I básně mohou léčit

5.9.2017 07:01
Napsal život

Život se s Felizitas příliš nemazlil. Když jí bylo tři a půl roku a babička ji vedla za ruku ze hřbitova, kde právě pochovali její maminku, zeptala se: "Babi, když teď nemám maminku, můžu ti říkat mami" A tak se babička změnila v maminku. Jenže babička byla Němka. "Díky tomu mě čekaly ve škole trable a neobešlo se to bez rvaček," vzpomíná při pohledu na prvňáčky jdoucí do školy 79letá Felizitas Válková.

Dnes žije v Domově pro seniory Anavita v Plzni, ale vyrůstala v severočeských Chabařovicích. Vypukla válka, byly jiné starosti než školní docházka. „Po válce jsem šla hned do 3. třídy, ale neuměla jsem ani slovo česky,“ vzpomíná paní Felizitas. Nevzdala se a poprala se s češtinou. „No, nejen s češtinou, jako Němka jsem si musela ve škole, v poválečné době, a navíc na severu Čech, získat respekt. Naštěstí jsem byla vždy docela velká, takže jsem se uměla i poprat,“ usmívá se dnes při vzpomínce na nelehké časy. V ruce drží starobylou panenku „Tahle panenka je jen o rok starší než já. Stala se mou největší důvěrnicí, které jsem se mohla se vším svěřovat.“

Byla houževnatá a nevzdala se. A tak v 5. třídě už napsala svou první báseň v češtině. Postupně se školní sešit začal zaplňovat dalšími a dalšími verši. Jako by v nich našla po dětské panence další možnost, jak se svěřit se svými pocity a zážitky. „Zapisovala jsem si vše, co mě napadalo,“ říká skromně paní Válková. Její záliba jí vydržela celý život, a tak školních sešitů popsaných básněmi stále přibývalo. Před několika lety je nechala přepsat a svázat. Vzniklo tak sedm knih veršů. „Padly na to celé úspory na dovolenou,“ pokyvuje hlavou.


V sedmi knihách jsou ukryty hluboké myšlenky a životní pravdy. Protože život paní Felizitas i v dospělosti postavil do cesty nelehké zkoušky. „Vdala jsem se, narodil se nám synek, byla jsem šťastná. Bohužel to netrvalo dlouho, opět mě čekala cesta na hřbitov, protože manžel zemřel. Zůstala jsem sama s dítětem,“ vypráví a listuje sbírkami veršů, které odrážejí i toto nelehké období jejího života.

Druhého manžela jí našel syn. „Byli jsme na dovolené v Hřensku, synovi bylo asi pět let a jednou za mnou přišel, že se seznámil s novým kamarádem a ten že s námi půjde příští den na výlet. Tak jsem na další den chystala bonbóny a čekala synkova kamaráda z pískoviště. A on stál najednou za dveřmi chlap jako hora,“ směje se paní Felizitas. A aby příběhu nebyl konec, dodává, že ještě ten večer ji nový známý po společném výletě požádal o ruku. „Vzali jsme se, po třech letech se nám narodila dcerka. A teď už jsme spolu 55 let,“ podívá se s dojetím na manžela, s nímž už rok bydlí v plzeňské Anavitě.

Verše píše dál i v domově pro seniory. „Jednou tu byla na návštěvě taková malá holčička s maminkou. Moc se mi líbila, tak jsem jí napsala básničku. Než odešly, dala jsem ji mamince - ani nechtěla věřit, že jsem takovou báseň vytvořila během jejich návštěvy,“ směje se Felizitas Válková. Básnické tvorby si ale všimla i pečovatelka z Anavity a poslala několik básní do soutěže „Polabská vrba 2017“. „Pak mi přišla taková velká obálka, říkám si, co mi tak může kdo posílat? A on tam byl diplom za 1. místo v literární soutěži v kategorii poezie,“ vypráví paní Válková.


Ve svém pokoji v domově seniorů se Felizitas Válková dívala na zprávy o prvňáčcích, kteří šli včera do školy. Přeje jim radost a úspěch ve škole a také, aby nikdy nic nevzdávali. Listuje svými knihami veršů a sní nyní o tom, jak by bylo pěkné vidět své verše vydané. Ví, že to není jednoduché, ale ani ona se nevzdává. Jak to ostatně vyjádřila ve svých verších:
O štěstí musíš bojovat,
dřít se a namáhat,
je to věčný boj
a stále se hodnota mění,
je to touha po tom, co není.


Přidat komentář

 
* *