Můžou větší děti při cestování nosit plenky?

Suseda išla do obchodu čo je dosť ďaleko, s dcérou prváčkou, ktorá má 6 rokov. Dcéra mala oblečenú kombinézu, všade plno snehu a tak sme sa začali rozprávať ako to rieši, keď má obe ruky plné nákupu, okolo je plno snehu a dcéra si zmyslí že potrebuje cikať. Bez ostychu mi povedala, že v zime jej na túto cestu dáva plienku a má po probléme. Dcéra neprotestuje, pretože je na to zvyknutá a už sa jej predtým stalo že pri sánkovačke prechladla keď sa pocikala.

Pro Pavlu: Taky jsem taková ostychvá v těchto věcech a ndekoázala jsem si řici, ale snad se to urovnává. Je mi 19 a několik těchto nehod mám za sebou. Párkrát mi mamča dala plenu, pak jsem slibovala, že se polepším. Několikrát jsem se počurala, ale bohužel i třikrát na to podělání došlo. Naposled, když jsme cestovali o Vánocích. Mamča ani nevěřila svým očím. A taky toho bylo dost, protože jsem předtím pojedla docela mnoho dobrůtek. A to mi mamča už docela důvěřovala, a tak jsem byla bez pleny a všechno šlo do kalhotek. Ale snad nás tyto nehody zbaví ostychu.

nejsem vynikající rodič, jsem jen člověk a dělám chyby, jako je dělají ostatní. Učím se chybama, syn, bylo mu asi 4-5, byly jsme s kamarádnou a jejíma dětma nakupovat dětské oblečení. V dobách dávných, když přišlo zboží, tak se stála fronta. Naše děti, bylo jich 5, zhruba stejně starých, si hrály venku. Čekaly jsme více než hodinu, dětem byla dlouhá chvíle, tak se bavily tak, že přišla prodavačka, ať si ty děti hlídáme. Řekla jsem synovi, ať nelítají do obchodu a hrajou si venku. Hrály si, syn potřeboval na WC, ale protože nevěděl kam má jít a do obchodu jsem řekla, aby nechodil, tak se pokakal. Od té doby vím, že dětem se nesmá dávat takové pokyny, které, když dodrží, vedou k problémům. Ale při cestování s dětma se musí myslet za ně a předcházet těmto situacím. Dospělák přeci jenom odhadne situaci lépe, než dítě. Mně bylo špatně v autobuse, i v autě, jsem navíc kropenka, potřebovala jsem často zastavit, tak se snadno dokážu vžít do ostatních, jak se v takovéto situaci cítí.

Myslím, Marie, že hodně zjednodušuješ. Ty příklady o pozvracené holčičce v autě a počůrané v metru jsou hodně drsné, to je jednoznačně vina rodičů, ale mám z tvých příspěvků dojem, že všechny rodiče, kterým se děti počůraly nebo pokálely, hážeš do jednoho pytle s těmito případy. Sama sebe chválíš, jak jsi byla vynikající rodič, že tvým dětem se to nestalo. To je dobře. Nejen ty sama si to nedovedeš vysvětlit, jak je to možné, ale přijmi to jako fakt, že můžou existovat vzorné rodiny se vzornými rodiči a přesto u jejich dětí může být tento blok. Taky k nim patřím. Je mi dvaatřicet a ještě dneska mám velice nepříjemné pocity, když se mám někde ve společenosti omluvit, že potřebuju na WC. Rodiče mám znamenité, starostlivé, v životě jsem nedostala ani pohlavek, ale ještě v sedmnácti jsem si dost hnusně nadělala do kalhot právě pro ten blok, kdy člověk nedokáže ani jen souhlasně mlčky přikývnout na otázku před cestou, jestli nepotřebuje na záchod. Vysvětlit se to nedá, stejně jako ty to nechápu. Ale je to bohužel tak.

spíš, než ohled na špatný stav WC, to byl nezájem o dítě. V metru jsou ty WC hodně solidní, čistá, s modrým světlem, takže se tam nestahují feťáci. Kdyby dívčině dala na vybranou, vydržet na konečnou, nebo jít na WC v metru, byl by to zájem, ale já jsem z toho ten pocit neměla, spíše naopak.

a co jí dát nočník do sprchového koutu, nebo vyzkoušet jiný typ nočníku? Třeba jí nočník dře, tlačí, studí, špatně se jí na něm sedí, není si jistá. WC je zase moc vysoký, třeba si tam není jistá. Čůrat ve školce musí, ať si nezadělá na problém s ledvinama. Je to dítě, zkusila bych hru, posadit panenku vyčůrat, pak holčičku. To by bylo, aby se jí to nepovedlo. Nebo až půjdete vy na WC, tak si ji vzít s sebou, aby si taky sedla a čůrala. Když jí k tomu pustíte vodu, půjde to líp. Nebo do nočníku nalít trošku teplou vodu a ono to půjde líp. Nebo kráááááásné holčičí kalhotky, pod které se pleny nevejdou, domluvit se s ní, ne násilím, aby neměla blok, něco za něco, ty se vyčůráš, oblíknem kráááásný kalhotky, chválit, jak ji to sluší, jaká je šikovná,všem panenkám to říct, babičce taky a tak, je to sice divadlo, ale když to pomůže, tak proč ne. Držím palce.

Dnešní doba je uspěchaná, navíc veřejné toalety nepůsobí moc vábně. Tak možná proto matka nechtěla dceři dopřát úlevu. Takový zážitek v dceři ale může zanechat strach z cestování a bude se bát, že se to může opakovat. Zajímalo by mě, jak by se matka zachovala, kdyby se jí chtělo jako její dceři. Jestli by se to snažila zadržovat, nebo vystoupila. Ostatně míst k úlevě ve městech také ubývá. A v Číně prý dokonce jezdí tak napěchované vlaky lidma, že jsou obsazená WC a všichni kompletně čůrají do plenek.

Dobrý večer!
Nevím zda můj problém patří přímo do této diskuse, ale o plenky, čurání atd. se jedná, tak třeba někdo poradí. Mám problém s 3,5letou dcerou. Jako malá chodila na nočník, pak (aniž by měla nějakou negativní zkušenost) už nočník odmítala a záchod taktéž. Nechtěla jsem ji nutit, abych ji nezablokovala, tak jsem pomalu začala zkoušet, aby čurání dokázala pustit jinam než do plínky. Při sprchování se nám zadařilo do vany. A to je ten problém - nevyčurá se jinam než do vany, do sprchového koutu si dojde sama a na WC může sedět 15 min. a nepodaří se. Jakmile ji posadím na vanu, okamžitě to spustí. Má nějaký blok dokázat to do záchodu. Na velkou samozřejmě do plínky, protože do vany asi ne... Když jsme mimo domov, tak musím nosit s sebou plínky, ve školce celé dopoledne nečurá a o plínku se stydí říct (ani se jí nedivím). Vím, že ji to trápí, mně taky, ale zase to nechci dramatizovat, abych ji v tom, že "je jiná" ještě neutvrzovala, ale myslím, že už je na to opravdu dost velká. Po dobrým to nejde a občas ztrácím nervy. Poradí někdo?

nevím, jak se může stát, že se dítě, i větší, počůrá, nebo i pokálí. Proč má blok si říci, že potřebuje. Jak dítě zvládá jiné aktivity, kino, školka, škola..... Děti jsou citlivé na různé poznámky, měli jsme návštěvu s dítětem, které, ač jinak zdravé, čilé, normálně zlobivé, bylo jako vypůjčené. Dívčině bylo asi 7, v autě jí bylo špatně, její tatínek měl řeči, že nezastaví, že se zdrží a tak, holčina pozvracela auto a když měla sednout do auta, tak blok. Trvalo dost dlouho, než se to napravilo. Tady bych viděla chybu i maminky, když věděla, že je dívčině špatně, měla na to být připravená, měla jí říci, že to není nic neobvyklého, že jsou lidé, kterým cestování vadí. Dívčině bylo špatně i na průjezdu městem v cizině, kde z neznalosti nebylo kde zastavit. Pak je zbytečně křik. Mám 4 děti, dnes již veliké. Jezdila jsem s nima sama, všem jsem ukázala, kde je kyblík, vzhledem k tomu, že kyblík byl blicí i doma, tak je to moc nepřekvapilo. Před každým nastoupením do vlaku, metra, autobusu, šly děti povinně čůrat. Během jízdy jsem je průběžně informovala, kdy už budem u cíle. Nedávno se mnou jela rodina, dívenka asi 8-10, metrem, nejříve, že chce čůrat, maminka nevotravuj, za chvíli zase, dej pokoj, pak začala nabírat, maminka zase nech toho, dej pokoj, no stanici před konečnou se dívenka počůrala. Ne moc, ale kalhoty měla mokrý a viditelně. Bylo to úplně zbytečný, v metru jsou WC na každé stanici, zpoždění by nebylo tak závratný.

Paní Jarmilo, to jste přesně trefila. Chodila jsem se sem pochopitelně dívat, ale debata vedená tím směrem, že rodiče, jejichž děti se v životě nepočůrali, jsou rozumní a tedy ti druzí nerozumní nebo děti různě shazující a psychicky trápící, ta mě tak otrávila, že jsem jsem neměla vůbec chuť se do ničeho zapojovat. Protože samozřejmě jsme patřili k rodičům, kteří si svých dětí všímají při cestování. Ale je prostě fakt, že některým dětem se při cestování málokdy nebo nikdy nic nepřihodí, a ty děti Marii přeju, ale jiným dětem, i když se o ně rodiče starají velice, těm se někdy nehoda do kalhot nevyhne. Ale jak nyní vidím z některých příspěvků, tak naše dcera nebyla sama, kdo měl ten i pro mne nepochopitelný blok nedokázat říct, že potřebuju na záchod. Přála bych všem, kterých se to někdy bude týkat, aby z těch problémů jejich děti nebo oni sami nakonec vyrostli.

Taky jsem to zažila, ostýchala jsem si říci, tak jsem se nněkolikrát počurala a dokonce dvakrát podělala. Pak se to ale nějak urovnaloa teď v osmnácti jsem už v pohodě. Poslední nehodu jsem měla dva roky zpět

pokud rodiče vědí, že dítě má problém, mají mu nenápadně pomoci mu předcházet. Pokud vím, že si dítě "neřekne", tak jej lze vzít co chvíli "se projít" chodbičkou a na WC ho dovést a je to. Nevím, plenkové kalhotky taky nechytí všechno a musí přeci šustit. Ty plenkové kalhotky na sucháč zase hůře drží při chůzi. Mám přítelkyni s roztroušenou sklerozou, tak trošku o pomůckách něco vím. Musí se velice pečlivě vybírat a nekoukat na finance, aby byly dostatečně funkční. Když je dítě zdravé, nejsou plenky třeba. Stačí za něj myslet a směrovat jej. Vzhledem k tomu, že jsem kropenka, neprojdu okolo WC, aniž bych jej nepoužila. Naše děti odmalička věděly, že musí říct hned, jak se jim chce, že ne vždy je WC na dosah. Nestalo se nám jedinkrát, že by se dítě počůralo, nebo pokakalo. Jednou se syn pozvracel, od té doby jsme vozili v autě kyblík a lahev vody a když jsme jeli vlakem nebo busem, tak dvoulitrovou krabici od džusu, která jde krásně složit a v případě potřeby rychle použít.

Káťo, prostě sis užila svoje a hlavně, že je to pryč. S tím zapomenutím plenek a vyčůrání do oblečení je to zajímavé. Asi zde funguje, že tělo si na něco zvykne a dělá to automaticky dál, i když už je jiná situace.

No já nezůstala úplně bez následků, ale jinak souhlas s Jarmilou. Jasně, moje máma se za mě styděla a vím, že jí to hodně vadilo i v tom směru, že místo aby se u tchána a tchyně mohla pochlubit s pěkně vyrůstající slečnou, tak mě tam vodila počuranou a potom v plenkách, ale i tak si nemyslím, že měla možnost řešit to nějak jinak. Ze začátku se mi to snažila vysvětlit, ať si prostě řeknu a na ten záchod jdu, ale když to nepomáhalo, tak se nedalo dělat nic jiného. Až potom v šestnácti, když jsem začala dojíždět každý den kolem tři čtvrtě hodiny na střední, jsem se plínek zbavila, i když ze začátku jsem měla klasicky jednu na cestu tam a druhou nazpátek, pokud se ta první použila.Ale jak jsem se začala otrkávat a psychicky dospívat, tak ten blok se zmenšil a už jsem byla prostě schopná na ten záchod jít a když nebylo kde, tak to nějak řešit, takže plenky už nebyly nutné. Ty následky jsou dva, jeden jsem překonala a ten druhý mi zůstal. Protože jsem jezdila v plenkách skoro čtyři roky, byla jsem už trochu zvyklá, že si to prostě v autobuse, ve vlaku neusím moc hlídat, jestli se mi chce. Cesta do školy byla moc krátká,aby se mi něco stalo, ale právě u těch cest k babi se mi občas stalo, že jsem zapomněla, že tu plenku nemám a normálně se vyčurala do oblečení, což už u šestnáctileté holky nebyla žádná sranda. Takže jsem plenky dostala zpátky, ale to už se mi v tom věku hodně nelíbilo, ze začátku jsem to obrečela, ale nakonec si u mámy prosadila, že když se mi pár cest podaří mít plenku suchou, tak že to zase zkusíme. A byl klid. To, čeho jsem se úplně nezbavila do teď, je nechuť k cestování.Jinak je mi dvacet, jsem v pohodě, žádná chudinka bez sebevědomí se ze mně nestala a z plenek už je jen rodinná historie, kterou mi nikdo nepřipomíná.

Marie, to je ono. Píšete "Každý chodí na WC, tak proč se stydět..." Jenže - stud byl nepřekonatelný. Dneska to také nedovedu vysvětlit, tehdy to tak bylo. Vy jste to mimoděk vystihla - přesně to označujete: blok. Buďte ráda, že vaše děti žádný blok neměly a nemusela jste nic řešit. Vy sama říkáte, že Vám vadí i mísa v nemocnici, zkrátka každý nějaký blok máme. Podobně jako Táňa i já měla blok, který později naštěstí přešel, ale byl to blok pro mne tehdy obrovský a nepřekonatelný. Že bych potřebovala čůrat, to jsem nedokázala pošeptat ani vlastní mámě, natož abych třeba šla v autobusu za řidičem, aby mi zastavil nebo se prodírala narvanou uličkou ve vlaku, že potřebuju na záchod. To je pak hned na ostudu zaděláno. A dneska si už taky dovedu promítnout, co to muselo znamenat pro rodiče, co to bylo pro matku Kátinu nebo moji. Sama jsem naštěstí s dětmi nic podobného řešit nemusela, ale asi bych, kdyby se ten problém opakoval i v jejich vyšším věku, k těm plenám přistoupila zřejmětaky z mnoha důvodů, i když pro holku v pubertě je to hrozné. Jenže jak píše Káťa - cestování bez ostudy za to stojí, pod sukní to ostatně moc vidět není, když je sukně volnější a suché oblečení tak je stále. A pro anonyma 12:41:19 - reagujete sice na Káťu, ale odpovědět můžu myslím taky: zakomplexovaný člověk ze mne rozhodně nevyrostl. Potíže přešly a bylo po problému.

To myslíš moji mámu?

Mít doma takovu matku, tak buď ze mě bude zakomplexovaný dospělý člověk, ale osobně bych se - jakmile by to bylo možné - osamostatnila a odešla z domu. Matce bych vysvětlila, proč, kdyby měla nějaké námitky.

Jinak sourozenci to brali normálně, nejhorší to bylo ze začátku, kdy se mi dost posmívali. Máma jim to navíc nijak nezakazovala, asi si myslela, že mě to bude motivovat k nějakému zlepšení. Ale pak už dali docela pokoj. Samozřejmě kdykoli jsme se pohádali a já měla navrch, hned mě hodili zpátky dolů připomenutím mého nošení plenek.

Ale ne, nikdo na mě samozřejmě nečekal, většinou jsme přijeli až za tmy. Jen to bylo takové trapné, s plínkama. Všichni v rodině o tom věděli, protože jsem je nechtěla nosit, tak mi je máma vždycky nasazovala, k babičce se vezly i jedny další na zpáteční cestu - a trvalo to moc dlouho. Styděla jsem se za sebe už v těch dvanácti, co teprv později. Naštěstí už jsem se pak kolem těch šestnácti trochu otrkala a plenky jsme mohli vypustit, protože nebyly potřeba.

My naštěstí cestovali hlavně autem, tak nebyl problém zastavit. Mezi cizími lidmi bych asi měl taky problém, i když ve vlaku je to de facto zbytečné, když WC je k dispozici. Tě měla převléknout na WC, to musela být pro tebe dost ostuda, ale v mokrém si fakt zůstat nemohla, to bys odskákala zdravím. Já shodou okolností jel nedávno vlakem, kde bylo naopak přetopeno a průvodčí se sama divila, jaké tam bylo horko :-) Snad na tebe ve vesnici nečekali ostatní děti, aby tě poškádlili, to by bylo ještě horší. A potupa to určitě pro tebe musela být, zvlášť před mladší sestrou. Jak to vůbec sourozenci brali?