sociální fóbie

Nazdar spolubojovnici! Mam se sebou taky obrovsky potize-maly sebevedomi, znaky socialni fobie, trpim depresi, mam komunikacni potize, ve skole jsem za nejvetsiho exota, nemam kamarady...To je asi nejvetsi problem, jak uz tady nekdo psal, bez lidi to proste nejde. Clovek je spolecenskej tvor. Ne nadarmo je nejvetsim trestem pro zlocince samotka. Ale "normalni" clovek by si asi se mnou moc nerozumel. Takze pokud mate podobny pocity a nechcete uz dyl byt tak sami, zkuste sem napsat, treba se neco zmeni. Podte bojovat proti samote! Jinak je mi 19 a muzete si o mne precist treba tady:http://www.help24.cz/forum/read.php?f=1&i=22221&t=22221http://www.help24.cz/forum/read.php?f=1&i=26973&t=26973

Ahoj všem, tak jsem sem po delší době mrkla a přečetla si posledních pár příspěvků. Trochu mi to připomělo mě v minulosti, taky jsem si dělala hlavu z toho, že budu trapná, že nebudu vědět co řikat, byla jsem nervozní z pohledu do očí a nakonec jsem se vyhýbala nejrůznějším zábavám, abych měla klid. Jenže bez lidí se fungovat nedá, tak jsem musela něco změnit. Tnakrát mi pomohl psychiatr, prostě mi předepsal léky, učil mě relaxace no a po nějaký době už bylo fajn. Vidím to z odstupu dost jednoduše, ale jeslti vás trápí něco podobnýho, určitě vyražte za odborníkem, stojí to za to. Líbila se mi jedna reklama, už přesně něvim jak byla, ale bylo to něco jako "kdo se bojí vkročit do arény, stráví život v zákulisí" to přeci nechcete. A bejt trapnej taky neni žádnej průšvih, někdy je to docela dobrá legrace. Přeju všem hodně štěstí

Mimi - mám něco hodně podobného! Přesně to, jak popisuješ sraz s kamarádkou, bavení se s cizíma lidma a kritiku... to je přesný...Ale jak říkáš, co s tim?

Nikde jsem nenašla úplnou definici sociální fóbie, ale z toho, co jste tu psali a co jsem kde četla, ji mam pravděpodobně taky. Někdy mě úplně ničí to, když musim být celý den mezi lidma, v práci, v metru, v autobuse, prostě všude ... to pak potřebuju aspoň 1 introvertní večer nebo víkend, kdy si čtu nebo se jen tak schoulim do klubíčka. Bojim se třeba sejít i s kamarádkou, se kterou jsem byla ještě před 3 rokama na škole nejlepší kámoška, protože mam z toho setkání strach. Taky se třeba někam dlouho chystám a pak v sobě nepřekonám ten děs, že tam bude spousta nových lidí a že bych s nima měla mluvit nebo že by mě mohli kritizovat. Nemam moc vysoký sebevědomí, a proto kritiku nesnášim, neunesu ji. Chodim jenom mezi lidi, který už znám dlouho, jinak nemam žádnou blízkou kamarádku, protože bych si ji musela pustit k tělu. Když jdu někam s mým přítelem, nebojim se a cítim se i docela dobře, ale sama skoro nikam jít nezvládnu. Třeba nakupování mi ale nedělá problémy, u toho nemusim komunikovat. Jen jsem to sem chtěla napsat. Nejsem v tom sama já ani vy, ale jak z toho ven?

P.S. Ještě na dokreslení mé osoby - moje sebevědomí je téměř nulové, taky děsně moc řešim, co si o mně myslí ostatní a mám z toho trochu nervy... Asi je to všecko propojený...

Ahoj,teď jsem objevila tohle téma. Zašla jsem sem spíš jen ze zvědavosti, co to přesně ta sociální fobie je... A jak jsem to tu tak pročetla, tak nevim, jestli mi něco podobného třeba taky nezačíná... Poslední dobou mám trochu problémy s komunikací (nikdy jsem ale nebyla ukecaná, spíš tišší) s lidma ve třídě (jsem na sš) - moje spolusedící často chybí a já shledávám, že mi vyhovuje sedět sama, protože když s někým sedím a nevím, o čem se s ním bavit, tak je to děs. Vždy jsem z toho nervozní, z toho, že nebudu vědět o čem mluvit a že budu tomu druhému připadat trapná a hlavně nudná... Kolikrát se i vyhýbám tomu, abych jela s někým ze školy, jen proto, abych s ním nemusela mluvit a násilně vymýšlet témata konverzace...Taky mě dost trápí červenání, jakékoliv zkoušení či přednes referátu - to jsou muka. Ale červenám se i když mluvím před více lidma... Co s tím?

Nečetl jsem celou diskuzi, jen ten začátek, kde Standa chce jen někoho, s kým by si povídal. Přiznám se, že mě hnedle Standa začal být nesympatický.Ale ke mě: Nevím, jestli trpím SF, ale mám zdánlivě nepřekonatelné problémy při komunikaci s lidmi- neumím se jim pořádně dívat do očí, už několik dní před termínem referátu je mi psychicky nanic a samotná prezentace nestojí za nic, nebyl jsem si schopen najít partnerku, dávat najevo city je pro mě prakticky nepředstavitelný, díky tý společenský izolovanosti mi všechno trvá hrozně dlouho, protože než překonám strach jít na tu pracovní schůzku, než zařídím z očí do očí něco dalšího. Nechci vypadat, jako poraženec, protože jdu za svými cíli, ale všecko jde strašně ztuha, co ostatní dělají levou zadní, já se s tím lopotím, protože mě zmáhá strach z neúspěchu a z toho plynoucí perfekcionismus.Nebo cestování v metru- no děs, radši si něco čtu, z mého pohledu nedovedu pochopit, jak se někdo může s lehkostí rozhlížet po spolucestujících a být vpohodě. Takovým lidem fakt závidím- ale přeju!

Předmět: Sociální fobie Autor: Eliška Datum: 14.2. 2005 0:26:46 Dobrý den. Ráda bych se zeptala, zda má někdo z vás zkušenosti se sociální fobií. Už od dětství jsem spíše tišší povahy, ale během puberty se mi to dost zhoršilo, dlouho jsem nebyla schopná vůbec komunikovat s lidmi okolo sebe, jen s nejbližšími. Nedávno mě kamarádka poradila, ať s tím zajdu k psycholožce a ta mi řekla, že mám sociální fobii. A že když mi je 22, ještě s tím jde něco dělat. Máte nějaké zkušenosti s tím, jak se sociální fobie dá léčit? Ráda bych se třeba setkala s někým, kdo tím trpí nebo trpěl a dostal se z toho a mohl by mi poradit..jste tu někdo takový? Jsem z Prahy... Předmět: Sociální fobie Autor: eva Datum: 14.2. 2005 0:38:20 Eliško, sociální fobie je dost široký pojem... Napiš víc... Eva Předmět: Sociální fobie Autor: boomboom666 Datum: 14.2. 2005 9:17:47 Eliško,musíš být konkrétnější.Moje maminka se třeba bojí nakupovat sama v supermarketech,nerada chodí do společnosti,kde je moc lidí.Tato fobie se může projevovat různě.Podle mě je to způsobeno i nedostatkem sebevědomí a nízkou důvěrou sama v sebe.Ale to je pouze můj názor a je možné,že se mýlím. Předmět: Sociální fobie Autor: Eliška Datum: 14.2. 2005 19:26:49 Konkrétnější..jako myslíte, z čeho přesně mám strach? Bojím se komunikovat s lidmi, často mi dělá problém i vyjít na ulici, protože se bojím, ze se mě někdo na něco zeptá a já nebudu vědět, co mám odpovědět..ve škole, kam chodit musím, si vždy sedám do zadní lavice, abych se s nikým nemusela bavit..lidé už to tak berou, takže se se mnou v podstatě nikdo nebaví, to jsem na jednu stranu ráda, protože jinak jsem pořád ve stresu, že nebudu vědět, co mám říct, ale na druhou stranu je mi moc líto, že všichni kolem se baví, smějí a já jen sedím vzadu a koukám z okna...dělá mi problém třeba i mluvit doma, když se sejde víc lidí..mám tři sestřenice a ty k nám často chodí na návštěvu a já si ani s nima nedokážu beze strachu popovídat...

Ahoj Ivo, co se týče tvých problémů najíst se v menze, měl jsem podobné potíže. Vadila mi plná jídelna lidí. Teď je to o 50% lepší, vlastně se to zlepšilo tím, že jsem si to protrpěl a musel pěkně vychutnat, po takových 10 pokusech se to začalo lepšit. Ale trvá několik měsíců. Odborníci říkají- nevyhýbat se takovým situacím, jenže moc dobře vím, jak je to těžké překonat.Držím palce.Adam

Nado nemuzes si najit jinaci pracovni prostredi, kde by jsi byla vetsinou sama a po case se ti i vse uklidnilo? A Sofii, pred parti dny Xanax se prestal vyrabet a lidi soudi vyrobce, tak si dej pozor aby doktor ti to nahodou jeste nepredepsal.

Naďo, klikni na panická porucha 2, tam jsou podobní a vyčteš fůru rad a podpory, od doktorky ale radu neočekávej, pokud taky netrpí PP, ahoj M

Paní doktorko, obracím se na vás s problémem,který mně trápí již delší dobu.Docházím do neurologické ordinace zdůvodu záškubů víčka levého oka.byla jsem odeslána k psichologovi,který mi určil diagnozu deprese.Před třemi lety jsem brala anafranil.Nyní beru citalek a neurol.Mé pocity jsou velmi nepříjemné.Mezi lidmi vzdržím nejvíc hodinu.Vpráci mi to působí velké potíže.Pocituji pocity slabosti,únavy,třes rukou,nechuť,třes celého těla.Nejraději bych si někam zalezla a byla sama.Žádám o radu.

Ahoj,trpím SF. Léčila jsem se asi 2 roky, brala jsem Xanax a Seropram. Pak to bylo nějakou dobu docela OK, ale zase se to vrátilo...plíživě, postupně. Jestli byste mi mohl dát někdo kontakt na nějakého dobrého psychiatra v Praze, budu moc vděčná. Nechtěla bych se vracet k tomu minulému (věřím, že to pochopíte :-)Vím, že s tím musím každý den bojovat, příležitostí k tomu mám opravdu hodně zejména v práci, kde školím a jsem pořád na nějakých mítincích. Každý den je boj, ale je to čím dál tím náročnější, místo toho abych se nějak "ostřílela". Na mítincích raději nic neříkám, při různých příležitostech žádám ostatní lidi aby mluvili za mě, když mám školit tak předtím nespím, jsem pořád rudá jak rak, potím se jak zvíře a např. z jídelny se stává obávané místo. No prostě začíná to být krize. Myslím, že by to asi chtělo terapii a prášky. Díky všem předem za pomoc. Sofie

Ahoj Jarko,já jsem těch léků brala strašně moc, někdy to byly jen oblbováky...Miabene, Seropram, Deprex, Chlorprotixen, Neurol, Lexaurin, Grandaxin, Rivotril, Fevarin - ten docela pomohl, ale má pro ženu docela špatné vedlejší účinky - zvyšuje hodně hormon Prolaktin - a to způsobuje neplodnost, ale NE trvalou! Rivotril mi na uklidnění také hodně pomohl...No, ale, když jsem nastoupila před více jak dvěma lety do těch Bohnic, srovnat ty úzkosti, soc. fobii (brala jsem ten Fevarin (ten mi v Bohnicích vysadili) a ZYPREXU (není to antidepresivum) - pro mě tehdy snad "nejúžasnější lék" - i lékaři tvrdí, že je hodně dobrý) Strašně moc mi pomohl, ubližovala jsem si, sklidnil mě, úzkosti jsem měla hodně silné a ty "téměř" vymizely...Ale strašně hodně se po něm přibírá. No a v těch Bohnicích mi také jako antidepresivum nasadili EFECTIN, který mi snad pomohl definitivně...Teprve asi měsíc už jej vůbec neberu. Brala jsem ho v kuse asi 2,5 roku, posl. rok jako už jen udržující dávku, nyní jsem si sama řekla, že už jej nechci...Málem mi to neprošlo, ale posl. pět let jsem brala pořád něco...Teď už nic.Ale na každého působí stejný lék jinak!!! Mně mohl yefectin a Zyprexa pomoct, jinému třeba vůbec!Mně třeba nepomohl Deprex, prý také hodně dobrý lék, uznávaný na celém světě...Je to blbé no, někomu něco sedne na poprvé, někdo musí hledat a zkoušet...

Předmět: SOCFOB A PSYCHYATR Autor: Jarka Datum: 2.8. 2004 22:11:07 Jsem přesvědčená,že trpím sociální fobii.Jsem objednaná k psychyatričce.Zvolil jste někdo stejnou cestu?Jaké máte zkušenosti s léčbou?Dekuji za odpověd. Předmět: SOCFOB A PSYCHYATR Autor: Nela Datum: 2.8. 2004 22:53:06 Podívej se na Slovenský web-Diskusní fórum o sociální fóbii.Tam je hodně příspěvků a hodně se tam dozvíš.Jinak doktoři se na to koukají asi tak,co si to na ně zase vymýšlíme a že to nic není.Mě psycholog léta tvrdil,že to vůbec nic není a já se trápila,jak blázen,nevěděla jsem vůbec,o co se jedná.Psychiatr to samý a já se v tom plácala a nevěděla jak z toho.Sama jsem si vyčetla,o co se jedná a zjistila si jaké léky potřebuju.Tak asi tak. Předmět: SOCFOB A PSYCHYATR Autor: Jarka Datum: 3.8. 2004 20:59:27 Nelo,dík za odpověd. Na tom webu jsem byla a nejsem z toho nijak moudrá.Píšeš,že máš nějaké léky.Můžeš mi napsat jaké a jestli jsou na předpis?Máš ješte nějaké osobní zkušenosti,rady,které by mi mohly pomoci? Předmět: SOCFOB A PSYCHYATR Autor: Milan Datum: 22.10. 2004 22:55:57 Ahoj,o sociální fóbii (mimo jiné) si můžete povykládat se stejně postiženými na http://www.help24.cz :-)

Báro mohla bys prosím napsat jaké léky ti psychiatr předepsal a hlavně,které si myslíš,že ti nejvíce pomohli. já jsem brala nejdřív aurorex,ale to jo spíše antidepresivum. Ted beru asi dva měsíce citalec,ale upímě řečeno,nevím,jestli je to to pravý ořechový. díky moc za odpověd,jsem totiž ukázkový případ soc.fobie a jsem dost zoufalá.Díky Jarka

Ahoj Baro. Vidim, ze tento zpusob lecby je opravdu pomocny a prospesny. Myslim, ze pokud nekdo nevi, co ma rikat a jak ma lidi vyhledavat, tak at nemysli moc jak a kdy a proc a proste to dela. Ono to vzdy nejak dopadne. Nekdy to muze byt i maly trapas, ale to nevadi. Dulezite je, nevzdat to a stale a stale se snazit. Vysledek se brzy dostavi, treba ze maly a potom uz vse pujde lehceji. Hlavu vzhuru a DOTOHO :-))))).

Ahoj,já jsem byla na léčení u dr. Praška, v Praze, v Bohnicích...Sociální fobii, pokud si dobře pamatuji, jsem měla, asi od desíti (dnes je mi 22 let), měla jsem ji také hodně podporovanou, protože jsem byla i "lehce" šikanována, přehlížená, také jsem si kvůli toho neuměla najít žádné kamarádky, pořád jsem seděla doma, od rodičů jsem se pochvaly nikdy nedočkala atd.Nakonec ten tlak (asi) vyústil v depresi a silné úzkosti, vzala jsem toho na sebe víc než jsem mohla kdy unést...Abych dokázala, že zase tak slabá a nesmělá nejsem:-(V Praze jsem byla 7 týdnů, ale hlavně kvůli deprese a úzkostí a tomu, aby mi nasadili správné léky, před tím se to někde jinde, nikomu nepodařilo, krom mé psychiatričky. Ale ambulatně jsem v tomto léčena už být nemohla, měla jsem středně těžkou depresi a hodně silné úzkosti a brečela jsem jen, když se na mě někdo podíval...Ale to i, když jsem byla bez deprese a úzkostí...Hodně mi v té Praze pomohli a na tu soc. fobii se taky zaměřovali...Ted jsem taková držka nevymáchaná, hubu nezavřu, i kdyby...Ted už se vůbec nebojím, dokonce se i ozvu, když má někdo narážky, na mě, na někoho jiného...nedělá mi problém už téměř nic.....A byli tam i lidi, co měli "jen" soc. fobii, agorafobii, taky (a ted bych kecala, nevím přesně, jak se to řekne) strach z ježdění v dopravních prostředcích...P. dr. Praško je kapacita, věděl co mluví, byl si jistý, trošičku přísný a nekompromisní...U těch pacientů, kterí měli soc. fobii a strach jezdit v dopr. prostředcích (vyvolávalo to u nich i obrovské fyz. úzkosti), kdy měli třeba pocit, že se udusí...Tak ti se museli těmto "věcem" vystavovat...! Protože nejlepší u těchto poruch je nebo jak se z nich dostat, je, že ten člověk musí nastoupit do toho autobusu, a poprvé pojede jen kousek, příště o kousek dál atd., atd., atd....A to samé platí i pro ostatní...Vystavovat se situacím, které nám přinášejí úzkosti...Jinak se toho zbavit nelze...!Byl tam pán, který to po dvou týdnech vzdal...Měl panickou hrůzu z autobusů a šlo vidět, že je na tom fakt zle.....P.dr.Praško jede podle KBT a je v tom uznávaný...Měli jsem tam hodně úkolů, které se musely plnit, také hodně jakoby "kroužků"....pomohlo mi to v hodně věcech...Ale sranda to nebyla, bylo to hodně náročné a dost přísné...Protose tam téměř všem předepisovaly léky...na uklidnění.Do jedenadvaceti jsem neměla ani přítele, na kluky jsem se nemohla ani podívat (to sjem brala jako nejhorší a měla jsem strach, že nadosmrti zůstanu sama), dnes mám 1,5 roku přítele a jsem hodně štastná...I on mi v tom pomohl a myslím, že to ani neví:-)Ale strach z okolí, reakcí, cokoliv dělat, jíst na veřejnosti už nemám...A do té doby jsem měla...a velký...Ale taky mi moc hodně pomohla moje psychiatrička...Jak zde někdo psal, k odstranění soc. fobie je i důležitý DOBRÝ PSYCHIATR.Pa Bára.

Myslím si, že mám také sociální fóbii. Když mám mluvit před více než 2... lidmi, automaticky se mi zvýší tlak tak, že se začnu zadýchávat a zajíkat, rudnu. Mám s tím v životě potíže, jsem předsedkyně třídního SRPŠ a když mluvím k rodičům, určitě si tito myslí, že mám postižené dítě. V zaměstnání taky, jeden velký problém, zvláště když mi ustrne i myšlení a já nejsem schopna ani konstuktivně myslet.Moje matka měla to samé, a protože když jsem byla malá a vlastně celé dětství, nechodila mezi lidi a ani jsem nechodila do žádných kroužků, nepouštěla mě ven po škole, takže se můj problém prohloubil. Snad opravdu na sociální fóbii platí "trénink", ale co těm lidem budu povídat. Mě se i těžko hledá nějaké téma, jsem dost samorost. Neznáte nějakou řízenou léčbu sociální fóbie? Mějte se pěkně. Budu ráda, když se mi někdo stejný ozve.

Ahoj vsechny.Asi jsem take trpela socialni fobii. Dnes je to jiz z 99% za mnou.Delala jsem veci dle rad jednoho psychologa. Mela jsem fobii na meho sefa, na dominantni lidi, na metro a mraky jinych veci. Tedy, zacala jsem vyhledavat jaky koliv kontakt se sefem, dohadovat se sama s domin. lidmi , jezdit metrem atd .... proste jsem se max. snazila delat to, zeho jsem se bala. Vzalo to tak 3 roky, ale jsem ted dost v pohode. Prvni vysledky se dostavily tak po par mesicich, ale az ted je to to prave orechove. Treba vam to take pomuze :-))).Drzim palecky,L.