sociální fóbie

AhojNikdy jsem neměl odborné potvrzení , že trpím SF . Ale podle toho co všechno se mi podařilo najít na netu jsem usoudil že ano . Dlouho mě to trápilo a ničilo, ostatně to spousta z vás sama ví . Ale nějak jsem se s tím naučil bojovat , a myslím že to jde. Z prvu asi tak kolem 15 let jsem dokázal jít jen do školy a cestou mi stačily jen ty pohledy ostatních lidí které mě dokázaly pořádně podrazit nohy , však to taky znáte . Nedokázal jsem nic zařídit a opravdu jsem s vrátil domů ze školy a skoro nevytáhl paty ven . Postupem času , hlavně když jsem nastoupil do práce , mě okolnosti prostě začali nutit , dělat věci které bych normálně neudělal . Strach byl velký a pocit úzkosti než jsem to dokázal byl nepopsatelný . Ale nakonec se mi to podařilo . I když jsem si pak díky malému sebevědomí myslel že jsem teť ta nejvědší nula v okolí . Ale čím víc sem musel podstupovat takové situace , tím jsem se cítil líp a líp . Dneska je mi 21 let a dokážu si zařídit spoustu věcí , které bych nikdy před tím nedokázal , nebo nenašl odvahu . A radost když se to podaří , je taky nepopsatelná , opravdu cítím sám na sobě pokroky . A jsou věci a situace kterých už se dnes nebojím . Ale některé neduhy mi ještě zůstaly , nemám rád velkou společnost lidí , třeba u lékaře v čekářně , Když chci někomu něco říct rychle to ze sebe vychrlím a nejprve jednám a pak myslím . mnohdy se tím neukážu v dobrém světle . Pořád trpím malím sebevědomím , i když někdy jsou chvíle , kdy se cítím ohromně svůj . Ale jedna jediná banální situace mě zase dokáže srazit na zem . Komunikace s limi mi dělá problémy , teť už o něco méně , ale pořád je to na špatné úrovni , a můj nejvědší problém je seznamování . Někdy mám pocit že zůstanu asi do konce života sám :-( Ale proč to píšu , ani nevím , jen jsem oběvil tuhle vaší komunitu a chtěl jsem se podělit s tím že se přeci jen dají dělat pokroky , a stejně jako je nepopsatelná úzkost z některých situací , tak i radost když se to podaří a člověk odchází se vztyčenou hlavou je nepopsatelná . Držte se a opravdu jedinou prevencí je vystavovat se situacím kterých se bojíme .

4 ada: Pokud jde o ten Seroquel tak na tn sem si nezvykl dodnes. Když jsem si ho vzal poprvé tak asi tak do 5 minut pocítil strašnou unavu a ospalost ale při dalším užívání už se to neopakovalo. Jenže asi tak po 14 dnech co sem byl na Seroquelu mne zcela náhle prakticky z hodinu na hodinu přepadli uzkostné stavy zcela neodůvodněné a tak sem bral i AD Remood. Potom se to postupně zlepšilo i když uzkosti mám občas pořád (Remood už ted neberu). Pokud jde o ty problémy které jsem měl než mi dali diagnosu schizotypní porucha. Tak to probíhalo následovně. Začalo to sexuálními problémy poslezé strašné uzkosti obavy o život strach že mám nějaké nemoci (rakovina, cukrovka) na druhou stranu krátkodobě suicidální sklony. Neměl jsem žádné halucinace ani hlasy což je hlavní symptom u schizofrenie. Podle mne mi diagnosu schizotypal disorder (F21) dali právě kvůli těm hypochondrickým obavám které vyhodnotily jako bludné přesvědčení. Nebýt toho patrně by mne dali generalizovanou uzkostnou poruchu.

Martine, pokud to není tajný, vyplň e-mail, já jsem ho teď taky uvedla, zajímá mě tvůj problém, mám něco podobného, tak jak jsi popisoval poruchu osobnosti hraničící se sch. Zajímalo by mě, jak se to projevovalo atd. Měla bych ti co napsat, nikoho takového neznám, nebo možná znám a nevím o tom, stejně tak, jako to nikdo neví o mě, vůbec nikdo, jediný člověk na světě, někdy si říkám, že v tom pocitu utajení už nemůžu žít, ale vím, že to nikdy nikomu neřeknu. Měj se

Jen jsem se přeťukla, ale jsem to já.Sorry

Martine, Seroquel mám předepsaný, k tomu antidepresivum Fluoxetin, ten je v pohodě, ale po Seroquelu jsem ospalá, jak dlouho sis na něj zvykal, a za jak dlouho jsi cítil změnu k lepšímu? po tvém předchozím příspěvku plného optimismu bych snad mohla mít naději, ale jen vydržet, už jsem ho jednou vysadila, jelikož jsem byla dost unavená a otravovalo mě to. Fakt díky za odpověď.

4 ada: Rivotril na uzkosti. A antipsychotika II generace Solian (kterej zvyšuje hladinu hormonu prolaktin a tim snižuje sexuální libido tak se ho vysadil ale jinak pomáhal) a ted Seroquel. Btw: Moc si od toho neslibuj každý z nás je individuum a zabírá mu něco jiného.

Martine, napiš prosím, jak se léky jmenují? Díky

Ještě apendiks k předchozímu vůbec největší utrpení pro mne asi byli tzv třídní hlášení. Na ZŠ bylo to ještě za komunistů bylo zvykem že ten kdo měl službu (tzn utíral tabuli, dohlížel zda je v pořádku zásoba taoletního papíru apod) před každou hodinou musel silným hlasem zavelet "Třido pozor" a nahlásit přichazející soudružce/soudruhu učiteli naučenou frázi že třída je připravená k zahájení hodiny a kdo chybí. Někteří pedagogové nebo spíš pedagožky tuhle ceremonii vyžadovali i na konci hodiny. I kdybych to zvládal v pohodě (vždycky když jsem chtěl zakřičet to "Třido pozor" působilo to trapně a komicky a někdy sem i třidu rozesmál)tak bych to považoval za zhovadilost čistě z principu jako člověk který má pomerně volnomyšlenkářský pohled na Svět a podobné metody připominající spíš armádu než výchovný ustav se mu hnusí. Zajímalo by mne jestli se to stále na základních školách praktikuje. Na střední to už nikdo nechtěl snad s jedinou vyjímkou předmětu branná výchova který byl ale po převratu zrušen a samozřejmě tělocviku.

Dlouhou dobu jsem žil s představou že mám taky sociální fobii. Měl jsem dost velké problémy při komunikaci s cizími lidmi hlavně s osobami něžného pohlaví. Když jsem měl například ve škole předčítat celé třídě nějaký text tak sem byl strašně vynervovaný. Ve společnosti mnoha lidí (teda pokud sem se neopil)sem se vůbec necítil dobře. Trpěl sem dost silnými komplexy méněcennosti kvůli tomi že nosím brýle (jeden čas sem si proto pořídil kontaktní čočky), že jsem levý na sport a na manuální práce.Nakonec mne moje psychické problémy i když z jiných důvodů než byly výše uvedené přivedli až k hospitalizaci na psychiatrii. Diagnoza kterou mi dali nemá se sociální fobií nic společného je někde na pomezí psychozy a poruchy osobnosti jedná se prý o jakousi mírnou hraniční formu schizofrenie (F 21) Ovšem to nejdůležitější na závěr od té doby co beru psychofarmaka (antipsychotika v kombinaci s anxiolytiky) sem se povahově dost změnil. Komunikace s cizími lidmi mi vůbec nedělá potíže naopak mi činí radost. Mnohem radši chodím do společnosti. Při komunikaci s opačným pohlavím si nepřipadám jako trouba naopak jsem vtipný a zábavný. Zajímalo by mne měl jsem sociální fobii nebo ne?

ahoj lenka. Na začiatku ti chcem povedať, že mám tiež soc.fobiu+úzkostnú poruchu. Určite to musí byť pre teba ťažké vysporiadť sa s tvojim problémom už v takom mladom veku.Ale s tvojich riadkov usudzujem, že si moc vnímaví človek, ktorí len tak niečomu neprepadne, aj ked si to teraz možno myslíš. Nechcem ta utešovať a minimalizovať problémy spojené zo s.fobiou ale táto porucha je dobre liečitelná a uvidíš, že tvoj problém sa určite raz vyrieši. Ak nie na 100%,tak sa aspoň zminimalizuje a ty sa budeš cítiť niekedy šťastnejšie, inokedy zase nešťastnejšie. Ak sa necítiš doma dobre, ak si myslíš, že ti tvoja rodina nerozumie, nechápe tvoje problémy tak si skús s nimi v klude,(skús vystihnúť ten správny moment)porozprávať. Možno ani nechápu ako ti v skutočnosti je a ako sa vlastne cítiš. Kúp si knižku od Dr. Praška (Sociálna fobia) a daj ju prečítať tvojim rodičom-určite sa poučia. Moc ty držím palce,nech sa ti polepší a kludne ešte napíš ako sa ti darí bojovať s touto našou "nevyspitatelnou" fobiou!

Ahoj,je mi 15let,socialni fobii trpim a je to pro me kazdy den hrozny utrpeni,byla jsem u psychyatricky i psycholozky a beru prasky asi 2 dny a maji zabrat asi az za 2 mesice.jenze ja neverim,ze opravdu zaberou,Proste to tak bude cely zivot.Nedokazu si predstavit,ze by to bylo jinak.Ale kazdy den se vratim tak vycerpana.A moji rodine uz lezu na nervy,sestre hlavne,protoze te se hlavne sveruju.Oni to proste nechapou! a to je to nejhorsi!snadno se jim radi,ale nechapou ze pro me je to hrozne tezky.Nez takovyhle zivot,tak radsi zadny.Vim jiste,ze to stejne jednoho dne skoncim az k tomu budu mit prostredky.Protoze at si tady rika kdo chce co chce,NIKDY se to nezlepsi do unosne miry a NIKDY nebudu jako ostatni.My nebudeme jako ostatni,ktere tento problem netrapi.Prala bych jim zazit jeden den,co zazijeme my.Hned by mluvili jinak.zacinam vsechny nenavidet,ze nevedi jake to pro nas je.Vzdyt se takhle neda zit.Preju vsem hodne stesti,ale myslim ze jen malo lidem tady neco pomuze.Me teda psycholozka ani psychyatricka nepomohly,spis sem si pred nima pripadala jako obtiz,kterou uz aby mely z krku.Je to beznadejny nebo neni?

Čusky Ivko, nakouk jsem zde od PP.trošku mi příjde, že to i souvisí s určitým druhem nejistoty vůči své osobě. Taky jsem docele neprůbojný někdy je to lepší jindy horší nesnáším obchody kde musíš stát ve frontě a čekat a pak ze sebe vysypat co chceš. Vetšinou bych si dobrovolně nestoupl před lidi abych něco vykládal.Ale nějaxe přihodilo, že jsem na cicilce učil na střední škole a paxem přes sedm let dělal lektora.Kupodivu mi pomáholo si říci, že prostě nemám výběr. Ve škole je to docela v poho neb si zvykneš na daný kolektiv. U lektořiny je trochu horší neb se ti lidi střídají docela často, ale dá se to zvládnout chce to dobrou přípravu aby člověk měl jistotu, že bude mít o čem mluvit a zaujmout a vzásobě mít hold i nějaká témate ve kterých se cítíš jak ryba ve vodě ke kterým v nouzi můžeš odběhnot.Držím palce ;) A i zde mohu vřele doporučit cvičit a fyzickou aktivutu

Milá Ivo,četl jsem Tvůj přízpěvek ohledně sociální fobie a docela jsem si oddechl, že nejsem jediný člověk, který s tímto strašákem bojuje. Zajímavé je, že do nějakých patnácti ze mě vyzařoval opačný extrém. Byl jsem namyšlený frajírek, který si myslel, že mu patří svět, o životě jsem přitom nevěděl nic. Snad právě proto jsem byl tak spontánní a bezstarostný. Přišla puberta, osypal jsem se a s akné bojuji ještě po šestnácti letech, ikdyž dnes už je to "nebe a dudy". Nejkrásnější věk jsem však prožíval tak, že jsem chodil po ulicích se sklopenou hlavou a než bych nastoupil do autobusu, šel jsem raději pěšky. Jistě to byl silný důvod k naprosté ztrátě sebevědomí. U holek jsem to neměl zrovna růžové. Ikdyž nějaké vztahy byly. Dnes se můj vzhled výrazně zlepšil, dokonce existují i holky, kterým se líbím, ale zdravou sebedůvěru se mi zpátky získat nepodařilo. A zdaleka nejde jen o partnerské vztahy. Když se mám prezentovat před větší skupinou lidí, jsem doslova na mrtvici. Proto nemám rád jakékoliv oslavy, večírky a když to podstoupím, cítím se, jako bych měl na sobě svěrací kazajku - taky se podle toho chovám. Možná to tak cítím jen já a ostatním to nepřipadne, ale právě o ten pocit tady jde. Člověk se chce cítit dobře nejen mezi čtyřmi stěnami nebo s někým, koho zná 20 let. Proč odepisuji právě Tobě? Vykonávám totiž profesi, na kterou se připravuješ Ty a to už jedenáctým rokem. Možná by bylo fajn pokecat si víc, co Ty na to?můj e-mail je koronis"centrum.cz Když napíšeš, budu rád. Zatím se měj a nezoufej. Dá se toho zvládnout hodně, když na to není člověk sám. Zdeněk

IVOS-to je dobre,ze mas okolo seba fajn ludi,ale podla mna musi existovat preco a ako si prisiel k socialnej fobii.Alebo si uz mal take problemy davno?Ja sa tiez stranim ludi radsej som doma s rodinou.Ako dlho mas tento problem?pa

Ahoj lidi,já také trpím SF a děsně mě to deprimuje. Nemám skoro žádné kamarády, neumím si najít holku, bojím se společnosti lidí, ale přitom mě stresuje být sám. A když už se přinutim někam vyrazit, nemám si s nikým o čem popovídat...přitom jsem nikdy neměl, jak tu někteří píšete, problémy doma s rodiči, mám štěstí, že mám kolem sebe fajn lidi, žádná šikana, nic. Jeto prostě ve mě. Ale jak se změnit?

http://socialnifobie.me.cz/for1.php

Ahojky.Samozrejme ze bude raz vsetko ok.Ja tiez spolocensky nezijem,tiez ked som bola mala stranila som sa ludí.A PP mavam sem tam sa mi pripomenu ale snazim sa to odignorovat.Vies co prehupni na panicku poruchu4 tam je vela ludí a podobne tvojim problemom a vseeeeedci su super.Co ty na to?papapapa

ahoj gabika. Jak jsem uz psal, v hlave je vsechno vyresene, takze by se dalo rict ze je vsechno v poradku, ale neni. Panicke stavy u me v podstate pretrvavaji, asi jsem to cele podcenil uz na zacatku a v podstate leta jsem to neresil, dost sily me stalo vubec si priznat, ze se neco spatneho deje. Mozna i ten zazitek, ktery me do toho dostal byl tak silny, to uz ted nedokazu dobre posoudit. Ono kdyz je clovek zvykly leta premyslet urcitym zpusobem, nejde to zmenit za pul roku, myslenim vytvarime energii, ktera zkratka nezmizi ale musi byt odbourana. Kazdopadne bud rada, ze tam tenhle prvek nemas, alespon jsem to tak pochopil, ze s panikou potize nemas. Detstvi jsem mel obycejne, spis by se dalo rict, ze jsem jej nevyuzil tak jak bych mel, spouste veci i lidi jsem se vyhybal a pak uz jsem jenom koukal. Jinak par kamaradu jeste porad mam, pamatuji si me z doby, kdy jsem byl ok a vidi me asi porad podobne. Ziju sam, spolecensky zivot mam dost omezeny, soukromy zivot nulovy, ale stejne je dost prace ve firme a myslim hlavne na to, ze si to snad uz brzy vynahradim. Mej se moc fajn, r.

rox-ahoooj!Samozrejme mam take skusenosti a ani nemas predstavu kolko.Vela som pochopila pri mojich stavoch.A tie su presne ako tvoje a naviac isty cas som odmietala vyjst z domu.Bojím sa cudzích ludí a cudzích vecí.Doma je len doma.I ked stereotyp je tak troska na nervy,kedze som stale doma(nemam pracu),snazím sa daco robit.Neviem necinne sediet.Ked mi byvalo na nic len som sedela a premyslala pocit menejcennosti a podobne myslienky mi chodili po rozume az som mala pocit,ze naozaj som nanic.Ale neviem ako zacala som v sebe hladat a hlavne vnímat co je pravda a co nie.Preco sa cítím ako nula a tak podobne,ale prisla som na to,ze od malicka mi to bolo vtlkane do hlavy.Moje detstvo bolo velmi tazke.Nikdy s nikym som sa nemohla zhovarat o svojich pocitoch a strachu a preto som nevedela rozoznavat tieto emocie a ako snimi nalozit.Bola som taka chudera a to vravím do slova.Stale som potom v starsom veku pocitovala lutost nad sebou.Ale cítila som ze to nieje ono a dalej sa nepohnem takto tak som sa vzchopila a povedala dost!! Aj ked som presla velmi vela mozem povedat,ze som na seba pysna.Ludia ma vzdy ponizovali(samozrejme nie vsedci) a naucila som sa reagovat a nie rezignovat.Som velmi kludny a dobry clovek ak mozem vzdy pomozem,ale ak ma raz niekto podrazí ma smolu!Nikto nevie cím som v zivote presla.Takze si myslím ze nase stavy su na nieco dobre naucíme sa vnímat a chapat mnoho vecí.Jedneho dna ani nebudes vediet ako budes pozerat do zrkadla a uvidís vyrovnaneho a spokojneho cloveka.Nas mozog je ako pocítac vela sa tam toho nazbiera uklada a uklada az je toho vela a clovek ma chaos a treba ho postupne precistit.Treba vediet co tam nechame a coho sa treba zbavit.To je presne to ako aj ty stale bludis v bludnom kruhu a nie a nie sa z neho dostat vsak?Ja ti poviem tiez nemam rada velke priestranstva a kopu ludí.Zo zaciatku mojich stavov nehrozilo,ze by ma tam niekto dostal ale krok po kroku to ide.Mam jedno heslo:ak si nepomozes sam nikto ti nepomoze!A tak sa snazím kazdy den bojovat lebo aj o tom je zivot.Keby si ma poznal pred par rokmi(inak aj ja mam tak ako ty vek),tak by si nechapal tej zmene.A co ty?byvas sam alebo s niekym?a ake si mal detstvo?Mas nejaku predstavu preco a ako si prisliel k tymto stavom?maj sa zatial pekne zasa napis.papappapapapap

Ahoj gabika..je mily cist tvoje radky. Je fajn, ze mas svy okoli takrka v pazi jak pises. K tomu se da dospet racionalnimi uvahami, tady je urcite vzdy potreba zacit a i me se to celkem dari. Pred par lety jsem mel to stesti, poznal jsem moznost jak relaxovat, jak se podivat na vec z nadhledu a aspon trochu nezaujate ji zhodnotit. Diky tomu jsem radikalne zmenil zebricek hodnot, v pozitivnim smyslu slova, a za to jsem te nemoci skutecne vdecny. Trvajici problem je ale v emocich a hlavne telesnych priznacich, ktere se porad vraceji, u me napriklad kdyz prijdu do prostredi spojeneho se stresy (prace, otevrene prostory, shluky lidi), nebo potkam zname lidi, kteri me uz dlouha leta vidaji s takrka stejnymi fyzickymi priznaky te fobie. Co tomu navic moc nepomaha jsou stereotypy, ktere jsou prece jen jistotou, neco jako ulita. Mas ty taky takove zkusenosti??-v kriticke chvili v hlave vse vyresene, ale emoce a priznaky porad nicmoc. Takjo, pry mam sklon mluvit a psat hodne obecne, takze doufam, ze jsi se neco dozvedela,) Jinak je mi tricet a pracuju v developerstvi. Budes-li mit chut a chvili, nevahej napsat treba na ". ah:oj