Ztracenci mongolské stepi

Davágerel je 45 let. Snaží se zachránit před propastí rodinu
se šesti dětmi. Do města uprchla před manželem, který propadl
alkoholu, mongolské národní metle, a nebyl schopen vyrovnat se se
životem ve stepi. Manžel ji však v Ulánbátaru našel, a přestože
přísahal, že přestal pít, propadl v tomto prostředí alkoholu
znovu. Jurtu si postavili až na samém okraji Ulánbátaru, v jedné
z těch čtvrtí, která je již léta útočištěm obětí exodu z venkova.


Davágerel drží v náručí novorozence, dítě své osmnáctileté
svobodné dcery, která nemá ani vzdělání, ani stálé zaměstnání.
Tři její synové se kolem ní znuděně poflakují, manžel sedí na
svahu a bloumá pohledem po stepi, jež začíná jen několik metrů
odsud. Jediný příjem má rodina od jedné z dcer, která několik
hodin denně uklízí v obchodech. Pak je tu ještě pár
příležitostných výdělků. Za měsíc to dělá 35.000 až 40.000
tugriků (necelých 1000 Kč), což ani nestačí na vytopení jurty v
zimě, kdy teploty klesají na minus 30 až 35 stupňů Celsia.
Davágerel dostala od jedné americké nevládní organizace kus půdy,
kde si může vypěstovat trochu zeleniny.


"Za komunismu byl život lepší," vzpomíná unavená žena. "Byli
jsme zajištěni." S manželem měli na starosti stádo zemědělského
družstva Negdel. Devadesátá léta přinesla po sedmdesáti letech
totality demokratizaci, privatizaci dobytka a svobodu, s níž se
nomádi bez skutečných zkušeností s nomádským stylem života
nedokázali vypořádat. Před čtyřmi a pěti lety uhodily dvě velmi
kruté zimy. Mráz byl takový, že mrzla dokonce i vodka. Tehdy
zahynulo přes deset milionů kusů dobytka a z tisíců nomádů se
stala nová chudina ve městě; 40 procent obyvatel živoří v
Mongolsku pod prahem chudoby.


Ulánbátar, v němž žije více než jeden milion z 2,6 milionu
obyvatel celého Mongolska, nese znamení této bídy, ale také nové
sociální reality: na jedné straně tu stojí rozvíjející se moderní
město, kde hrstka zbohatlíků staví na odiv terénní vozidla a své
nové bohatství; na druhé straně to je město jurt a nových
chudých. Je to karikatura globalizace, do níž Mongolsko naráz
vstoupilo s rozšiřující se propastí mezi bohatými a chudými,
sociální arogancí a pohrdáním i všemocností peněz. A to všechno v
zemi silně poznamenané násilnou sovětizací.


Kdo chce pochopit tuto novou bídu, musí navštívit nemocnici
katolického řádu Fraternité Notre Dame. Sem přicházejí muži a
několik žen pro polévku. Sestra Marie-Dominique vítá každého s
úsměvem a mongolským pozdravem. Zdůrazňuje, že někteří jsou v
takovém stavu, že už dlouho nebudou žít.


Sestra ukazuje album fotografií z nemocnice, která je v
Ulánbátaru jedinou, kam může přijít kdokoli. Těla mužů spálená až
ke kosti, jak k smrti zpití usnuli v zimě v katakombách
Ulánbátaru na potrubí dálkového topení; těla vypadající jako po
atomovém výbuchu, ačkoli tito lidé pouze vypili jedno deci
pančované vodky pašované z Číny; muži i ženy se zmrzlými
končetinami, které je třeba amputovat; ženy zbité opilými muži.
"Vidíte bídu v létě, ale pokuste se představit si, jaká je zima
pro tisíce dospělých i dětí z ulice," říká sestra.


O stejné bídě může vyprávět francouzská nevládní organizace v
Ulánbátaru Action contre la faim (ACF). Ta poskytuje chudým jídlo
a pořádá zahradnické kurzy ve snaze dát nomádům ve městě možnost
uplatnit se v nějaké profesi. I zde tvrdí, že alkohol je zlo,
které leptá společnost za lhostejnosti elity, jež jakoby říkala
chudým, aby počkali, až na tom bude země lépe, že se pak bude o
ně starat. V Mongolsku, kde připadá na jednoho obyvatele největší
pomoc ve světě, platí nevládní organizace státu daně z té pomoci,
kterou chudým poskytují.


Vzhledem k takové bídě ve městech by se dalo čekat, že se
vláda bude snažit udržet nomády ve stepi. Ale odstupující premiér
Nambaryn Enchbajar naopak soudí, že nomádství nemá budoucnost.
Podle něho by mělo vzniknout osm měst, v nichž by žilo veškeré
mongolské obyvatelstvo. "Jen proto, že se cizincům zdají být
nomádi v poušti Gobi malební, nenechám je bez čisté vody a na
pospas kruté zimě," říká jakýmsi obranný tónem exkomunistický
technokrat, který si je jinak sebejistý. Vláda se ale nijak
nepodílí na sociální pomoci vyděděným rodinám a dává jen málo
naděje bývalým nomádům, kteří, podobně jako Davágerel, bojují o
přežití. "Nevím, jak přežijeme příští zimu," přiznává tato matka
rodiny.


Zdroj: ČTK