Reklama

Synchronizace mysli a těla

Synchronizace mysli a těla není představa nebo náhodná technika, kterou někdo vymyslel k sebezdokonalení. Spíše je to základní princip, jak být lidskou bytostí a jak používat svoje smyslové vnímání, svoji mysl a svoje tělo dohromady.

Když jsou clona a rychlost závěrky správně nastaveny vzhledem k citlivosti filmu uvnitř kamery, pak máme dobré a ostré snímky, protože jsme kameru a film správně synchronizovali. Podobně, když jsou mysl a tělo správně synchronizované, pak máme jasné vnímání a máme pocit, že jsme bez pochybností, bez třesu a chvění, bez krátkozraké úzkosti, které činí naše chování zcela nepřesným.

Když tělo a mysl synchronizovány nejsou, naše mysl je někdy krátká a tělo dlouhé nebo je naše mysl dlouhá a tělo krátké. Pak si nejsme ani jisti, jak máme zvednout sklenici s vodou. Někdy sáhneme příliš daleko a někdy blízko, takže sklenici s vodou nemůžeme ani uchopit. Když nejsou mysl s tělem synchronizované, tak při střelbě z luku nemůžeme zasáhnout cíl. Když děláme kaligrafii, tak dokonce ani nemůžeme namočit štětec do inkoustu, abychom udělali tah štětcem.

Synchronizace mysli a těla je také spojena s tím, jak jsme synchronizovaní nebo spojení se světem, jak se světem spolupracujeme. Tento proces má dvě fáze, které můžeme nazvat dívání a vidění. Můžeme také mluvit o naslouchání a slyšení nebo o dotýkání a cítění, ale nejjednodušší je vysvětlovat tento proces synchronizace v pojmech vizuální percepce. Dívání je naše první projekce, a máme-li jakoukoli pochybnost, může být s díváním spojena kvalita chvění nebo třesu. Začneme se dívat a pak cítíme chvění nebo úzkost, protože svému pohledu nevěříme. Někdy chceme oči dokonce zavřít. Nechceme se už dívat. Ale vtip je v tom, abychom se dívali správně. Hleďme na ty barvy: na bílou, černou, modrou, žlutou, červenou, zelenou, purpurovou. Dívejme se. Je to náš svět! Není možné se nedívat. Není zde jiný svět. Je to náš svět: je to naše slavnost. Zdědili jsme to. Zdědili jsme tyto oči, zdědili jsme tento svět barev Dívejme se na velikost toho všeho. Dívejme se! Neváhejme dívejme se. Otevřme svoje oči. Nepřivírejme je a dívejme se, dívejme se - dívejme se dál.

Pak můžeme něco vidět, což je druhá fáze. Čím více se díváme, tím jsme zvídavější, tím více jsme schopni vidět. Náš proces vidění je neomezený, protože jsme pravdiví, jemní, nemáme co ztratit a nemáme proti čemu bojovat. Můžeme se opravdu dívat hodně, můžeme se dívat dál a pak můžeme krásně vidět. Můžeme skutečně cítit teplo červené a chlad modré, bohatost žluté a pronikavou kvalitu zelené - vše najednou. Oceňujeme svět kolem sebe. Je to úžasné, nový objev světa. Rádi bychom prozkoumali celý vesmír.

Reklama

Občas, když vnímáme svět, vnímáme ho bez řeči. Vnímáme spontánně předjazykovým systémem. Ale někdy, když hledíme na svět, přemýšlíme nejdříve ve slovech a pak teprve vnímáme. Jinými slovy jde v prvním případě o přímé cítění nebo vnímání vesmíru a v druhém případě se do vidění vesmíru vemlouváme. Takže se buď díváme a vidíme nezávisle na řeči - první je vjem - nebo vidíme svět skrze filtr svých myšlenek tak, že k sobě promlouváme. Každý ví, jaké to je vnímat přímo.
Intenzívní emoce - vášeň, agresivita a žárlivost nemají jazyk. V prvním záblesku jsou velice intenzívní. Po tomto prvním záblesku začneme v mysli přemýšlet: "nenávidím tě", "miluji tě" nebo si říkáme, "mám tě tolik milovat?". V naší mysli probíhá malá konverzace.

Synchronizace mysli a těla je dívání se a přímé vidění, mimo řeč. Není tomu tak proto, že bychom neměli úctu k jazyku, ale protože náš vnitřní dialog se stal podvědomým klevetěním. Vytvořili jsme si svoji vlastní poezii a denní snění, vytvořili jsme si svoje vlastní nadávky a začali jsme konverzovat sami se sebou, se svým milencem nebo se svým učitelem - to vše ve své mysli. Na druhé straně, když cítíme, že si můžeme dovolit relaxovat a vnímat svět přímo, tak se naše vidění může rozvinout. Vidíme bděle přímo to, co je tady. Naše oči se začínají otevírat šířeji a šířeji, vidíme, že svět je barevný, čerstvý a přesný. Každý ostře vnímaný pohled je fantastický.

Tímto způsobem je synchronizace mysli a těla také spojena s rozvojem nebojácnosti. Nebojácnost neznamená, že jsme ochotni skočit s útesu, nebo že jsme ochotni položit nahý prst na rozpálená kamna. Nebojácnost zde spíše znamená, že jsme schopni plně a přesně odpovídat na svět fenoménů. Prostě to znamená, že při navazování vztahu ke světu fenoménů prostřednictvím smyslového vnímání, své mysli a smyslového vidění jsme přímí a absolutně přesní. Tento nebojácný pohled se také odráží v nás: ovlivňuje to, jak sami sebe vidíme.

Když se podíváme na sebe do zrcadla - na svoje vlasy, svoje zuby, knír, kabát, košili, vázanku, šaty, náhrdelník a na svoje náušnice - vidíme, že všechno to sem patří a my sem patříme takoví, jací jsme. Začínáme si uvědomovat, že máme dokonalé právo tímto způsobem v tomto vesmíru existovat a vidíme, že je zde základní pohostinnost, kterou nám svět poskytuje. Dívali jsme se, viděli jsme a nemusíme se omlouvat za to, že jsme se narodili na této zemi.

Tento objev je první záblesk toho, co se nazývá Velké Východní Slunce. Když zde mluvíme o slunci, myslíme tím slunce lidské důstojnosti, slunce lidské síly. Velké Východní Slunce je spíše vycházejícím sluncem, než sluncem zapadajícím, proto představuje svítání nebo probuzení lidské důstojnosti - objevení lidského bojovnictví. Synchronizace mysli a těla způsobuje východ Velkého Východního Slunce.

Cesta Velkého Východního Slunce je založena na poznání, že v tomto světě je přirozený zdroj záření a jasu což je vrozená bdělost lidských bytostí. VÝCHOD VELKÉHO VÝCHODNÍHO SLUNCE je založen na opravdové zkušenosti. Není to jen pojem. Uvědomíme si, že se můžeme pozvednout, že můžeme ocenit svou lidskou existenci. Nezáleží na tom, jestli jsme obsluhujícím benzinové pumpy nebo jsme prezidentem vlastní země. Když prožijeme dobro, že jsme naživu, můžeme mít úctu k tomu, co jsme a kdo jsme. Není třeba, abychom se báli množství účtů, které máme zaplatit, plenek, které máme vyměnit, jídla, které musíme uvařit nebo dotazníků, které musíme vyplnit. Nehledě na tyto naše úkoly, začínáme v podstatě cítit, že situace být lidskou bytostí je cenná, že je cenné být naživu a nebát se smrti.

Smrt samozřejmě přijde. Smrt nemůžeme nikdy odstranit. Ať děláme cokoli, smrt proběhne. Ale když žijeme s pocitem reality a vděčnosti k životu, pak za sebou zanecháme důstojnost svého života, takže naši příbuzní, přátelé a děti mohou ocenit, kdo jsme byli. Vize Velkého Východního Slunce je založena na oslavě života. Kontrastuje k zapadajícímu slunci, k slunci, které klesá a zaniká.

zdroj: Chogyam Trungpa - Shambhala - Posvátná cesta bojovníka

Reklama

Komentáře

nintram (Čt, 20. 12. 2007 - 20:12)
hezké
orecha (Čt, 20. 12. 2007 - 20:12)
da se jenom kdyz plavete...
ja (Ne, 5. 4. 2009 - 20:04)
no mozna kdyz plaveme, ale i tak je to dost omezene dilo, a nevim si kam to zaradit, i tak mi to prijde jako popostrkujici mozna proto mene srozumitelne a hure ctive dilo....chybi mi tam volnost
rekl bych ze je to neco jako komunismus u nas(kdyz se ti nechce, tak musis:), proto je mozna tak uspesny u starych, a nenavideny u mladych:D
Reklama