Zamilovaná do psychologa

Ahoj. Jenom náhodou jsem kukl do této diskuze a přečetl poslední příspěvky. Chtěl bych se tě zeptat, zda svou obsedantně-kompulzivní poruchu řešíš jenom psychologem nebo třeba i léky. Má osobní zkušenost je taková, že pokud beru AD, tak jsem zcela v pohodě. Chodím k psychologovi, ale také k psychiatrovi. Ano, ideální by bylo vše zvládnout jenom myslí, ale někdy je chemie v mozku již příliš rozbouraná...
Martin

žábo, probrala bych to třeba spíš přes mail, jestli Ti to nevadí? - veronique.rada"seznam.cz

Ptám se proto, jestli to s tím nějak souvisí, vztahové problémy a "tohle". Já tam v podstatě kvůli tomuhle chodím. A i po roce je to pořád divné. A já nevím, co si mám o jeho chování myslet. Nejsem zamilovaná. Jsem z toho docela nešťastná poslední dobou. Nechce se mi to řešit veřejně, ale ráda bych to s někým probrala. Třeba po icq (234044883)

No, je to na delší povídání. Není to kvůli vztahům, ale zjistili jsme, že budeme muset hýbat i s tím.
Mám obsedantně kompulzivní poruchu. Projevuje se to nutkavou myšlenkou, které se nemůžeš zbavit(třeba celý den), na chvíli Tě z té obsese vyvede kompulze, což je vlastně zklidňující činnost, ale třeba i myšlenka, která je ůplně nelogická, potom přijde další obsese. Možná jsi někdy slyšela o nesmyslném strachu z infekce - obsese, kompulze - 20krát umytí rukou. Jenom tak pro příklad, ale to jediné mě netrápí:)
Zrovna tohle se s "normálními" lidmi řeší docela špatně, navíc tě nikdo skutečně nebere vážně, protože vlastně i ty sama dobře víš, že vlastně v realitě o žádný problém nejde. Když na to nechceš myslet, tak na to nemysli... Prto pro mě bylo nejprve obrovské zjevení jenom to, že mě někdo bral vážně, dokázal pochopit jakou úzkost prožívám, řekl, že tím tropí spoustu jiných lidí, ukázal mi, že o tom můžu otevřeně mluvit a nemusím se cítit trapně. Dokázal ve mě vzbudit pocit, že mi někdo MUŽE pomoct... Mimo jiné... Popré pochopil moji povahu lépe než já...
Můžu se zeptat proč se na to ptáš? V jaké souvislosti a s čím tam chodíš Ty? Ale...:) Já si to snažila napřed taky vyložit jinak...

Ahoj zabo,
sla jsem k psychologovi kvuli tomu, ze jsme prestala kourit a mela jsem s tim spojene problemy vseho druhu a nakonec resim vse mozne i "nemozne".......Lina :o)

Ahoj Lino a Rachel. Chtěla bych se zeptat s čím chodíte k psychologovi? Jsou to vztahové problémy? Děkuju. Já zamilovaná nejsem, ale...

Mila Rachel,
jak vidis odpovidam jeste dnes nebot mam pocit ze nemohu tyto veci nikomu rict, protoze by to nepochopil a myslel by si o mne, ze jsem uplne zblbla a pritom se skutecne trapim, protoze mam pocit, ze takhle to dal nejde... nekdy je tak cizi a odtazity, ze si rikam, jestli vubec budu mit nekdy odvahu byt 100% uprimna a pritom jsem presvedcena, ze o mych citech vi (cervenam se, koukam do zdi atd a ke vsemu je to profesional) I ja mam tento problem, pokud se mi muz libi (a kor kdyz moje city neopetuje) jsem placha, stydliva a uplne nemozna. Snad mi vsechno tohle trapeni pomuze to jednou prekonat, ale ver mi uz to trva hodne dlouho a i kdyz si stale rikam, ze je lepsi milovat nez byt milovan, je to neskutecne tezke (kor kdyz si priznam realitu...proste zamilovat se do psychologa je opravdu silene i kdyz pry udajne je to bezny jev).Pro me to ovsem bezne neni a tak tapu a melu se mezi pocity a city....

Milá Lino,
ůplně tě chápu. Nedokážu se vůbec vyjadřovat. Nerozumím svým pocitům. Někdy se mi zdá, že mluví a já vůbec nevím jestli to, tak u mě je. Potom se zamotám do svého líčení, které nemá hlavu ani patu. Připadám si hrozně hloupě, protože on je milý a docela přátelský, ale já se chovám strašně odtažitě a to souvisí s tím, že kdykoliv se do někoho skutečně zamiluji, tak se mu začnu vyhýbat a utíkat pře ním, uzavřu se do sebe. Je pravda, že asi nějaký teapeutický přens funguje, určitě alespoň v tom smyslu, že vztahy k lidem přenáším i na něj. Vzhlížím se v něm a myslím si, že si h velmi idealizuji, a potom ty úniky...
Já to taky nechci slyšet, protože, i když vím, jak je to naivní, tak potom bych to už vlastně jistě věděla. Nesnesla bych ten pocit, že to ví. I takto mi není zrovna příjemné, že on o mně ví všechno a já nic. Je to převaha. Takto by byla ještě výraznější.

Ahoj Rachel,
urcite si muzeme tykat. Dovoluji si myslet ,ze asi vim presne co prozivas. Bolest je nekdy tak intenzivni, ze kdyz prijdu domu ze sezeni jsem uplne znicena, protoze si uvedomuji, ze HO zase dlouho neuvidim a ze vlastne mam toho tolik co bych mu chtela rict. Ale, kdyz jsem pred nim pripadam si jak mala skolacka, cervenam se,pripadam si hloupa a jak rikas clouma to se mnou jako by mi bylo 15 (a to skutecne neni).I presto, ze mam za sebou spoustu hodin,stale nemam odvahu se mu priznat (je mi trapne) a pak hlavne vim, ze by se mi snazil vysvetlit racionalne, ze se jedna o beznou vec ve vztahu psycholog - pacientka atd. atd. atd. To ja nechci,to by me zranilo (alespon tak to ted citim)mozna potrebuji v sobe pestovat tu lzivou iluzi, ze me treba ma rad nejen jako pacientku,abych mela pro co zit a mohla citit .....

Ahoj Lino,
pokud by ti to nevdilo, tak nebudeme si tykat? Ono se tak nějak přirozeněji svěřuje. Já byla na terapii teprve po páté. Taky i když mi to přináší zárove? bolest, tak bych to nikdy nemě nila, protože mě pomohl ve spoustě věcí. Začínám si rozumět.., právě pro mě má obrovský smysl, protože promňuje můj vztah k mužům všeobecně. Jakoby prolomil nějakou hráz. Ty city mě ničí a zárove? jediné drží. vícemeéně pro něj se snaží na tom být líp. Dodává mi sílu. Zároveň už ani nevím jestli jsem víc zmatená ze svých citů nebo s psych problémů. Jsem se vším všudy zpátky v pubertě a všechno se mnou cloumá...

Dobry den Rachel,
ó, jak vam rozumim! Sama tim ted prochazim a i po mnoha mesicich terapie me tento stav stale drzi. Zdravy rozum nepomaha, je to silnejsi nez cokoliv racionalniho....a ta laska z me strany neni ani fyzicka, prekonala i tuto barieru...naucila me milovat bezpodminecne, hluboce a lidsky a nic nechtit ...Vim, ze nastane den, kdy budu schopna to svemu psy uprimne rici a pak jiste budeme moct vse probrat a jit dal, ale ted na to nemam silu...ziju pro ty city a miluji je!

Jsem te´d taky tak nějak zamotaná. Vlastně poté, co jsem dočetla tyto příspěvky jsem zjistila, že naprosto nechci odloučit se od něj. i když bych měla přád jenom snít... Problémem je, a to n přsně odhadl, že do jakéhokoli muže se zamiluji je to určité zbožštění, které ještě zvětšuje jeho nesnadná, nebo v tomto v podstatě naprosto nemožná dosažitelnost. Potom, jakmile toho muže víc poznám, moje vzniklé sny, které jsem do něj vložila neobjevím, spadnu na zem a je to pryč...
žádný muž mi nikdy tolik nerozumněl. Fascinuje mě to, že přesně dokáže říct, co zrovna cítím, dořekne za mě větu. Nepomáhá mi, když si říkám, že je to pouze profesionální postioj. Vždyť to všechno má naučené. Já mu za to povídání platím. Ten vztah psychiatr a pacient, mi skutečně připadá zvláštní a nepochopitelný. nebo ho spíš nedokážu přijmout. jak někomu v psychické oblasti můžeme dokázat pomoct, když k němu necítíme lidsky blízký vztah? Jak to může být jenom práce?
Nedokázala bych chodit někam jinam... z každého sezení jsem, tak hrozně zmatená. Jsem šíleně nervózní, ale zarove? se tam strašně těším.

Ahoj, nebojím..nevím proč, ale z tohoto strach nemám. I když stát se může cokoli - nejen ve vztahu bývalé pacientky s lékařem :) Jsme po dlouhé době oba fakt šťastní, takže mě takový věci ani nenapadají (snad to tak zůstane co nejdýl) . Papa Krista

Nebojíš se, že to co se stalo s tebou se stane s jinou pacientkou?:)

Tina Ahoj. Nejde ani tak o zamilovanost jako o obdiv. Já tam chodím právě s tím, že chlapi nesnáším, nemůžu s nikým být. A s ním je sranda. Připadnu si prostě jak blázen, najednou je to pořád ,,a on si myslí to a říká tohle". Vím, že to skončí tím, že v něm budu vidět něco, co tam ani nevím a bude mě to trápit. A prej to jednou nevydržím a řeknu mu to. A bojím se, že tam jednou přestanu chodit a bude se mi stýskat i když v něm třeba budu mít náhražku ,,kamaráda". Svým způsobem ho mám ráda a změnilo to moje chování k němu.

dano, co když to z jeho strany byla profesionální otevřenost, tedy do určité míry, jako součást terapie. T.j. otevřenost, po které věděl, co může následovat. Na rozdíl od tebe, kde to bylo spontánní.

No, me se ted deje neco podobneho...ae je mi jasne, ze to je tim nastavenim vztahu. proste po dlouhe dobe chapavy muz, ktery ma jednu chybu - ze mu za tu chapavost platim:-) kazdopadne jsem mu to na rovinu rekla, s tim, ze po nem nechci, aby mi to vymlouval, coz je k nicemu :-), ale aby s tim pracoval tak, ze to bude mit pozitivni dopad. a reagoval uzasne, rozebirali jsme to, naprosto vecne, nerikal mi takovy ty kraviny, ze takovy neni a ze se v nem pletu, atd. terapie pokracuje dal a myslim, ze bude mnohem volnejsi, byla jsem hodne otevrena a on taky.

Ahojky Duše, ve tvém případě se jedná o velice intenzivní přenos. Tvá MUDr. to měla řešit už v počátcích, teď už to půjde hůř, ale půjde, jsem o tom přesvědčena. Určitě bych byla pro, aby sis s ní o tomto promluvila. O těch nočních můrách, o tom že se bojíš jejího odchodu do důchodu...jestli se jí to stydíš říct, napiš jí to dopisem nebo mailem. Jsem si jistá, že její reakce bude směřována pouze ve tvůj prospěch, ve prospěch tvé terapie. Vždyť..nikde není napsáno, že až odejde do důchodu, vaše kontakty skončí. Hlavně se doktorce svěř, protože ani psychiatrička není jasnovidka a nemusí tušit co tě takto intenzivně trápí. Uvidíš že spolu najdete nějakou cestu. Držím palečky. Krista

Já jsem léta docházela ke své psychiatričce,byla na mě hodná, pomáhala mi, za ta léta jsem si ji hodně oblíbila.Ale během posledního půl roku se její chování vůči mě rapidně zhoršilo, bagatelizuje moje potíže, jedná se mnou velice odměřeně, až zlostně.Jsem z ní vždycky úplně vyřízená, pláču v ordinaci a ještě potom dlouho doma, nemůžu z toho spát.Nechápu, proč to dělá, kdybych neměla problémy, tak tam ani nejdu, ale potřebuji napsat léky a tak tam musím.Stalo se vám to někdy, že vás doktor, kterého máte ráda a u kterého hledáte pomoc a oporu, vydeptá na dřeň?Musím si najít rychle někoho jiného, nebo mě ta žena úplně zmaří.

duse a co kdyby jsi si s ní o tom promluvila? Jde zřejmě o určitý druh závislosti. Když si s ní o tom pohovoříš, možná, že by ti mnohé vysvětlila a hlavně ukázala cestu, jakou se budou vaše další vztahy ubírat, je přece psychiatr. Měla bys jí říct o svém strachu i nočních můrách. Navíc je možné, že se trápíš zbytečně, a když si to spolu vyjasníte, nakonec se ukáže, že se jí vzdávat nemusíš, třeba zůstanete přítelkyněmi i po jejím odchodu do důchodu, i když budeš mít jiného lékaře.