Znáte to. Člověk nemůže celé týdny jen sedět a šetřit si koleno, které otéká po jakékoliv delší štrapáci. A tak jsem ho den dva šetřil, mazal kostivalem atd., až se trochu umoudřilo, jenže pak se zase něco strhlo a koleno si oteklo zase. Přátelé léčitelé a reflexologové vždy udělali co uměli, posílili mi organismus, upravili dráhy atd., ale samozřejmě mne nedokázali zbavit toho špatného, co tam uvnitř kolena přežívalo. Že na koleno je lepší alopatický lékař jsem samozřejmě věděl už od počátku, jenže jak se k němu dostat, že?
Vyrazil jsem na houby. Spěchám na tramvaj. Na hlavu mně něco padlo- zatracení holubi, pomyslím si. Ale nebylo to, co jsem si myslel. Byl to vajgl, který jakýsi bohorovný kuřák cvrnkl z některého vyššího patra. Určitě se kochal letem této maličké jiskry. Vyhýbám se finálnímu produktu psího trávení, mám na ně smůlu. Vtom se neslyšně zezadu přiřítil a těsně kolem mne projel cyklista. Tihle nečekaně zezadu vynořivší se cyklisti na místě, kde je nečekáte, mne vždy vylekají.
Na dovolenou v Itálii jsem se velmi těšila. Před odjezdem jsem byla v jednom kole - zabalit kufry, děti, manžela... Když jsem konečně usedla do autobusu, zjistila jsem , že něco je špatně. V krku mne úporně pálilo. Cestovní horečka a stres zřejmě oslabily můj imunitní systém.
Byla zima, mrzlo a ona krásná dívka stála na zastávce autobusu mírně promodralá. Dlouhé vlasy, dlouhé nohy a krátká minisukně alá bederní rouška. Nevím, kde se ve mne vzala ta odvaha či drzost, ale náhle jsem stál vedle ní a vyslovil tu osudovou větu. Tu, kterou jsem tolikrát v trochu jiném znění slýchával ve svém dětství

Stránky