Alora Galeová z coloradského Boulderu vypadá jako ostatní dívky jejího věku. Je studentkou druhého ročníku místní střední školy a nemá se školou potíže. Doufá, že za měsíc, kdy jí bude šestnáct, udělá řidičskou zkoušku a že se jí podaří najít brigádu, aby se mohla oddávat své nákupní vášni. Přece je na ní něco mimořádného - vypadá, jako by byla stále ve střehu, a taky je křehčí než ostatní. Před osmi lety lékaři zjistili, že její matka má AIDS.
Nedávno jsem četl knihu od brazilského spisovatele Pauola Coelho VERONIKA SE ROZHODLA ZEMŘÍT. Je to kniha z prostředí psychiatrické léčebny a pojednává o osudech lidí, kteří se nějak "zbláznili". Velmi mě oslovil následující úryvek, který popisuje rozhovor jedné pacientky s tamním primářem, kterého se ptá na to, jestli je vyléčena:
Cítil jsem, že dělám opravdu pokroky a téměř vše, o co jsem se snažil, se mi podařilo rozvinout. Snažil jsem se být trpělivý a nevšímat si vedlejších efektů a nezdarů a nějakej šok elektrickým proudem mě nedokázal odradit. Ale přece jen mi ta elektřina pomohla - teda rozsvítilo se mi. Usiloval jsem o osvícení, jež se mi dostalo v podobě elektrického proudu. A začal jsem vydávat elektřinu.Vzal jsem do ruky žehličku a ona se rozpálila, aniž bych ji zapnul do zásuvky. To byla opět nová dimenze.
Jak to vlastně začalo? Nečekejte, že Vám tady budu popisovat návod na meditaci, kontemplaci či jiné podobné nesmysly, kterým stejně nevěříte. Moje cesta začala úplně normálně.Jednoho dne jsem prostě ráno vstal z postele podíval se do zrcadla. A ....
Nejsem televizní maniak, ale rád sleduji různé filmy a nebo dokumentární pořady o přírodě, medicíně a snažím se mít trochu rozhled, o co "go" v tom našem malém světě. Zrovna jsem sledoval americký film s Robin Williams "When dreams come thru". V jednom momentu jsem se zastavil a něco mnou pohnulo.
To všechno znělo moc pěkně a uklidňujícně, ale ve mě byla pořád otázka proč jsem tady teď a kde jsem a ..... Nebylo odpovědí. Zeptal jsem se. "Prostě tehdy jsem stál při tobě, protože nebyl tvůj čas ODEJÍT. A všechno má svůj čas." Ale proč přišel ten můj čas zrovna teď, když jsem měl před sebou tolik práce, tolik obrazů a povídek, tolik toho co udělat. "Všechno má svůj čas," řekl stařík.
Tak na mě přišla řada. Přišlo to náhle a bylo to příliš rychlé. Ani jsem si to neuvědomil a nestačil jsem a říct nikomu sbohem. Seděl jsem na pláži Atlantického oceánu, kde nikdo nebyl, jen já. A pozoroval západ slunce. Bylo to nádherné, klidné, tiché a uklidňující. Zavřel jsem oči a nasával vůni moře prosycenou solí. A zaposlouchal se do zvuku v tom tichu. Slyšel jsem, jak mi bije srdce a křik racků. Šumění vln a palmového listí ve větru. A pak jsem se podíval na obzor tam někam do dálky a viděl tu obrovskou hloubku. V tu chvíli jsem si dokázal představit sám sebe a cítit to a přesně jsem věděl, jaký má asi člověk pocit ocitnout se sám tam někde uprostřed oceánu.

Stránky