Odvaha přeživších - vyléčení lidé pomáhají v boji s ebolou

19.12.2014 00:01
Napsal život

Sabinetou Kamanoová nepracuje ve zcela běžné školce. Za její výjimečnost mohou chlapci i děvčata, o něž se stará, ale i Sabinetou sama. Zatímco tato čtyřicetiletá pečovatelka nebezpečné onemocnění ebolou přežila, a je tak vůči ní imunní, její svěřenci jsou možná nakažení, aniž by to zatím věděli.

Školka funguje ve velkém šedém stanu v bezprostřední blízkosti karanténní stanice v Guéckédou, městě na jihovýchodě Guineje.


    Vybavení stanu je více než skromné. Několik proležených matrací, pár zelených a modrých plastových židlí. K tomu několik darovaných hraček, stůl a malý plynový vařič. Děti, které tu žijí, nemají domov, kam by se mohly odpoledne vracet. Jejich rodiče se totiž léčí na sousední ošetřovně, nebo už ebole dávno podlehli. Přeživší příbuzní k sobě často děti nechtějí přijmout ze strachu, že se od nich nakazí.


    Spolu se čtyřmi dalšími lidmi, kteří se z nemoci vyléčili, se Sabinetou rozhodla postarat o děti, které by jinak zůstaly na ulici. Přetížený sociální systém by je nezachránil. V Guineji a sousedních zemích, Sieře Leone a Libérii, už na ebolu zemřelo téměř 5000 lidí.


    “Zacházím s nimi jako s vlastními dětmi,“ říká Sabinetou a jemně postrkává tříletého Damu v jeho chodítku. Teprve před několika dny ho přivedla matka na provizorní kliniku. Zatímco on příznaky nevykazoval, matčiny testy na ebolu byly pozitivní. Aby lékaři dítě od nákazy ochránili, museli ho od matky oddělit.


    Podobný osud potkal také osmnáctiměsíční Yawu. Když její matka před nedávnem ebole podlehla, nechtěl s ní mít její otec už nic společného. Tvrdí, že děvčátko je “zamořené“. Lidé, kteří přežili ebolu to dobře znají: stigma a diskriminaci, strach a bolestné odloučení. A kdo jiný než ti, co se zotavili, by mohl děti obejmout a pohladit beze strachu, že se sám nakazí?


    “Když mě izolovali na klinice, myslela jsem si, že se odtamtud už nikdy nedostanu,“ říká Thérese Feindounoová. Tato třiatřicetiletá žena rovněž ebolu přežila a nyní pracuje ve stejné školce jako Sabinetou. “Tak moc se mi ulevilo po uzdravení, byla jsem tak vděčná, že jsem tu naději chtěla sdílet i s ostatními,“ cituje ji agentura DPA.


    Podobně se cítil také osmačtyřicetiletý ošetřovatel Saa Sabas Temessadouno, jeden z prvních, který se v Guineji z nákazy dokázal vyléčit. Onemocněl už v dubnu, když pečoval o nakažené. Téměř dva týdny byl jeho osud nejistý. “Nemohl jsem nic jíst. Krvácel jsem, viděl jsem jiné lidi umírat. Měl jsem hrozný strach,“ říká. Pak mu ale teplota klesla a po pěti dnech opustil Temessadouno nemocnici zdravý a navíc imunní vůči zákeřnému viru.


    Poté se rozhodl, že se do boje s nemocí pustí i mimo nemocniční jednotku. “Je to jako válka. I když je to pryč, musíš se mít na pozoru a potřebuješ vojáky, kteří jsou v pohotovosti,“ říká Temessadouno. Založil proto sdružení přeživších, které má v současnosti už asi 50 členů. Většina z nich pochází z Guéckédou a okolí, tedy jedné z nejvíce postižených oblastí.


    Činnost sdružení je různorodá. Protože jsou vůči nemoci imunní, doprovází nebo transportují pacienty s podezřením na ebolu do nemocnice. Mluví o nemoci také v místním rádiu nebo se podílí na osvětových kampaních, při nichž obchází dům od domu. “Fungujeme jako příklad, abychom lidem ukázali, že se ebola dá přežít a že přeživší nejsou nakažliví,“ říká Temessadouno.


    Zhruba 700 kilometrů západně odsud se vydává Djanko Traoré na cestu na zdravotnickou stanici v hlavním městě Konakry, na níž se jen před nedávnem sám léčil. “Prožívám teď každý den mnohem intenzivněji,“ říká šestadvacetiletý student. A i když v něm návrat vyvolává děsivé vzpomínky, považuje za správné pomáhat právě tady. “Vím z vlastní zkušenosti, jaký je to pocit, když člověk ví, že se nemoc dá porazit. Chci pacientům dodávat odvahu a naději,“ říká.

Zdroj: ČTK

Přidat komentář

 
* *