Hovory R - Aneb jak jsem měl rakovinu a co vy na to, doktore?

16.7.2008 00:00
Napsal život

Tak trochu jiná kniha o rakovině... Téma, které je stále často tabu, lidé se ho bojí nebo se stydí o něm mluvit. První částí knihy je nemocniční deník pacienta, který onemocněl rakovinou štítné žlázy.

Jeho pocity a postřehy při léčbě zachycuje s humornou nadsázkou, která, v kombinaci s kresbami Pavla Kantorka, jako by se ani nehodila k popisovaným situacím, ve svém jádru vlastně smutným. Ale právě tento kontrast podstaty tématu a formy jeho uchopení přináší zcela nový pohled. Druhou část knihy tvoří unikátní a velmi otevřené rozhovory lékaře a pacienta, a to nejen o rakovině, ale i o jejich různých rolích ve vzájemných vztazích a o pohledu na život vůbec. Rozhovory jsou odlehčovány úsměvnými povídkami z lékařského prostředí. Jako celek je tato kniha ojedinělým dílem plným humoru, ale i inspirujících momentů a nadějí pro všechny, kdo se ocitli v podobně těžké životní situaci.

Ukázka - Radiojod

Motto: "Pokud máte vedoucím kliniky povolen svůj mobilní telefon, musí být před aplikací vzduchotěsně uzavřen (zataven) v igelitovém sáčku. Tento sáček se likviduje po Vašem odchodu z kliniky jako kontaminovaný odpad..."
(Citováno ze Základních pokynů pro pacienty léčené pomocí radiojodu.)

Věta uvedená v mottu byla první informací, kterou jsem si přečetl po příchodu na pokoj. Obývám pokoj č. 9 v uzlu B, patro -1. Koukám do zeleně, jak holky chodí venku v mini, jak odkvětá zlatý déšť a dělá místo šťavnaté jarní zeleni, provoněné májovým sluncem. Na heliport přilétá právě vrtulníkem můj přítel Aleš a veze někoho, o kom si večer ve zprávách poslechnu, že byl na kaši...

Úterý 9. 5.2006 - Nastupuji
Ještě předtím, než jsem se mohl začít kochat barevným souladem krásného modrého vrtulníku záchranné služby a forsytií, musel jsem být přijat. To trvalo asi tři hodiny. Přijímal mne doktor Klaudius, bodrý padesátník, nemající žádného důvodu, aby mi snad vyčítal nadváhu. Nejprve jsem byl dotázán, co o pobytu na jodu vím z pobytu na ORL. O pár minut později jsem pochopil, zeje zřejmě sběratelem těchto know-how. Vysvětlil jsem vše, jak budu pod zemí, jak tu všechno musím půl roku nechat, jak zničím elektroniku pronikavým gama-zářením atd. "Na ORL jsou skvělí chirurgové," zasmušil se doktor Klaudius, "a dál bych to nerad rozváděl. Já se mimo jiné vyznám v jaderné fyzice," dodal, nikoliv bez náznaku pýchy v hlase. "Pokud položíte ruku na notebook a zničíte ho, ujišťuji vás, že vás to mrzet nebude, protože v té chvíli budete zřejmě již mrtev," uklidnil mne bodrý muž medicíny a jádra. Další hodinu postupně uváděl na pravou míru všechny omyly a mýty, které jsem si až dosud přečetl a vyslechl, počítaje v to i oficiální webové stránky, SUJB a Atomový zákon. Oproti předpokladu, že (podle atomového zákona) se po aplikaci jodu budu muset denně třikrát sprchovat a dvakrát převlékat, se naopak nebudu tři dny smět mýt vůbec, protože nějak blbě spočítali objemy tzv. vymíracích jímek (pozn.: kde vymírá radioaktivní jod, nikoliv pacienti!), a kdybychom se myli, tak se jímky zaplní, klinika se bude muset zavřít a nás, pacienty, budou muset asi převézt do úložiště jaderného odpadu. Po hodině mne propustil s tím, že zbytek mi vysvětlí sestra. Odvedli mne na pokoj, abych se zabydlel. Pustil jsem notebook a byl jsem zabydlen.

Přichází sestra. Podepisuji jí prohlášení, které je v rozporu se všemi dalšími směrnicemi, které jsem až dosud podepsal a vyslechl. Podepsal jsem prohlášení, že z vidiny pobytu v tomto ústavu nemám deprese ani fobii. Nevím...

Žádné předměty se zde, až na strašně zářící výjimky, neponechávají, neboť není kde. Pokud bych náhodou z neopatrnosti kontaminoval myšáka nebo klávesnici, nebude se o tom mluvit, ale musím slíbit, že to pak nechám tak dva týdny na balkoně, mimo dosah těhotných, dětí a zejména pak těhotných dětí (dekontaminace = umyjte to Jarem nebo to dejte vyvětrat na balkon).

Byl jsem na sonu. Prý mi to odoperovali hezky, akorát vlevo, kde se neoperovalo, je asi taky nějaká "podezřelá" uzlinka. No ale prý se uvidí, jestli na to ten jod zabere. Malinko mne opouští humor, asi mi není dáno tuto bitvu vybojovat jednoduše. Pokud bych musel ještě na jednu operaci, tak skoro abych prodal firmu a šel do invalidního důchodu...

Středa 10. 5.2006 -Tajemství knihovny
Odebrali mi krev a navštívil jsem knihovnu. Slavná objemná knihovna, jak o ní mluvili i psali v propozicích, se skládá z knihy Zo života plazov a Statistické ročenky z roku 1994. Ze společenských her tu jsou šachy, které mají jen bílé figurky. Černé jsou asi na druhém oddělení o patro níž. Byl proveden jakýsi ranní nástup s poučením. Jsme tu dva chlapi a asi deset bab. Pikantní v této situaci bylo zejména poučení, že se k době navzájem nemáme přibližovat na méně než dva metry. Nejstarší pacientce je asi 80 let. Nejmladšímu pacientovi jsou čtyři roky. Takže jsem ho ještě mezi chlapy nepočítal, i když se tak chová. Nějak si ten život zkomplikoval brzo. Nemá vlasy, takže má za sebou navíc asi chemoterapii, je vyhublý na kost. Ale jinak dělá bordel po chodbách a je z nás naprosto nejvíc v pohodě. Jeho máma taky. Asi je ráda, že běhá a je v pohodě.

Nastoupili jsme o patro níž na vypití jodu. Diagnostické dávky (1,7 MBq). Z olověného kalíšku jsem do sebe kopnul na ex malého prcka. Chutnal jako voda z autobaterie. "Na vaše zdraví, madam", pravil jsem sestře, která mi kalíšek podala a připomínala někoho, kdo celý život rovnal v reaktoru uranové tyče. "Teď na vaše", odvětila s úsměvem, "já už nemocná byla. Protože vás tu léta léčím." Procházím zpět kolem cedule "Z důvodu kontaminace nesahejte na sestřičky". Ten panák přišel VZP na 12000 Kč.

Po prckovi nesmíme jíst, pít, močit, smíme pouze hodinu čekat. Pak nás změří gamakamerou, co se jako do nás vešlo. Po hodině nastupuji před gamakameru a mám pocit déjá vu, tohle jsem snad už někdy zažil. Jako bych to zařízení znal. Ale odkud? Z nějaké exkurze? Ze by chyba v Matrixu? Po změření na gamě se máme hned vrátit na pokoj a co nejvíc se vyčurat a pak jít zase zpátky na jiné měření. Jdeme na pokoj. V naší koupelně je v záchodě ponořen vousatý chlap s francouzákem a cosi kutí, mísa mimo odpadní díru, vousy naštěstí taky, je šikovný. "Někde se ucpalo vymírací potrubí a teče nám to jinam a my nevíme, kam," praví skrz vousy. Proti předpisům jdeme močit k sousedkám od vedle.

Po snídani jdeme na rentgen. Jdeme hromadně, protože s námi sestra nebude courat po jednom. S kolegou velíme dvojstup a jdeme pořadovým krokem chodbou, baby za námi z toho mají legraci. Cestou rozbli-káváme všechny havarijní dozimetry a sestra začíná být nervózní. Je nás moc. Na rentgenu vedeme dvojstup do přeplněné čekárny nevinných lidí a velíme rozchod. Rentgenování naší jednotky potrvá asi hodinu. Nějaké dvě paní z těch civilních mají mezi sebou volnou židli a nabízejí mi, abych si sednul, protože na mne jediného židle nezbyla. "Rád bych paní, ale musím odmítnout, celá naše jednotka je totiž radioaktivní," vysvětlil jsem slušně a naše sestra se schovala za roh. Následně jsem si sedl, protože většina čekajících s mumláním jako "šmarjá, já zapomněla vypnout žehličku!" odešla a my jsme přišli ihned na řadu. Při návratu labyrintem chodeb zpět jsem se přitočil k pobledlé sestře: "Mohu se vás, prosím, na něco zeptat? Četl jsem atomový zákon a..." "Aha, tak o tom, moc vás prosím, mlčte," zašeptala mi do ucha, "to jste jeden z mála, kdo ho četl, naštěstí, to by byl průser jak vrata. Jasně, jednak nesmíte chodit hromadně, jednak by vás měli na rentgenu vzít přednostně a jednak ten, kdo psal ten zákon, vůbec netuší, jak to chodí v praxi. To bychom to tu museli úplně přestavět." "No, já jen že do bufetu na řízek nebo tlačenku sám nesmím, ale hromadně v čekárně sedět můžu," pravil jsem ublíženě. "Kolik byste si jí dal?" zeptala se, rozhodnuta o dalším postupu. Tlačenka před obědem mi udělala moc dobře... Tak dobře, že se asi ještě budu muset jít zeptat, proč se na ten rentgen nechodí před tím panákem, kdy bychom nikomu nevadili.

K obědu byl velký řízek a zákusek. Na vojně by to znamenalo, že nás čeká nějaký průser. Tady se uvidí, co to znamená. Jdu se nechat změřit na gamasondě. No jo, tak něco tam zbylo, takže v pátek místo prcka láhev. A pak se uvidí, zač je toho rozpad.

Dneska už se nestane nic, co by mohlo stát za řeč. Doufejme. Pozítří se stěhujeme do opravdový radiační hospody.

Zdroj: Jaromír Astl, Michal Vaněček - Hovory R Aneb jak jsem měl rakovinu a co vy na to, doktore?, nakladatelství Maxdorf

Související články

Příprava na chemoterapii, radioterapii a operaci

18.7.2007 00:00

Výživa a rakovina

26.9.2001 00:00

Dostanete-li rakovinu

16.2.2000 00:00

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Byla jsem na radiojodu 3x, a to v letech 1999-2000. To, co uvádí pan...
Marie  |  16.7.2008 14:43

Držím Vám palce, uvěřte,že máte štěstí a už ho máte, doporučuji...
František  |  16.7.2008 18:29

Vážená paní inženýrko. Zkuste si přečíst tu knihu. Možná tam...
Pro Marii  |  19.7.2008 00:10

Vy si štěstí,paní Marie,zasloužíte a vy ho mít budete.Zničený život...
Pro Marii  |  19.8.2008 13:42

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *