Vyrazil jsem na houby. Spěchám na tramvaj. Na hlavu mně něco padlo- zatracení holubi, pomyslím si. Ale nebylo to, co jsem si myslel. Byl to vajgl, který jakýsi bohorovný kuřák cvrnkl z některého vyššího patra. Určitě se kochal letem této maličké jiskry. Vyhýbám se finálnímu produktu psího trávení, mám na ně smůlu. Vtom se neslyšně zezadu přiřítil a těsně kolem mne projel cyklista. Tihle nečekaně zezadu vynořivší se cyklisti na místě, kde je nečekáte, mne vždy vylekají.
Na dovolenou v Itálii jsem se velmi těšila. Před odjezdem jsem byla v jednom kole - zabalit kufry, děti, manžela... Když jsem konečně usedla do autobusu, zjistila jsem , že něco je špatně. V krku mne úporně pálilo. Cestovní horečka a stres zřejmě oslabily můj imunitní systém.
Byla zima, mrzlo a ona krásná dívka stála na zastávce autobusu mírně promodralá. Dlouhé vlasy, dlouhé nohy a krátká minisukně alá bederní rouška. Nevím, kde se ve mne vzala ta odvaha či drzost, ale náhle jsem stál vedle ní a vyslovil tu osudovou větu. Tu, kterou jsem tolikrát v trochu jiném znění slýchával ve svém dětství

Stránky