když poslouchám příběhy lidí, co procestovali Ameriku a prožili různé příhody. Jsou nějak smířenější, vyrovnanější a hlavně "POKORNĚJŠÍ".
POKORA - kolikrát se o ní hovoří v bibli a v budhismu, v taoismu,?Je snad ve všech náboženstvích. A není to snad jen o pokoře k někomu, ale je to především o pokoře k životu a k tomu, co někdo umí a k talentu a..... .
Jistý čas jsem pracoval jako vychovatel v diagnostickém ústavu a můžu vám říct, že je to hrůza a otřes, co člověk slyší za příhody. Byl jsem jediný muž vychovatel, na dívčím oddělení pro holky od 15 do 18 let, ostatní samé vychovatelky, paradox, ale asi zase osud. A protože jsem nebyl tak starý jako ostatní vychovatelky, snad jsem ještě cítil. A tak jsem bral holky z ústavu na vycházky a třeba i na kulečník, aby si trochu něco užily a nebyly zavřeny jen za mřížema. A rozhodně nikdy nebudu uznávat filosofii ostatních, co tvrdili "něco jsi provedla a tak za to musíš pykat".
Třeba jedna svěřenkyně, jejíž matka byla náboženská fanatička a mlátila a bičovala (ano doslova a přesně míněno) svou dceru, aby z ní vyhnala ďábla. Chudák holka se k nám dostala z nemocnice se zlomenou lopatkou, protože ji matka praštila kladivem ve své náboženské hysterii.
A nebo holka rómské národnosti, kterou adoptovali bílí rodiče, dali jí vychování a vzdělání, byla mistryní ČR v triatlonu, ale pak si našla chlapce zase rómského původu a rodičům se to nelíbilo, a tak ji dali do diagnosťáku. Ta byla mezi dvěma ohni. Bílí nadávali, že je cikánka a cikáni zase, že chce být jako bílí.
Prostě děti nemůžou za chyby svých rodičů. A já viděl, jak ty děti rostou v podmínkách, kdy jsou nuceni pořád něco respektovat, ale nikdo je asi nenaučil pravidla a nikdo jim neukázal, že jsou třeba něčím vyjímeční a že mají talent. Nikdo jim asi neukázal, jak si vážit sami sebe a co můžou dokázat. A divíme se, že taková holka skončí u drog, když parta, je to jediné, kam se utíká schovat, když se rodiče doma perou a hádají a droga je to nejlehčí, jak si ulevit a zapomenout.
A tak jsem se snažil najít jejich talent a trochu jim to ulehčit a bral je na vycházky do města a třeba na kulečník, i když mě vychovatelky varovaly, že holky utečou. Ano stalo se, že utekly , ale víte, co se stalo? Když je třeba chytili a vrátili k nám do ústavu, tak ty holky přišly a omluvily se za útěk, že zrovna mně to nechtěly provést, protože jsem se snažil být k nim spravedlivý. Ano a proč bych se měl divit, když holka uteče kvůli brachovi, co je na drogách, aby ho našla a pomohla mu? Krucinál, kam to směřujeme?
A pak diagnostika je přesnější v přirozených podmínkách jako třeba při kulečníku nebo ve městě na ulici, odkud ty dívky přišly a ne v umělém prostředí za mřížema diagnosťáku. A podržte se nakonec mě vyrazili, protože se vychovatelky nedokázaly smířit, že jsem populárnější. Ne, to není o populárnosti. Je to o tom umět dát pravidla a dodržovat je a být upřímný - být upřímný a naučit je, že život není jen o drogách a že jsou ještě lidé, kterým dokážou věřit. A smutné na tom je, že na prvním místě by měly věřit svým rodičům a když to nefunguje, tak... . Zeptejte se psychologů, jak takové dítě, co ztratí důvěru v rodiče, přemýšlí a jedná.
Prostě světem nehýbou lidé, co nosí mobilní telefony a vytahují je na ulici jako svou známku "něčeho " a mají dlouhé lokty - to spíše svědčí o jejich nevyrovnanosti a snaze něčím se projevit, ale není to rozhodně pokora a vyrovnanost.
Mám pocit, že světem hýbou a nebo ho udržují hodní lidé, skutečné příběhy a férovost nebo čest. A každý když je někdy na dně si určitě vzpomene na nějakého hodného člověka nebo na příběh se šťastným koncem. Je to lepší než myslet, jak je něco nespravedlivé a jak bojovat. S kolika lidmi bychom museli bojovat? A proč bojovat? A možná, když pochopíme, co bylo za jednáním někoho, kdo nám něco provedl, možná poznáme, že to ani tak nemyslel.
Ano každý má svědomí a ono se dříve či později ozve a pak záleží na nás, jak se budeme cítit. Ale nechci se nikoho dotknout a zasahovat do soukromí. Omlouvám se.
Je to o světě, kdy posíláme někoho do blázince a psychiatrických ústavů a pak se divíme, že někdo z nich má schopnost z hlavy si pomatovat nebo vypočítat složité matematické výpočty. Je to o ovlivňování a důsledcích našeho chování a jednáni a .....
A třeba se dělaly pokusy a zkoumaly mozky geniálních lidí a jejich vyjímečnosti a vyjímečnost, inteligence nebo moudrost rozhodně není ve velikosti mozku, ale právě ve spojeních buněk (nervových synapsích), v gyrifikaci ( vrásnění mozkové kůry ) a v mnohém dalším. Stejně jako naše poznání, čím více spojeni buněk, čím více spojitosti nalezneme, tím více si uvědomíme a pak nás třeba nenaštve nějaký pan Novák, co nám nevrátil dluh, protože dcera pana Nováka ležela v nemocnici a musel zaplatit část léčení, a rozhodně nenašel odvahu se omluvit. To je pochopení.
Tady v Americe potkávám spoustu lidí bez domova, vidím je spát na ulici s roztrhanými hadry a třeba přijdou k nám do obchodu koupit si kávu a vidím, jak nad nimi lidé ohrnují nos. Ano jsou možná slabí, ale víme, co se jim stalo? Znám už dost historek. Někomu umřela žena na rakovinu a neměl na to splatit hypotéku a tak skončil na ulici. Někomu zastřelili dítě a psychicky se zhroutil, neměl na léčení a je jedno jestli ho vykopli a nikdo se o něho nepostaral..
A nebo příběh jedné ženy, co v 16 ti utekla z domova, protože otec bil matku a oba rodiče byli alkoholici a drogovali a ta žena v 16 ti utekla, nějaký čas na drogách, ale pak potkala pravě takového "hodného " člověka, co jí pomohl a ona se sama protloukla a vystudovala " high school " a dostala se na universitu a dneska pomáhá takovým jako byla ona sama.
A příběh stařičké pani Smithové, co každé ráno vycházela ze svého domu a krmila svého psa a několik koček, sedávala každý den v parku na lavičce a lidé poslouchali její vyprávění o Číně a Japonsku, kde ji vychovali, když byla ještě malá. A jednoho dne nikdo ven nevyšel a jen pes štěkal, jak zběsilej, až někomu došlo, co se stalo a objevil, že pani Smithová odešla z tohoto světa. A našel v jejím domě staré knihy v čínském jazyce, spoustu fotek a diplom z lékařské university, našel plakáty, kde byla pani Smithová jako hvězda divadelního představení v Chicago theatre. A fotky dvou adoptovaných dětí, které zahynuly společně s manželem při leteckém neštěstí. A ona zůstala celý život sama věrná někomu, kdo odešel.
A když se podívám kolem sebe, kolik je rozvedených lidí a osamělých žen na drogách a lidí, co skončili u opilství ... . POROZUMĚNÍ nebo pokora, čest nebo snad někdo řekne "stará škola". Tak tedy -vážím si lidí ze "staré školy " a vážím si starých českých filmů a hodných lidí, protože to je to, co nám kolikrát dává sílu ještě něčemu věřit, že svět ještě není tak " na hraně " a nebo snad že "pravda snad přece jen zvítězí ".
Nikdo není dokonalý a já přesně vím, že zanedlouho si zase sednu do baru a dám si pár piv a budu šaškovat a smát se a třeba si z někoho tropit žerty. Nebo že se zase rozčílím když ........ale to je cesta. A zapomeneme zalít kytky nebo probůh, že naše teta má narozeniny-světe zboř se .... .
Svět vůbec není špatné místo na žití a rozhodně je to velice fajn místo, když vidím svého malého kočičího ďáblíka, co je ještě příliš malý a tak skáče po celé místnosti, aby ulovil zase něco-třeba moji botu nebo noviny, a pak mi skočí do klína, spokojeně usne a přede. A nebo když jdu v parku kolem lavičky, kde sedávala stará pani Smithová a na jejím mistě je skupinka lidí, co cvičí "tai cchi" starou čínskou zdravotní medicínu.
A nebo když se vrátím domu a najdu ve schránce pohled z Michiganu, kde je krásným a úhledným písmem skromně napsáno: " Thanks a lot " Bonnita.
Autor: Peter Kulík
Komentáře (19)
- odpovědět
Bře 01, 2001- odpovědět
Feb 23, 2001- odpovědět
Feb 28, 2001- odpovědět
Bře 02, 2001- odpovědět
Feb 24, 2001- odpovědět
Kvě 29, 2007- odpovědět
Kvě 30, 2007- odpovědět
Kvě 30, 2007- odpovědět
Kvě 30, 2007- odpovědět
Kvě 30, 2007- odpovědět
Kvě 30, 2007- odpovědět
Pro 13, 2007- odpovědět
Pro 13, 2007- odpovědět
Pro 13, 2007- odpovědět
Pro 14, 2007- odpovědět
Led 08, 2010- odpovědět
Pro 01, 2017- odpovědět
Pro 01, 2017- odpovědět
Pro 01, 2017Přidat komentář