Co je to synchronicita?
Slovo "synchronicita" vymyslel v roce 1929 švýcarský psycholog C. G. Jung. Poprvé je použil v květnu 1930 v proslulém spise Na paměť Richarda Wilhelma, jehož životním dílem byl překlad čínské I-t'ing (Knihy proměn) do němčiny. Kromě několika fyziků se do té doby nikdo synchronicitou nezabýval, přestože tento jev vyvolal zájem a pozornost německých filozofů 18. a 19. století. Na princip smysluplné shody okolností soustředil zájem široké veřejnosti teprve Jung.
Fenomén synchronicity je nejen jaksi tajemný, jakoby z jiného světa, nevysvětlitelný a zázračný, ale pro dotyčnou osobu má zároveň veliký význam. Například spisovatel Bill Bryson (autor svérázných cestopisů, z nichž některé vyšly i v češtině, pozn. red.) ve své knize Notes from a Small Island (Zápisky z malého Ostrova) líčí, jak kdysi nabídl jednomu časopisu článek o pozoruhodných shodách "náhod". Šéfredaktor projevil zájem, ale Bryson si dodatečně uvědomil, že přece jenom nemá dost vlastních zkušeností, a napsal mu, že si všechno rozmyslel. Dopis nechal ležet na psacím stroji a šel jako obvykle do práce. Týž den se v kancelářské budově, kde byl zaměstnán, konala burza knih, které majitelé vyřadili z knihoven. Brysonovi okamžitě padl pohled na titul Remarkable True Coincidences (Nepřehlédnutelné shody náhod). Zalistoval v něm a poznal, že obsahuje přesně ty informace, které potřebuje. Navíc se první z příkladů přihodil muži jménem Bryson! Většina lidí by byla přesvědčena, že nešlo o nic víc než čirou náhodu, jaké se občas stávají, ale ve skutečnosti to byla důležitá událost, protože v nejkratší možné době zajistila spisovateli potřebné informace. Možná okolnost, že ho "něco" přimělo neodeslat dopis hned a jít se podívat na burzu, znamenala, že si sama synchronicita přála, aby o ní psal.
Kniha se na burze neocitla proto, že Bryson potřeboval informace o pozoruhodných shodách náhod. Tyto dvě věci se sice odehrávaly současně, ale zcela nezávisle na sobě. Jediné, co je spojovalo, byl obsahový smysl. Proto Jung o synchronicitě hovoří jako o akauzálním spojujícím principu, protikladu kauzality, kdy jedna věc vede k druhé nebo je jí vyvolána. Synchronistické procesy nejsou přímočaré, ale probíhají klikatě a dochází k nim spontánně, neplánovaně a bez varování.
Někteří lidé se pokoušejí nalézt pro synchronistické fenomény racionální vysvětlení, pokládají je za jistou formu telepatie či přenosu myšlenek. Je možné, aby v tomto světě bylo na jisté úrovni všechno spojeno se vším ostatním, jako bychom žili v jakési obrovském univerzálním vědomí? Nebo máme nějaký druh antény, která v naléhavých případech zachytí životně důležitá vodítka a stopy?
Jung upozorňoval, že pro mnohé bude obtížné přistoupit na princip akauzality (ne-příčinnosti, pozn. red.), pochopit, že některé situace nezapříčinil žádný člověk ani věc, že se v pravou chvíli zrodily jakoby z ničeho. Když Aniela Jaff jedna z nejvýznamnějších Jungových spolupracovnic, hovoří o "magické kauzalitě", míní tím, že spojitost mezi dvěma zdánlivě spolu nesouvisejícími synchronistickými událostmi sice existuje, ale patří do říše tajemna a je ovládána inteligencí jiné dimenze. Možná právě okolnost, že všem projevům synchronicity předchází nějaký záměr, idea nebo plán, byť si je uvědomíme až dodatečně, naznačuje, že tady jisté magické pojítko existuje.
Marie-Louise von Franz, Jungova nejbližší kolegyně, kterou fenomén synchronicity fascinoval, se obávala, že nikdo nebude mít zájem ve výzkumu pokračovat, a ve své knize Psyche and Matter (Duch a hmota) dokonce vybízí k tomu, aby někdo na její práci navázal. Synchronicita je však těžko definovatelná, synchronistické jevy není možné záměrně vyvolat ani zopakovat, a proto se pro vědecké bádání příliš nehodí. Je to jako pokoušet se vědecky dokázat existenci snů. Nemůžeme předložit jako důkaz například fotografii, ale empirické důkazy máme všichni.
O synchronistické události také můžeme hovořit jen tehdy, může-li být doložena pozorováním. Synchronicita tedy potřebuje svědka. Jednou ze dvou součástí bývá vnitřní duševní stav, psychologický postoj nebo dispozice, úmysl nebo přání, druhou musí být vnější pozorovatelný děj odrážející vnitřní proces.
Výchova i společenské klima nás učí věřit jen tomu, co můžeme zaznamenat svými pěti smysly, ale pravé synchronistické úkazy mohou být zachyceny především v době, kdy naše běžné vědomí není ve střehu. Jejich význam pochopíme jen tehdy, když sami sobě dovolíme "uvažovat" svou druhou myslí schopnou nalézt spojení, jež nejsou na první pohled zřejmá. Jde o to naučit se tuto druhou mysl používat bez předsudků, s otevřeným duchem i srdcem.
Na všech skutečných synchronistických úkazech je nejzajímavější, že zdánlivě dokazují již existující znalost věcí a jevů, které teprve mají nastat a o nichž v danou chvíli ještě nikdo neví. Zdá se, že je zde jakési společné "něco", které ví víc než my, které vidí do budoucnosti a má také přímo geniální schopnost nalézt nejrychlejší způsob jak nás navést na správnou cestu.
Vzrůstající počet synchronistických projevů a vážnost, s jakou k nim v současnosti přistupují badatelé zabývající se paranormálními jevy, naznačují, že přes absenci "vědeckých" důkazů o našem šestém smyslu zřejmě není daleko doba, kdy budeme muset připustit, že naše myšlení má i další dimenze, které jsou nekonečně moudřejší než "normální" vědomí. Jung, Freud a další učinili mnoho, aby k tomuto fenoménu obrátili naši pozornost. Na vědomé myšlení bychom měli pohlížet jako na špičku ledovce, jehož zbývající větší část je ponořena do vod nevědomí. Čas od času něco z toho prorazí nad hladinu - jako sen, fantazie či inspirace - a my získáme důležitou informaci, která je podnětem, útěchou nebo odpovědí na naše modlitby. V tu chvíli si uvědomíme, že nejsme sami, že někde jinde je celý "jiný svět", o němž za normálních okolností nic nevíme, ale který se občas zjeví, aby nám pomohl nebo nás varoval.
Jung tento další svět nazýval "kolektivním nevědomím" a jeho obsah "archetypy", které jsou v této souvislosti řídicími principy ukrytými pod naším normálním vědomím. Nazíráno z jiné perspektivy, jsou to praobrazy zkušenosti lidstva - zakódované zkušenosti společné nám všem. Archetypy Matky, Otce, Boha, Já, Blázna, Ďábla, Dítěte, Lásky, Nenávisti atd. Jung tvrdí, že právě z této říše archetypálních sil jsme jakoby nějakou tajemnou mocí směrováni ke svým individuálním životním cestám. Nazývá to "procesem individuace". Všechny archetypy jsou spojené s mocnými city a idejemi a každý z nich nás může kdykoliv ovlivnit. Jak je prožíváme, záleží na nás. Archetypy nemohou být poznány přímo ve své skutečné formě - stejně jako nemůžeme poznat elektrickou energii, ale pouze vidět a cítit její účinky. Proto na sebe berou "masky", jejichž pomocí nám vyjeví, co potřebujeme vědět.
O tom jak, proč a jakými způsoby komunikují jiné světy s tím naším, toho víme tak málo, že nejspíš ani není na místě, abychom usuzovali, že synchronistické jevy jsou akauzální ve smyslu "bez fyzické příčiny". Prostě to nevíme. Světy ležící mimo náš svět pro nás zůstávají záhadou.
Nejzávažnější vědecké výzkumy zaměřené na tyto dimenze probíhají na poli kvantové fyziky. Jung, který spolupracoval s profesorem Paulim, nositelem Nobelovy ceny za fyziku, byl jedním z prvních seriózních badatelů, který konstatoval, že všechno, každá bytost i každý prožitek, je součástí téhož světa, ale že tento svět není pouze světem, jaký poznáváme prostřednictvím našich pěti smyslů, nýbrž že je mnohem větší a běžnými způsoby do něj nemůžeme proniknout. Abychom se této "jiné skutečnosti" přiblížili a měli z ní prospěch, musíme pěstovat citlivost a vnímavost k jejím projevům.
Zdroj: Deike Beggová - Synchronicita, nakladatelství Metafora
Komentáře
Bhágavata Purána 11.21.38-40: Just as a spider brings forth from its heart its web and emits it, the Supreme Personality of Godhead manifests Himself as the reverberating primeval vital air, comprising all sacred Vedic meters and full of transcendental pleasure. Thus the Lord, from the ethereal sky of His heart, creates the great and limitless Vedic sound by the agency of His mind, which conceives of variegated sounds such as the sparsas. The Vedic sound branches out in thousands of directions, adorned with the different letters expanded from the syllable om: the consonants, vowels, sibilants and semivowels. The Veda is then elaborated by many verbal varieties, expressed in different meters, each having four more syllables than the previous one. Ultimately the Lord again withdraws His manifestation of Vedic sound within Himself.
- Odpovědět
Pošli odkaz