sociální fóbie

Nevíte o nějaké strínce zaměřenou na soc. fobii, nějaké komunitě atd? O nějaké skupině lidí na internetu se stejným problémem, nějaké srazy (ostrava) atd...?
Děkuji.

Ahoj, Martino. To, že Tvá...Ahoj Pavle, myslím a jsem o tom přesvědčená, že to všechno s dcerou začalo ve škole, asi tak od šesté - sedmé třídy. Na druhém stupni byla ve třídě s pěknou sebrankou spolužáků, kteří jí ponižovali, dokonce jsme řešili i šikanu, až z toho všeho přestala do školy chodit. Bála se chodit do školy jen kvůli spolužákům, kteří si jí prostě vybrali, a byla jejich terčem posměchu, byla ve třídě nejmenší, dobře se do té doby učila, byla hezká a to se jim nelíbilo. Měla krásné kudrnaté dlouhé vlasy, holky jí je záviděly a říkaly že jsou její vlasy hnusné, až si je nechala ostříhat, dcera se neumí moc bránit a to spolužáci vycítí a pak se do ní trefují. Až z toho onemocněla. Do té šesté třídy to byla veselá holka, měla ráda školu, legraci, chodila do hudebky, měla ráda výlety, kino atd, byla spíše extrovert, všude chtěla být. Dnes je jí 16, nemá o nic zájem, má pocit méněcennosti, nevěří si, bojí se sama, dokonce i doma, nemá kamarády.........Chtěla jsem tím říct, že ve škole to všechno začalo, jsme každý jiný, a někdo neunese výsměch, neumí si s tím poradit, někdo někoho rázně pošle do pr......a někdo se trápí.......Škoda že se dcera nesvěřila, byla bych jí bývala dala na jinou školu, něco jsem mohla udělat, dokud byl čas, málo - který šikanovaný se svěří, jeho strach je tak veliký, že se bojí se svěřit. To je to,např. jedna s dvaceti znásilněných to řekne nahlas,stydí se za to, nebo se bojí reakcí lidí, a tak to tutlají, trápí se až se z toho v uvozovkách zblázní...Přeji všem čistou duši, hodně sluníčkových dní a mějte se rádi, mějte se moc rádi, jsme takoví jací jsme, to je naše osobnost, to je naše já a neměli bychom si svoje já od nikoho vzít.

Já se neumím zapojit do...Pro Exita : Ahojky, to je mo dobře, že máš motiv, je to Tvůj hnací motor a to je dobře. Pozitivní je hlavně to, že se těšíš domů, že víš kde máš zázemí a že Tě doma mají rádí a nenutí Tš k něčemu, co sám nechceš. A masku nosíme všichni, to je normální, jinou masku nasazujeme ve společnosti, jinou v práci, jinou ve škole, atd, ale dobře je to, že tu masku máme kde odložit, a to je doma, tam jsme svobodní, tam jsme doma, tam nás mají rádi. Zkus v té škole někoho oslovit sám, na něco se zeptat, třeba na nějakou blbost, nebo cokoliv a navázat sám kontakt, třeba se to nepovede napoprvé, ale určitě to vyjde napodruhé. Třeba se Tě bojí oslovit jako první, třena se bojí odmítnutí, zkuz to, nic tím nezkazíš. Přeji hodně štěstí a sluníčkový víkendík :-))

Znáte někdo psychologa, psychoterapeuta, který se specializuje, nebo aspoň částečně věnuje SF ze Zlína, nebo Zlínského kraje? Moc děkuji za případnou odpověď ... :-)

Já se neumím zapojit do kolektivu lidí ve škole na VŠ i tak obecně lidí, které moc neznám.. nevím, o čem si povídat, myslím si neustále, že na mě něco vidí, že mě za zády pomlouvají, snažím se něco říkat, ale mám pocit, že mě nikdo neposlouchá a za zády pak pomluví, jaký jsem pitomec.. Studium je taky dobrý záhul, nerad chodím do školy, stres, strach, že něco pokazím, že to nedotáhnu do konce.. chci vše dělat dobře, abych byl na sebe pyšný, ale v tom zmatku nedokážu být pozorný, soustředěný a vše vždy projedu, ale nakonec to vždy nějak ve škole dobře dopadne.. Asi se chci sám přesvědčit, jak jsem dobrý, ale tím jak si to dokazuji, tak to jde spíš někam jinam.. Snažím se být i vtipný, ale to je jen maska a nic to neřeší.. Nikdo mi ve třídě neřekl, pojď na pivko, dej mi číslo na icq, pokecáme.. nerad tam chodím... jsem hodně citlivý, ikdyž ne moc na venek.. Vždy se těším domů, vím že tam mě mají rádi... Někdo namítne, tak nestuduj.. ale na mě to neplatí.. chci mít vzdělání i přes tento teror.. zkoušku vždy nakonec dám.. jen nechci, abych utekl od problému, zanechal studia.. Na uzkost jsem bral tablety i AD, ale časem se to zpět vždy vrátí.. Jsem rád, že aspoň sem patřím :-D

Já mám SF už od malička. Pamatuji si na takové situace už jako malá holčička ve školce, už tehdy jsem zpozorovala jiné chování v určitých situacích než ostatní. No a od té doby se to postupně zhoršovalo. Teď studuji VŠ a můžu říct, že mi SF opravdu stěžuje studium. A vůbec život. My SFobici to máme těžší. Věci, které normální lidi vůbec neřeší, mě dělají problém...

Ahoj, úplně souhlasím. Moje...Ahoj, Martino. To, že Tvá dcera měla strach z odmítnutí, to se nestalo v její třídě. I kdyby odsuď utekla, i jinde by se u ní naplňovalo heslo pro dobrotu na žebrotu. Stejně i jinde by měla strach s toho, že pro druhé nic neznamená a ostatní by jí přetlumočili co si ona o sobě myslí.
Já jsme navštívil i odbornou pomoc a nikdo mně neporadil. Psychologové mají obavy rozhrábnout životní protiklady, tak si každý musí pomoci sám.

Holky, překonat sociální...Ahoj, úplně souhlasím. Moje dcera když byla před tabulí, neřekla raději nic, aby v případě špatné odpovědi nebyla vystavena posměchu. Nejhorší je, když se směje i učitelka. V každé třídě je pár blbečků, kteří na to jen čekají, aby se mohly někomu vysmát. Ale kdyby zůstalo jen u smíchu, taky si kopali s jejím penálem, nebo jí vysypali tašku, až přestala do školy chodit, chodila za školu. Dcera byla postupem času na pokraji nervového zhroucení a dnes je velmi psychicky nemocná, jen díky blbečkům, a učitelkám, které si ve školy odkroutily pár vyučovacích hodin a nic víc je nezajímalo. Hlavně že věčně stávkují za větší platy, za co!!! Je to díl, ten dnešní svět, dnes nikoho nic nezajímá, každý si hraje a hrabe na svém písečku a pořád se chytají jen malé ryby, aby jako že se něco dělá. Přeju všem pevné nervy a hodně štěstí na tomhle světě, udělejte si lepší život a nenechte se zbytečně otrávit s obyvateli na zemi, kteří si myslí, že jsou lidi.

Souhlasím s názorem přede...Holky, překonat sociální fobii zamená jenom pochopit to, že nemusíte v životě všem otročit, ale je dobré nechat ostatní pracovat pro Vás.

Já s tím mám problémy taky od konce základní školy. Občas se nemůžeme vyrovnat s tím, že jsme jenom pokusní králíci a potom samozřejmě přichází záchrana, která nás z boje vyřadí. Nedokážeme si namluvit, že nejde o výsledek, ale jenom o trénink.

Tak hodně štěstí a napište sem, jak jste dokázali překonat strach z boje, třeba za pomocí míru.

SF je vlastně úzkostná porucha. Mně na takové situace pomáhá (krom léků) humor. Ale skutečná prdel, legrace. Jednou jsem se před veřejným vystoupením díky kolegům tak rozřehtala, že mě bolelo břicho ze smíchu a na svou SF jsem zapomněla. Pomohlo to ale jen na chvíli...jako všechno.
Ale bylo to fajn. Lepší, než léky. :)

Souhlasím s názorem přede mnou, u mě to také začalo na ZŠ, nejhorší je,že mi SF překáží v podstatě celý život, zejména v profesním životě.Čili,ačkoiv je člověk vzdělaný a inteligentní, SF mu může hodně uškodit.

K příspěvku z 18. 8. 2009 07:07:36.:

Když někoho škaredě pokouše pes, tak není divu, že u něho vznikne fobie na psy. - Prožijí-li lidé neštěstí na železnici, pak je zcela přirozené, že se někteří z nich budou v budoucnu bát nasednout do vlaku. - Viděl jsem na vojně chlapa, co při povelu "pozor!" vyběhl z tvaru, aby v panické hrůze unikl před kočkou, kterou si na útvaru kuchaři rozmazlovali a která si to namířila přes buzerplac - mezi vyrovnanými řadami vojáků - na procházku. Onen voják (kočko-fobik) náhodou stál v řadě, kterou si ta číča vybrala jako nejvhodnější k projití tvaru, tvořeného "pozorem" našponovaných lidí. Několik stovek uniformovaných chlapů se řehtalo tomu nešťastníku, který v hrůze před tou číčou vyběhl před nastoupenou jednotku, aby tam počkal na její odchod z míst, kde on by měl stát v pozoru jako ostatní, aby se tam - až pomine nebezpečí micinkou tvořené - mohl vrátit. Samozřejmě potrestán nebyl, ale všichni od toho dne věděli, že se bojí kočky. Tím pádem měl také svou "jizvu", na kterou někteří dělali narážky. Mnozí z nich si ani neuvědomovali, jak to onen v dětství kočkou škaredě poškrábaný kluk těžko nesl.

Sociální fobie vznikla nejspíš u mnoha lidí už ve škole, kde dítěti zkoušenému před tabulí hrozí posměch ostatních, když špatně nebo směšně odpoví na otázku zkoušejícího pedagoga. Když ono neodříká zpaměti to, co mu poručil pan pedagog vtlouci sobě do hlavičky, tak vepíše on bezbrannému dítku do žákovské knížky trestní příkaz (špatnou známku), očekávajíc, že špinavou práci (trest) za něho vykonají rodiče.

Známkování ve škole považuju za porušování práv dětí na důstojné zacházení s nimi. Dospělí lidé považují za normální, že se jejich příjmy (odměna za vykonanou práci) nezveřejňují. Ale když jde o školní děti, pak jako by ty děti byli spíš než lidskými mláďaty nějakým jiným živočišným druhem či co. Jsou "odměňovány" za svou práci známkováním před celou třídou (veřejností). Je jasné, že když se někdo přeřekne, nebo udělá chybu, tak že se v každém kolektivu nejde několik blbečků, kteří toho okamžitě využijí k posměchu. A posměch a různé narážky přece nejsou nic jiného, než druh šikany. Lze tedy říct: ten kdo schvaluje "veřejné" známkování ve školách, podporuje do určité míry vznik šikanoidního prostředí v nich.

Když jde potom už dospělý socfobik nakupovat a stojí za ním fronta, tak se podvědomě ocitá znovu před tabulí, a znovu prožívá muka očekávání, že když něco řekne špatně, bude ztrestán posměchem ostatních.

Tak Ájo,dneska nic moc první den v práci ,ale s tím jsem počítala ,ale opět jsem to zvládla,tak jako každý den po tři roky ,zítra to snad bude lepší,už se těším na sobotu až budu mít den volna.

Plně tě chápu Ájo,můj manžel mě taky stírá jak může ,ale o to je to horší ,že on,je fakt dříč a dokáže doma uvařit,na chatě obdělá co může a doma ještě uklidí ,jemu stačí spát po noční dvě hodiny a je fit,zato já jsem unavená k smrti ,jednou jsem se mu svěřila se svým SF problémem a jsem za totálního blbce, už si toho všimli i lidi na chatě a taky mi to dávají znát tys tady neudělala nic zato Jindra ten tady maKÁ JAK zběsilej,já bych taky makala,kdybych na to měla sílu.Je to boj a já doufám,že to jednou přijde ....Se SF bojuji tři roky a už toho mám dost,víš co budem bojovat spolu v úterý až půjdu do práce ti napíšu jak jsem to zvládla.Ahoj

Také se zapojím do diskuze, poněvadž se cítím velmi osamělá. Fobie u mne začala v 16- ti letech, kdy jsem kvůli třesu rukou odešla ze střední školy poněvadž jsem měla hrůzu, že se na mě dívají spolužáci při práci v laboratoři. Myslela jsem, že je to vyřešeno, ale začaly se nabalovat další strachy. Sice jsem se vdala, manžel něco o mých problémech ví, ale spíše toho využívá a snižuje mi sebevědomí. Jsem nešťastná ze situace ve které jsem, ale nemám dost odvahy to vše nějak řešit.

to já asi fobii nemám, když mám k ní důvody - před několika lety mi pes prokousl obličej, mám tam pět cm ošklivou jizvu, nikdy nepůjde odstranit. vadí mi chodit mezi lidí, čumí, litují nebo se smějí. od té doby jsem sama, co se to stalo! odešla jsem i z vš!

Díky moc za Vaše odpovědi ,pro Hanku-jsem docela pohledná ženská ve středních letech a mužský se na mě prostě dívají ,zkoušela jsem podle tvé rady prozměnu sledovat já je,ale bylo to ještě horší.Dnes jsem měla problém projít nákupním centrem,předtím jsem si vzala diazepam,ani ten nezabral.Čekala jsem ve frontě a za mnou se tvořila fronta,jelikož tam jedna paní zdržovala,a já byla stále nervoznější ,třepala jsem se jak ratlík a to mi ještě čeká cesta do práce,je to hrůza ,říkám si ,že už to horší být nemůže ,ale každým dnem se to stupňuje.V týdnu zkusím obvolat nějakého psychiatra a snad se rozhoupu k němu zajít.Ještě jednou díky moc...

Je to zajímavé čtení. Taky mám tento problém (asi od 12let).Nikde jsem s tím nebyla. Nepříjemný pocity netrvají pořád, přichází to náhle, třeba i uprostřed kontaktu s někým. Zaujal mě příspěvek paní,která pracuje v hospodě - nejčastěji totiž mám ty špatné stavy, když nejsem aktivní (např. když musím sedět a někoho poslouchat). Když běhám sem tam a mám toho hodně,tyhle stavy jsou minimální. Pokud Vám někomu něco na to pomohlo, dejte vědět;o)

..ja viem,ako Ti je......ale vies,co este zabera?
Rozhodni sa,ze dnes budes ty pozerat,kto sa na Teba pozera....a zistis,ze je to mozno jeden zo sta,aj to iba nevyznamny pohlad .
Urcite Ta to povzbudi.....Hana

Nedivím se, že máš problémy, když má tvůj muž takovýto přístup, všechno to dělá strach před selháním, zesměšněním, nevěř tomu, že tě každý sleduje a čeká na tvou chybu, lidi mají dost starostí sami se sebou, zbytečně to prožíváš. Víš co je nejlepší, přinutit se dělat to z čeho máš největší strach, bez ohledu na to, jak to dopadne, říct si: klepu se, no a co ? druhý lidi maj horší problémy. Vím, že se to lehko řekne a hůř udělá, ale je to zaručeně účinné, najednou zjistíš, že se vlastně neklepeš vůbec...