Odlišnost

27.11.2001 00:00
Napsal život

Nedávno jsem četl knihu od brazilského spisovatele Pauola Coelho VERONIKA SE ROZHODLA ZEMŘÍT. Je to kniha z prostředí psychiatrické léčebny a pojednává o osudech lidí, kteří se nějak "zbláznili". Velmi mě oslovil následující úryvek, který popisuje rozhovor jedné pacientky s tamním primářem, kterého se ptá na to, jestli je vyléčena:

"Jsem vyléčena?"
"Ne. Vy jste odlišná osoba, která chce být stejná jako druzí. A to je podle mne vážná nemoc."
"Je vážné se lišit?"
"Vážné je nutit se k tomu, aby byl člověk stejný jako druzí: vyvolává to neurózy, psychózy, paranoiu. Vážné je chtít být stejný, protože to je proti přírodě, proti zákonům Boha - který v žádném lese a pralese na světě nestvořil ani jediný lístek stejný jako druhý. Vy však odlišnost považujete za šílenství, a proto jste si k životu vybrala Villete (psych. léčebna). Protože tady, kde jsou odlišní všichni, stáváte se stejnou jako druzí."

Ptal jsem se proč je tolik strachu lišit se, žít svůj vlastní život? Proč to dělá větší problémy lidem, kteří hledají hlubší smysl života? Proč mezi "duchovními" lidmi je tolik nesvárů a potyček, tolik nedorozumění a pomluv? Doufám, že jsem na to přišel. Je to právě nepochopením, co je to svobodná vůle a co je to lidská individualita - samostatnost.

Naše nepochopení spočívá v tom, že být duchovní pro nás znamená propojovat se s druhými. Usilujeme o provázanost se vším a se všemi. A to je ten kámen úrazu. Jsme čím dál tím více provázáni, propleteni, spleteni až se to neobejde bez bolesti, chceme-li se opět hnout a od nepochopených vazeb se osvobodit. Neustále si hrajeme na něco, co nejsme, snažíme se být dokonalými a popíráme tím zákon stejnorodosti. Tlačíme se do vztahů, které bychom raději nechtěli, ale protože se bojíme, že budeme vypadat neduchovně, děláme věci, které ve skutečnosti vůbec necítíme. Bojíme se odmítat, protože je přeci "duchovní" vše přijímat. Kdyby přišel František z Assisi a zeptal by se nás, jestli z vlastní dobroty to či ono děláme, museli bychom se přiznat, že ne. Děláme hodně věcí proto, že si myslíme, že se to tak má dělat. Ale vlastní přesvědčení tam není.

Svobodná vůle - znamená nesvázaná, volná, nezávislá, samostatná, naše - jenom naše. Na druhé straně, jako vyvážení, je odpovědnost. Ale komu se zodpovídáme? Lidem? Ne! Jen a jen Tomu, kdo nám dal svobodnou volbu. Dnes jsme tak propleteni, že skoro každý pokus se svobodně hnout způsobí bolest někomu jinému. Je to až k uzoufaní, protože cokoliv uděláme, bolí, buď druhé, nebo nás. Ale i zde je možnost volit. Můžeme dál zůstávat v tomto žalostném stavu, nebo můžeme zvolit cestu ven. A jaká je? Jednoduchá. Chceme-li se stát opravdu svobodnými lidmi, musíme používat vše, co dělá člověka člověkem. Musíme to nejdříve přijmout. Musíme přijmout svobodu volit a odpovědnost s tím spojenou. Mnoho lidí by bralo pouze tu první část a tu druhou přenechalo někomu jinému, ale naštěstí to nejde. Jsem na tomto světě, abych dával (miloval). Abych dával své, které je jedinečné. Jako já nemám přesně to samé, co druhý, stejně tak nemá nikdo přesně to, co mám já. To bychom si měli uvědomit. Uvědomit si, že je naší povinností se lišit! Vědomě se rozhodnout znamená přijmout i celou odpovědnost. Musím zde zdůraznit slůvko "celou", protože většina si vezme pouze tu "příjemnou" část odpovědnosti. Malý příklad: rozhodnu se změnit zaměstnání, protože dosavadní mi nevyhovuje. Rozhodnu se tedy a přijmu tu "příjemnou" část odpovědnosti a to je to, že budu mít zaměstnání podle svého gusta. Ale ta "nepříjemná" část odpovědnosti je, že tu práci budu hledat nějakou dobu, že se budu muset uskromnit, že nachodím hodně kilometrů, možná mě hodněkrát odmítnou, budu si muset půjčit peníze, protože mi možná dojdou atd. Je toho hodně, ale teprve, když přijmeme celou odpovědnost, tak bylo rozhodnutí naše a tím i vědomé. Když však shledáme, že nejsme natolik silní, abychom čelili takovému riziku, je poctivější zůstat nějakou dobu ve starém zaměstnání a zrát. Až jednou zesílíme natolik, abychom šli vědomě vpřed. Když umíme přijmout celou odpovědnost, tak nás nikdo v našem rozhodnutí nemůže zviklat, pouze my sami. A tento princip je stejný u každého rozhodování. Ať jde o práci nebo o to, někomu něco říct, udělat, pokusit se. Vždy potřebujeme přijmout vše, co naše rozhodnutí nese.

A když nebudou souhlasit druzí s mým rozhodnutím? Je to jejich volba. Ještě si neuvědomili, že mám právo lišit se. Každý člověk má možnost změnit svůj stav. Každému z nás to zákony umožňují. "Když něco opravdu chceš, tak se celý vesmír spojí, abys toho dosáhl". Jen bychom si měli v každém okamžiku uvědomovat, že za to, co chceme, neseme plnou odpovědnost. Proto buďme bdělí v tom, o co usilujeme. Hlídejme si, jestli jdeme po vlastní cestě, nebo jestli zasahujeme do cest druhých. Jestli je to pouze naše cesta, nedovolme, aby nás z ní někdo vyhodil a jestli zasáhneme do cesty někomu druhému, přijměme, že jsme udělali chybu, omluvme se a napravme, co jsme přivodili a uvědomme si, že se všichni učíme žít ve stvoření. A nejlepší učení je v prožitých chybách, ne pouze čtením o tom, jak se má žít.

Zdroj: časopis Stéblo Jaroslav Zelenka

Související články

Vaše osobní práva

15.11.2001 00:00

Léčivé obrazy on-line

21.8.2000 00:00

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Také jsem tuto knížku četla,velmi mne oslovila, neboť jsem ji četla v...
Alice  |  27.11.2001 11:45

Vnímám to podobně jako Alice - být sám sebou a zároveň nevýt sám -...
J.K.  |  29.11.2001 14:57

Věci, lidé a činy se dají hodnotit jen proto , že jsou odlišné ....
lojza  |  22.12.2003 21:15

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *