Nechci mít dítě

Victorie, kolem třicítky změníš názor, uvidíš..

Taky souhlasím, že každá žena se má sama rozhodnout, zda bude mít děti, nebo nebude. Nikdo ji do toho nemůže nutit. Já jsem se na to taky necítila, když se mi narodila malá, bylo mi 25 let, ale měla jsem hodně gynekologických problémů a jakékoliv odkládání by mohlo způsobit, že bych žádné dítě mít nemusela. Jsem strašně ráda za malou, ale těhotenství jsem si tada pěkně vypila, byla jsem na rizikovém 2 měsíce, porod jsem měla vyvolávaný a malá se narodila s VVV. Ale je to zlatíčko a za nic bych ji nedala. Fakt ne každá žena ale musí být matkou, jen ta, která chce.

Martinko, jako "zasloužilá" matka Ti můžu poradit:pokud dítě nechceš, do ničeho se nenut, nejsi stroj ne rození dětí, je to Tvoje volba, jak si svůj život zařídíš(řeči typu

Helena: Přesně tak, ať si každý zařídí život podle svých představ a nenechá se do ničeho tlačit!

Ještě bych chtěla říct, že mi nepřipadá moc zodpovědné přivádět na svět další děti vzhledem k tomu, že planeta je přelidněná a kromě toho dětské domovy jsou plné opuštěných dětí, které nikdo nechce! Jako rozumnější řešení bych viděla pomoci těmto dětem tím, že bychom si je vzali do pěstounské péče (pokud vím, s adopcí je to složitější, ale pěstounem se snad může stát i člověk, co vlastní děti mít může, ale z nějakého důvodu by se radši staral o "cizí"? Moc o téhle oblasti ale nevím, tak bych tu nerada plácala nějaké nesmysly). Nevidím žádný zásadní rozdíl mezi tím mít dítě vlastní a vzít si nějaké z dětského domova.

Tak jsem se k téhle diskusi vrátila asi po roce a musím říct, že jsem svoje názory trochu přehodnotila, i když ne nijak radikálně. Táhne mi na 26, pokud vůbec budu někdy chtít založit rodinu, tak rozhodně ne dřív než ve třiceti, nejradši až tak kolem pětatřiceti. Na jednu stranu mě láká mít doma milé miminko, co by se na mě usmívalo a mohla bych ho mít ráda, na druhé straně mě strašně děsí takové ty technické věci typu těhotenství, porod, přebalování, permanentní nevyspání... Když si třeba vezmu, jak jsem zničená po jednom pracovním týdnu a nedovedu si představit, že bych neměla víkend, kdy se můžu dospat... Taky mě děsí představa, že si najdu chlapa, o kterém si budu myslet, že je ten nej, časem si s ním pořídím děti, ale on se pak změní, začne mě třeba týrat, podvádět apod. a já budu v dost těžké situaci, protože ono se od někoho mnohem snáze odchází, když spolu "jenom" chodíte, než když spolu máte rodinu a kromě toho spoustu dalších společných věcí... Na druhé straně je dost těžké najít chlapa, co děti nechce. Svého času jsem se zkoušela s někým seznámit přes internet, ale když už jsem narazila na někoho, kdo by mi po téhle stránce vyhovoval, zase mi na něm nesedělo něco jiného. Ženy, co děti chtějí, to prostě mají v naší (a myslím, že nejen v naší) společnosti ve spoustě oblastí života jednodušší. Jedno ale vím jistě: svůj život si zařídím podle sebe a jestli se někdy rozhodnu mít dítě, bude to proto, že to budu opravdu chtít, ne kvůli tomu, že to ode mě někdo očekává a že by mě jinak okolí považovalo za divnou.

Víte kolik matek nechtělo dítě nebo se na ně moc netěšily a teď svoje děti milují.
Mě je spíš líto Martinina manžela, že se těší na dítě a ona ho fakt nechce, myslím, že strachy o život by neměly být důvodem k tomu nemít dítě, já znám diabetičku, která má už dvě a všechno šlo dobře.

Irmo,to je mi Te lito,snad adopce pomuze.Je to proste v zivote tak.Nekdo chce a nemuze,jiny muze a nechce.
Martino,vubec se Ti nedivim,taky bych se bala.To je normalni,ale je divne,ze Tve okoli to tak nevidi?!
Vsechny ktere deti nechteji,at je hlavne nemaji!Nejhorsi je privezt dite na svet jen pro urcite tlaky v okoli.Kazdy ma pravo zit zivot tak,jak sam chce.

A co poradíte mně?
Je mi 32, vdaná a bojím se být těhotná. Děsí mne pohled na ta bříška, řeči o porodech. Navíc jsem diabetička a mám strach, že to fyzicky nezvládnu. Že u porodu umřu, dítě bude poškozené cukrovkou ... Jsem vdaná a manžel moje obavy nebere vážně a na dítě se těší. Já ne.

Těbůh! Co bych dala za to mít dítě! Jenže bohužel nemůžu mít. Je mi 28 a uvažujem s manželem o adopci. Život bez dětí mi připadá necelý, o něco ochuzenej a nedokážu si ho bez nich představit.
Je to ovšem každé ženské věc, jaký život si zvolí, jestli chce nebo nechce miminko.

Jenom bych chtěla dodat, že tím chudákem by to dítě nebylo proto, že by bylo moje (no ikdyž??) , ale že v této dnešní společnosti a v současném světě to vypadá jak to vypadá..a přivést do ni další lidi..nemám na to nervy...

Eliska: nojo no prave, to je muj problem ze deti nechci protoze sem nemocna - psychicky, a vim ze bych se nebyla schopna postarat. Takze i kdyz treba za 5 zacnou tikat biologicky hodiny tak budu hodne na vazkach jesli do toho jit prave z tohoto duvodu. Proste myslim ze labilni clovek by deti mit nemel, no. To dite si z toho potom nese problemy na cely zivot.

Jasně, to, že je někdo ženská, neznamená, že má povinnost mít děti. Chlap taky není v první řadě otec. A každý má právo se rozhodnout, zda prožije život s dětmi, či bez nich. Ale když čtu některé ty důvody... Myslet si, že dítě je narušitel (nedotknutelného) životního stylu nebo dokonce jeho ničitel, to je opravdu scestné. V životě je to tak, že starosti a radosti chodí ruku v ruce a bez ohledu na to, jestli člověk má nebo nemá děti. Nedá se tedy nikdy dopředu usoudit, zda bude život jednodušší a bezpečnější s dětmi nebo bez nich...Ti, kdož si myslí, že si zachrání klid a svůj oblíbený životní styl tím, že si odepřou děti, jsou na velkém omylu. A ten častý důvod - nechci přivést na svět dalšího chudáka - kromě toho, že se jedná o alibismus, ono záleží na rodičích a na tom, jak se oni staví k životu, když nejsou chudáci oni, nebude chudák ani děcko. Jasně, že někdo nechce dítě proto, že je např. nemocný nebo zdrav. postižený, příp. má takové ekonomické problémy, že se bojí, že by dítě neuživil atd., ale jinak je to asi o tom, co už jsem napsala.

Jak jsem to tu zbezne procitala,tak na me M pusobis negativne,to je proste muj dojem,zvlast kdyz napises ze nechces privest na svet dalsiho chudaka.Netvrdim ze negativismus a nizke sebevedomi plati na kazdou (na tebe),ale je to tady casty jev.A sebevedomi souvisi s tim,ze si proste verim,ze jsem schopna se o nekoho postarat.A to tady zaznelo taky.
No a pak taky zalezi na obou partnerech,jak se domluvi a rozdeli si povinnosti.Ono to vsechno nezustane jen na zene,pokud teda nema nejakeho sobce bez zajmu.SAmozrejme ze prvni roky je to spis na matce,ale pak si rodice deli svoji starost pul na pul,ale to samozrejme zavisi na dohode a zamestnani tech dvou.Proste z toho delate zbytecne drama,kdyby pece o dite byla tak narocna,tak to by ty deti pak nikdo nemel:-)

Eliško, neberu to negativně, jen je to můj životní styl. A v něm s dítětěm nepočítám. My se určitě rozejdem, protože tohle už dál asi spolu nevydržíme.
Jinak má vlastní rodina je ok, a depresemi ani nízkým sebevědomím netrpím.I když docela dost dobře nechápu, jak sebevědomí souvisí s touhou mít děti. Kdyby každý, kdo si moc nevěří , nechtěl děcka, tak asi vymřeme. Nic ve zlém.

Eliško, neberu to negativně, jen je to můj životní styl. A v něm s dítětěm nepočítám. My se určitě rozejdem, protože tohle už dál asi spolu nevydržíme.
Jinak má vlastní rodina je ok, a depresemi ani nízkým sebevědomím netrpím.I když docela dost dobře nechápu, jak sebevědomí souvisí s touhou mít děti. Kdyby každý, kdo si moc nevěří , nechtěl děcka, tak asi vymřeme. Nic ve zlém.

R: No me jako nevadej treba vetsi deti, tak vod tech 4 let, pokud jsou relativne klidny a ne urvany a rozmazleny smradi. Ale nemam k nim nakej vztah ani nevim jak se k nim chovat. Psa bych chtela, psy miluju!! A navic neni to zas takova starost, a pes mi nikdy nevycte ze sem ho privedla na svet. A navic si muzes zvolit jaky chces plemeno podle naroku na peci a povahy, kdezto dite, to nikdy nevis jaky bude.

M: to ti vazne nezavidim a myslim ze by bylo lepsi kdybyste se rozesli pokud neda pokoj. Pride mi jeho pristup dost sobecky, chce sice dite ale veskerou odpovednost za nej hodit na tebe, to je hnus. Toho se prave taky bojim no ale jeste mam nastesti cas.

Eliska: no negativista pravda docela jsem, ale život mam docela rada (ovšem stálo mě značné úsilí dojít do tohoto stavu), a tim pádem ho nechci ničit sobě ani nikomu jinýmu, obzvláště ne tomu potenciálnímu dítěti.
ona jedna vec je kdyz chce dite chlap nebo kdyz ho chce zenska. zenska ma vetsi pravo chtit nebo nechtit, protoze vsechna ta prace a ty hruzy ktery to obnasi jsou na ni!!!

No holky,z rady z vas cisi negativismus k zivotu jako takovemu.Romano,pokud ti deti nejsou protivne,tak do toho jdi.Ono zas takove silenstvi po miminku je u malo budoucích maminek a ani to u me nebylo.Jen jsem vedela ze dite jednou chci,ale ze by se mnou bilologicke hodiny mlatily o zem,to rozhodne ne:-)
Kdyby muj partner nechtel deti,tak se s nim rozejdu, ikdybych ho mela rada, protoze je to dost zasadni vec.Chapala bych to z jeho strany jako sobeckost vuci mne,takze tak to nejspis chapou i vasi partneri.Takze je to oboustranny.Oni Vam znici zivot tim ,ze by chteli dite a vy jim,ze ho nechcete.Pokud VAs partner dite chce,je lepsi se rozejit a najit si nekoho,kdo ho nechce.
A casto tady byva spolecny jmenovatel - bud spatna vlastni rodina nebo malo sebevedomi a deprese.

Taky si myslím, že každá ženská se může rozhodnout, jestli ty děcka chce nebo ne. At si okolí říká co chce.
Sarah-nedívej se na to tak černě. Třeba taky děti chtít nebude. Když tě bude mít rád, tak tě přece neopustí. U nás je problém, že ten můj už pomalu o ničem jiném nemluví a myslí si, že jsem dost divná, že je nechci, že nejsem normální atd.. Nevím, co mu chybí, když má skvělou práci, co ho baví, hodně zájmů, přátel, dost cestuje a času má málo. Taky nevím, kdy by se staral. Však jsem tu už psala, že pro něj je to všechno ženská práce-starat se o děcka! Tak to se mi teda nelíbí. Taky se dost drsně hádáme. Navíc on taky má v rodině genetické zatížení.

Mne je teda 32 a mám manžela, který má již dvě velké děti a mohu říci, že to taky nějak necítím. Pořád čekám až na mne přijdou ty tikoty biologických hodin, bohužel to co ostatní vypráví u mne nějak není. Je fakt, že koukám do kočárků, že se mi děti líbí, ale nějak si představuji, že bych měla mít větší zápal pro tuto zodpovědnou hru. Psa máme a má mne radši jak muže, ale taky nejsem k němu tak vřelá jak bych asi měla být. Já se v tom nevyznám. Je fakt, že žena nemusí mít děti, když je nechce, ale bojím se, že mi uteče čas a budu litovat, když to už nepůjde. Jenom proto, že mám strach, bojím se zodpovědnosti kvůli historii a své původní rodiny.