Miluju smích a vždycky jsem byl komik a klaun, co rozesmával lidi. Ale tuhle noc v práci jsem byl příliš tichý a nemluvil. Chtělo se mi skoro brečet a uvažoval jsem, co můžu udělat pro člověka, na kterém se tolik podepsal osud. A pak jsem dojel domu, otevřel dveře a vstoupil do svého pokoje. Byl prázdný.

Velmi jsem se těšila do důchodu. Hned první měsíc jsem však onemocněla salmonelózou. Trvalo to dva měsíce než jsem byla relativně v pořádku. Dodržovala jsem dle rady lékařů dietu - žádný tuk a hodně vitamínů. Doktor mne však neupozornil, jak v tomto případě jsou obzvlášť důležité vitamíny B.

Příběh, který vám budu vyprávět, je skutečně pravdivý a začal před pěti lety. V té době jsem se seznámil s matkou mého zetě, která byla velmi nemocná. Jenom pro ilustraci uvedu: ochrnutá na půlku těla, tím pádem nepohyblivá a s nálezem cysty na mozku, která díky svému růstu způsobovala značné bolesti. Podle lékařů byla cysta na takovém místě, že byla operace vyloučená. Nikdy nezapomenu, jak říkala: "Jiříku, pan doktor byl tak hodný a napsal mi vozík, aby mě mohl táta dovést na záchod?".

Četl jsem v jednom archeologickém časopise o mumiích o výzkumu DNA. A zase se mi vybavilo to, co jsem jako dítě četl a studoval. Egyptští faraóni, američtí indiáni a různé jiné národy, co věřili na posmrtný život, připravovali mrtvé na vstup do onoho světa se slovy, že musí zachovat tělo a připravit ho na nový příchod.

Ahoj doktorko, pokusím se Ti popsat příběh mého čtyřletého syna, který měl vždycky problém se stolicí. Protože věděl,že mu vyprazdňování dělá problémy a že ho velice bolí, měl zhruba od dvou let velké problémy.Vždy se s velkými bolestmi vyprázdnil až tehdy, když už nebylo jiného východiska.

Byl jsem workoholik, zapřísáhlý starý mládenec a vyznavač dobrého moku a značkových cigaret. Výživu jsem přijímal pouze podle zákona chutě. Na pohyb mi nezbýval čas. Dobré auto mi téměř nahradilo nohy.Připadalo mi, že žiji spokojený život.

Znáte to. Člověk nemůže celé týdny jen sedět a šetřit si koleno, které otéká po jakékoliv delší štrapáci. A tak jsem ho den dva šetřil, mazal kostivalem atd., až se trochu umoudřilo, jenže pak se zase něco strhlo a koleno si oteklo zase. Přátelé léčitelé a reflexologové vždy udělali co uměli, posílili mi organismus, upravili dráhy atd., ale samozřejmě mne nedokázali zbavit toho špatného, co tam uvnitř kolena přežívalo. Že na koleno je lepší alopatický lékař jsem samozřejmě věděl už od počátku, jenže jak se k němu dostat, že?

Vyrazil jsem na houby. Spěchám na tramvaj. Na hlavu mně něco padlo- zatracení holubi, pomyslím si. Ale nebylo to, co jsem si myslel. Byl to vajgl, který jakýsi bohorovný kuřák cvrnkl z některého vyššího patra. Určitě se kochal letem této maličké jiskry. Vyhýbám se finálnímu produktu psího trávení, mám na ně smůlu. Vtom se neslyšně zezadu přiřítil a těsně kolem mne projel cyklista. Tihle nečekaně zezadu vynořivší se cyklisti na místě, kde je nečekáte, mne vždy vylekají.

Na dovolenou v Itálii jsem se velmi těšila. Před odjezdem jsem byla v jednom kole - zabalit kufry, děti, manžela... Když jsem konečně usedla do autobusu, zjistila jsem , že něco je špatně. V krku mne úporně pálilo. Cestovní horečka a stres zřejmě oslabily můj imunitní systém.

Byla zima, mrzlo a ona krásná dívka stála na zastávce autobusu mírně promodralá. Dlouhé vlasy, dlouhé nohy a krátká minisukně alá bederní rouška. Nevím, kde se ve mne vzala ta odvaha či drzost, ale náhle jsem stál vedle ní a vyslovil tu osudovou větu. Tu, kterou jsem tolikrát v trochu jiném znění slýchával ve svém dětství