„Helence byl necelý rok, když v roce 1974 přišla do Ústavu pro mentálně postižené v Hajnicích nedaleko Trutnova. Několik let jenom ležela, trvalo několik dalších roků než se naučila mluvit a chodit. Vyrůstala v děsivých podmínkách trestání, ponižování a možná by to tak zůstalo dodnes, nebýt Barevných domků...“
Začněme však pěkně od začátku. Helenka je mentálně postižená a její rodiče jí do ústavu dali krátce po narození. Několik let jen ležela a nikdo se jí nevěnoval. „Celé dny jsem jen koukala do stropu. Křičeli na mě a jídlo mi dávali rychle velkými lžícemi. A já tak moc toužila po pohlazení a pomazlení...“ říká Helenka dnes.
Pamatuje si všechno do posledního detailu. Každý svůj pocit. Pak ji jedna z řádových sester naučila chodit a poté i mluvit. Za dveřmi ústavu však panovala totalita a době odpovídaly i podmínky v ústavu, kde měla Helenka vyrůstat. „Všechno kolem bylo bílé a zapáchalo to tu,“ říká dnes už dospělá žena. Křik, tresty, zákazy a nelidské zacházení byly na denním pořádku... „Sice jsem se stěhovala mezi ty šikovnější, ale dospělí - vychovatelé a sestřičky byli zlí, občas mě i zmlátili...“ vzpomíná Helenka, přitom jí úsměv na rtu nemizí. Proč?
Na to ošklivé se totiž snaží zapomenout... „Pak se ale něco změnilo. Najednou přibývalo vychova-telů, mohli jsme se jezdit na výlety ven, a dokonce jsme mohli pracovat. Začali se mě dokonce ptát, co se mi líbí, jestli mě práce baví, bylo to moc fajn.“ V polovině devadesátých let se totiž péče o mentálně postižené v Hajnicích začala ubírat jinou cestou.
Barevné domky Hajnice, tak se dnes příspěvková organizace jmenuje, se snaží všechny své klienty, pokud je to vzhledem k jejich postižení možné, rozvíjet a postupně je začleňovat do normálního života. V době před třiceti lety nemožné, dnes běžná praxe. Stejně jako tomu bylo a je u Helenky. Před nedávnem oslavila čtyřicáté narozeniny, když se s ní bavíte, zjistíte, že energie má na rozdávání. Je aktivní jako málo z nás. Díky kvalitní a individuální péči v Barevných domcích dnes může bydlet v jednom z bytů v domě chráněného bydlení v Trutnově. Chodí do práce, jezdí sama autobusem, nakupuje, vaří, stýká se s kamarády (a že jich má!) a dokonce navštěvuje kurzy tance. Před čtyřiceti lety jí systém označil cejchem nesvéprávné bytosti, bez citů a potřeb, „ležáka“ kterého nic jiného v životě nečeká. Díky Barevným domkům a skvělým lidem v nich má její život smysl a cítí se šťastná tak, že by jí mnozí mohli závidět.
Barevné domky Hajnice
Hajnice 46
544 66 Hajnice
tel: 499 393 812
Komentáře (15)
- odpovědět
Dub 05, 2011- odpovědět
Dub 05, 2011- odpovědět
Dub 05, 2011- odpovědět
Dub 25, 2011- odpovědět
Črv 01, 2011- odpovědět
Črv 25, 2013- odpovědět
Črv 25, 2013- odpovědět
Črv 25, 2013- odpovědět
Črv 25, 2013- odpovědět
Zář 03, 2013- odpovědět
Zář 03, 2013- odpovědět
Zář 03, 2013- odpovědět
Zář 03, 2013- odpovědět
Zář 11, 2013- odpovědět
Zář 11, 2013Přidat komentář